NOČNÍ PAVOUK

NOČNÍ PAVOUK

John Lutz

1. kapitola

New York, 2003

Sally Bridgeová zmírala vyčerpáním.

Wisteria Chanceová je prvotřídní svině.

Brouk Davis vypadal v jejím podání jako ubohá veš.

Sally přidělila Wisterii, stárnoucí hvězdě Broadwaye, roli v připravovaném muzikálu Odpal, brouku. Už více než tři měsíce vyprodávalo představení menší scény v severovýchodní části města, a teď zbýval necelý měsíc do jeho uvedení v divadle Cort na Západní čtyřicáté osmé ulici. Sally, jež zosobňovala vlastní společnost Bridge Casting, odvedla podle všech fantastickou práci, když se jí do hlavních hmyzích rolí podařilo obsadit významné herce broadwayských divadel. Nebylo to jednoduché, protože hrát dané postavy často vyžadovalo zatlačit do pozadí své ego, přece jen tu hru nenapsal Shakespeare. Sally mnohokrát napadlo, že by stálo za pokus přejmenovat dílko na Sen mušky svatojánské.

Většina herců počáteční rozpaky z přidělených rolí brzy překonala, zejména když zjistili, jak je zpracovávaná látka, klasický hollywoodský příběh přenesený do hmyzí říše, nevtíravě líbivá. Wisteria se však pochybností nezbavila; přerůstaly nejprve v nejisté výhrady a posléze v otevřený odpor. Vzpomínka na generální zkoušku Sally sice trochu děsila, ale nedokázala se nesmát. Nadutá broadwayská primadona vyhrožuje v záplavě světel odstoupením od smlouvy a nadává režisérovi i Sally tak vehementně, že se jí při každém pohybu divoce roztřesou tykadélka.

K čertu s ní, pomyslela si Sally, když za sebou zavřela a zamkla vstupní dveře bytu. Dám si zbytek jídla z čínského bufetu ze včerejška, usadím se před televizí se sklenkou bílého vína v ruce a při zpravodajském vysílání CNN se můžu zaobírat skutečnými problémy světa.

Na svých dvaatřicet let byla Sally neobvykle úspěšná, navíc velmi atraktivní, což jí umožňovalo obsazovat do hlavních rolí některých nabídek, které jí přišly pod ruku, samu sebe. Brzy si ale uvědomila, že pro herectví nemá ty správné vlohy, nadšení, bezohlednost ani stoprocentní oddanost. Krásná vysoká blondýna s pěkně vyvinutým poprsím však hereckou branži milovala pro možnosti podnikání, které skýtala. Měla dobrý cit pro výběr herců a býčí vůli pro jednání s jejich agenty. A nechyběla jí ani upřímná náklonnost a empatie, které obvykle dopomohly k tomu, že nakonec přemluvila každou herečku či herce, aby nabízenou roli přijal.

Bydlela v účelově zařízeném jednopokojovém bytě přepaženém zdí. Ačkoli byl poměrně malý, vešel se do něj veškerý nábytek, který potřebovala, z třicátého poschodí se mohla kochat krásným výhledem na Central Park a nájemné nebylo vysoké. Stoly, židle a lampy pořídila ve starožitnictví nebo na bleším trhu; s výběrem jí obvykle radil kamarád dekoratér. Jediný úplně nový kus byla rozkládací pohovka, která v případě potřeby sloužila jako postel pro hosty. Po stěnách si přes dekoratérovy námitky rozvěsila zarámované divadelní plakáty.

Nejdůležitější však bylo, že Sally měla své obydlí doopravdy ráda. A dobře věděla, jak důležité to je, neboť k místu, kde bydlela, přilnula časem tak jako ostatní ke svým zvířecím mazlíčkům; bylo by pro ni velmi obtížné odejít z tohoto útulného koutku země, kde se cítila bezpečně a odkud pozorovala, jak se změna ročních dob projevuje na zeleni v Central Parku.

Vejce po šanghajsku chutnala pořád dobře a tlumený hluk aut projíždějících o několik desítek metrů níže působil docela uklidňujícím dojmem. Ve zprávách neukazovali nic neobvykle znepokojivého. Víno začalo Sally uspávat; uprostřed jedné z reklam propadla spánku úplně a probudila se těsně před půlnocí, zkroucená v rohu pohovky s tváří polepenou slinami.

„Fuj!“ vydechla nahlas. Přinutila se vstát, dálkovým ovladačem vypnula televizor (při další, nebo možná téže, reklamě) a odvrávorala do koupelny.

Čištění zubů ji sice trochu probralo, ale sprchu přece jen odložila na ráno. Během dalších pár minut se svlékla, vklouzla do noční košile s obrázkem Marlene Dietrichové a zhasla lampičku u postele.

Novou matraci si koupila teprve před šesti měsíci, byla poddajná, ale přesto dostatečně tvrdá na spaní. Maximální pohodlí… Alespoň nějaká odměna za vyčerpání. Zaposlouchala se do vlastního dechu, před očima se jí mihl obraz terénního auta, jak cestou k náhorní plošině zdolává drsný skalnatý povrch, a usnula.

Ještě neotevřela oči, ale pomalu se probouzela a postupně si uvědomovala, že se nemůže hýbat. Sen, který se jí zdál, si pamatovala jen z poloviny; jemné nenásilné pohybování s jejím tělem, pod ním, kolem něj, tak něžné… Dost patrné na to, aby je vnímala, ale ne tolik, aby ji probudilo.

Až do této chvíle.

Ležela na zádech v potemnělém pokoji, paže podél těla. Jednu tiskla k boku, ale druhou měla otočenou dlaní od těla, až ji z toho bolelo rameno. Snažila se zkroucenou ruku obrátit, aby ulevila bolesti, ale nepohnula se ani o píď. Co to k sakru je? Jak jsem se do toho prostěradla mohla takhle zamotat? V noci bylo teplo a Sally kromě prostěradla nepoužívala žádnou přikrývku. Na postel nedávala ani přehoz, na který by mohla zapomenout, takže nic nemělo bránit tomu, aby se mohla hýbat!

Očima otevřenýma na škvíru se snažila rozhlédnout kolem sebe, ale nemohla zvednout hlavu ani tolik, aby si viděla na špičky nohou, které jí něco drželo u sebe tak pevně, že necítila kotníky. Stejně pevně se k sobě tiskla lýtka, stehna i kolena. Kus bílého prostěradla, který dokázala pojmout pohledem, měla omotaný kolem těla tak pevně, že jí stlačoval hrudní koš.

Stále v polospánku si spíš lámala hlavu s touto hádankou, než aby ji přemohl strach.

Pak jí srdce poskočilo a divoce se rozbušilo. Nalevo od ní! Nějaký pohyb! Něco velkého, svižného! Nezdálo se jí to? Na propoceném polštáři otáčela hlavou na všechny strany a natahovala krk, jak nejvíce mohla, až v něm bodalo bolestí.

Neviděla však nic znepokojujícího kromě jednoho z oken. To, ke kterému bylo přimontováno nenápadně bzučivé klimatizační zařízení, se zdálo v pořádku, ale to druhé, bylo otevřeno!

Zavřela jsem ho! Vím určitě, že jsem ho zavřela!

Není v pokoji sama!

Znenadání matrace zavrzala a prohnula se. Obkročmo nad ní stála postava, kterou prve zahlédla koutkem oka, pružné vypracované tělo statného muže v přítmí viděla jen v nejasných obrysech. Chtěla vykřiknout, ale nemohla vydat hlásku; někdo jí nacpal něco do úst a pak je přelepil tak, že jimi nemohla ani dýchat. V pravém boku ji štípalo bolestí, téměř jako by nějaký hmyz bodal pořád do jednoho místa. Odpal, brouku! napadlo ji pošetile, její mysl se začala zaobírat hrou a problémy s obsazováním, a přitom se stále pokoušela překonat tlak v ústech a křičet, vymanit paže a prsty z pevného sevření, prostě něco udělat!

V boku zase ucítila nával palčivé bolesti. A znovu. Každý další silnější než ten předchozí a jediné, co mohla dělat, bylo jen nehnutě ležet a tiše snášet agonii, jež otřásala celým jejím tělem zabaleným v bílém rubáši a vháněla jí slzy do očí. Sally si uvědomila, že zemře.

Tak to ukonči! křičela beze slov. Skonči to, prosím!

Byla však bezmocná. Zírala nad sebe na statnou postavu zahalenou v šeru nadcházejícího dne, do černých očí, jejichž pohled se upřeně vpíjel do jejích a trpělivě v nich hledal utrpení, a smrt. Ne proto, aby ji objevil, ale aby se jí mohl vyhnout. Na chvíli. Navždy.

Skonči to! Prosím!

2. kapitola

Detektiv Paula Ramboquetteová z oddělení vražd newyorské policie zajela s neoznačeným vozem k obrubníku před obytnoubudovou Lakton Arms na Východní padesáté šesté ulici. V newyorském oddělení pracovala téměř rok a tohle byl první případ svěřený přímo jí, nikoliv jejímu kolegovi Royi Bickerstaffovi. Bickerstaff totiž odcházel na konci měsíce do důchodu.

Statný pupkatý detektiv, který ze všeho nejraději nosil vlněné obleky z výprodeje a i v létě používal neúčinné levné deodoranty, zůstal sedět na místě. Čekal, aby mohli z auta vystoupit společně. Skrýval v sobě určitou dávku citlivosti, kterou Paula zprvu nedokázala rozpoznat, a byl to dobrý detektiv. A že těch špatných viděla dost a dost, na to jí byl bůh svědkem.

Z domovní chodby vyšel vrátný a mířil přímo k nim; neuvědomil si, že neoznačené auto patří policii stejně jako všechna ostatní zaparkovaná u obrubníku. Malý tmavovlasý muž se zahnutým nosem, který Paule připomínal zobák nějakého dravce, jim máváním naznačoval, že zde nemají co pohledávat. „Tohle místo je rezervováno pro policii,“ slyšela Paula přes okýnko. „Dnes tady máme mimořádný stav.“

„Srovnej toho ptáčka do latě, Royi,“ utrousila Paula a napadlo ji, že ve svém pomačkaném hnědém obleku se bude Bickerstaff vedle toho ostříže v saku berlínské modři s nárameníky docela zajímavě vyjímat. Dýchavičný detektiv otevřel dveře a s námahou se dral ven. Paula se ohlédla přes rameno, aby zkontrolovala dopravní situaci, a pak rovněž vystoupila.

Ačkoliv oblečením se vrátnému nevyrovnal, Bickerstaff dokázal být velmi přesvědčivý. Paula sotva poodešla od auta a portýr už jim přidržoval křídlo skleněných vstupních dveří otevřené. „Slečna Bridgeová bydlí ve třicátém patře,“ oznamoval jim zdvořile, jako by je měla očekávat. Což, jak si Paula dobře uvědomovala, nebylo možné, neboť slečna Bridgeová byla po smrti.

Detektivové prošli vykachlíčkovanou chodbou s modrým čtvercovým kobercem a šedými koženými křesly. Všechno vypadalo nově a nepoužívaně. V New Orleansu měla Paula přidělenu část Garden Districtu a byla zvyklá spíše na pomalu upadávající eleganci než na tuto strohou, moderní čistotu.

Do třicátého poschodí vyjeli naleštěnou ocelovou výtahovou kabinou ve tvaru šestiúhelníku, v jejíchž stěnách se každý cestující viděl v tolika odrazech, že si Paula připadala obklopena davem lidí. Vysokorychlostních výtahů se v Garden Districtu rovněž nenašlo mnoho.

Najít byt Sally Bridgeové nepředstavovalo žádnou námahu. Byl to ten s otevřenými dveřmi a hloučkem policistů v modrých uniformách postávajících opodál.

„Slečna Bridgeová je ještě doma?“ zeptal se Bickerstaff stejně zdvořilým tónem, jaký by použil vrátný z přízemí.

„Máte na mysli, jestli ještě neodstranili její tělo?“ zeptal se jeden z policistů a hned si sám odpověděl: „Ne, je vám stále k dispozici.“

Bickerstaff poděkoval muži letmým pohledem a jako správný gentleman pustil Paulu do dveří. Stará škola se zkrátka nezapře.

A tak Paula jako první spatřila techniky, kteří štětečky nanášeli jemnou vrstvu prášku na místa, odkud se daly sejmout otisky prstů, a také tělo, které leželo v ložnici. Když do pokoje vcházeli, všimla si, že v místě kolem zámku je naštípnutý dveřní rám. Někdo se musel dovnitř dostat násilím.

Asistent soudního lékaře, neupravený malý muž v ještě zmačkanějších šatech, než nosil Bickerstaff, byl také přítomen. Paula už jej několikrát viděla a pamatovala si ho mimo jiné proto, že se jmenoval Harry Potter. Moc kouzelně však nevypadal, ale možná tak dopadne i onen čarodějnický učeň, přibere na váze, vypadá mu většina vlasů, koupí si jiné brýle a naroste mu pivní mozol. Neztratí však rozvážný, inteligentní pohled.

V chodbě si Paula připevnila na klopu odznak policisty a teď sebe i Bickerstaffa představila. Potter přestal zkoumat tělo na posteli, narovnal se a zazíral na ni: „Co je tohle za přízvuk?“

„Akádský,“ odvětila Paula. „A tohle je slečna Bridgeová?“

Potter přikývl. „Nedávno zesnulá. Odešla z tohoto světa včera v noci, někdy po dvanácté.“

„Všichni bychom rádi zemřeli v posteli,“ poznamenal Bickerstaff.

„Takhle zrovna ne.“

„Sexuální zločin,“ utrousil Bickerstaff; pohled všech se upíral na tělo mrtvé ženy na posteli. Pořád na sobě měla krátkou noční košilku, ač vyhrnutou nad poprsí, a matrace už byla svlečená z ložního prádla. U nohou postele ležela hromada zakrvavených prostěradel. Bickerstaff se nad ni sklonil a podotkl: „To prádlo je mnohokrát probodnuté, stejně jako ona.“

„Ve skutečnosti více než šestatřicetkrát,“ upřesnil Potter. „Respektive k tomuto číslu jsme se zatím dopracovali. A nevypadá to na zneužití, i když ještě budeme muset provést důkladnější vyšetření na zbytky semene.“

„Existují různé druhy sexuálního vyžití,“ prohlásil Bickerstaff.

Paula podrobovala tělo Sally Bridgeové důkladné prohlídce. Atraktivní blondýna po třicítce, to bylo zjevné i přes široký pruh stříbřité lepicí pásky přes ústa a obličej zkřivený hrůzou. Pěkně stavěná, pro muže možná v lehce zvrácené podobě dráždivě smyslná. Téměř nahé tělo měla teď potřísněné zaschlou krví, ale přesto, že bylo všechno zdánlivě tak zřejmé, tady něco nehrálo.

„Tolikrát pobodaná,“ uvažovala Paula nahlas, „mělo by tu být přece mnohem víc krve.“

Potter souhlasně pokýval hlavou. „Byla tu spousta krve. Řadu ran způsobila zařezaná prostěradla, která krev zase okamžitě absorbovala. Musel jsem je odmotat, abych se vůbec dostal k tělu.“

„Odmotat?“

„Ano. Byla svázaná tak pevně, jako by ji vrah chtěl rovnou zabalit do rubáše. Pokrývky jsou taky plné děr, jak poznamenal váš kolega. Svázal ji ještě zaživa, zalepil ústa páskou a pak opakovaně bodal úzkým, velmi ostrým nástrojem. Jen několik ran bylo smrtelných. Řekl bych, že vykrvácela, ale na smrt musela čekat dlouho.“

„Různé druhy sexuálního vyžití,“ opakoval Bickerstaff.

„Ten zabiják ji svázal zaživa?“ otázala se Paula.

„Tak pevně, jak jen to šlo.“

„Byla omámená?“

„To zjistíme později.“

Paula se zadívala na tělo ještě pozorněji: krvavé skvrny, bledá kůže, úzké bodné rány nožem, oči jako matné skleněnky, které sotva odrážely světlo, spíš jako by je pohlcovaly a vyzařovaly tmu. Paže měla Sally Bridgeová stále podél těla, nohy pevně přitisknuté k sobě. Tak, jak ji Potter odmotal. Jistě by ji za života nikdy nenapadlo, že ji budou takto pozorovat úplně cizí lidé.

„A co tyhle rovné skvrny na kůži?“ zajímala se Paula.

„Zářezy. Tak pevně byla svázaná.“

Bickerstaff stál opodál a se založenýma rukama beze slova pozoroval Paulu, jak zkoumá zakrvavenou matraci. Podložka držela pevně na místě pomocí gumových úchytů v rozích postele. Kdyby se na ní odehrával divoký souboj, jistě by se uvolnila.

„Zvláštní, že se ani nebránila,“ poznamenal Bickerstaff. „Ten zabiják nejspíš vyrazil dveře ramenem, nebo je vykopl. Člověk by řekl, že ten hluk ji musel probudit a…“ Zahleděl se na něco na podlaze.

„Už jsem si říkal, kdy si všimnete,“ ucedil Harry Potter.

Paula poodešla ze svého místa tak, aby viděla, co upoutalo Bickerstaffovu pozornost. Na koberci byla vidět velmi nepatrná, neúplná stopa. Překvapivě nešlo o botu, ale o otisk zhruba tří čtvrtin bosé nohy.

„Pořádně ani neurčíme velikost,“ komentoval Bickerstaff, „ale je to pravé chodidlo a téměř určitě mužské.“

„Možná se před vraždou svlékl, aby si nepotřísnil šaty krví,“ přemýšlela nahlas Paula. „Potřebujeme luminol, abychom z té stopy dostali víc. Pak je třeba zkontrolovat odpadní rouru z vany nebo sprchového koutu, ať víme, jestli po sobě zabiják uklízel, než se znovu oblékl.“

„Byla svázaná jako masová roláda,“ připomněl Harry Potter. „S takovou by na vrahových šatech ulpělo nepatrné, nebo vůbec žádné množství krve. Kousek od té stopy vidíte pár kapek krve, která prosákla prostěradly a stekla na zem. Ale to je na celém koberci jediné místo.“

„Když si na to víc posvítíme, možná toho víc objevíme,“ argumentovala Paula.

„Už jste mluvili s policisty, kteří sem přijeli první?“ zeptal se Potter.

„Ještě ne,“ odpověděl Bickerstaff.

„Jeden z nich musel vyrazit dveře. Správce domu měl spravit kapající kohoutek v koupelně. Klepal, ale ke dveřím nikdo nepřišel, a tak si odemkl sám a pustil se do práce. Koupelna se nachází za tímto pokojem. Když se chtěl podívat, jestli z ložnice není přístup k potrubí a uzávěru vody, zjistil, že dveře jsou zamknuté. Zaklepal, ale opět nedostal žádnou odpověď. Nic moc si z toho nedělal, dokud neuslyšel vyzvánění telefonu, který nikdo nezvedal. Usoudil, že by Sally Bridgeová mohla být uvnitř a potřebuje pomoc, a tak znovu bouchal na dveře. Když se ani pak nikdo neozýval, zavolal policii. Správce má klíče od vstupních dveří, ale od vnitřních ne, takže se sem museli dostat násilím.“

„Hrál jste si na detektiva?“ otázala se malého lékaře Paula.

„Mám oči a uši.“

Paula mrkla na kolegu detektiva.

„Zajdu si promluvit s tím správcem,“ řekl Bickerstaff a nemotorně se plahočil ven.

„Jmenuje se Crocker,“ volal za ním Potter.

„Crocker,“ zopakoval Bickerstaff bez ohlédnutí, „jako rocker.“

Soudní lékař vrhl na Paulu nechápavý pohled.

„To dělá pořád, aby si věci líp zapamatoval,“ vysvětlila Paula. „Za pár dnů jde do důchodu,“ dodala po chvíli, ačkoliv si uvědomovala, že to s Bickerstaffovou metodou nejspíš nemá nic společného.

„Hmm,“ byla spolu s přikývnutím jediná reakce, které se od Pottera dočkala.

Poodešla k oknu, na němž se v letním vánku jemně pohupovaly lehké průsvitné závěsy. Ve druhém okně neslyšně bzučelo klimatizační zařízení. Kdo by v horké noci otevíral okno a zároveň si zapínal klimatizaci?

„Bylo to okno otevřené?“ otázala se.

„Já jsem s ním ani nehnul,“ ubezpečil ji Potter.

Opatrně, aby se nedotkla mosazného madla, uchopila Paula okno za dřevěný rám a táhla ho dolů, až bylo téměř zavřené. Šlo to hladce a nehlučně.

Už se chtěla otočit nazpět, když si skrze vnitřní tabuli všimla, že ze spodní části horního dílu okna někdo zručně vyřezal pravidelný půlkruh skla přesně uprostřed, tam kde je umístěna západka.

„No to mě podrž,“ vydechl Potter, když se zahleděl tam, kam Paula. „Ten zabiják se dostal dovnitř oknem.“

„A ven taky,“ dodala Paula, „vzhledem k tomu, že dveře byly zamčené a policisté je museli vyrazit. Pokud ovšem neměl klíč a po odchodu z ložnice za sebou nezamkl.“

„Jenže kdyby ho měl,“ uvažoval nahlas Potter, „asi by zase nelezl dovnitř oknem. A navíc by neměl jediný důvod za sebou zamykat.“

„Vy byste měl být detektiv.“

„To už jsem slyšel,“ usmál se Potter. „Ale ne mnohokrát.“

Ve dveřích se objevili dva muži v bílém; pro tělo si přijel speciální lékařský tým. Zřízenci, oba statní mužové s černými kudrnatými vlasy, klidně mohli být bratři.

„Tak už si to můžeme vzít?“ zeptal se jeden z nich a pokynul k mrtvému tělu.

„Pokud to tady schválí,“ řekl Potter a kývl směrem k Paule.

„Už tu byl policejní fotograf?“ otázala se Paula.

Potter přikývl. „Odešel těsně před tím, než jste vy přišli.“

„Pak je vaše,“ oznámila Paula paramedikům.

„Co je tohle za přízvuk?“ zajímal se jeden z nich, když se sehnuli ke své práci.

„Akádský.“

„Z Alabamy?“

„Louisiany.“

„Akáďané skládají výbornou hudbu,“ poznamenal Harry Potter.

„Třeba rumbu,“ dodal jeden z mužů.

„To je čokoládová tyčinka,“ oponoval druhý.

„Ale taky druh tance,“ bránil ho Harry Potter a začal si prozpěvovat. Jako zpěv to však moc neznělo.

„Fuj,“ ušklíbl se zřízenec, když vkládal ruku pod rozbodané tělo. „Jako salát z humra.“

Harry Potter si sbalil nástroje do kabely, a aby se mohl rozloučit, přestal zpívat. Paule se docela ulevilo.

Sally Bridgeovou právě vynášeli z pokoje, když se Bickerstaff vrátil.

„Mluvil jsem s těmi policisty,“ oznámil. „A se správcem Crockerem taky. A vrátný tvrdí, že za celý večer dovnitř ani ven nikdo podezřelý neprošel.“

„Náš muž se sem dostal oknem,“ informovala ho Paula.

Bickerstaff nakrčil husté obočí. „Děláš si ze mě srandu?“

Paula ho zavedla k oknu a povytáhla je výš, opatrně, aby se nedotkla skla. Oba se vyklonili ven. Paule ovšem výhled z takové výšky neudělal nejlíp, a tak aby znovu získala rovnováhu, musela ustoupit o pár kroků zpět.

„To je, sakra, výstup,“ utrousil Bickerstaff.

„Po půlnoci bývají ulice docela vylidněné, takže jakmile se vyšplhal do výšky několika pater, skryl se náš zabiják pohodlně ve tmě a nikdo si ho nemusel všimnout.“

„Ale je to kolmá, téměř hladká zeď. Jak po ní mohl lézt?“

„Možná se přitahoval na nějakém laně,“ přemítala Paula a zkoumala okenní římsu. Hledala známky po hákovací kotvici. Parapet byl ale nedotčený, stejně jako všechno ostatní, kromě Sally Bridgeové, v celém pokoji.

„Správce říkal, že žila sama,“ dodal Bickerstaff.

„To mi došlo.“

„Vybírala a dohazovala herce do různých představení. Pracovala dokonce i pro Broadway.“

„Opravdu? Měla přítele?“

„Podle správce i vrátného jen příležitostně. Oba se shodli na tom, že tvrdě pracovala a k milostným dobrodružstvím neměla moc příležitostí. Prý často žertovala, že na to, aby se mohla seznamovat se zajímavými muži, by potřebovala mnohem víc času.“

„Tak ten včera v noci konečně našla.“

„Jenže na hrátky ani na legraci není stavěná,“ podotkl Bickerstaff. Pak pohodil hlavou k hromadě zkrvavených prostěradel. „Možná taky proto, že je na hadry.“

Policejní humor, pomyslela si Paula, bez toho bych klidně vydržela.

3. kapitola

Kapitán Thomas Horn, vysloužilý detektiv oddělení vražd newyorské policie, neměl v tu dobu na práci o moc víc než pojídání teplých vdolků z kukuřičné mouky, na což se těšil právě onoho teplého, byť zamračeného pondělního rána v malé restauraci v západní části Manhattanu.

Ještě ani ne pětapadesátiletý Horn odešel do výslužby dřív kvůli tomu, co se událo ve Světovém obchodním centru. Měl tehdy vyslýchat generálního ředitele makléřské firmy Jagger and Schmidt v jeho kanceláři, ve dvaačtyřicátém poschodí severní věže. Ten chlápek téměř jistě zpronevěřil firemním klientům několik milionů dolarů, z nichž část tvořila podíl v policejním penzijním fondu.

Protože bylo krásné jasné ráno, rozhodl se kapitán nechat vůz stát u obrubníku před klenotnictvím, kde předtím zaparkoval. Chtěl vybrat zlaté náušnice pro svou ženu Annu. Přála si kruhové a zrovna ty, jak velkými červenými písmeny hlásal nápis na skle výlohy, prodávali v tomto obchodě ve zlatém a stříbrném provedení s padesátiprocentní slevou.

Z náhlého popudu se rozhodl je koupit. Z náhlého popudu se také rozhodl dojít zbytek cesty ke Světovému obchodnímu centru pěšky.

V obchodě strávil Horn víc času, než plánoval, protože ještě před ním přišli tři jiní zákazníci. Náušnice, které žádal, neměl prodavač ve vitríně a musel je jít hledat dozadu do skladu. Všechny tyto maličkosti se naskládaly tak, že změnily jeho život.

Ačkoli se nakonec nezdržel déle než hodinu, událo se za tu dobu dost podstatných věcí. Ty náušnice mu zachránily život.

Z klenotnictví odešel, s krabičkou náušnic v kapse saka, těsně před desátou. Když procházel kolem jednoho z domovních bloků, z výrazu a způsobu chůze skupinky kolemjdoucích poznal, že něco nehraje. Netušil, že jde o Světové obchodní centrum, přesto přidal do kroku.

Z útržků různých rozhovorů, které cestou vyslechl, se dozvěděl, že do jedné z věží narazilo dopravní letadlo. To už se rozběhl. Proti němu prchali lidé často s výrazem přesahujícím hranice strachu a zděšení v obličeji. Nepopsatelná hrůza, oči mnohých zírající do prázdna pod vlivem šoku. Pořezané ruce a tváře, roztrhané šaty. No a co? Za každou cenu se chtěl dostat k poškozené budově a pomoci přesvědčit lidi, kteří se v dané oblasti pohybovali, aby zachovali klid a neutíkali. Ve vzpomínkách se vracel k době, kdy jako dítě slýchal o tom, jak nějaké letadlo narazilo do Empire State Building. Katastrofa, ale dala se zvládnout. A jako policista se naučil, že zvládnout lze většinu katastrof.

„Udělej si laskavost a dej se na opačnou stranu, kámo,“ prohodil podsaditý muž ve vycházkovém obleku, když se míjeli, aniž zpomalil. „Obě věže spadnou.“

Obě věže?

Horn se zarazil a zůstal stát úplně bez hnutí a úplně zmatený. Došlo mu, že den potemněl, a když vzhlédl, uviděl, že horní části věží jsou zahaleny tmavými oblaky. Hořící tryskové palivo, nepochybně. Musí to být horší, než si představoval. Znovu se rozběhl směrem ke věžím.

A uslyšel hřmění, jako by se tisíc dopravních letadel chystalo na přistání.

Na konci bloku se vynořila mračna dýmu a valila se na něj jako pevná, neprostupná zeď. Na chvíli se Hornovi zastavilo srdce, když vzhlédl a zjistil, že nahoře se mrak kroutí a překlápí jako hřeben přílivové vlny a ten už je nad ním. Úplně ho pohltí!

Něco s velkým hlukem spadlo na zaparkované auto nedaleko něj. Z nebe začaly padat kusy sutin. Žena na protějším chodníku zmizela pod hromadou trosek. Horn se instinktivně vrhl k zemi a odvalil se pod nejbližší vozidlo, aby se skryl před čímkoli, co padalo shora.

A dál si nic nepamatoval.

Vzbudil se v nemocniční posteli s obvázaným ramenem pulzujícím bolestí. Doktoři mu sdělili, že ho zasáhl kus suti a rameno mu probodl ocelový výztužný prut. Vzpěra, jak říkali stavební dělníci. Záchranáři ji museli ohnout, aby ho mohli naložit do sanitního vozu a bezmála dvoumetrová tyč mohla být v nemocnici odstraněna. Horn věděl s jistotou, že se mu podařilo schovat pod auto, a tak došli k závěru, že se k němu tyč dostala ohromným tlakem, který před sebou valil zbytky oceli a betonu.

Tři týdny nato z něj byl ambulantní pacient s téměř nepoužitelnou pravicí a jizvami, z nichž se dalo soudit na průstřel ramene, kdy kulka vyšla zády.

O měsíc později odešel do důchodu. Byl penzionován.

Díky vyčerpávající rehabilitaci se mu podařilo obnovit téměř plnou pohyblivost pravé paže a ruky, nabyl dokonce i trochu síly. Možnost, že by se vrátil ke své práci u newyorské policie, však nepřicházela v úvahu.

Ta práce pro něj znamenala více než ledajaká jiná zaměstnání; žil jí, byla jeho součástí. Stejně tak ale k Hornovi nepatřila sebelítost. Věděl, že teď se musí stát někým jiným. Potíž byla v tom, že nevěděl kým.

„Teplé vdolky, kapitáne.“

Zvedl oči od hladiny vřelé černé kávy.

Marla, číšnice, která ho v tomto podniku při snídani obvykle obsluhovala, před něj postavila talíř se dvěma vdolky. Bylo jí kolem čtyřicítky, možná o pár let víc, měla štíhlou postavu a i v ošumělém, černobíle kostkovaném stejnokroji vypadala přitažlivě. Tmavá barva ještě podtrhovala její temné oči. Příliš se nelíčila a vlasy nejasné barvy se také příliš nezabývala, nosila je stažené v jednoduchém culíku.

„Promiňte,“ vydal ze sebe nakonec Horn. „Snil jsem s otevřenýma očima.“

„Dáte si dnes džus?“

„Ne, tohle mi stačí.“

„Budete mi zase vyprávět nějaké policejní historky?“

„Ne, musím s tím přestat. Nejsem žádný starý páprda, co žije svou minulostí.“

Usmála se. „Na starého páprdu opravdu ještě nemáte potřebné kvality.“ Poodešla, ale vzápětí se vrátila s konvicí kávy a dolila mu hrníček. „Ačkoli si někdy myslíte opak.“

Horn přelétl bistro pohledem. Lidé, kteří sem přišli na snídani, už dávno vyrazili za jinými povinnostmi. Kromě něj zde posedávalo jen pár náhodných hostů na opačném konci barového pultu. Možná si nakonec s Marlou popovídá. Díky ní se cítil mnohem lépe, to bylo nade vši pochybnost. Někdy ho její zvídavé otázky překvapovaly, zajímala se o mysl zločince a myšlenkové pochody policisty, o mnohonásobné vrahy, na které se Horn v dobách aktivní služby specializoval.

Jenže zrovna když ji chtěl přivolat zpátky, ozval se zvonek ode dveří. Dovnitř vešel další zákazník a Marla měla práci. A Horn s ní nechtěl hovořit, pokud by nově příchozí seděl na doslech.

Usrkl z hrnku kávy a obrátil se, aby se podíval, kam se ten, za kým se právě zavřely dveře, posadí.

Udivilo jej, když postavu poznal. Přímo k němu kráčel jeho bývalý kolega, dnes zástupce velitele policejního sboru Roland Larkin.

„Koukám, že teď, když jsi v důchodu,“ zakřenil se Larkin, „tvrdě pracuješ na tom, aby se ti co nejrychleji ucpaly žíly.“ Zavrtěl hlavou. „Tyhle vdolky jsi jídával za našeho mládí, když jsme spolu rajtovali po Queensu.“

„Takovéhle ne,“ ohradil se Horn. „Jsou totiž tak akorát teplé a mají vynikající chuť.“

„A nasály veškerou mastnotu a všemožné pachy z grilu.“ Larkin napřáhl pravici dlaní dolů a Horn jí levou rukou potřásl. Staří přátelé.

„Tak si sedni a dej si taky, Rollie.“

Larkin si rozepnul sako a svezl se na židli na protější straně stolu. Horn si všiml, že bývalý kolega u sebe nemá zbraň. Vypadá dobře, blesklo mu hlavou, vysoký a štíhlý, s nepatrným bříškem, šedýma očima trochu unavenějšíma než dřív i o něco šedivějšími vlasy, ale se stále stejně růžolícími tvářemi. Byl to ten typ drsného, přesto dostatečně soucitného Ira, jenž měl potenciál dobrého kněze a stal se dobrým policistou.

Ke stolu přistoupila Marla s jídelním lístkem. Tentokrát se chovala k oběma mužům, jako by žádného z nich nikdy předtím neviděla. Profesionální číšnice.

Larkin ale lístek nepotřeboval, objednal si jen černou kávu.

„Chodíš sem často?“ zeptal se Horn, jelikož věděl, že Larkin bydlí nedaleko odsud.

„Jsem tu poprvé. Jen abych si s tebou mohl promluvit.“

„Jak jsi mě našel?“

„Jsem přece policajt. Šel jsem po stopách vdolků.“

Marla přinesla kávu a odešla vyřizovat nějaké záležitosti za barový pult. Nestála daleko.

„Tak jaké to je v důchodu?“ zajímal se Larkin.

„Smysly mi to neotupilo.“ Horn se zakousl do vdolku, chvíli přežvykoval a polkl. „Kvůli čemu se mnou potřebuješ mluvit, Rollie?“

Larkin si nasypal cukr do kávy, naklonil se přes stůl a ztišil hlas. „Potřebuju tvou pomoc, kamaráde. Něco se děje.“

„Jaképak něco?“

„Minulý týden našli jednu ženu, Sally Bridgeovou, zavražděnou ve vlastním bytě. Byla zavázaná v prostěradlech a utrpěla sedmatřicet bodných ran.“

„To je hodně bodných ran.“ Horn znovu ukousl kus pečiva.

„Jen několik z nich bylo smrtelných. Vrah jí chtěl před smrtí způsobit co největší bolest.“

„Manžel?“ Další kousnutí do vdolku, které Horn zapil hltem kávy.

„Bridgeová žila sama. A vraha nemáme.“

„Nějaký milostný život vedla?“

„Jak se dá očekávat. Čas od času.“

Horn přimazával spodní část vdolku máslem a pozoroval, jak se tuk rozpouští a vsakuje do teplého těsta. „Co je na té vraždě zvláštního, kromě těch sedmatřiceti ran?“

„Média na to ještě nepřišla, ale za posledních pět měsíců už je to třetí podobný případ.“

„Aha!“ Horn odložil nůž na talíř. „Sériový vrah.“

„Jo. Určitě tentýž chlápek. Vyleze po stěně baráku a oknem se vloupá dovnitř. Pak omotá ženu prostěradly, jako by ji balil do rubáše. Dělá to tak obratně, že to vypadá, jako by se ty ženy snad ani neprobudily. Až ve chvíli, kdy jim přelepí ústa páskou. Pak se pustí do práce nožem. Žádné řezy, jen bodné rány, a vyhýbá se životně důležitým orgánům. Oběť obvykle zemře bolestí nebo šokem, nebo vykrvácí.“

Horn pozoroval hladinu kávy v hrníčku. „Říkals, že leze po stěnách domů?“

„Ano. Každá z těch žen bydlela ve vysokém patře a domnívala se, že je v bezpečí. Jenže náš muž je zatraceně dobrý horolezec. Používá nůž na řezání skla, aby se dostal dovnitř, když je okno zavřené na západku.“

„Oběti jsou si podobné?“

„Ženy mezi pětadvaceti až pětačtyřiceti lety, atraktivní, pěkně stavěné, možná trochu silnější. Všechny žily samy a byly nezadané. Prostitutka na zavolání, programátorka a režisérka castingové agentury. V tomto pořadí.“

„Sexuální zneužití? Vniknutí?“

„Ne, nepočítáme-li ten nůž. Rány po celém těle. Úzká čepel dlouhá asi pětadvacet centimetrů, s velmi ostrou špičkou.“

„Neobvyklý zabiják,“ podotkl Horn.

„Mezi druhou a třetí vraždou uplynula kratší doba než mezi první a druhou.“

„A vrah leze po stěnách domů.“

„Jinak to nejde.“

„Tak to máš problém,“ uzavřel Horn.

„No vlastně,“ řekl Larkin, „přišel jsem hlavně proto, abych tě přiměl udělat z toho problém tvůj.“

Její případ. Paula tušila, že to bude pořádná zkouška ohněm, když se Bickerstaff chystá odejít do důchodu a věnovat se zimnímu rybaření na ledě v Minnesotě. Proboha! Lední rybaření! Podle toho, co jí k tomu řekl, to znamenalo sedět celý den prokřehlý u díry v ledu a snažit se místo zápalu plic chytit nějakou rybu. Paula by na rybaření neměla dost silné nervy.

Pozorovala, jak neoznačený automobil, z něhož právě vystoupila, mizí za rohem bloku domů, ve kterém bydlela, a nechává za sebou jen jemný obláček přízračného výfukového dýmu. Pak vešla do domu, vyzvedla poštu, účty, reklamní letáky, účty, objednávkové formuláře, účty, a vyjela výtahem do patnáctého patra. Její jednopokojový byt se nacházel na samém konci chodby.

Není to špatné místo, pomyslela si, když strčila klíč do zámku. Bytové zařízení z druhé ruky, na stěnách zarámované muzeální fotografie; stará vykachlíčkovaná koupelna se zažloutlým keramickým umyvadlem a vanou a trubkami, které se vinuly všemožnými směry, jen ne pravidelně, byla také v docela dobrém stavu. Kuchyně nanicovatá, ale majitel by v ní měl všechno brzy vyměnit. No jasně. Pak bude možná na sporáku fungovat víc než jedna plotýnka.

Paula se zarazila a ztuhla, zámek byl odemknutý.

Zatlačila do dveří a otevřela je na škvíru, ruku nervózně přitisknutou na pistoli ráže devět milimetrů skrytou pod sakem.

„Slečna Rambová?“ ozval se mužský hlas.

Paula otevřela dveře dokořán.

Uprostřed jejího obývacího pokoje stál statný muž s neupravenými šedými vlasy a vyhaslým doutníkem v koutku úst. Šlápotami zašpinil koberec, na sobě oblečenou bílou ušmudlanou kombinézu. V jednom z mnoha poutek měl zastrčený trubkový klíč. Houpal se mu u pasu jako zbraň, kterou mohl kdykoli vytáhnout a použít.

„Ramboquetteová,“ opravila ho Paula. „S kvé uvnitř jména, ale čte se jako ká.“

„Když to říkáte. Já jsem Ernie Flatt, s obyčejným ef, ze společnosti Flatt. Dovnitř mě pustil domovník, dělám tu na té kuchyni.“

„Opravdu?“ ucedila Paula, vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „A já si zrovna říkala, že bych v té kuchyni ráda udělala večeři.“ Uvařila si vodu na čaj a objednala něco od Thajců, dodala v duchu.

Erniemu se okolo rozžvýkaného nedopalku doutníku, jehož pach prosycoval celý pokoj, ačkoliv už nehořel, roztáhla ústa v širokém úsměvu. Kouřením těch věcí si zajistil změť zažloutlých zubů. „Ajaj, to asi nepůjde. Vypnul jsem totiž vodu.“

„A co kdybyste ji zase zapnul?“

„Jen pokud chcete mít vytopený byt. Taky jsem totiž vytáhl dřez.“

Paula přešla ke kuchyni a nahlédla dovnitř. Ten pohled jí málem vyrazil dech. Starý keramický dřez visel bokem dolů ze zdi. Na stěně zely v místech, kudy vystupovaly prosakující trubky s kohouty, tmavé otvory. Odkryté potrubí. Díry ve zdech s vrstvami starých nátěrů a vybledlých tapet. Vypadalo to tam jako na archeologickém nalezišti. Za odtaženými dřevěnými skříňkami prosvítal pradávný růžový vzor. Na zemi se kupil prach z omítky a kusy tmavých lišt. Paulino nádobí, všehochuť pro šest osob spolu s opékačem topinek a novým kávovarem, se povalovalo na stole, nedbale naházené tak, že mohlo kdykoliv spadnout a rozbít se.

„Bože!“ vydechla. „Docela bych uvítala, kdyby mi byl někdo řekl, že máte přijít.“

„Já nejsem bůh a vy buďte ráda, že jsem přišel,“ bránil se Ernie. „Víte vůbec, jak dlouhá je čekací listina?“

New York, pomyslela si Paula. Všichni jsou tu vždy připraveni ukázat vám, zač je toho loket.

„No jo, asi máte pravdu,“ řekla smířlivě.

Ernie se znovu usmál a zacukal zbytkem doutníku. Takže se spřátelili. „Když to půjde, za týden nebo tak vypadnu. A budu makat přes den, když budete v práci. Co děláte?“

„Co že dělám? Jo tak. Jsem policajt.“

„To kecáte?“

„Copak by vám policajt lhal?“

„Nemáte na sobě uniformu.“

„Nosím civil. Jsem detektiv.“

„Jo ták! Zajímavé!“

„To ano, Ernie. Někdy ano.“

„No, právě jsem si balil věci, byl jsem na odchodu. Chtěl jsem vám nechat vzkaz, abyste si nemyslela, že vám v kuchyni vybuchla bomba nebo tak něco. Za pár minutek jsem pryč.“

„Co kdybych si chtěla dát sprchu?“

Otočil k ní překvapeně hlavu. Tak to je teda něco! A pak mu to došlo. „Jo, no jasně. V koupelně jsem nechal vodu puštěnou. Budu dělat jen v kuchyni. Počkejte, až skončím. Bude se vám líbit.“

Mávl rukou směrem ke kuchyni a vydal se tam. Paula slyšela kovové zvuky sklízeného nářadí.

Nestačila ani roztřídit poštu a vše kromě účtů vyhodit, když se Ernie objevil ve dveřích s velikou, těžkou, na několika místech promáčknutou krabicí na nářadí.

„Nashle zítra,“ zdravila Paula.

„Jo, pokud tady ještě budu, až se z honu na zloduchy vrátíte.“ U vchodových dveří se zarazil. „Víte, jak jsem vás tak poslouchal, rád bych se zeptal, kdyby vám to nevadilo…“

„Akádský přízvuk,“ přerušila ho Paula. „Pocházím z Louisiany.“

Ernie se usmál a několikrát přežvýkl. „Neznělo to jako Bronx.“ Odešel a zabouchl za sebou dveře.

Paula k nim okamžitě přešla a zamkla. V tomhle městě žijí ale typy. Ale vlastně, to žily v New Orleansu taky.

Chtěla se zout, ale pak si uvědomila, v jakém stavu se nachází její kuchyň, a nechala si boty na nohou. Když ve dveřích do kuchyně uslyšela tichý dunivý zvuk, ulevilo se jí. Díky bohu, nebo Erniemu –, lednice funguje.

Paula si připravila whisky s ledem a do sklenice dopustila vodu z koupelnového kohoutku. Usadila se v obýváku na pohovce, nohy v punčochách položila na stolek a mobilním telefonem zavolala do lahůdkářství na rohu ulice.

V útulném, byť ne zrovna uklizeném bytečku, kde klid rušilo jen bzučení lednice a tlumený hluk automobilů z ulice, popíjela alkohol a při čekání na večeři přemýšlela o vypoulených, zoufalých očích mrtvé ženy se sedmatřiceti bodnými ranami po těle. Copak ty oči asi viděly v dlouhých minutách a hodinách před smrtí? Jaká bouřlivá scéna se odehrávala v mysli za nimi?

Kriste! Sedmatřicet ran!

Její případ.

4. kapitola

Thomas Horn bydlel v honosném třípatrovém domě ve West Side blízko Columbus Avenue. Okna suterénu ve výši ulice byla zamřížovaná prostými železnými tyčemi, v prvním patře chránily okna mříže z tepaného kovu a ve druhém a třetím mříže krásně zdobené a propracované, byť možná ne tak působivé. Všechna okna do ulice byla opatřena zelenými dřevěnými okenicemi a na parapetech v prvním patře stály zelené dřevěné truhly s květináči, ve kterých kvetly pelargonie a rostlo kapradí. Okna byla také po obou stranách betonového schodiště o čtyřech schůdcích, jež vedlo k zápraží a dvoukřídlým barveným dubovým dveřím. Vysoké těžké dveře zdobily trojúhelníkové průhledy z olovnatého skla, vyšlapané schody lemovalo zábradlí z tepaného železa s podobným vzorem jako mřížoví v oknech vyšších pater. Stavba tak působila dojmem městské pevnosti; kdysi ji vlastnila jedna televizní celebrita.

Horn seděl ve svém oblíbeném zeleném koženém křesle, poblíž zřídkakdy využívaného krbu, v obýváku s dřevěnými trámy a táflovanými stěnami. Díval se, jak sebou jeho žena Anna žuchla na pohovku a rozvazuje si praktické černé polobotky na nízkém podpatku. Dámské pracovní boty. Někdy mu bylo docela líto, že žena s takovými kotníky jako Anna je musí schovávat v pohodlných uzavřených botách. Pracovala ve správním oddělení Kincaidovy nemocnice a v podstatě vedla oddělení radiologie a magnetické rezonance. A hodně se nachodila.

Anna byla atraktivní žena s dlouhými blond vlasy, krásnou pletí a jasnýma modrýma očima. Zvedla si do klína chodidlo navlečené v nylonové punčoše a začala je oběma rukama masírovat. Horn ji miloval.

Usmála se a řekla: „Něco tě trápí.“

Nepřekvapilo jej, že to poznala. „Mohli bychom si dát skleničku, pak zajít do Regency na večeři a promluvit si o tom. Co říkáš?“

„Budeme se na to muset posilnit skleničkou?“

„Obávám se, že ano.“

„Tak já se převleču.“

Moc dobře věděla, že nemá smysl naléhat. Na to ještě nebyla ta pravá chvíle. Jedna z věcí, které na ní Horn obdivoval, byl smysl pro načasování. Sledoval ji, jak bosa kráčí nahoru po schodech pokrytých kobercem, boty v pravé ruce. Načasování neznamenalo v životě všechno, ale bylo jeho důležitou součástí.

O čtvrt hodiny později sešla Anna dolů, na sobě vybledlé džínsy, bílou halenku a jednoduché sandály. Vlasy nechala rozpuštěné a jemně se nalíčila. Vypadala tak na čtyřicet, ačkoli ve skutečnosti už oslavila padesátiny.

Přistoupila k Hornovi a letmo ho políbila na tvář. Připravil jí martini a sobě skotskou whisky s ledem. Usadil se zpět do koženého křesla, Anna naproti němu do rohu čalouněné pohovky. Stála na druhém konci orientální rohože, jejíž vzor připadal Hornovi jako nějaká obrovská herní deska.

„Tak jak ses dnes měla v práci?“ zajímal se.

Pokrčila rameny. „Jak sis dnes užíval těžce vydřeného odpočinku?“

Bože! Tuší snad, co se jí chystá sdělit? „Zvykám si.“

Usmála se. „Opravdu?“

Změň téma. „Něco nového v jednání s Vinem?“

„Nic, o čem by se mi chtělo mluvit. Ráda bych, aby tento večer patřil jen nám dvěma.“

A tak jen tak seděli, vychutnávali si pití a hovořili o všem možném kromě případu Vine versus Kincaidova nemocnice a toho, co jí Horn musel říct. Konverzace plynula přirozeně; milenecké pouto a manželství nenarušily jejich přátelský vztah. Sdílená minulost vystavěla základy silnému svazku, o který se nyní mohli s důvěrou opřít.

Dvacet minut nato už kráčeli po chodníku směrem k restauraci Regency. Horn procházky po New Yorku miloval. Místní pozoruhodnosti, zvuky a pachy velkoměsta byly jeho kyslíkem. I výfukové plyny, a dokonce nasládlý zápach odpadků nesoucí se vzduchem ze špatně svázaných plastových pytlů na něj působily podivně uklidňujícím dojmem. Kdyby se s tímto pocitem svěřil Anně, rozesmála by se a řekla mu, že za takové vnímání oxidu uhelnatého a smetí může nepochybně ta skotská. Horn se musel pousmát. Kdokoliv se špetkou zdravého rozumu by s ní musel souhlasit.

Regency byl nepříliš drahý podnik vhodný pro neformální setkání, kde se podávalo výborné italské jídlo a přijatelná červená vína. Vybrali si venkovní stůl zastíněný širokou modrou plátěnou stříškou. Seděli blízko dělicí stěny a dost daleko z doslechu kolemjdoucích, takže pokud nezvyšovali hlas, mohli si nerušeně povídat v klidu a soukromí.

Číšník přinesl chlazenou vodu a jídelní lístky. Anna si objednala salát a pokrm z dlouhých vlasových nudlí a Horn specialitu podniku, pečené lasagne a sklenici suchého červeného vína merlot.

Číšník přinesl víno, pečivo a salát. Horn usrkl vína, Anna pojídala a on povídal.

Když převyprávěl rozhovor s Rolliem Larkinem, odložila Anna vidličku a otřela si rty ubrouskem. „Vracíš se do práce.“ Kořen dokonale tvarovaného nosu zkřivily dvě svislé vrásky. Kolejničky, říkal jim Horn. Hluboké vrásky, jež značí hluboké myšlenky.

„Jen na chvíli. A se zvláštním postavením v případu sériového vraha. Já ho povedu a Rollie pod mé velení přidělí ty dva detektivy, co se jím zabývají teď.“

„Kdy začínáš?“

„Dnes večer. Ti detektivové se u nás staví kolem deváté, abychom to mohli probrat.“

„Jako bych neměla dost jiných starostí,“ povzdechla si Anna.

„Já vím, drahá.“ Upil ze sklenice vína. „Případ Vine.“

Desetiletý Alan Vine upadl před šesti měsíci do kómatu na operačním stole Kincaidovy nemocnice. Chlapcovi rodiče byli přesvědčeni, že nehodu způsobil nepořádek v rentgenových snímcích jeho těla, takže vinili Annino oddělení a v konečném důsledku Annu samotnou. Ona však, a stejně tak zbytek nemocničního personálu, věděla dobře, co neštěstí zapříčinilo. Chlapcův stav s největší pravděpodobností vyvolala neobvyklá reakce na použité anestetikum. „To je obviňování oběti,“ opakoval rodinný právní zástupce neustále. A byla to pravda, možná trochu zvrácená, ale pravda; v tomto případě nenesl vinu nikdo jiný než oběť samotná. Ani anesteziolog, který dělal svou práci přesně tak, jak měl, ani laboranti, kteří vyvolali snímky, ani lékaři, kteří je posléze vyhodnotili. A Anna také ne.

Tak proč se cítí vinna?

„Thomasi, neříkej mi drahá, pokud to tak opravdu nemyslíš.“ Ona jediná mu říkala křestním jménem; všichni ostatní příjmením. Nikdy mu to nevadilo.

„Ale já to myslím vážně. Sakra, vždyť není těžké poznat, jakému tlaku jsi vystavená, a teď není vhodná doba, abych se vrátil do služby. Proto jsem to s Rolliem domluvil tak, že budu působit zejména jako poradce těm dvěma detektivům.“

„Znáš je?“

„Ne. Jeden z nich je žena, která nastoupila teprve nedávno. Druhý je muž ze staré školy, který za chvíli odchází do důchodu. Pokud ho od toho neodradím.“

„Což se ti určitě podaří.“

Nechal její poznámku bez odpovědi a Anna se vrátila k salátu.

„Mluvila jsem dnes s Ashleigh,“ oznámila mu. Ashleigh, jejich vdaná dcera, žila v Connecticutu. „Dan junior zkoušel podpálit garáž.“

Horn povytáhl obočí. „Vždyť je mu teprve pět!“ řekl na vnukovu adresu.

„Ashleigh tvrdí, že na zemi v garáži našla otevřenou krabičku zápalek, pár z nich vypálených. A taky několik ohořelých špejlí naskládaných do pyramidy.“

„To zní, jako by si stavěl táborák.“

„V garáži?“

Horn pozvedl sklenku a napil se; vypadal zamyšleně. Tak jeho jediný vnuk je pyroman. „No, zas tolik se toho nestalo. Když mu pořádně domluví, nemusí se ničeho bát. Malé kluky obvykle oheň strašně zajímá.“

„A velké chlapy taky.“

Pousmál se. „Měla by sis k tomu jídlu dát trochu vína a uvolnit se. Po večeři půjdeme hned domů a já ti ukážu, jak vážně jsem to myslel, když jsem tě oslovil drahá.“

Číšník jim přinesl jídlo. Odložil si velký kulatý tác na vedlejší stůl a s rozmáchlým gestem začal zvedat stříbrné poklopy a odkrývat kouřící předkrmy.

Výraz Annina obličeje nic neprozrazoval, ale víno si objednala.

5. kapitola

„Docela nóbl obydlí, na bývalého kapitána,“ utrousila Paula, když s Bickerstaffem zastavili v neoznačeném policejním automobilu u obrubníku před Hornovým domem.

„Nikdo nikdy ani slovem nenaznačil, že by Horn mohl být zkorumpovaný,“ prohlásil Bickerstaff. „Říká se, že něco zdědil, něco chytře investoval. A není to žádný milionář.“

„Jo, ale vsadím se, že jeho žena jistě nemusí mýt nádobí, aby vyšli.“

„To ne, ale i ona je zaměstnaná. Dělá v nemocnici na docela vysokém postu.“

Paula se zarazila s rukou na klice dveří. „Tobě se ten chlap líbí.“

„Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale líbí se mi, co jsem o něm slyšel. Je férový a jde za svým. Ze staré školy.“

„Co přesně znamená to ,ze staré školy‘?“

„To znamená, že ví přesně, kdy, jak a jak moc přitlačit.“ Bickerstaff chvíli namáhavě oddechoval a dodal: „Vím, co si o tom, že tenhle případ přidělili Hornovi, myslíš. Ale podstatné je uvědomit si, že podle toho, co jsem o něm slyšel, není Horn chlápek, který by nás nechal vyžrat to nejhorší.“

Paula si povzdechla. „No, to bude skvělý kámoš. Celý se pro nás rozkrájí.“

„Tak pojď, Paulo,“ navrhl Bickerstaff, dobře si vědom kousavé ironie v jejím hlasu.

Otevřel dveře a sápal se ven; nebyla to jeho silná disciplína. Ještě zápasil se svým mohutným tělem, když Paula za sebou dveře zabouchla a obrátila se k domu. Příliš mnoho koblihů, mohl by si pomyslet nezávislý pozorovatel, ale Paula věděla své. Dokázal se hýbat ohromně rychle, když bylo zapotřebí, a také velmi efektivně, což jeho výkonu přidávalo na ceně. Takže téměř nadbytek koblihů.

Cestou po betonových schodech k vysokým dubovým dveřím, bezpochyby původní části domu, ani jeden nepromluvil. Bickerstaff stiskl matně nasvícené tlačítko domovního zvonku.

Zevnitř se neozval žádný zvuk, ale za několik vteřin se levé křídlo dveří otevřelo a zpoza nich se na ně usmál vysoký muž s širokými rameny a náznakem rostoucího bříška. Docela hezký úsměv zjemňoval jeho drsné rysy. Na sobě měl proužkované společenské kalhoty, bílou košili, povolenou červenou kravatu a tmavomodré šle. Paulu napadlo, že by klidně mohl pózovat jako manekýn v katalogu loveckého oblečení. Něco na jeho vytáhlé postavě, byť s malým bříškem, a světlých soustředěných očích ji přitahovalo. Seznamte se se svým statečným průvodcem, při honu na losa v severních koutech země vám bude plně k dispozici.

„Detektive Ramboquetteová, detektive Bickerstaffe,“ pozdravil Horn a potřásl jim oběma levou rukou. Ruce měl velké a hrubé jako kameník, ale čisté, a nehty pečlivě zastřižené. Paula dokázala na rtech vykouzlit úsměv, přestože jí trochu vadilo, že se mužovou mohutnou postavou a milým vystupováním nechala zaskočit. V tomto ohledu zdaleka neodpovídal jejím představám; i jeho vlídné přivítání se zdálo být upřímné.

Následovali Horna do pohodlně zařízeného obývacího pokoje s čalouněnými křesly a pohovkou, orientálním kobercem na podlaze z tvrdého dřeva a krbem, vedle něhož ležela mosazná lopata a sada pohrabáčů, ale který nevypadal často používán. Římsu nad ním zdobilo několik hezkých, vkusně vybraných váz a zarámované fotografie mladé světlovlasé ženy s dítětem v náručí a další blondýny, která mohla být její matkou.

„To je moje žena Anna s naší dcerou a vnukem,“ vysvětloval Horn, jako by Paule četl myšlenky. Zadíval se na fotografie, a když se obrátil zpět k detektivům, byla na jeho tváři ještě patrná známka úsměvu.

„To je také příbuzný?“ otázal se Bickerstaff s pohledem upřeným na černobílou fotografii elegantního muže v saku a kravatě připevněnou ke stěně.

„Ne, to je vlastnoručně podepsaná podobizna George Hearna. Vynikající broadwayský herec, o němž obvykle lidé, kteří chodí jen do kin, nikdy neslyšeli. Moje žena a já milujeme divadlo.“

„Musím přiznat, že jsem o něm taky nikdy neslyšela,“ prohlásila Paula. Proboha! Zacpi si pusu.

Horn pokynul k pohovce a vybídl je, aby se posadili. „Jste oficiálně mimo službu. Dáte si skleničku něčeho tvrdšího? Můžu nabídnout výbornou čistou sladovou whisky nebo míchanou skotskou.“

„Pro mě nic, děkuju,“ odmítla Paula. Alespoň si o mně nebudeš myslet, že jsem pijan.

„Já zkusím tu sladovou whisky,“ řekl Bickerstaff a usadil se pohodlně v rohu pohovky. Zbývalo mu pár týdnů do důchodu a neměl co ztratit. „S trochou vody, bez ledu.“

„Máte ji mít,“ usmál se Horn. Poodešel k starobylému mahagonovému příborníku a chvíli něco připravoval otočený k hostům zády. Musel tam mít uložen i kyblík s ledem, když se obrátil, držel v ruce dvě sklenice skotské s kostkami ledu v jedné z nich. Skotská bez ledu měla mnohem sytější jantarovou barvu než ta s ledem; Paula přemítala, jestli Horn svou schválně nezředil a Bickerstaffovi nedal silnější dávku. „Na naše nové pracovní vztahy,“ pronesl Horn, když Bickerstaffovi drink předával.

Muži si lehce přiťukli okrajem sklenic, zatímco Paula se pousmála a gestem naznačila stejný pohyb jako oni, jen s prázdnou rukou. Náhle si připadala naprosto nepatřičně a navíc, s Bickerstaffem pohodlně usazeným vedle na pohovce a Hornem v zeleném koženém křesle naproti, ztracená v mužském světě.

„Tak tohle je opravdu báječná whisky,“ pochvaloval si Bickerstaff.

„A vy jste,“ řekl Horn s šedozelenýma očima upřenýma na Paulu, „Akáďanka.“

„Dobré ucho na přízvuky,“ pravila uznale Paula.

„To mám,“ potvrdil Horn, „ale po pravdě jsem si to přečetl ve vašem spise. Pokud jsem se měl rozhodnout, zda na tomto případu chci pracovat zrovna s vámi dvěma, musel jsem si o vás zjistit co nejvíc informací. A jsem si jistý, vámi oběma. Teď chci, abyste si byli jistí vy mnou.“

„Já jsem o vás slyšel dost,“ zareagoval pohotově Bickerstaff. „A jistý si jsem.“

„A já o vás slyšela od Roye,“ přidala se Paula.

„Odešla jste z neworleanského policejního oddělení kvůli osobní roztržce s nadřízeným, jehož záznamy by v porovnání s vašimi vůbec neobstály,“ řekl Horn Paule. „Dostala jste ta nejlepší doporučení, abyste se na pracovišti v jiném městě mohla rychleji pohnout dopředu, a taky nad vámi v newyorském policejním oddělení někdo drží ochrannou ruku.“

„Můj strýc, kapitán Sean Boudine,“ odpověděla popravdě Paula. Nebylo těžké odhadnout, že Horn už to dávno věděl, ale chtěla působit otevřeně a vstřícně.

„Politika, politika, politika.“

„Copak to takhle nefunguje všude?“ tázala se Paula.

Horn se pousmál. „Obávám se, že ano.“

Bickerstaff upíjel whisky a zdržel se poznámek, očividně jejich rozhovorem plně zaujat.

„Boudine je čestný člověk a dobrý policajt,“ řekl Horn. „A jen díky němu jste se mohla okamžitě zařadit mezi právoplatné příslušníky oddělení vražd, ačkoliv ve skutečnosti jste ještě ve zkušební lhůtě.“

„Ve skutečnosti ano,“ souhlasila Paula.

„A o vás vím, že se s koncem měsíce chystáte odejít do důchodu a věnovat se lednímu rybaření v Minnesotě,“ obrátil se Horn k Bickerstaffovi. „Já sám jsem byl poslán do důchodu a těšil jsem se na lov hlubinných ryb na ostrůvcích Florida Keys, s cílem chytit tam ten největší druh mečouna. Navrhuji, abychom tyto plány oba odložili do budoucna, dokud nevyřešíme náš případ. Až se pak konečně dostaneme k rybolovu, bude to pro nás oba tím příjemnější.“

„Souhlasím,“ prohlásil Bickerstaff rozhodně, čímž Paule vyrazil dech.

„A co vy? Máte nějaké plány, které budete muset odložit na dobu neurčitou?“ zeptal se jí Horn.

„Jsem policajt,“ odpověděla, „a chtěla bych jím být taky ode dneška za rok. A o moc dál plánovat nechci.“ Tak. Sedím tu s chlápkem, jehož snem je sedět na bobku před dírou v ledu, a druhým, který by nejraději chytal ryby s šavlí místo nosu. Je to opravdu moudrý kariérní tah?

Horn se napil whisky, položil skleničku na koleno a prostředníkem a palcem levé ruky ji přidržoval. „Pročetl jsem záznamy všech tří zavražděných žen, což jste jistě učinili také. Myslím, že se nemusím ptát, zda se mnou souhlasíte v tom, že máme co do činění s mnohonásobným vrahem.“

„To nemusíte,“ potvrdil Bickerstaff.

Horn pohlédl na Paulu. Přikývla.

„Ze spisů dále vím, že ani jeden z vás nikdy nelezl po horách. Ani já ne. Zdá se ale, že aby se do těch ložnic dostal, musel pachatel vynaložit dost velké úsilí. Na to se musíme podívat blíž. Vyzná se taky ve sklenářských diamantech a technických izolepách. Dvě z oken byla zavřená na západku a on dokázal nehlučně, nebo téměř nehlučně, odřezat přesný půlkruh skla kolem zámku. Aby kus skla nevypadl na vnější parapet nebo na zem, přilepil ho leukoplastí. A vypadá to také, že než s okny pohnul, potřel drážky nějakým voskem nebo olejem, aby lehce klouzala a tolik nerachotila.“

„Profík na vloupání a nezvané návštěvy,“ utrousil Bickerstaff.

„Střešní lupič,“ navrhla Paula. „Ti rádi lezou okny.“

„Ale nezabíjejí,“ odporoval Horn. „Náš muž je obdařen neobvyklou kombinací různých dovedností.“

„Podle pitevních zpráv se vyzná v anatomii a umí používat nůž,“ přemýšlela nahlas Paula. „Nechal oběti žít s úmyslem způsobit jim co největší možné utrpení.“

„Myslíte, že má lékařské vzdělání?“

„Možná. Podle pitev ale v tomto ohledu není profesionál. Spíš řezník nebo obyčejný mučitel s dostatečnou zkušeností.“

„Nelidský grázl!“ prohlásil Horn rozezleně. Paulu takový nával emocí překvapil.

„Což nás přivádí ke zvráceným sexuálním praktikám,“ přidal se Bickerstaff. „Myslíte, že oběti mohly svého vraha znát? Že třeba mohly svolit k tomu, aby je do prostěradel zavázal kvůli nějakým sadomasochistickým praktikám, a pak jen zděšeně koukaly, jak daleko zašel?“

„Podle nálezů na to zatím nic neukazuje,“ namítl Horn. „Takže pro tuto chvíli to můžeme vyloučit.“

Paula k tomu neměla co dodat, a tak se Horn obrátil pohledem zpět na jejího kolegu. „Máte přede mnou v případu několikadenní náskok. Napadá vás něco důležitého, co by stálo za zmínku?“

„Šlápota v ložnici Sally Bridgeové,“ oznámila Paula. „Laborka odhalila nějaké stopy. Vypadá to na pravou mužskou bosou nohu střední velikosti. U soudu nemá takovou váhu jako otisky prstů, ale shodným otiskem bychom mohli podpořit podklady pro soudní žalobu, pokud toho chlápka dostaneme. Až ho dostaneme.“

Horn se opřel do křesla a pozvedl skleničku. Neupil, jen si s ní pohrával v ruce a zamyšleně pozoroval, jak podle toho, kam dopadá paprsek světla, mění rozvířená jantarová tekutina barvu. „Ano, očividně šplhá nahoru bos.“

„Nebo se spíš před vraždou zbavuje oblečení, aby se neumazal,“ prohlásil Bickerstaff.

„S tím bych i souhlasil,“ řekl Horn, „jenže se nezdá, že by z obětí krev prýštila nebo tekla nezadržitelným proudem, protože než se do nich pustí nožem, pevně je sváže prostěradly. Kromě způsobu zabíjení je ten částečný otisk nohy jediným skutečným vodítkem, které by nám ve všech třech případech mohlo něco objasnit.“ Dal si doušek skotské. „V této fázi vyšetřování se ale nesmíme nechat příliš ovlivňovat předpojatými domněnkami. Nemáme před sebou člověka, který uvažuje v mezích stejné logiky jako my ostatní. Musíme proniknout do jeho mysli, abychom si udělali představu o jeho vlastním, prapodivném způsobu myšlení.“ Usmál se. „No víte, ne všichni pořád dokola zabíjejí matku.“

„Ale spousta z nich ano,“ povzdechl si Bickerstaff.

„Spousta ano.“ Horn pokrčil rameny. „Možná i tento bosý horolezec-zabiják s nožem na sklo a zálibou v prostěradlech, zběhlý v anatomii člověka.“

„Když to takhle podáváte,“ zamyslel se Bickerstaff, „zdá se být jiný, osobitější.“

„Och, osobitý on rozhodně je. Jedinečný a nebezpečný.“

A právě proto tě zajímá, přemítala Paula a pozorovala Hornovy nehybné rysy. Nakonec možná přece jen patříš do toho loveckého katalogu.

„Co se týká nás tří,“ pokračoval Horn, „zítra začíná nová fáze vyšetřování. Chci, abyste znovu podrobně prostudovali a utřídili informace ze všech tří případů a znovu vyslechli každého, kdo se nějakým způsobem váže k obětem, lidi, kteří objevili tělo, rodinu, přátele oběti, sousedy. Stává se, že si lidé vzpomenou na něco nového i za několik dnů až týdnů. Nezaměřujte se jen na nově řečené, hledejte kombinace mezi známými fakty tak, aby získala nový význam. Nic neodsuzujte jako bezcennou informaci. Můžeme se sejít a společně se poradit o tom, co považujeme za důležité. Já se mezitím půjdu podívat na všechna místa činu. Začnu se Sally Bridgeovou. Jiný pohled někdy odhalí podstatnou část skládanky.“

Horn naznačil hostům, aby zůstali sedět, sám však vstal a přistoupil k jedné z polic s knihami, pod kterou byla vidět dvoje dvířka. Otevřel jedno křídlo, vytáhl dva mobilní telefony a předal je detektivům. „V paměti jsou uložena relevantní telefonní čísla včetně mého. Budeme se domlouvat především pomocí těchto telefonů. Zprávy podávejte jenom mně a jinak si v podstatě budete hledět jen své práce. Sejdeme se tady ve stejnou dobu ode dneška za dva dny a porovnáme, co jsme zjistili.“

Paula s Bickerstaffem usoudili, že tímto je setkání ukončeno a nastal čas k odchodu. Bickerstaff se s námahou vymanil z objetí hlubokých polštářů pohovky a s těžkým oddechováním vstal.

„Žádné informace pochopitelně nesmí uniknout do médií,“ dodal Horn. „Dřív nebo později na to stejně přijdou, ale možná se nám podaří ovlivnit kdy a využít je pak v náš prospěch.“

„To by byla příjemná změna,“ poznamenala Paula a schovala telefon do kapsy saka.

Když je Horn vyprovázel do haly, ze schodů scházela vysoká blonďatá žena. Vlasy elegantně stažené, na sobě džínsy a vybledlou modrou košili s vyhrnutými rukávy. Vypadala svěže a upraveně, jak se to podaří jen některým blondýnám podobného typu. Bude jí kolem padesátky, usoudila Paula. Je to ta starší žena z fotografií na krbové římse.

„Moje žena Anna,“ představil ji Horn, když stála na jednom z posledních schodů. Paula nabyla dojmu, že toto náhodné setkání načasovala Anna tak, aby si je mohla zběžně prohlédnout, aby věděla, do čeho se její muž pouští.

Anna se vlídně usmála a prohlásila, že ji mrzí, že už odcházejí. Horn ji ubezpečil, že nemá čeho litovat, neboť se jistě setkají ještě mnohokrát. Paula postřehla jemnou vůni mýdla či šamponu a zapřemýšlela, jakou Anna používá kosmetiku. I jí by se taková vůně líbila.

Pohledný starší pár zůstal stát mezi dveřmi, dokud detektivové nenastoupili do auta.

„Ty si to budeš pěkně užívat, že jo,“ řekla Paula Bickerstaffovi. Nemyslela to jako otázku. Spíš obvinění.

Bickerstaff pokrčil rameny a zapnul si pás. „Udělat tu práci musíme, Paulo. A je jenom na nás, jestli se rozhodneme si ji přitom i užít.“

Automobil zmizel z dohledu, Horn zavřel domovní dveře a obrátil se na svou ženu se slovy: „Napadlo mě, že si je budeš chtít prohlídnout. Tak, co myslíš?“

„Ten muž by raději neměl šlapat do schodů a jeho kolegyně je tak drobná, že bych ji nepožádala snad ani o otevření sklenice oliv. Vůbec se mi nelíbí, že na nich budeš jakýmkoliv způsobem závislý, o riskování života nemluvě.“

„Onen muž je dobrý policajt s velkými rezervami.“

„Měl by zbývající energii věnovat cvičení v posilovně a snažit se zhubnout.“

„Chystá se do důchodu.“

Anna zavrtěla hlavou. „Copak nevíš, co se v detektivkách a filmech zásadně policajtům těsně před důchodem stává?“

„Kdyby tohle byla kniha nebo film,“ řekl Horn, „byl bych velitelem okrsku.“

Anna se zamračila. Znovu ty dvě rovnoběžné rýhy, každý rok a s každou další starostí o něco hlubší. Manžel policista, její práce, žaloba proti nemocnici a teď její manžel v důchodu znovu zapletený do případu vraždy. „Mně se to opravdu nelíbí, Thomasi. Víš určitě, že to s nimi půjde?“

„Zvládnou to, neboj,“ ubezpečil ji Horn a na důkaz svých slov roztáhl ústa v širokém úsměvu. „Dýchavičný chlápek se zdravým selským rozumem a divoká Akáďanka. Mohl jsem skončit mnohem hůř.“

Anna se usmála. „Není to tak trochu jen jejich obraz z profilu?“

„Čelní pohled obnaženého těla nebyl k dispozici,“ pravil s vážnou tváří Horn a políbil manželku v místě svislých vrásek na studeném čele.

Poslední pohled na Horna a jeho ženu stojící ve dveřích utkvěl Paule v paměti. Pán tvorstva a jeho družka, stále zdatní, jen víc poučeni zkušenostmi. Tvrdí jako kámen stejně jako Akáďané, které znávala dřív. Jako její strýcové, kteří se toulávali louisianskými mokřinami s brokovnicemi uzpůsobenými ke střelbě olověnými kulkami a lovili všechno, co se dalo prodat či sníst, čím větší, tím lepší. Lovci po jižansku.

Horn byl příklad lovce severského. Ani přes svou elegantní komplikovanost nedokázal smazat Paulinu představu o policistovi maskujícím se v hlubokých lesích ozbrojen kvalitní puškou, nehybně a tiše pozorujícím vzdáleného, stále prchajícího losa.

Chudák los.

6. kapitola

Střední Amerika, 1998

Hector Ruiz držel svůj starý, nicméně dobře promazaný kalašnikov volně za hlaveň, což se v příručkách pro střelce v žádném případě nedoporučuje. Armand Mora, přítel v partyzánském boji, stál vedle něj v hlubokém stínu klenby lesního porostu. Noc v lese je naprosto vyčerpala. Armand měl lehce poraněné stehno; dostal zásah střepinou granátu, který vybuchl poblíž jeho stanoviště, když je předchozího dne hledaly oddíly vládního vojska a snažily se jim odříznout únikovou cestu zpátky do hor. Aby toho nebylo málo, šířily se zvěsti, že v oblasti působí americké výsadkové jednotky.

Hector se silně potil a obě dlaně měl rozedřené. Volnou rukou si z oblečení smetl zbytky kůry a listů a spolu s Armandem zíral na objekt, který s pomocí lana sundali ze stromu.

Bylo to mrtvé tělo ani ne třináctileté dívky. Končetiny hubené postavy obalené zablácenými listy při sobě drželo několik šlahounů vinné révy. Listy a bahno ztmavila krev.

Předchozí noc držel Hector hlídku, a když zvedl oči k obloze ve snaze zjistit, zda nebude pršet, vysoko v korunách stromů postřehl tmavý nehybný objekt. Na chvíli se mu prudce rozbušilo srdce, neboť se domníval, že se dívá na vládního odstřelovače. Masa však ležela podivně škrobeně, jako by se větví ani nedržela, spíš k nim byla přivázaná a visela dolů.

Chtěl uspokojit zvědavost, a tak následujícího rána na strom vyšplhal, jen aby zjistil, že místo aby objev něco vysvětloval, přinesl další otázky.

„Kdo jí tohle mohl udělat?“

„Vypadá to, že ji někdo ubodal k smrti,“ hlesl Armand s očima vyvalenýma na bezvládné tělo. „Mnohočetná bodnutí. Vidíš ty zářezy v těch listech?“

Hector si přehodil kalašnikov přes rameno a přikývl. „Houpala se tam v popruzích z vinné révy. Chudák holka… Kdo tohle mohl udělat?“

„Američani určitě ne. Možná vládní oddíly. Jsou to zvířata! Vzpomeň si, co v zajetí prováděli s některýma našima.“

„Jenže tahle holka…“

Hector se zarazil v půlce věty a zůstal omráčeně hledět na to, jak Armandovi vybuchlo pravé ucho a jeho oči náhle ustrnuly v prázdném pohledu mrtvých. Skácel se na zem přímo vedle nalezené dívky.

Hector se dal okamžitě na útěk, jenže v tu chvíli se ze všech stran hlubiny lesa rozštěkaly samopaly a srazily jej na kolena. Byl mrtev dřív, než se země dotkl hrudníkem.

7. kapitola

New York, 2003

V butiku Styles and Smiles položila Pattie Redmondová sluchátko telefonu za pultem a zahleděla se přes výlohu na kolonu vozidel v ranním provozu na Druhé avenue.

Gary, muž, se kterým právě domluvila, v ní stále vyvolával spoustu pochyb. Možná neměla souhlasit; večer se mají sejít na pár drinků ve stejném baru jako včera. Ten se nacházel ve Village, s kamarádkou Ellen tam často chodily na chvíli posedět, než v místním kině začne promítání. Pattiina máma, jež bydlela ve White Plainsu, dceru mockrát varovala, aby se s muži na pochybných místech, jako třeba v barech, vůbec nescházela, a pravidelně jí to připomínala do telefonu. Mladá dívka žijící o samotě by si neměla zahrávat, radila. Některé věci, dodávala zlověstným hlasem, se nikdy nezmění. Například také to, že by mohla někoho úžasného potkat v kostele, kam by konečně měla začít chodit.

Pattie se neubránila úsměvu. Bylo jí čtyřiadvacet, už nebyla tak mladá, alespoň v mysli ne. Dobře věděla, jak zálibně se na ni muži dívají, měla dlouhé, kaštanově hnědé vlasy a trochu široká ústa s nádherně bílými rovnými zuby, které skoro nevypadaly jako opravdové. Rty možná trochu příliš plné, jako by si je nechala zvětšit. Gary ale tvrdil, že právě její úsměv ho tolik zaujal.

Tenhle chlápek, zamýšlela se Pattie předchozího večera v baru, vypadá jako nějaká postava z televizního rodinného seriálu. Vysoký, hezký, s podivným kouzlem, které malinko nahánělo hrůzu, možná s trochou hispánské krve, ta z něj dělala dráždivě svůdného muže. Oblek, jejž nosil, byl na první pohled velmi drahý, snad dokonce od Armaniho. V šatech se Pattie dobře vyznala; vše se o nich naučila právě tady u Styles and Smiles, kde prodávali jak dámské, tak pánské oděvy.

Ellen chvíli naslouchala jejich rozhovoru a posléze Pattii oznámila, že Gary ze sebe sypal jednu hloupost za druhou. Jasně, copak to nedělají všichni? Nebyl zadaný, alespoň to o sobě tvrdil. A byl docela přímočarý, jen tak si přijít a pozvat ji na drink. Ellen napadlo, že je možná považuje za prostitutky. Nebylo by se čemu divit, seděly uvolněně na vysokých barových stoličkách a očima bloumaly po místnosti. Pattie si na pár vteřin pomyslela totéž. Dokonce v myšlenkách koketovala s možnými variacemi na toto téma. Výhradně v myšlenkách.

Jednu hloupost za druhou? Možná ano. Ale ukázalo se, že Gary touží spíš vyslechnout příběh Pattiin, než vyprávět svůj. Neprozradila mu, kde bydlí, ale zmínila se o svém pracovišti. A tak zavolal a…

„…čtyřicet procent z ceny každého kusu, anebo jen když si koupím dvě?“ ptala se malá zrzavá žena s modrou blůzou v ruce. „Na cedulce stojí: při nákupu dvou kusů ušetříte čtyřicet procent z ceny.“

„Čtyřicetiprocentní slevu získáte jen při nákupu dvou kusů,“ odpověděla Pattie.

„Ale když si koupím dvě blůzy, snížíte mi cenu každé z nich, nebo jen celkový součet?“

„To je to samé,“ řekla Pattie. Nebo ne snad?

„Anebo získám slevu jen na jednu, a na druhou ne?“

„No…“

„Nebo dvacetiprocentní slevu, když si koupím jen jednu?“

„Když si koupíte dvě,“ vysvětlovala trpělivě Pattie, „dám vám čtyřicetiprocentní slevu na obě dvě.“

„Není to totéž, co je napsáno na té cedulce?“

„No, vlastně… Ano.“

„S takovou se nikam nedostanete, když budete zákazníky jenom mást,“ vyštěkla žena, odložila oblečení, otočila se na patě a nazlobeně z obchodu odkráčela ven.

Za jiných okolností by se v Pattii vařil hněv. Ale tohle dopoledne upínala myšlenky úplně jinam, a tak se jen pousmála, halenky poskládala a vrátila je na původní místo.

V zrcadle jedné kabinky zachytila svůj obraz s úsměvem na rtech. Smyslná, energická žena, která na ni koukala ze skla, jí dodávala sebevědomí. Chápala, co na ní Garyho přitahuje, opravdu tomu rozuměla.

Horn od prohlídky místa činu prvních dvou vražd nic moc neočekával a také se nic moc nedozvěděl. Byt první oběti Marilyn Davisové v dolním Manhattanu byl sice stále prázdný, ale dávno uklizený, a byt druhé v pořadí, systémové analytičky Beth Linnekerové, už obýval nový nájemník. Obě ženy bydlely ve vysokém podlaží a určitě se před pouličními zločinci a nebezpečím vůbec cítily dobře chráněny.

Do obou bytů se vrah vloupal oknem v ložnici. V případu Linnekerové odřízl kus okenní tabulky, a aby nespadl a nepřitáhl nežádoucí pozornost, použil leukoplast, jejíž zbytky se našly na vnější straně skla. Davisová měla okno pootevřené, po krátké průtrži pustila dovnitř čerstvý letní vánek.

Horn pečlivě zkoumal obě okenní římsy; na vnitřní dřevěné objevil rýhy a promáčkliny, na vnější mramorové žádné stopy nenašel. Nedokázal určit, zda škrábance na dřevěném parapetu způsobil pachatel při vniknutí, ale některé z nich vypadaly poměrně čerstvě. V obou případech byly ženy svázány prostěradly a ubodány. Jelikož se nenašly žádné známky zápasu, musel vrah oběti svázat ještě ve spánku, anebo to udělat tak rychle a obratně, že neměly čas vzdorovat. Ústa jim zavřel izolepou a způsob zabití odpovídal tomu, který byl použit u Sally Bridgeové. Davisová se sedmatřiceti bodnými ranami vykrvácela a Linnekerová zemřela, po šestatřicátém bodnutí, na infarkt. Ani v jednom případě po sobě vrah nezanechal nic, co by alespoň naznačovalo jeho totožnost.

Možná při opakované prohlídce, o kterou Horn požádal, něco zjistili Paula s Bickerstaffem. Ale nejpravděpodobněji to byla ztráta času, jako ostatně při vyšetřování vraždy mnohá další opatření.

Horn předpokládal, že v bytě Sally Bridgeové by mohl mít větší štěstí a mohl by narazit na něco relevantního, její byt prozatím zůstával uzavřeným místem činu.

Půjčil si od vrátného klíč, ale když vyjel nahoru, zjistil, že jej vůbec nepotřebuje. Žlutá policejní páska byla odvázaná z dveřní koule a bylo odemčeno.

Vevnitř se Horn setkal s Paulou a Bickerstaffem.

Slyšeli ho už na chodbě a teď stáli asi tři metry od sebe, oba s pohledem upřeným na dveře napjatě očekávali příchozího.

Nevypadali překvapeně, když vešel Horn, ale oběma se ulevilo. Horna napadlo, jestli si mysleli, že by se do bytu mohl pro něco vrátit vrah bývalé nájemnice.

„Našli jste něco v těch předchozích dvou bytech?“ otázal se a ve stejnou chvíli si uvědomil, že místo činu je pořád cítit smrtí. Mdlým měďnatým pachem krve, který mohl téměř ochutnat špičkou jazyka.

„Nic, co by nebylo v záznamech,“ odvětila Paula. „A zatím se nám taky nepodařilo najít mezi oběťmi žádnou souvislost.“

„Ukažte mi ten otisk,“ požádal Horn.

Paula jej odvedla do ložnice. Byl tam zatuchlý vzduch a ještě intenzivnější pach krve. Bickerstaff zůstal v obývacím pokoji.

Na koberci u postele spatřil tolikrát zmíněný otisk nohy. Sotva patrný, ale rozpoznatelný. Ocenil, že se technikům přesto podařilo přenést ho na papír a vyrobit z něj docela jasný obrázek. Pata a bříško bosého chodidla, nejspíš mužského střední velikosti, a také několik charakteristických ohybů, podle kterých by se možná dal vyrobit srovnávací vzorek, jenž by u soudu mohl něco znamenat, byly docela zřetelné.

Postele Sally Bridgeové se od objevení těla nikdo nedotkl. Matrace byla holá, hromadu zakrvácených prostěradel, která znal Horn z policejních fotografií, odnesli do laboratoře k dalšímu zkoumání a hledání důkazů.

„Zjišťovala se krevní skupina?“ zeptal se Horn s pohledem na zakrvácenou matraci.

„Nula negativní,“ odpověděla Paula. „Skupina oběti. Výsledky z analýzy DNA určitě potvrdí, že veškerá krev na místě činu patří jí.“

Horn přešel místnost k oknu, kterým vrah vlezl dovnitř, a opět je pečlivě zkoumal. Tabulka a rukojeť byly poprášené speciálním přípravkem kvůli otiskům prstů, a ukázaly pouze tolik, že vrah měl oblečeny rukavice. Přesto si Horn dával pozor, když okno otevíral. Klouzalo v dřevěném rámu docela lehce.

„Podle laborky použil vrah na dřevo vosk,“ informovala ho Paula. „Navoskoval kolejnice obyčejnou svící, aby se okno dobře otevíralo a nebylo slyšet.“

„Aha. Takže hledáme chlápka, který nosí v kapse svíčku.“

„Což podstatně zužuje náš výběr,“ poznamenala Paula a usmála se, aby bylo jasné, že žertuje.

Horn se vyklonil z okna a pohlédl dolů.

„Zatraceně náročný výstup,“ podotkla Paula.

„Neřekl bych.“

Horn svou tezi nerozvíjel a Paula usoudila, že prozatím bude nejlepší se k tomu dále nevyjadřovat. Pořád se vedle Horna cítila trochu nejistá. Historky o jeho hrdinských činech s sebou někdy nesly nádech brutality, na kterou tento muž, i přes svou velikost, nevypadal. Vystupoval spíš jako hodný strýček než legendární drsný a rebelující policista.

Pozorovala ho, jak ještě chvíli zamyšleně hledí na okno, a teprve pak je zavírá.

„Žádné stopy na mramorovém parapetu,“ řekl. „Možná jen nepatrná šmouha od vrahovy boty, ale jistí si být nemůžeme.“

Paula neodpověděla. V tomto případu si nebyla jistá ještě vůbec ničím.

„Na okenních římsách dvou dalších bytů žádné otisky nejsou, to s jistotou říct můžeme,“ pokračoval Horn.

Vrátil se do obývacího pokoje, Paula v závěsu.

„Mluvili jste znovu se sousedy?“ otázal se Bickerstaffa.

„Skončili jsme těsně před tím, než jste přišel. Objevilo se pár malých nesrovnalostí, ale jejich výpovědi se víceméně shodují s původními verzemi. Nikdo neviděl ani neslyšel nic neobvyklého.“

„Byli jsme zrovna na odchodu, když jste dorazil,“ dodala Paula.

„Půjdu s vámi,“ řekl Horn. „Až skončíme se střechou, najdeme nějaké klidné místo, dáme si večeři a porovnáme záznamy.“

„Se střechou?“ zarazila se Paula.

Horn přikývl. „Jo. No víte, ty parapety.“

„Ale na těch vrah, když lezl dovnitř, žádné stopy nezanechal.“

„Ani když lezl ven,“ dodal Bickerstaff. „Technici nenašli ani mikroskopickou část něčeho, co by se dalo použít.“

„Třeba mikroskopického psa, který zrovna tu noc ani nezaštěkal,“ navrhl Horn.

Paula se zazubila. „Sherlock Holmes.“

„Já bych tipoval Lassie,“ přidal se Bickerstaff.

„Nemáte u sebe látkový kapesník?“ požádal Horn Paulu.

Hledala, ale bohužel bezúspěšně. „Jen papírové.“ Když se přehrabovala v kabelce, objevila se v její ruce také bílá latexová rukavice používaná při sbírání důkazů na místě činu.

„Ta postačí,“ řekl Horn.

Paula a Bickerstaff si vyměnili nechápavé pohledy.

Následovali Horna do ložnice. Tam jejich nadřízený vytáhl ze skříně drátěné ramínko na šaty, natáhl ho a na jeden konec připevnil Paulinu rukavici. Pak přešel k oknu, otevřel je, položil drát na parapet a zase okno přivřel. Konec s rukavicí trčel asi třicet centimetrů z pokoje.

„To by mělo stačit,“ zamumlal.

Teď když pochopila, nemohla se Paula dočkat, až se dostanou na střechu, a jako první se vydala ke vstupním dveřím. Horn se jí začínal zamlouvat. Přemýšlel trochu jiným způsobem, mimo rámec očekávaného.

A trochu někdy znamenalo dost.

U východu na střechu vklínil Bickerstaff mezi plechové dveře a zárubeň kus odlomené dlaždice, aby tam nezůstali uvězněni. Kráčeli k nízké cihlové zídce na okraji střechy, do míst přibližně v úrovni ložnicového okna Sally Bridgeové. Asi tři metry od zídky je Horn pozvednutím ruky zarazil. „Dávejte pozor na asfalt a štěrk poblíž okraje,“ řekl. „Mohl by být narušený.“

Paula uposlechla a pozorně se dívala pod nohy. Štěrkopísek nalepený na asfaltovém povrchu střechy jako by nedávno někdo upravoval, kusy hmoty byly dokonce odloupány a odkopnuty.

Horn došel až k zídce a soustředěně ji zkoumal. Pak se naklonil přes okraj a zazíral pod sebe.

„Vidím naši bílou rukavici přímo pod narušeným asfaltem,“ oznámil a narovnal se. „Zídka je v jednom místě čistější než jinde, tam, kde se o ni otřel. A podívejte se na tohle.“

Paula s Bickerstaffem popošli dopředu, aby měli lepší výhled na místo, které Horn ukazoval. Vypadalo to na čerstvou díru ve vyzdívce, jako by někdo pod určitým úhlem zatloukal mezi cihly a maltu něco ostrého.

„To mohlo být cokoliv,“ zauvažoval nahlas Bickerstaff. „Možná takový ten ocelový hřeb, co ho používají horolezci k upevnění lan na útesech.“

„Skoba,“ přikývl Horn. Rozhlédl se kolem sebe a pak přešel k místu, kde ze střechy čouhal trs vývodů ventilačního potrubí.

U jednoho z nich se zastavil. „Podívejte se, jak je tady vespod téhle trubky odloupaná stoletá špína. Podle mě si vrah zatloukl skobu do zídky a pak jeden konec lana natáhl až sem. Omotal ho kolem potrubí jako bezpečnostní opatření pro případ, že by se skoba vysmekla, až přehodí druhý konec přes okraj střechy dolů a začne slaňovat.“

Paula zkoumavě pozorovala spodní část vzduchovodu. Horn měl pravdu. Někdo na ni skutečně něco namotal a pak za to něco možná tahal a škubal, aby vyzkoušel pevnost úvazu. „Jak jste věděl, že na těch trubkách něco najdete?“ zeptala se.

„Horolezci jsou velice opatrní. Spoléhají na zálohy, stejně jako policajti.“

Paule se to všechno víc a víc zamlouvalo. „Takže náš muž nemusí po domech nutně šplhat, vyleze zkrátka na střechu a z ní se spustí k oknu, kterým chce prolézt do ložnice.“

„Což je, když se nad tím zamyslíte, mnohem jednodušší,“ dodal Bickerstaff. „Ale jak se na tuhle střechu vůbec dostal? Kdyby chtěl projít hlavním vchodem, riskoval by, že ho někdo uvidí, a dvakrát, při příchodu a při odchodu. A když se rozhlédnete kolem sebe, jinak než po schodišti nebo výtahem to nahoru nejde.“

Horn se pěstmi zapřel o kyčle a pomalu se otáčel kolem sebe. Přilehlé budovy stály moc daleko na to, aby se z nich dalo přeskočit.

„Možná že když se porozhlídneme po střechách okolních domů, najdeme tam nějaké prkno nebo něco, co mu umožnilo překonat vzdálenost mezi těmi domy.“

„Mohl si sem taky hodit, nebo vystřelit lano,“ přemítala Paula.

„Jo. Přesně jako Spiderman,“ poznamenal Bickerstaff suše.

„Ne tak úplně,“ vložil se do debaty Horn a s úsměvem kývl na Paulu. „Mohl sem přehodit hákovací kotvici a za něco ji zachytit, například za jeden z těch vývodů. Druhý konec pak připevnil na střeše, odkud lezl, a na tu naši přeručkoval, sjel zavěšený na postroji s kladkou nebo zkrátka použil něco podobného.“

Přesunuli se k zídce s větracím systémem a hledali čerstvé škrábance. Na jednom potrubí skutečně našli známky nedávného poškození, které mohlo být způsobeno hákovací kotvicí.

Bickerstaff se zatvářil pochybovačně. „Já nevím,“ utrousil a zamyšleně se škrábal na dvojité bradě. „Ty rýhy mi nepřipadají až tak čerstvé.“

„Podívejte se ale na ty stopy v asfaltu,“ nabádal Horn. „Přestřelil a táhl hák zpátky, aby ho zachytil na potrubí.“ Ukázal na dlouhé souběžné rýhy v asfaltové lepence, které se táhly kus za potrubím a přímo u něj náhle končily. Kolejničky, napadlo Horna a před očima viděl svou ženu, jak hluboce přemýšlí.

„Jen tak slaňovat ze střechy,“ dumala Paula, „ve tmě by si ho nejspíš nevšiml ani člověk s očima upřenýma k nebi. Rozhodně ne, pokud by na sobě měl tmavé šaty. Tahle teorie se mi zamlouvá. Navíc mě nenapadá žádný jiný způsob, jak by sem proklouzl bez toho, že by šel přes vrátnici.“

„Odložme naši večeři ještě o chvíli,“ navrhl Horn, „a pojďme si popovídat s vrátnými a sousedy z okolních budov. Třeba si někdo z nich v noc vraždy všiml něčeho podezřelého.“

Paula ani Bickerstaff neprotestovali. Paulu už hlad přešel; srdce jí divoce bušilo stejně jako v dobách před mnoha lety, kdy se svými strýci chodívala na lov a kdy ucítili, že svou kořist zahánějí do úzkých.

Zato Bickerstaff vytáhl z kapsy čokoládovou tyčinku a začal ji rozbalovat.

„Vzhledem k tomu, že večeře se odsouvá,“ vysvětloval, „nechcete někdo taky? Jsou to vysokoenergetické tyčinky, vyvinuté speciálně pro sportovce.“

„A každá obsahuje nejmíň šest set kalorií,“ podotkla Paula. „Takže krom toho, že ti úplně zalepí žíly, přibereš snad i na očních bulvách.“

„To je možné. Ale já je s sebou nosím proto, že se může stát, že budu potřebovat spoustu energie ve chvíli, kdy to nejméně čekám.“ Poplácal si vyboulenou kapsu zmačkaného kabátu. „Mám taky arašídové máslo s čokoládovou příchutí a kousky mandlí.“

Paula natáhla ruku.

8. kapitola

Pattie Redmondová využila dvacetiprocentní zaměstnanecké slevy a koupila si dvě blůzy z akce „zaplaťte o čtyřicet procent méně“. Jednu z nich, šedou, měla právě na sobě; spolu s volnými kalhotami námořnické modři krásně zvýrazňovala ladné křivky jejího štíhlého těla. Koneckonců, proč na Garyho pořádně nezapůsobit?

Po několika zahřívacích drincích v baru, kde se prve setkali, Gary navrhl, aby se šli navečeřet do peruánské restaurace. Zajímavé bylo, že se nacházela nedaleko Pattiina bytu na West Side, svižnou chůzí, nebo taxíkem, tam člověk dorazil za pár minut. Avšak vzhledem k tomu, že Gary nevěděl, kde Pattie bydlí, a do dnešního večera neznal ani její celé jméno, věděla, že to musí být náhoda.

Nebo možná osud.

Všechno šlo nádherně. Dokonce jí vydržel účes; lehký letní vánek vlasy nerozcuchal. Nenáročná konverzace při skleničkách alkoholu příjemně uplynula a během večeře se jí podařilo uchránit blůzu i kalhoty od kousků jídla a kapek pití. A nejenom to, Pattie několikrát postřehla, jak se na ni Gary dívá. Pohledem, na jaký byla od mužů zvyklá a jaký se jí líbil.

Jmenoval se Gary Schust. Usmál se a řekl, že právě proto jí nechtěl jméno prozradit hned při prvním setkání; znělo sprostě, až jako nadávka. Pattie ho uklidňovala, že na příjmení „Schust“ neshledává nic nepatřičného, ale on nasadil nechápavý výraz a prohlásil, že celou dobu mluvil o „Garym“. To svědčilo o smyslu pro humor, a ten u mužů rozhoduje, obzvláště u někoho, kdo vypadá tak dobře, že nutně musí být buď úplně nemožný, nebo nudný, ženatý, anebo homosexuál.

Když společně nasedali do taxíku, který ji měl odvézt domů, sama pro sebe musela spokojeně konstatovat, že Gary do žádné z těch kategorií nezapadá. Prala se s ním na zadním sedadle, ale vše drželi v rámci neškodné legrace, ačkoliv místy trochu zvážněli. Pokaždé se vzdal v tu pravou chvíli; naznačil jí, že po ní touží, ale zároveň ji respektuje. Že není žádný násilník, který nedokáže udržet chtíč pod kontrolou. Gary Schust rozhodně ne.

Přesto ho Pattie k sobě domů nepozvala. Chtěla tuhle hru ještě chvíli protahovat, ještě chvíli ho zkoušet. Cítila, že Gary není typ na jednu noc. Ne, on je ochránce.

Že jej nepozvala dál, nijak zvlášť nekomentoval. Vlastně vůbec. Prostě se zazubil, políbil ji na čelo a slíbil, že zavolá. Pak se vsoukal zpátky do taxíku, a když odjížděl, mával jí z otevřeného okýnka na pozdrav.

Paní Ledbetterová, postarší vdova, jež bydlela o patro níž a se kterou si někdy Pattie povídala v prádelně, zrovna vycházela ze dveří a zahlédla, jak od obrubníku vyjíždí taxík.

„A to byl kdo?“ zajímala se. „Antonio Banderas?“

„Žádného Antonia Banderase neznám,“ předstírala Pattie hloupou.

Paní Ledbetterová, která dobře věděla, že Pattie hloupá není, se usmála a pokývala artritickým prstem. „Jdu tamhle do večerky pro takový ten obří borůvkový vdolek na noční svačinku. Nepotřebuješ něco?“

Pattie poděkovala a zdvořile odmítla. Vyťukala na klávesnici nájemnický kód a opřela se do dveří, které ji pustily do vnější haly. Odemkla další dveře, a dostala se tak do vnitřní chodby domu. Po ušlapané mramorové podlaze přešla k výtahu. Na činžovní dům bez ostrahy zde bylo velmi dobré zabezpečení. A v devatenáctém patře, kde měla byt, se nemusela obávat náhodných vloupání feťáků a jiných podivných existencí. Bezpečí patřilo k důvodům, pro které si Pattie bydlení tady tolik oblíbila. To a velmi slušné nájemné.

Ve výtahu to páchlo, jako by v něm někdo právě dokouřil. Pattie se snažila celou cestu nahoru zadržovat dech, ale moc se jí to nedařilo. Puch tabáku ji provázel celou cestu chodbou až ke dveřím bytu. Proč probůh lidi ještě nepřestali kouřit? Doufala, že jí zápach neulpí v šatech a neudělá z ní chodící oharek, pokud se nazítří rozhodne pro stejné kalhoty.

Byt byl malý, ale to jí nevadilo. Majitel jej nedávno vybavil docela moderním nábytkem se spoustou vinylu v pastelových barvách a světlého dřeva. Přestože barvy k sobě příliš neladily, Pattie byla spokojená. Alespoň bylo všechno nové, nebo téměř nové, i když možná ne úplně pohodlné. Ani strohá výzdoba na zdech ji nijak nepobuřovala, oslovoval ji jediný výjev: velká zarámovaná fotografie blesku, jenž v dálce uhodil do ztemnělé pláně. Ta se jí líbila.

Zavřela za sebou a několikrát za dveře zatahala, aby se ujistila, že zámek zapadl na správné místo. Pak zajistila závoru a přetáhla mosazný řetěz. Lampa, již nechala rozsvícenou, zářila stopadesátiwattovou žárovkou a prosvětlovala obývací pokoj tak jasně, že modrá vinylová pohovka vypadala jako politá.

Pattie odložila kabelku na stolek u dveří, skopla boty na vysokém podpatku a bosa odcupitala do malinkého kuchyňského koutu ve zděném výklenku. Zhltla najednou půlku koblihy nechanou od snídaně, otevřela lednici a napila se mléka přímo z krabice.

Přešla do ložnice a zapnula klimatizační zařízení upevněné v okně. S jemným hučením ochlazovalo vzduch v pokoji, zatímco si smývala make-up a čistila zuby. Osprchuje se až ráno, než půjde do práce, přemítala v duchu. Možná si přivstane, aby si stihla umýt vlasy.

Než Pattie vyšla z koupelny a zhasla lampu v obýváku, postel se příjemně vychladila. Byt se nacházel v rohové části domu, takže ložnice disponovala dvěma okny. Zkontrolovala, jestli to bez klimatizace drží zamknuté. Ačkoli na sobě měla jen pánské triko nadměrné velikosti, neobtěžovala se zatáhnout závěsy. Jestli se chce někdo dívat, ať si poslouží. Co jí na tom záleží? Jen ať ti zvrhlí, osamělí ubožáci mají alespoň trochu vzrušení. Stejně brzy zhasne a půjde spát. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že by vytáhla vibrátor, který schovávala vzadu v zásuvce toaletního stolku. Ale nakonec si to rozmyslela. Přece jen, zítra by mohl zavolat Gary a pozvat ji třeba na oběd, anebo se s ní sejít hned po práci.

Z postele odhrnula svrchní potah a tenkou pokrývku, posadila se na okraj matrace a zhasla. V nastalé černi, než oči přivykly tmě, se položila na záda a pod hlavou upravila polštář. V pokoji ještě nebylo nijak chladno, a tak ležela s potahem i pokrývkou pod sebou.

Spokojeně vydechla a nechala chladivý větřík z klimatizačního zařízení jemně hladit svá holá stehna.

Měla v úmyslu znovu prožít ve vzpomínkách večerní schůzku s Garym, ale alkohol, který popíjela ještě před večeří, si konečně vybral svou daň. Právě když Gary stál za stolem a s úsměvem ji zdravil, propadla spánku.

Pattie válela sudy z travnatého kopce v zahradě za domem a mířila k obrovské hromadě podzimního listí, které shrabal její otec. Bylo jí asi dvanáct a už si uvědomovala, že na podobné hrátky bude brzy stará.

Dokutálela se až pod kopec a chystala se vstát.

Ale nešlo to.

Nemohla se vůbec pohnout. Paže měla připevněné podél těla a nohy svázané k sobě tak pevně, že kolena a vyčnívající hlezenní kosti v místech doteku nesnesitelně bolely.

Když jí někdo necitelně přelepil ústa čímsi pevným a neprodyšným, prudce se nadechla nosem a okamžitě se probudila. Vypoulenýma očima zírala do neproniknutelné tmy.

Na chviličku pocítila úlevu.

Ta noční můra už skončila, to je fajn…

Jenže neskončila.

Klimatizační zařízení pořád tichounce hučelo; zvenčí se ozvalo zatroubení klaksonu. Daleko, daleko od jejího bloku naříkavě kvílela siréna policejního nebo záchranářského auta. Lehký vánek se otevřeným oknem dral dovnitř pokoje; rozkymácel šňůrku závěsu a umělohmotná úchytka teď jemně bubnovala o parapet.

Všechny ty zvuky byly hlasitější než Pattiiny výkřiky.

Vystačili si s Bickerstaffovými energetickými tyčinkami až do večera, a aby nebyli příliš vyčerpaní a mohli vše v klidu prodiskutovat, rozhodli se sejít u snídaně. Paula popřála Bickerstaffovi dobrou noc, vykodrcala se ze služebního vozu a s námahou se odvlekla do bytu. Sotva se udržela na nohou tak dlouho, aby se svlékla a svalila na postel.

Horn má pravdu byla poslední myšlenka, která jí proběhla myslí, než docela propadla spánku. Bylo už jedenáct hodin večer a všem se motala hlava z probírání týchž příběhů dvakrát i třikrát, z neustálého uvažování o místech činu, z opakovaného zapisování nepřeberného množství stále stejných poznámek. Zítra, usoudil Horn, bude akorát vhodná doba na rozbor všech informací.

Prozkoumat střechy domů v místech nad okny bytů obětí a shodnout se na tom, že vrah se ke kořisti skutečně spouštěl a nešplhal, netrvalo dlouho. Kromě toho zbývá ráno projít zápisky a zjistit, zda společně neobjeví další užitečné poznatky. A kromě toho…

Když Paula s Bickerstaffem vstoupili, Horn už je očekával. Vybral malou restauraci s příznačným názvem Home Away, „Daleko od domova“, která se ovšem nacházela sotva pár desítek metrů od jeho sídla. Hrbil se za stolem v zadním boxu, usrkával kávu a před sebou měl talíř, na němž zbyly jen žlutavé drobky.

V podniku sedělo pár dalších zákazníků a bylo tam příjemně chladno. Klimatizace policejního auta nefungovala, a tak Paula s Bickerstaffem odložili saka a nechali je ve voze. Bickerstaff si nacpal pouzdro se služební pistolí pod košili, při jeho rozložité postavě bylo od zbytku těla téměř k nerozeznání. Paula ukryla zbraň spolu se služebním odznakem do kožené černé kabelky, kterou nosívala jen pro tento účel. Po několika dnech s teplotami kolem pětatřiceti stupňů, kdy ani noc nepřinášela úlevu, se v zástavbě betonových domů všichni cítili jako v peci. Léto v New Yorku může být kruté. A pro některé se stávalo opravdovým peklem.

Detektivové vklouzli do boxu a usadili se naproti Hornovi. Paule směsice pachu pečených plátků slaniny a lehce připálených toastů a housek připadala docela lákavá, neměla však vůbec hlad. Jako by jí Bickerstaffovy energetické tyčinky vytvořily v žaludku nestravitelnou hroudu.

Bickerstaff, na druhou stranu, žádné potíže s trávením neznal. „Tak, co tu mají dobrého?“ zajímal se.

„Opékané vdolky z kukuřičné mouky,“ odvětil Horn bez váhání.

Ke stolu přistoupila číšnice s poznámkovým blokem v ruce. Příjemná bruneta s hezkou postavou a trochu posmutnělým výrazem ve tváři.

„Já na vdolky moc nejsem,“ řekl Bickerstaff.

„To vám skoro nevěřím,“ pronesla číšnice s kamennou tváří.

Bickerstaff se zazubil.

„Marlo, Marlo…,“ pravil Horn s úsměvem a pak se otočil k Bickerstaffovi. „Marla má úžasný smysl pro humor, což je jen jedna z jejích mnoha předností.“

Na Marlu kompliment zdánlivě nijak nezapůsobil.

Bickerstaff reagoval jen chrochtavým zvukem a objednal si míchaná vejce se slaninou a kávu. Paula si vystačila s kávou.

„Vy sem chodíte asi docela často,“ poznamenala Paula směrem k Hornovi.

„Možná až příliš často. To ty vdolky.“

„Ty ale musejí být!“ Vrhla letmý pohled na odcházející číšnici a dala si záležet, aby si toho Horn všiml.

Tak nakonec si dodala odvahy a začala s ním žertovat. To Horn oceňoval, konečně se z nich stával opravdový tým.

„Pojďme si projít, na co všechno jsme včera přišli,“ navrhl.

Zabralo jim to celou snídani a povídali si i při druhém šálku kávy.

„Mám dojem, že jediné, na co jsme přišli, je, že vrah se ke svým obětem spouští ze střechy dolů,“ povzdychl Bickerstaff.

Paulu však při opakovaném popisování vražd něco napadlo. „První oběť pobodal sedmatřicetkrát, druhou šestatřicetkrát, třetí sedmatřicetkrát.“

„To zní jako moje první žena,“ ušklíbl se Bickerstaff. „Třicet sedm, třicet šest, třicet sedm.“

Proboha! pomyslela si Paula. Oba se s Hornem na Bickerstaffa zamračili.

„Podle soudního lékaře ví ten nechutný parchant zatraceně dobře, kam oběť bodnout, aby ji nezabil, ale zároveň aby co nejvíce trpěla,“ konstatoval Bickerstaff s přehnanou dávkou ponurosti; zřejmě si uvědomil, že co se vtípků týká, zašel příliš daleko. „Ukazuje se, že počet ran, které ještě přežijí, je někde kolem pětatřicítky.“

Paule se udělalo poněkud nevolno.

„Chirurg?“ otázal se Bickerstaff do pléna.

„To není pravděpodobné,“ odvětila, „alespoň podle soudního lékaře ne. Vraždicí nůž nevypadá na chirurgický nástroj a lékař by navíc spíš řezal, než bodal.“

„Takže?“ Bickerstaff vytáhl husté obočí, nevzrušeně napíchl na vidličku poslední kousek slaniny a strčil si ho do úst. Paule neuniklo, že ačkoliv je v místnosti příjemně chladno, Bickerstaffovi se v podpaždí zmačkané modré košile vytvořily tmavé půlměsíce látky zmáčené potem.

„Zabíjel už mnohokrát předtím,“ hlesla Paula. „Nejen teď naposled, nejen třikrát. Není pochyb. Jinak by tak přesně nevěděl, jak, kde a kolikrát oběť pobodat, aby nezpůsobil okamžitou smrt.“

„Nebo bezvědomí,“ dodal Horn a usmál se na Paulu.

Jeho souhlas ji těšil a dráždil zároveň. On totiž věděl, kam v úvahách směřuje, a daleko vpředu čekal, až jej dožene. Musel přemýšlet o možných předchozích obětech a určitě už o nich hovořil se soudním lékařem.

„Volal jsem soudnímu dnes ráno z domova,“ řekl Horn, jako by věděl, co se jí honí hlavou.

„A co ten částečný otisk bosé nohy?“ otázal se Bickerstaff. „Jak ten se toho všeho, sakra, týká?“

„Náš bosý chlapec se nesvlékl proto, aby se nezakrvavil,“ vysvětlil Horn. „Ve všech případech kromě Sally Bridgeové stačila prostěradla, kterými byly oběti svázány, absorbovat většinu krve a zabránit tak tomu, že by se zašpinil. Tedy zašpinil natolik, aby se mu vyplatilo riskovat drahocenný čas svlékáním, posléze omýváním a zase oblékáním. V odpadních trubkách v koupelně ani kuchyni se navíc nenašly žádné stopy krve.“

Zatímco rozmýšleli o tom, co se právě dozvěděli, dopil Horn kávu a odložil hrnek na podšálek, rozhodně, ale pomalu, aby nezacinkal. Pokud hrníček bude chtít někdo zanedlouho zvednout, on to nebude.

„Tak jaký je náš dnešní bojový úkol?“ optal se Bickerstaff.

„Vy s Paulou zjistěte, jestli se v oblasti nedají za poslední tři čtyři roky najít staré případy, které dal někdo k ledu a které by se podobaly našim vraždám.“

„Studijní vraždy,“ pronesla Paula. „Kdy své umění teprve zdokonaloval.“

Horn přikývl. „A neškodilo by se podívat i na jiná města. Náš muž může být přechodný host.“

Vysoukal se z boxu a zůstal vzpřímeně stát; mohutný člověk v černých volných kalhotách a bílé košili, s kravatou a šlemi. Košile měla dlouhé rukávy, ty však nosil úhledně ohrnuté asi deset centimetrů nad zápěstím. Paulu napadlo, že vypadá zlověstně jako nebezpečný zabiják, a zapřemýšlela, jestli se tak oblékal vždycky.

„A já se dnes půjdu poradit s několika odborníky,“ dodal.

„Z řad lékařů?“ vyzvídal Bickerstaff.

„Ne,“ řekl Horn. „Potřebuju najít někoho, kdo zná hory.“

Sotva vyšli z příjemného chládku restaurace do jasného teplého rána, Hornovi zacvrlikal mobilní telefon.

Vylovil jej z kapsy kalhot a poodešel několik metrů stranou. Paula sledovala jeho obličej, zatímco telefonoval. Přístroj se v jeho obrovské ruce téměř ztrácel. Kamenný výraz jeho tváře mohl být klidně vytesán do kusu mramoru. Hovor mohl vést se svojí ženou, jež mu připomínala, aby cestou domů určitě koupil salám, a stejně tak mohl právě vyslechnout katastrofální zprávu o obrovském neštěstí. Ta tvář vůbec nic neprozrazovala.

O salám nešlo.

Horn zastrčil telefon do kapsy a vrátil se k Paule a Bickerstaffovi, kteří čekali nad vchodem do restaurace ve stínu markýzy zrzavé barvy.

„Další vražda,“ oznámil a udal adresu ve West Side. „Pojedeme vaším autem. A zapněte sirénu, ať stihneme přijet dřív, než místo činu vychladne stejně jako oběť.“

9. kapitola

Na místě ohlášeného zločinu stálo jediné policejní auto zaparkované přímo před vchodem do domu. V okolí Paula neviděla žádný neoznačený model od stejného výrobce, jako měli oni. Žádná sanitka ani jiné záchranářské vozidlo. Jen náznak hrůzného činu nad nimi.

„Volali brzo,“ nechal se slyšet Horn ze zadního sedadla. „Takže můžeme všechno prozkoumat pěkně čerstvé a nedotčené.“

Na Paulu tohle docela zapůsobilo; musela přiznat, že pracovat s někým, kdo má konexe, je velmi příjemné. Bickerstaff, který seděl vedle ní, jen mlčky zíral před sebe. „Tamhle,“ ukázal na parkovací místo, z něhož se vyklubala nakládací zóna a za nímž bylo možno spatřit ručně vyrobenou ceduli, která hlásala: AŤ TĚ ANI NENAPADNE TADY ZAPARKOVAT.

Paula se však nenechala odradit, zajela na místo a sklopila sluneční clonu, aby byl vidět odznak newyorské policie. Trochu pošetile zalitovala, že s sebou nevozí cedulku s větou AŤ VÁS ANI NENAPADNE TOHLE AUTO ODTÁHNOUT.

Vystoupili a Horn se vydal k domu jako první. Při chůzi se rozmachoval dlouhými pažemi, hlavu odhodlaně vysunutou před širokými rameny. Vypadal nedočkavě.

Blízko vchodových dveří postával obézní policista v uniformě, a když spatřil, že se k němu blíží trojice neznámých lidí, zpozorněl a pořádně se narovnal. Horn před ním zamával policejním odznakem způsobem, který prozrazoval, že stejný pohyb vykonal už mnohotisíckrát.

„Devatenácté podlaží, pane,“ oznámil policista Hornovi. „Byt číslo 195.“

„Je nahoře někdo kromě oběti?“

„Můj parťák Eb, hlídá dveře. V průběhu telefonátu jsme dostali pokyn přerušit spojení, pak jsme volali na centrálu a podle rozkazu máme zajistit místo činu a čekat tu na vás.“

Horn přikývl a opřel se do dveří. V domě nebyl žádný vrátný, a tak je přidržel ještě Paule a Bickerstaffovi. Až na uniformovaného policistu venku nic nenasvědčovalo tomu, že by se v domě dělo něco mimořádného. Z výtahu vystoupily dvě ženy a živě štěbetaly o něčí svatbě. O něčí smrti ani slovo.

Detektivové vklouzli do výtahu, ještě než se za sousedkami stačily zavřít dveře, a Paula zmáčkla tlačítko s číslem devatenáct.

Když se dveře výtahu znovu otevřely, spatřili v polovině chodby Eba. Vypadalo to, že většinu svého nedlouhého života strávil vysoký mladík v posilovně. Když se odlepil od stěny, o kterou se opíral, Paula si všimla, že mu uniforma padne jako šitá na míru.

Horn se prokázal odznakem a Eb hlásil: „Dveře jsou odemknuté, pane. Oběť se jmenuje Patricia Redmondová. Když se dnes ráno neukázala v práci, zavolal sem její zaměstnavatel a poprosil vrátného, ať se za ní zajde podívat. Našel ji… tak, jak tam pořád je.“ Hezký obličej, zdánlivě nepoznamenaný předchozími zkušenostmi, zkřivil výraz znechucení, možná s příměsí strachu. „S parťákem Carlem jsme se podle rozkazu, který jsme dostali telefonicky od dispečera, ujistili, že je mrtvá. Pak jsme zajistili oblast a snažili se chovat co nejnenápadněji, dokud nepřijdete vy.“

Paula dost dobře nechápala, jak se téměř dvoumetrový policista může v prázdné činžovní chodbě chovat nenápadně, ale zdálo se, že to dokázal. Z bytu na konci chodby vyšla postarší žena. Když spatřila policistu a další lidi kolem bytu Patricie Redmondové, zarazila se, ale pak se vzpamatovala, nastoupila do výtahu a sjela dolů. No, alespoň do této chvíle nikdo nic nepoznal.

Dveře byly pootevřené; Horn do nich zatlačil klouby prstů, aby se otevřely úplně. Přikázal Ebovi, aby zůstal na stráži v chodbě, a oni tři pak vstoupili dovnitř.

Paulu do nosu okamžitě praštil nepatrný, ale nezaměnitelný zápach krve a stejně děsivě na ni působil neobvyklý klid; jako by se po násilné smrti člověka zastavil čas a srazil se do ticha. S Bickerstaffem se na sebe podívali a společně sledovali široká záda Horna, který se, skoro neochotně, vydal směrem k ložnici. Vytušila, že oba její společníci se cítí stejně jako ona, jako nedobrovolní rušitelé místa hrůzy a svátosti, které z obyčejného bytu vytvořil nelítostný zabiják.

Horn už kráčel po stopách stovek jiných vrahů. Pohyboval se s rozvahou, ale bez rozpaků. Vstoupil do ložnice a dveře nechal otevřené, aby ho kolegové mohli následovat. Pokud nemusel, ničeho se nedotýkal.

Při pohledu přes Hornovo levé rameno na postel Patricie Redmondové Paula bezděčně zalapala po dechu. Bickerstaff ztěžka polkl. Horn, stále otočený zády k nim, za sebe natáhl paži a rozevřenou dlaní naznačil, aby zůstali stát.

Paula ocenila, že neřekl nahlas, co mu běželo hlavou, ať se chovají obezřetně a nezničí důkazy. Ještě čerstvé místo činu zasluhovalo obzvlášť opatrné zacházení.

Patricia Redmondová ležela uprostřed dvojlůžka na zádech, pevně ovinutá prostěradly nasáklými krví. Dokonce i podložku s elastickými rohy na připevnění k matraci měla omotánu kolem těla. Dokud žila, mohla pohybovat jen hlavou a prsty na rukou a na nohou. Zpod utažených prostěradel, strnulé a zkroucené jako drápy nějakého dravce, čouhaly prsty levé nohy s nalakovanými, zářivě červenými nehty. Z druhého konce kokonu trčela hlava. Rozcuchané, po ramena dlouhé tmavé vlasy svědčily o tom, že v předsmrtném utrpení hlavou divoce házela. Pod jedním z pramenů bylo vidět celé oční bělmo a zúžená panenka, jako by v posledním okamžiku před smrtí spatřila ohromující prázdno, do kterého se řítí. V dokořán otevřených ústech zela pod šedou páskou hluboká díra. Paula nikdy neviděla nic tiššího. Kde jsou ty výkřiky, které se ze sebe snažila vydat? Co se stalo s výkřiky všech těch žen?

„Pattie,“ ozval se Bickerstaff a vyrušil Paulu z přemítání.

„Prosím?“ otázal se nechápavě Horn.

„Vsadím se, že známí ji oslovovali Pattie. Musela být okouzlující.“ Bickerstaff zavrtěl hlavou. „Do prdele práce, taková škoda!“

„Oběť byla opakovaně pobodaná,“ řekl Horn záměrně formálním, policejním tónem, který mu pomohl vytvořit kolem sebe hradbu, za niž neproniknou emoce, a který jasně naznačil Paule i Bickerstaffovi, aby učinili totéž.

„Vsadím se, že zhruba sedmatřicetkrát,“ hlesla Paula a očima rychle přeletěla po množství děr v zakrvavených pokrývkách. Každá z nich musela v nehybném čase utrpení znamenat moře bolesti. Paula doufala, že se jí podaří zvládnout jak emoce, tak žaludek.

Po dřevěné podlaze, vyhýbaje se předložce, aby nezničil případné otisky, Horn opatrně přešel k otevřenému oknu. Vzhlédl nahoru k okenní roletě. „Odřízl kus skla, aby okno mohl otevřít a vlézt dovnitř. Kolejnice natřel kusem mýdla nebo voskem, aby šlo líp posunovat a aby ztišil případný rámus.“

„To je náš muž,“ konstatovala Paula. Ne že by o tom někdo pochyboval.

Na Hornův pokyn se všichni přesunuli do obývacího pokoje. Podivný pocit; jako by opouštěli svatyni.

„Necháme teď soudního lékaře a techniky, ať se na to podívají,“ rozhodl Horn, „a ať vidíme, na co přijdou, než to pořádně prohledáme. Zadejte někomu, aby vyzpovídal sousedy v budově, a nezapomeňte ani na přilehlé domy. Vy dva pak zopakujte výslechy nejnadějnějších svědků a porovnejte je s první verzí.“

Bickerstaff přešel k oknu a podíval se dolů. „Máme tu celou kavalerii. Sanitka, dva policejní vozy a soudní lékař.“

Paula se postavila kolegovi po boku a pozorovala mrňavá lesklá auta nedbale zaparkovaná v nejrůznějších úhlech před budovou. Jako rozházené dětské hračky. Malinké postavičky se hrnuly ke vchodu. „Jdou nahoru.“

„Fajn,“ utrousil Horn. „My jsme tady už stejně skončili. Alespoň prozatím.“

„Pojďme na střechu,“ navrhl Bickerstaff. „Třeba mu nahoře vypadla peněženka.“

To už se taky párkrát stalo, zauvažovala Paula, když vyšli z bytu Pattie Redmondové a zamířili k výtahu.

Tentokrát ale ne.

Na střeše našli to, co očekávali. Teplem rozměklá asfaltová lepenka posypaná štěrkem byla v místech přímo nad oknem bytu oběti pošlapaná a ošoupaná. Nízká zídka, na horní ploše obložená dlaždicemi, nesla stopy nějakého pohybu. Mohlo je způsobit otírání zatíženého lana. A konečně nízko na vnitřní straně zídky zela čerstvě vyvrtaná díra, kde mohla být v omítce upevněna horolezecká skoba.

„Tak tady byl zcela určitě,“ prohlásil Horn.

„Podívejte, tady v těch místech rozšlapal holubince,“ dodala Paula další důkaz.

Horn na ni souhlasně pohlédl, ale Bickerstaff si neodpustil poznámku: „Sherlock Holubinec.“

Střecha protějšího domu byla jen asi o tři metry vyšší než ta, na které právě stáli, a rovněž ne víc než tři metry daleko. Jednu část, vypadalo to na vzduchovou šachtu, měly budovy společnou. Na okraji střechy, kde se šachta nacházela, našli detektivové další ošoupaná místa a ještě dál vývod ventilačního potrubí se škrábanci, které mohla způsobit hákovací kotvice s přivázaným lanem.

Horn se ušklíbl. „Jeho pracovní postup tedy známe dokonale.“

„A teď už jen zbývá seznámit se s tím parchantem osobně,“ ucedila Paula a sama sebe překvapila náhlou rozhodností svých slov. Nezdálo se, že by Horn něco postřehl, ale tím se Paula nenechala oklamat. Bickerstaff se na ni povzbudivě zašklebil.

Detektivové strávili na střeše dalších deset minut ve snaze nalézt cokoliv, co by se mohlo stát předmětem dalšího zkoumání. Jediné, co našli, byl spletenec starého anténového drátu a zmuchlaný papírek od žvýkačky.

„Juicy Fruit,“ oznámil Bickerstaff a prohlížel si narovnaný obal v dlani.

„Slunce vyšisovalo nápis a ten drát je rezavý,“ poznamenal Horn. „Obě věci už tu leží delší dobu a nijak nám nepomůžou.“

Bickerstaff přikývl, zmačkal papírek a zase jej odhodil.

Odešli střešními vraty a vrátili se do budovy. Cestou dolů výtahem zastavili v devatenáctém poschodí a vyzvedli Eba. Pokývl jim, a když nastupoval dovnitř, postřehla Paula přes jeho rameno hemžení techniků a lékařského personálu v chodbě. Soudní lékař tam byl také. Opět Harry Potter.

Všiml si Pauly, zrovna když se automatické dveře začaly zavírat. Usmál se na ni a zamrkal. Nebyl důvod, proč by vedle smrti nemohla být alespoň trochu legrace.

10. kapitola

Kolega Pattie Redmondové z butiku Styles and Smiles nepatřil k těm, jimž vadí plakat na veřejnosti. Jmenoval se Herb a jeho černé oblečení a vyzáblá postava přispívaly k obrazu člověka, který překvapuje už tím, že je vůbec naživu. Stál u regálu s plavkami a bez nejmenšího pocitu studu nechal slzy řinout po sinalých tvářích.

„Byla takové zlatíčko,“ vyrazil mezi vzlyky na adresu Pattie Redmondové.

„Říká se, že dobří lidé umírají mladí,“ poznamenal Bickerstaff.

Paula obrátila oči v sloup. Bylo jí Herba líto a ocenila by, kdyby si Bickerstaff nechal otřepané sarkastické fráze pro sebe.

„A není to, do prdele, pravda!“ zaštkal Herb a lehce si otíral oči kapesníkem.

„Měla nějaké…“

„Nikdo se zdravým rozumem by nedokázal nemít Pattii rád,“ přerušil ho Herb.

„Nemyslíme si, že ten, kdo ji zabil, zdravý rozum má,“ konstatoval suše Bickerstaff. „Napadá vás, kdo by to mohl být?“

Herb zavrtěl hlavou, popotáhl, poskládal kapesník a vrátil jej do náprsní kapsy černé hedvábné košile. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl ve snaze získat nad sebou ztracenou kontrolu, což se mu ne zcela úspěšně podařilo. Stál tam, jako by balancoval na visutém laně.

„Svěřovala se vám často?“ zeptala se Paula.

„Docela jo.“ Smrk. „Byli jsme přátelé.“

„Jen přátelé?“

Bickerstaff vrhl na Paulu nevěřícný pohled.

„To se můžete spolehnout,“ prohlásil Herb pevně. Smrk smrk. Znovu vytáhl kapesník a jemně si osušil špičku nosu. Druhou ruku držel od těla, jako by se snažil sám sebe vyvážit a nepřevrátit se.

„Takže by s vámi mohla mluvit i o mužích, se kterými se scházela?“ otázal se Bickerstaff.

„Čas od času. Nebyla na to.“

Bickerstaff vypadal zmateně. „Na co?“

„To rozebírat. Své soukromí příliš nerozpitvávala.“

„Ach tak!“

„Naposledy ji nadchl chlápek, se kterým se seznámila minulý týden. Gary Nějak. Podle toho, co říkala Pattie, se potkali v baru ve Village. Přesně nevím kde.“

„Takže si nevzpomínáte na Garyho příjmení ani na to, kde Pattie říkala, že se seznámili.“

„Ona mi jeho příjmení nikdy neprozradila. Ale jméno toho místa ano. Znělo to podobně jako řeka nebo potok, ale žádné z těch dvou.“

„Například Mississippi nebo tak něco?“

„Ne, ne.“

„Zátoka?“ navrhla Paula.

„Říčka!“ vyhrkl Herb, skoro vykřikl. „Brook’s Crooks.*) Myslím, že to je kousek od kanceláří McDougal.“

*) Brook’s Crooks (angl.), česky Ohyby říčky. (Pozn. překl.)

„Já vím, kde to je,“ oznámil Bickerstaff a obrátil se k Paule. „Jde o docela slušný podnik. Scházejí se tam úspěšní mladí zbohatlí Newyorčani, kteří pracují nedaleko na Avenue of the Americas. Vybírají si tam protějšky a snaží se kloubit dohromady dva žalostně smutné životy.“

Herb dotčeně sledoval Bickerstaffův komentář. „Proboha! Takový cynik!“

„A to jste viděl teprve slabší odvar,“ podotkla Paula.

„Pochybuju, že to byl Gary,“ ucedil Herb, „vzhledem k tomu, jak laskavě a něžně se k Pattii choval.“

Bickerstaff mu věnoval jen bezeslovný pohled a Herb se odvrátil.

Asi před deseti lety bylo na Upper East Side několik lidí zavražděno cepínem, jaký většinou používají horolezci. Tehdy se newyorská policie obrátila na význačného horolezce Royce Saylese s prosbou o pomoc při určování vražedné zbraně a později při hledání vraha. Sayles také svědčil u soudu a dopomohl k odsouzení obžalovaného. Ukázalo se, že vrahem je známý právní zástupce, proslulý mistr kontroverzních liberálních případů. Deník New York Times přesvědčeně zastával názor, že policie zatkla špatného muže. Podle Horna mohli mít redaktoři pravdu, ale faktem zůstávalo, že vraždy na East Side ustaly.

Najít Saylese nebylo pro Horna nijak obtížné. Bydlel stále v témž bytě nedaleko Riverside Drive a žil v manželství s mladou vdovou po jedné z obětí cepínového vraha. Štěstí na lásku a partnera, se kterým se dá podělit o nájemné, přemýšlel Horn, když parkoval svůj deset let starý vůz před honosným činžovním domem s fasádou z bílého kamene a imitací dórských sloupů po stranách vstupních dveří.

Uniformovaný vrátný přidržel Hornovi vstupní dveře otevřené a zavolal nahoru Saylesovi, že má návštěvu. Pak nasměroval detektiva k výtahům; instrukce byly skutečně zapotřebí, protože výtahy se nacházely až za rohem v hlavní chodbě a mramorovaný vzor zdobící zasouvací dveře působil tak přesvědčivě, že lehce splynuly s červeně žilkovanou mramorovou zdí. Prozrazovalo je jen jediné mosazné tlačítko.

Horn se dopředu telefonicky ohlásil, takže Sayles ho očekával. Když v desátém patře vystoupil z výtahu, spatřil horolezce postávat před bytem na opačné straně chodby, dveře v uvítacím gestu otevřené dokořán.

Sayles byl průměrně vysoký a pořád vypadal v dobré kondici, ačkoliv Horn si jej pamatoval s černými vlasy, a ty teď protkávala šeď. Modré oči se nezměnily, byly stále pronikavě jasné a skrývaly smělost a odvahu. Pleť brázdilo možná o něco víc hlubokých vrásek. Sayles měl na sobě volné šedé kalhoty, u krku rozepnutou světlomodrou proužkovanou košili a široký, kaštanově hnědý šál s bílými puntíky. Slušelo mu to a Horn přemítal, jak to dělá. Možná je to tím štíhlým, osmdesáticentimetrovým pasem muže, jenž už nejspíš oslavil šedesátiny.

Byt měl vysoká okna a byl velmi jasný; jak by řekli dekoratéři, vzdušný. Po obou stranách oken stály nábytkové stěny s policemi plnými knih různých velikostí a hromad ohmataných časopisů, které někdo pečlivě pročítal. Úplně na vrchu jedné hromady ležel The Economist. Pokoj byl vybaven tradičním, docela drahým nábytkem. Na jedné z bíle natřených stěn visela olejomalba horského pásma, na jiných černobílé fotografie hor. Jediný kus, který se do místnosti nehodil, byl vysoký černý lakovaný stůl pravděpodobně čínského původu.

„Sedmnácté století,“ řekl Sayles, když si všiml, jak Horn stůl pozoruje. „Je nádherný, a praktický. Sehnal jsem ho před mnoha lety. Velkou část mládí jsem strávil na severu Číny.“

„Opravdu? To jsem nevěděl.“ Takovou informaci si s desetiletým odstupem Horn skutečně nevybavil.

„Ten stůl je jediný kus nábytku v tomto pokoji, který nevybírala Andrea. Ale když jsem trval na tom, že si ho nechám, nebránila se.“

„Andrea?“

„Pardon, moje žena. Představil bych vás, ale zrovna je na návštěvě u rodičů ve Vermontu. Vzhledem k tomu, že vaše jméno má mezi detektivy zvuk, předpokládal jsem, že budete se všemi těmito věcmi obeznámen dávno předtím, než se sem vydáte.“

„O Vermontu jsem nevěděl,“ přiznal Horn. A o Číně taky ne. To už jsou dvě věci.

Sayles se usmál a pokynul Hornovi, aby se posadil na popraskané hnědé kožené křeslo, které vypadalo velmi pohodlně. „Co si dáte? Něco k pití? Mám tady jemnou skotskou.“

„Výborně,“ řekl Horn a usadil se v křesle. Na vteřinku se mu zazdálo, že se nikdy nepřestane propadat do hlubokého měkkého polštáře. Sledoval Saylese, jak z dubového příborníku vytahuje láhev whisky a jemně nažloutlou tekutinou plní dvě sklenice.

„Jestli chcete led nebo vodu, skočím do kuchyně,“ řekl Sayles.

„Čistá stačí.“

Sayles podal Hornovi skleničku, usrkl ze své a se spokojeným úsměvem se usadil do protějšího křesla.

„Spouští se ze střech dolů,“ prohlásil Sayles.

Horn se zazubil. „Och, jdete napřed. Na vrcholu hory vždy první.“

„To nebylo těžké rozlousknout. Díky zálibě v lezení jsem ty případy sledoval v menších plátcích ještě předtím, než renomovaným novinám došlo, oč se jedná. Na dvě z těch budov by ze země bylo prakticky nemožné vylézt. A časově náročné. Těžko věřit tomu, že by někdo mohl ztrácet tolik času šplháním nahoru, byť v noci, a ještě by si ho nikdo nevšiml. Ale spustit se dolů, to je jiná. Proniknout do bytu oběti oknem v černém oblečení nebo v takovém, aby barevně odpovídalo omítce, nepředstavuje pro zkušeného horolezce žádný problém. Kromě budovy, kde bydlela ta Bridgeová.“

„Ta byla náročnější?“ otázal se Horn.

„Och, na tu člověk potřebuje jedinečné, vynikající schopnosti. Nemluvě o nervech ze železa.“ Saylesovi přeletělo po tváři smutné pousmání. „Asi bych to taky dokázal, kdybych byl mladší.“

Horn upil skotské a nechal se dál ohromovat. „Horolezec takových schopností…“

„Nejen schopností,“ přerušil jej Sayles. „Ten chlap má dar.“

„Takhle zdatný sportovec,“ pokračoval Horn, „by měl být docela známý, ne? Alespoň mezi horolezci.“

„To ano,“ potvrdil Sayles. „A to už je na vás. Já osobně neznám ze současných lezců nikoho, kdo by se tak propracovanou technikou a umem mohl pochlubit.“

Nádech obdivu v Saylesově hlase Horna trochu rozčiloval. „A co třeba výborný lezec s úplně novým nebo převratným vybavením? Nejsme náhodou svědky spíš technických vymožeností než lezecké obratnosti?“

Sayles chvíli přemýšlel a nakonec pokrčil rameny. „Vybavení se na jeho úspěchu mohlo podepsat taky. Nově vyráběné odlehčené postroje, tenká, ale téměř nezničitelná lana, a novodobé třecí brzdy, díky nimž můžete doslova chodit dolů po zdi, to vše vaši práci usnadňuje, zejména co se sestupů týká. Já jsem však myslel i na jiné překážky, se kterými se váš muž musel porvat. Musel pracovat tiše a pohybovat se velmi svižně. Ve srovnání s terénem musel být téměř neviditelný a musel se dostat dovnitř zatraceně rychle. No a při odchodu z místa činu se samozřejmě musel vracet po vlastních stopách v opačném směru.“

Se skleničkou v ruce Horn přikývl. „Prokázal schopnosti zkušeného lupiče. Toho druhu, který leze do bytů okny ve zdech či ve střechách. Mimochodem, tohle je vynikající skotská.“

Sayles lehce naklonil hlavu na stranu a pousmál se. „Že ano? V novinách, které čtu, mu přezdívají Pavouk. Noční pavouk. Předpokládám, že se nechali inspirovat jeho, abych tak řekl, pracovním postupem. Spustí se na laně k oknu oběti, tu pak celou obalí, vysaje z ní život a zanechá po sobě jen kokon s neživou slupkou. To se pavouku hodně podobá.“

„Dneska jsem noviny ještě nečetl,“ řekl Horn. Nepřekvapilo ho, že lovci senzací už zavětřili. Vražda Sally Bridgeové probudila, díky jejímu spojení se světem showbyznysu, zvědavost v mnoha lidech. A z oddělení newyorské policie mnohdy proudily informace jako hodně proděravělým cedníkem. „Noční pavouk,“ povzdechl. „To je vlastně docela trefné.“

„A vám za chvíli mohou přezdívat Deratizátor,“ přidal Sayles.

„To doufám.“

„Jako ten, Arnold… Arnold Jaksejmenuje.“

„Mě napadá James Bond.“

Sayles se zasmál, jako by si pomyslel, to by člověk nečekal, v jak nepravděpodobných momentech se setká se smyslem pro humor. Dokonce i u vysloužilého detektiva z oddělení vražd, který si jistě mnohokrát prošel peklem.

Horn se vrátil k tématu. „Myslíme si, že… ehm, Noční pavouk využil přilehlých budov, přelezl mezeru nebo vzduchovou šachtu a pak se na laně spustil k oknům obětí.“

„To je možné.“

„Nepotřeboval by pak ale spoustu dalšího vybavení?“

Sayles přejížděl prstem po hraně sklenice a zapřemýšlel. „Vlastně ne. Jak už jsem říkal, dnešní lezecká lana jsou tenká a skoro nic neváží. A ostatní výzbroj se někdy vyrábí z nerozbitných a také velmi lehkých polymerových materiálů.“ Okraj sklenice jemně rezonoval. „Váš zabiják si mohl klidně ovázat lanko kolem pasu a zbytek nářadí, včetně zasouvací či skládací kotvice, nastrkat do kapes nebo přilepit k vnitřní straně stehen. Armádou vyvinuté, přísně tajné věcičky určené členům speciálních horských výsadkových oddílů.“ Sayles ztichl a usrkl skotské. Pozoroval Horna modrýma očima přes okraj skleničky, jako by čekal v zákrytu na výpad. V tomto případě ale čekal na další otázku. Stejně jako před lety i dnes Horna zarazilo, jak mazaný dokáže Sayles být. Zdolával vrcholy hor, věděl, s kterými lidmi se přátelit, a uměl se vypořádat s pozorností médií. A teď žije spokojeně unáš en proudem dávného úspěchu víceméně nikým nerušen.

„Armáda,“ pravil zamyšleně Horn. „Tak dobrý horolezec, za jakého jej pokládáte, k nějakému z těch oddílů klidně mohl patřit. Se správným vybavením by pak pro něj tento způsob vraždění nepředstavoval žádnou velkou potíž.“

„Pochybuju, že členové speciálních jednotek by dokázali takhle lézt.“ Sayles přimhouřil oči; zdálo se, jako by nahlížel do svého vnitřního světa. „Ale slyšel jsem o speciálním horském oddílu tajných jednotek, který spolupracuje se CIA na černých operacích.“

Nemusel Hornovi vysvětlovat, co pojem černá operace znamená, jednalo se o utajené mise, o kterých mnohokrát nic netušil ani sám prezident. Pro mnoho lidí ve vysoké politice bylo lepší, když v určitých situacích zůstávali v nevědomí.

„Tyhle oddíly tvoří ti nejlepší z nejlepších,“ pokračoval Sayles. „Muži se vydávají plnit úkoly, ve kterých nesmí selhat a které se nikdy nesmí dostat na veřejnost. To je jediné místo, kde byste, podle mě, našel člověka široké veřejnosti neznámého a přitom schopného lézt jako… zkrátka jako pavouk.“

„Jednotky jako tahle,“ povzdechl si Horn, „obvykle seznam svých členů nezveřejňují.“

„Pokud vůbec existují,“ varoval Sayles. „Jak už jsem říkal, jsou to zvěsti. Donesly se ke mně a já vám je teď opakuju.“ Z kapsy košile vytáhl pero a ze zásuvky pracovního stolu malý zápisník. Odložil skleničku se skotskou, načmáral něco na papír a ten z notesu vytrhl. Třemi dlouhými kroky překonal vzdálenost k Hornovu křeslu, kde se sehnul a v úklonu mu kus papíru předal.

„Jméno a telefonní číslo, na které můžete zavolat,“ řekl jen. „Nic neslibuju, ale člověk, který se ozve, by vám mohl pomoci. Můžete se o mně zmínit.“

Horn převzal papír s informací a zastrčil jej do kapsy. „Jméno a číslo. Toť vše, co starý polda jako já chce a potřebuje. Jménem newyorské policie vám ještě jednou děkuji za vaše služby, pane Saylesi.“

„Já nemám vraždy rád, a stejně tak lidi, co za nimi stojí,“ řekl Sayles. „Vedle nich pak běžné nástrahy našich životů vypadají naprosto bezvýznamné.“

Běžné nástrahy, jako například stoupání na vrcholy hor? Horn se začal zvedat z pohodlného křesla, ale Sayles jej mávnutím ruky zarazil.

„Nespěchejte, kapitáne. Dopijte svou whisky v klidu, a pak si dejte klidně ještě jednu. Už před lety jsem si všiml, že jste neobyčejně zajímavý člověk. Jiný než ostatní policisté. Rád si s vámi povídám. O horolezectví, policejní práci a klidně o divadle, lidských povahách a čemkoli jiném…“

„Nejsem už kapitán,“ opravil jej Horn, ale pozvání přijal a znovu klesl do křesla. „Odešel jsem do penze, a teď se dočasně vrátil do práce, abych převzal vedení nad případem.“

„Tak dočasně, říkáte?“

„Ano. Chci dodržet slib manželce.“

„Jednou kapitán, navždy kapitán,“ pravil Sayles. „Je to víc než jen hodnost, zejména ve vaší práci.“

Sayles to viděl dobře. Jenže jedním z kapitánových titulů byl také manžel. Horn si dal ještě jeden drink.

Nina Countová, moderátorka zpravodajského pořadu Eye Spy vysílaného v šest hodin odpoledne na kabelové televizi, odložila lístek s poznámkami, které do té doby pročítala, a pohlédla na Newsyho Winthropa. Nina byla vysoká, světlovlasá chladná žena, od krku nahoru samá ostře řezaná hrana, od krku dolů samá křivka. Zmíněný krk měla elegantně dlouhý, což ještě zdůrazňovala blůzami s výstřihem ve tvaru V a saky s protaženými klopami. Byla proslulá oddaností míře sledovanosti a nekompromisním vyžadováním dokonale odvedené práce svých spolupracovníků. Mezi ty patřil i Newsy, malý pětatřicetiletý muž lačný po uznání a povýšení, s tmavými vlasy a brýlemi s kulatými obroučkami, které mu neustále sjížděly ke špičce věčně mastného nosu. Měl tvář fretky s brýlemi a duši rosomáka. Po prominentní Nině dychtil snad každý muž, zejména kvůli jejím dlouhým, pěkně tvarovaným nohám. V New Yorku byla Ni na svýma nohama proslulá.

Nina si ale dobře uvědomovala, že má ještě jedny nohy, praktické a výkonné –, a těmi byl Newsy.

To jeho posílala vyřizovat různé záležitosti a plnit úkoly, to on ji poslouchal na slovo a vracel se s konkrétními fakty, tedy dostatečně konkrétními. Hbitý, pedantský, řízný Newsy. Nedocenitelný. Za každou úspěšnou ženou…

„Sakra, tohle má dobrý potenciál,“ řekla uznale, když pokynula Newsymu, aby zavřel dveře kanceláře. „Všechny tyhle ženy zavraždil jediný šílenec, který se k nim ve spánku vkradl jako noční můra.“

„Noční pavouk,“ opravil ji Newsy.

„Takhle mu říkají v Times. Kdyby nás to tak napadlo první.“ Nina znovu vrhla letmý pohled na jeho poznámky. „Vypadá to, jako bys téměř všechno opsal z Times.“

„Většinu tam najdeš,“ přiznal Newsy. Zazubil se; kadeř tmavých vlasů uprostřed čela se zahoupala. „Ze zdroje v newyorské policii do Times a odtamtud k nám.“

„A proč my nemáme někoho u newyorské policie?“

„Teď už máme.“

Nina se usmála přesně tím způsobem, jaký vyvolal u Newsyho šimrání v žaludku. Velmi příjemný pocit.

„Ale pořád jsou to New York Times, Nino. Mají zdroje a spoustu možností, jak ověřit předkládaná fakta. Říkal jsem si, že ačkoliv většina toho, co jsem ti předal, už je otištěná, alespoň budeš mít všechno pohromadě, a co se případu týká, budeš v obraze.“

„Thomas Horn působí jako poradce policejního oddělení,“ ucedila Nina. „Taková blbost. Jestli je do toho zapletený Horn, pak tomu celému velí.“

„Jak to můžeš tvrdit?“

Nina si odfrkla. „Horn nejspíš velel celému porodnímu pět minut poté, co přišel na svět. Je to moc chytrý, drsný polda. Ze staré školy.“

„Slyšel jsem o něm,“ pokýval hlavou Newsy. „Podle všeho je třída. Před pěti lety zmlátil dva chlápky z brooklynského gangu, a to jim nejdřív musel sebrat pistole. Jenže to o ostřílených policajtech slýcháváš často, a mnohdy jsou to jen suché kecy.“

„Před sedmi lety,“ upřesnila Nina. „A nejsou to žádné kecy. Ale Horn má i jemnou stránku, když ho poznáš blíž. Není to jen tvrďák, který na rozkaz honí další tvrďáky.“

Nininy oči se zasnily pohledem, o kterém Newsy nemohl zrovna říct, že by se mu líbil. „To ho znáš tak dobře, abys to mohla posoudit?“

„Dost dobře na to, abych ho pro nás mohla získat. A použít ho jako zdroj.“

Newsyho tvář se rozzářila obdivem a ústa se roztáhla v širokém úsměvu. „Pokud přesvědčíš hlavního vyšetřovatele, aby s námi spolupracoval, budeme mít celou konkurenci v hrsti. Ale co s tím, co už máme? Stačí to na zprávy v šest? Kdosi natočil místa činu, respektive ty budovy zvenčí. Policajti v tomhle případě drží všechno pěkně pod pokličkou. Jestli ale chceš, tu pásku ti do zpráv seženu.“

Nina se na něj usmála tak upřímně, jako by se už dívala do televizní kamery. Newsy dobře věděl, že její úsměv je stejně přirozený jako hrušky v máji, přesto se mu líbil.

„Nejenže to do zpráv o šesté hodíme,“ uculila se Nina, „uvedeme to jako první bod.“

11. kapitola

„Jasně že ji znám,“ přitakal barman v Brook’s Crooks. „Na obličeje mám fotografickou paměť. Tohle je Pattie.“

V zrcadle za dlouhým zahnutým barem zachytila Paula Bickerstaffův výraz. V jeho tváři se zračilo uspokojení i nevíra, jako by právě dírou v ledu vytáhl pětikilovou rybu. Štěstí se někdy usmálo i na ty na straně práva.

„Není to pravidelná zákaznice, viděl jsem ji tu jen párkrát.“ Barman zvedl oči z podobizny zpracované podle jednoho z průkazů Pattie Redmondové; vypadal znepokojeně. Místnost ještě zdaleka nebyla přeplněná, ale už nezaměnitelně páchla zvětralým pivem. „Tohle ale není zrovna nejlepší snímek. Ve skutečnosti je Pattie velmi atraktivní žena. Klidně by tu mohla být stálou zákaznicí.“

„Co myslíte tou stálou zákaznicí?“ otázala se Paula barmana, vyzáblého kluka s moderním sestřihem a kroužkem v nose. Nevypadal ani dost starý na to, aby mohl roznášet alkohol. Na sobě měl černé triko bez rukávů se znakem Brook’s Crooks a na něm jmenovku, podle které se mu říkalo Lightfinger.

„Ne to, co si myslíte, paní. Tohle je slušný podnik. Chtěl jsem jen říct, že sem dost často chodí nezadané ženy. Tohle je jedno z nejlepších míst, kde se seznámit. A co se děje mezi lidmi za dveřmi tohoto podniku, tomu my nemůžeme bránit.“ Usmál se. „Vy jste policistka, a taky byste mohla být pravidelnou zákaznicí.“

Paulu, která se v mysli nezaobírala ničím jiným než vraždami, to zaskočilo. „Takže říkáte, že se Pattie neprodávala? A stejně tak ostatní ženy, které sem chodí?“

„Je to chytrý chlapík. Snaží se nám pomoci, aniž by sám sobě ublížil,“ poznamenal Bickerstaff. „Myslím, že se docela úspěšně vyhýbá návštěvám z mravnostního.“

Lightfinger, který se až dosud neklidně ošíval, najednou ztuhl. „Vy jste použila minulý čas,“ řekl Paule. „Slyšel jsem správně?“

„Pattie Redmondová je minulost,“ potvrdil Bickerstaff. „Byla zavražděna.“

„Proboha! Tak to je průser…“ Lightfinger oběma rukama popadl barovou desku a celým tělem se o ni opřel. Paula se na vteřinu obávala, že by mohl omdlít. „Zastřelili ji?“

„Ubodali.“

„Máte ponětí, kdo to udělal?“

„Snažíme se tomu přijít na kloub,“ ujistila ho Paula. „Proto vás tady zpovídáme.“

Lightfinger se obrátil k policím s lahvemi alkoholu za sebou, nalil si panáka whisky a obrátil ho do sebe, jako by mu v dané chvíli nemohlo pomoct nic jiného. Citlivý chlapec.

Když se otočil zpátky k detektivům, byl stále bledý, ale vypadal vyrovnaněji. „Jo, Pattie nebyla žádná coura. Prostě jen přišla, dala si jednu dvě margarity, poslechla muziku, možná zatancovala.“ Lightfinger neviděl důvod zmiňovat se o ženě, se kterou se tu Pattie poprvé ukázala, Ellen Nějaké. Ne, pokud se ho nezeptají. Proč šířit potíže jako kapénkovou infekci?

Paula se pokoušela představovat si Patricii Redmondovou živou a usměvavou, skotačící na tanečním parketu. Nešlo to.

„Zní to, jako by byla hodně osamělá,“ poznamenal Bickerstaff tónem, ze kterého se dalo vyčíst, že osamělý je především on sám. A možná ano, napadlo Paulu a pocítila nával sympatie. Bez ženy a rodinných příslušníků, s nimiž by si mohl popovídat, v očekávání osamělého důchodu.

„Jestli byla, já bych to stejně nevěděl,“ řekl Lightfinger. „Jen si myslím, že pokud by se scházela s kriminálníkem, nepoznala by to.“

„Je mezi vašimi zákazníky mnoho kriminálníků?“

„Ne, ale spousta mých zákazníků je.“

Zatímco se Bickerstaff snažil přijít na rozdíl mezi posledními dvěma větami, Paula pokračovala: „Vzpomenete si, jestli měla při odchodu doprovod?“

„Možná.“ Což nic neprozrazuje.

„Viděl jste ji někdy s chlápkem jménem Gary?“

Oh-oh! Tady je nutné vyhnout se nařčení ze spoluviny. Lightfinger předstíral, že se mu najednou v paměti vybavila nečekaná vzpomínka, a zprudka se za barem narovnal. „No jasně! Jasně! Gary Schust. Znám jeho celé jméno, protože se vždycky ohání vizitkami. Popíjeli s Pattií minulou noc v tamhletom rohovém boxu.“ Ukázal někam do prostoru vypracovanou šlachovitou rukou a odhalil obrázek svinutého hada vytetovaný na vnitřní straně pravého bicepsu. „Ale že bych je viděl společně odcházet, to potvrdit nemůžu.“ Mohl jsem si jich nevšimnout.

„Mohli odejít společně, aniž jste si všiml?“ zeptal se Bickerstaff.

„Jistě. Děsím se toho, co všechno se tady může dít, aniž já si toho všimnu.“

„Nemáte náhodou jednu z těch Garyho navštívenek, že?“

„Ne, takové věci po zavíračce vyhazuju. Ale pamatuju si, že je účetní a pracuje doma. Říká si účetní na volné noze. Není špatný, ale abych pravdu řekl, kolem daňových uzávěrek dokáže pěkně lézt na nervy. Místo koček k nakousnutí se tady snaží svést potenciální zákazníky.“

„Účetní.“ Bickerstaff se pousmál a moudře zavrtěl hlavou, jako to jiní lidé dělají, když slyší slovo právník.

„Už se tu předtím Gary někdy s někým seznámil?“ otázala se Paula.

„Pokud si pamatuju, tak ne. Ale ne že by se nepokoušel.“

„A zrovna tak přitažlivá žena jako Pattie Redmondová se nechá svést.“

„Jak jsem řekl, nechodila sem pravidelně. Možná ho jen neprokoukla natolik, aby si o něm udělala správný obrázek.“

„Jistě si vzpomenete na adresu z jeho vizitky,“ pobízel ho Bickerstaff s nadějí v hlase.

„Ne, ale možná bude tady v té bichli.“ Lightfinger se obrátil a z police pod pípami vytáhl manhattanský telefonní seznam. S žuchnutím jej položil na bar, otevřel, přehodil několik listů a nakonec seznam otočil čelem k Paule a Bickerstaffovi. Ukazovák přitom držel stále na jednom řádku. V polovině stránky stálo Garyho jméno, telefonní číslo a adresa.

Paula vytáhla notes a údaje si zapsala.

„Není snad podezřelý, nebo ano?“

„Netuším,“ řekl Bickerstaff. „Proč se ptáte?“

„Můžu vám říct, Gary by nikdy nikoho nezabil. Totiž, trochu toho chlápka odsud přece jen znám. V mé profesi lidi prostě odhadnete. A on má asi tolik odvahy jako hraboš polní.“

„Neprozradíme mu, odkud jsme jeho jméno a adresu získali,“ ubezpečila mladíka Paula; uvědomovala si, že bez ohledu na Garyho kuráž by se ho Lightfinger mohl bát. „A když už si tady tak všechno píšu, jaké je vaše pravé jméno, pane Lightfingere?“ *)

*) V angličtině „jemný prstík“, lze použít jako narážku se sexuální konotací. (Pozn. překl.)

Barman se zatvářil poněkud zmateně. „Lightfinger. Ethan Lightfinger. Pocházím z Kanady.“

„Ach tak!“ vyhrkla trochu zahanbeně Paula a obojí si poznamenala do bloku.

„A nebojím se, že byste Garymu prozradili, odkud máte ty informace. Jen se snažím pomoct, když vám říkám, že není ten typ, co by někoho vraždil. Ježíšmarjá, vždyť říkám, je to účetní!“

„Myslíte, že účetní nikdy nikoho nezabili?“ ptal se nevzrušeně Bickerstaff.

„Můžete mi jmenovat jediný případ?“

To Bickerstaffa vyvedlo z míry.

„A co barmani?“ vložila se do toho Paula. „Ti zabíjejí?“

„Nikdy,“ odmítl rázně Lightfinger a ztěžka polkl. Musel se zeptat. „A mohou být podezřelí?“

„Zcela běžně,“ potvrdil Bickerstaff.

Poděkovali Lightfingerovi za spolupráci a rozloučili se. Paulu stálo hodně přemáhání, aby se neohlédla.

Horn se podíval na kus papíru od Saylese: Goesling. Žádné křestní jméno. Detektiv si povzdechl. Možná patří Goesling k těm, co si nechávají jen jedno jméno, jako Bono a Sting a podobní. Jenže proč zrovna Goesling?

Ať to bylo jakkoliv, postavil se Horn k telefonnímu aparátu ještě blíž a vyťukal číslo, které bylo napsáno za jménem. Začínalo neznámým předčíslím.

Už po dvou zazvoněních se ozval mužský hlas: „Haló?“

„Ehm, pan Goesling?“ začal Horn.

Ticho. „Kdo volá?“

Horn vysvětlil, kdo je, a přešel přímo k věci: „Dostal jsem na vás kontakt od Royce Saylese. Znáte se s Roycem Saylesem, že ano.“

„Znám ho.“

„Podle něj byste mi mohl poskytnout informaci týkající se tajného komanda speciálních diverzních jednotek. Jedná se o policejní vyšetřování, pane Goeslingu. Vyšetřování vraždy. Mohou být ohroženi další lidé.“

„Tajné komando speciálních jednotek? Neměl byste se obrátit spíš na armádu?“

„Myslel jsem si, že možná to právě dělám.“

„Neděláte.“

„Víte ale, o čem mluvím, ne? Přísně tajné, elitní bojové oddíly, které se účastní černých operací.“

Znovu ticho. Tentokrát delší.

„Poslyšte,“ ozvalo se nakonec ze sluchátka, „já vám zavolám nazpátek. Možná ne hned.“

„Jistě. Podívejte, já vím, že jste určitě…“

Ale spojení se přerušilo a Horn slyšel jen monotónní bzučení prázdné linky.

Záhadná osoba, tenhle Goesling, a možná ne příliš nápomocná. Z jeho úst určitě nezazní slova, která by někoho potopila.

Horn položil sluchátko s větší vervou, než jaké bylo zapotřebí. Že není od armády! Já osel!

Vždyť se ho ani nezeptal, co myslí černými operacemi.

Horn raději volal z veřejného automatu, než aby použil domácí linku. V dnešní době má každý telefonní účastník na svém přístroji displej, kde se ukáže číslo volajícího.

Na displeji se tedy zřejmě ukázalo číslo telefonního automatu. Když ale Goesling řekl Hornovi, že mu zavolá, na žádné číslo se neptal. Nejspíš už je totiž znal.

Hornovi se na zátylku zježily vlasy hrůzou.

Neva Taylorová stála doma za oknem, česala si vlasy a koukala ven. Konečně má to, po čem vždy toužila: výhled na Central Park.

Byt byl menší, než si představovala. Povýšení, které následovalo poté, co se jí pro reklamní agenturu podařilo získat společnost Massmann Container jako stálého zákazníka, s sebou nepřineslo adekvátní zvýšení platu, jenž by stačil na podkrovní byt, o kterém byla přesvědčena, že jej stejně jednou získá. Neva, zrzka, která na střední škole patřila k roztleskávačkám a rovněž stála v čele Ženského politického fóra, si vždy kladla vysoké cíle a věděla, jak jich dosáhnout. Rozhodně neškodilo, že má velké zelené oči, postavu filmové hvězdy a je ohromně přitažlivá i bez nenápadného nalíčení, které nosívala. A hodnota IQ, 147 bodů, samozřejmě její možnosti rovněž nijak neomezovala. Když se k tomu všemu přidal výtvarný talent a akademické vzdělání v oblasti marketingu, zrodila se vycházející hvězda jedné z největších reklamních agentur v zemi.

Přechodně se spokojila i s tímto dvoupokojovým družstevním bytem ve čtyřicátém poschodí činžovního domu Weldon Tower, jedné z nejžádanějších adres v Upper East Side. Nebýt výhledu na Central Park, nebyla by spokojená vůbec. Koupila ho vlastně kvůli tomu, že až se v budoucnu podkrovní byty uvolní k prodeji, díky svému družstevnímu bude mít výhodnou kupní pozici. Spočítala si, že na vysněné obydlí našetří do dvou let. Dokonce už si je i vyhlídla; jednalo se o prostorný třípokojový byt se stejným výhledem jako v tomto, mnohem menším bytečku o několik poschodí níž. Dříve či později se jeho nynější majitel, jemuž patřil řetězec exkluzivních klenotnictví v New Yorku a Filadelfii, bude chtít přestěhovat. A pokud se k odchodu mít nebude, učiní mu Neva tak neodolatelnou nabídku, že si to ještě rád rozmyslí. Jistě si to bude moci dovolit. Neva plánovala s velkým předstihem, a s velkým sebevědomím.

Odpoutala se od výhledu na jasně zelené obdélníkové prostranství pod okny a očima zkoumala svůj obývací pokoj a vhled do moderního kuchyňského koutu přes obslužný pult. Přestěhovala se sem teprve před šesti uspěchanými týdny, ale i tak už místo vypadalo pěkně zabydleně. V obývacím pokoji stála pohovka a křeslo, obojí v tmavě modré, jež kontrastovala se světle šedivým kobercem, a asymetrický mahagonový stolek. To vše doplňovaly lampy s bílými vroubkovanými stínítky, červené dekorativní polštáře a ozdobné prvky včetně reprodukce Georgie C. Binghama pověšené na stěně za pohovkou.

Blízko stolku ve vstupní chodbě viselo umělecké provedení celostránkové reklamy pro společnost Massmann Container, série pěnových kelímků, každý další vždy větší než ten předchozí, jen jen na sebe napadat a pohltit se navzájem, jako sled stále větších ryb, které se snaží sežrat tu menší před sebou. Ke zbytku drahého vybavení se plakát nehodil, ale tím se Neva netrápila. Tohle malé umělecké dílo reklamy koneckonců reprezentovalo část jejího života, díky níž si mohla ostatní výzdobu a vůbec celý byt dovolit.

Zlehka se opřela čelem o chladné sklo okenní tabule. Způsob, jakým se její kariéra od příjezdu do New Yorku začala rozvíjet, jí připadal jako sen. Možná ti utlachaní politikové mají přece jen pravdu, a když se skutečně budete držet pravidel, štěstí se k vám neobrátí zády. Zírala pod sebe na ulici, jež se zdála kilometry vzdálená. Šplhala světem výš a výš. Cítila, jak stoupá, i když právě teď stála úplně bez hnutí.

Na okamžik zauvažovala reálně. Tak nutně to podkroví nepotřebuje. Alespoň zatím ne. Má přece útulný a náležitě působivý byt. Navíc bezpečný. První tři patra Weldon Toweru zabezpečoval propracovaný systém kamenného zdiva a krouceného železného mřížoví na oknech. Pak budova kaskádovitě rostla výš dalšími třemi patry s blyštivými okny rozmístěnými jako řádek drahokamů. Tak je alespoň vnímala Neva, když je poprvé spatřila v zářivém ranním slunečním svitu.

Na jejích oknech nebylo žádných mříží zapotřebí, a nic tak nebránilo ve výhledu. Tady se nacházela vysoko nad zbytkem města. Tady byla v bezpečí.

Noční pavouk seděl za soumraku na lavičce v parku a soustředěně pozoroval Weldon Tower malým, zato velmi výkonným dalekohledem Leica. Co to ta žena dělá? Proč stojí tak blízko okna a naklání se, jako by mezi ní a vnějším světem nebylo žádné sklo, jako by se právě chystala vzlétnout? Vypadalo to, že se čelem dotýká hladké okenní tabule. Světlo lampy za jejími zády ozařovalo rudou hřívu vlasů, jejichž barva pak připomínala zapadající slunce.

Stačilo jen trochu pohnout dalekohledem a muž z lavičky mohl zaměřit pozornost na budovy po stranách Weldon Toweru. Obě byly asi o deset pater nižší. To však nevadilo. Pavouk věděl, že zadní část Weldon Toweru otočená k protějšímu bloku je vysoká jen pětatřicet pater a dá se na ni dostat z budovy za ní. Nižší stavba stála přimknutá těsně k Weldonu a mezi nimi pak vznikla dokonale uzavřená vzduchová šachta, od úrovně čtvrtého podlaží ohraničená kolmými cihlovými stěnami.

Aby se dostal na střechu Weldon Toweru, musel by Pavouk po zdi vyšplhat do výše deseti pater nad vzduchovým průduchem a vyhnout se oknům s výhledem do uzavřeného prostoru. Vzestup a pád včetně odměny, bonbonku, který musí oproti běžnému zvyku nejprve zabalit, aby si ho mohl vychutnat. Tentokrát nedovolí, aby ztratila vědomí úplně, jen na krátké okamžiky; trpělivě a bolestně z ní bude vytahovat duši očima. Dokud…

Zaměřil dalekohled znovu na okno ve čtyřicátém poschodí.

Odměna zmizela.

Ještě chvíli budovu zkoumal, počítal okna horizontálně i vertikálně a čas od času si něco poznamenal do bloku v klíně.

„Na co koukáte, pane?“

Opodál stál asi desetiletý blonďáček v džínsech a triku bez rukávů a zavazoval si tkaničku.

„Neměl by ses tu potulovat,“ řekl Pavouk. „Brzy se setmí a není tu bezpečno.“

Široký úsměv a sebevědomá odpověď: „To nevadí, jsem tu s mámou.“

Ve vzdálenosti asi třiceti metrů se stezkou namáhavě kolébala nemotorná, korpulentní žena a tlačila před sebou modrý kočárek. Pohybovala se velmi pomalu a vypadala unaveně.

„Tak co to děláte, pozorujete lidi?“ V chlapcově otázce nebylo ani stopy po nepřátelství či nesouhlasu.

„Sokoly stěhovavé,“ opravil ho Pavouk.

„A co to je?“

„Ptáci, kteří loví jiné ptáky. Žijí v římsách a různých úkrytech vysoko na domech a loví kořist přímo ze vzduchu.“

„To zní bezvadně.“

„Taky to bezvadné je. Proto ty ptáky pozoruju. Kdyby se tě náhodou máma ptala, co to ten neznámý pán, se kterým jsi mluvil, dělá, můžeš jí říct, že pozoruje ptáky. Je to můj koníček. A sokoly stěhovavé mám obzvlášť rád.“

Chlapec zvědavě povytáhl obočí. „Takže tihle sokoli si jen tak letí a přitom chytají jiné ptáky? Třeba holuby nebo tak, co letí kolem, a pak je prostě sní?“

„Tak nějak to je. Jsou rychlí. Ti, co žijí vysoko nad námi, nejsou v takovém bezpečí, jak se domnívají.“

„A vy je pozorujete?“

„Proto jsem tady. Pozoruju je a zapisuju si, co dělají.“

Chlapec se chtěl vyptávat dál, ale překazilo mu to úsečné matčino zvolání a její rázné mávnutí rukou. Beze slova za ní odběhl; podrážky tenisek na vydlážděné stezce tlumeně pleskaly.

Noční pavouk drobnou mizející postavu chvíli pozoroval a pak znovu přiložil k očím dalekohled.

Našel to správné okno.

…nejsou v takovém bezpečí, jak se domnívají.

12. kapitola

„Schust jako šoust,“ utrousil Bickerstaff, když vystupovali z auta.

„Zkus se chovat slušně,“ poprosila Paula.

Dům, ve kterém Gary Schust bydlel, neměl vrátného, ale když detektivové vstoupili do prostorné, poněkud ošumělé haly, z křesla je po očku sledoval obézní muž v šedivých kalhotách s laclem. Kromě popraskané bělošedě dlážděné podlahy a červených cihlových květináčů s falešným kapradím byla v chodbě ještě směsice vyřazených kusů nábytku. Celý obrázek dokresloval pach prostředku na hubení hmyzu.

Paula s Bickerstaffem studovali řadu zašlých mosazných schránek.

„Bydlí ve stošestce,“ ukázala Paula na jméno ve vrchní řadě. Otvorem na prst prosvítalo něco bílého; dnes si Schust poštu ještě nevyzvedl. Nad jmenovkou čnělo také tlačítko domácího telefonu, několik vrstev nátěrů na něm však Paule prozradilo, že nefunguje.

„Něco potřebujete?“ ozvalo se za nimi chraplavým kuřáckým hlasem. „Já jsem tu domovník.“

Muž v šedivých kalhotách. Když stál, vypadal ještě tlustější.

„Hledáme Garyho Schusta,“ oznámil Bickerstaff a ukázal mu odznak. „Prozatím jsme našli jen jeho schránku.“

Domovníkova pleť zpopelavěla a měla teď stejně šedivou barvu jako jeho oblečení. Reakce obézního muže Paulu zaujala, a Bickerstaffa rovněž. Přistoupili k němu blíž.

„Můžu vám říct, že není doma,“ ucedil domovník. Paula postřehla pach zatuchlého potu a doutníků.

„Co dalšího nám o něm můžete povědět?“ nedala se.

Domovník ztuhl a pod jedním okem byl patrný svalový tik. Několik vteřin pohyboval ústy, ale nevyšla z něj ani hláska. Očividně prožíval vnitřní boj.

„Gary se o žádných policistech nezmínil,“ vyrazil ze sebe nakonec.

„A o čem se teda zmínil?“ Bickerstaff zvolil tichý, hrozivý nehlasový rejstřík. Sledovat všechny ty filmy s Clintem Eastwoodem se vyplatí.

A platilo to i na domovníka. „Řekl mi, kde bude,“ vyhrkl hlasitěji, „a žádal mě, abych mu okamžitě zavolal, kdyby se na něj někdo vyptával. O policii se však nezmínil.“

„A vidíte, policie přišla,“ pravila Paula. „Jak se jmenujete?“

„Ernie Pollock.“

Bickerstaff dělal, jako že si vše pečlivě zapisuje. „Fajn, Ernie, takže co nám o Schustovi řeknete?“

Pollock nasál vzduch do plic, a už tak ohromný tělní objem ještě zvětšil. „Příjemný chlapík, to je tak všecko. Sotva ho znám tolik, abych vám mohl říct víc. V bytě má něco jako účetní kancelář. Jednou mi nabídl spočítat daně. Ale já mu řek, dyť to není tak těžké. Dělá mi je přítelkyně Linda. Říká, že bysme se i mohli vzít, ale že by to vyšlo moc draho.“

„To asi každého,“ poznamenala ironicky Paula. „Vodí si Schust na noc dámské návštěvy?“

Pollock si rukávem přejel po lesklém čele. Potil se, jako by se k odpovědi musel obtížně dopracovávat. „Čas od času, to je tak všecko. Ale co, sakra, dyť je mladý a svobodný. A nikdy se nahoře nestřídají jako na běžícím páse.“

„Jsou s ním potíže?“

„Ani v nejmenším. Říkám vám, je to příjemný chlapík. Já jsem tu taky takový nejmenovaný vrátný, a od něj jsem o Vánocích dostal milou pozornost. To je víc, než se dá říct o spoustě dalších ubožáků v tomto domě.“

„A teď prémiová otázka,“ pravila Paula. „Kde pana Schusta najdeme?“

Pollock ještě víc zbledl a zabodl oči do míst za Paulinými zády. „Tady,“ hlesl ochraptěle. „Přímo za vámi.“

Paula se otočila a spatřila malého tmavovlasého muže okolo čtyřicítky ve zmačkaných khaki kalhotách a propocené modré košili se špatně uvázanou červenou kravatou. V obličeji byl tlustější než po těle; vlastně měl docela štíhlou postavu. Paula musela dát Lightfingerovi za pravdu, netušila, čím zrovna Schust mohl Pattii Redmondovou okouzlit.

Když vedle Pollocka uviděl Schust Paulu s Bickerstaffem, poklesla mu čelist a zaškobrtl. Jazykem těla hovořil velmi zmateně; nejprve se chtěl otočit a vzít nohy na ramena, pak však vykročil směrem ke trojici a snažil se vypadat, jako že se nic neděje. Znovu zpomalil a začal se obracet k odchodu. Ale už je zase na cestě k nim. V mysli si dobře uvědomoval, že k nim dojít musí, jen jeho tělo jako by tuto myšlenku odmítalo.

„To vždycky takhle tancuje, když jde domů?“ zajímal se Bickerstaff.

Když konečně přistoupil blíž, kývl Schust na domovníka. „Ahoj, Ernie.“ A na vteřinu to vypadalo, že zvažuje odchod k výtahům.

Bickerstaff mu zlehka položil jednu ruku na rameno a druhou ukázal svůj služební odznak.

„Jsou to poldové,“ oznámil Pollock zbytečně.

Když Paula viděla, jak Schust bledne, napřáhla ruce, aby jej zachytila. Byl ale tak zbrocený potem, že jí vyklouzl z dlaní a klesl na kolena.

Au! Sakra! Přehnula si nehet.

Schustovi se protočily panenky a ona ho stačila jen zachytit za chomáč umaštěných vlasů a zmírnit jeho pád. S bolavým prstem se jí ale nepodařilo udržet ho ve vzpřímené pozici, a tak se účetní svalil v bezvědomí na studenou popraskanou zem.

Horn se usadil ve svém oblíbeném boxu v Home Away. Anna zhltla snídani sestávající z toastu a pomerančového džusu doma a utíkala do práce.

Stalo se to už takovým rituálem. V pracovní den vstal Horn jako první a obstaral kávovar. Potom si s Annou společně vychutnávali ranní šálek kávy, povídali si a ona snídala. Rána bývala příjemná, konverzační témata jednoduchá; řešívali banální, pro manžele však přesto důležité záležitosti. Od chvíle, kdy začal proces s Vineem, však Anna nespala dobře a téměř každé ráno vstávala podrážděná. Horn se někdy přistihl, jak se těší na její odchod do práce, aby se mohl převléct a jít se v klidu nasnídat do nedalekého bistra s výtiskem Times v ruce.

Trápil se tím, jak je zneklidněná a jak se mu vzdaluje, jak se mezi nimi prohlubuje propast ve fyzickém i mentálním soužití. Ale možná se tím zatěžoval víc, než bylo třeba. Z určitého pohledu měl díky tomu dokonce pocit, jako by znovu prožíval učňovská léta u policie, jako by znovu hledal cesty, jak prožít svůj život smysluplně.

Hledat zabijáka.

Ačkoliv box, kde sedával, nebyl přímo vedle okna, od čelního skla vozu zaparkovaného před restaurací se odrážely sluneční paprsky tak, že pod nízkým úhlem dopadaly na Hornův stůl a noviny rozložené přes šálek s kávou a vytvářely pravidelné obrazce. Teplo příjemně hřálo jeho holá předloktí. Část Hornova já přemýšlela nad tím, jak je mu příjemně, a že to není špatný způsob, jak strávit dopoledne.

Nad přehybem titulní strany se neodbytně černal nadpis nejčerstvější zprávy, na tento deník docela důrazný: V NEW YORKU MOŽNÁ ŘÁDÍ MNOHONÁSOBNÝ VRAH. Obsah článku objektivně popisoval fakta a přezdívku Noční pavouk použil všehovšudy jen jednou. Horna vždycky pobavilo, že Times zachovávají dekorum a i o podezřelých se zásadně vyjadřuje slušně, jako o panovi tom a tom. Skoro čekal, kdy narazí na obrat pan Noční pavouk.

Dočetl článek, odložil noviny stranou a sáhl po výtisku Post, který si koupil, když zahlédl palcové titulky NOČNÍ PAVOUK LAPIL DALŠÍ KOŘIST na titulní straně. Následoval popis hodně podobný tomu v Times, i když nutno uznat, že pisatel se pokoušel o napínavější příběh. Ve snaze vyburcovat obyvatele New Yorku a upozornit je na nebezpečí opakovaných útoků extrémně děsivého sériového vraha, jenž denně prochází kolem nich, použil slovní spojení Noční pavouk třiadvacetkrát.

Oboje noviny se shodovaly v jednom, příběh byl přinejmenším velmi znepokojující.

„Vidím, že tady máme zas jednoho z těch chlápků, co donekonečna zabíjejí svoji matku,“ poznamenala Marla, když Hornovi dolévala kávu.

„Všichni to takhle nedělají,“ oponoval Horn.

„Já vím. Je to složitější. Četla jsem v novinách, že jste se vrátil do práce, abyste nad případem převzal velení. Co vás k tomu přimělo?“

„Možná to, že jsem byl mezi sourozenci nejstarší,“ řekl Horn.

„Vy jste nejstarší nebyl.“

Marla Horna překvapila. Měla pravdu, byl prostřední ze tří bratrů a jediný žijící. „Takže populárně naučná psychologická literatura nás může svést z cesty,“ konstatoval.

„To si pište.“

V podniku neseděli žádní jiní hosté, skleněná konvice na kávu, kterou Marla držela v ruce, byla téměř prázdná, a tak se u něj zdržela trochu déle.

„Tak co si myslíte?“ zajímal se Horn.

„O čem?“

„O tomhle mnohonásobném vrahovi.“

„Neznám všechna fakta.“

„To nikdo z nás,“ ušklíbl se Horn. „V tom je ta potíž. Jaký je váš názor podle toho, co čtete v novinách a slyšíte ze zpráv?“

Marla se trochu podivila, že se jí na to ptá opravdu vážně. Nicméně zanesla konvici na hořák a vrátila se k boxu. Něco v jejím chování se změnilo, ale bylo zapotřebí zkušeného oka, jaké Horn měl –, aby si toho člověk povšiml. Vystoupila z role číšnice, stala se součástí jiného světa a zahloubaně dumala nad problémem. Za jejíma očima se odehrávalo víc než úvahy nad opékanou slaninou.

„Zabíjí ženy, které nezná,“ začala, „protože jinak by mu stačilo zaklepat na dveře a později je napadnout. Nemusel by se namáhat s prolézáním oknem.“

„Možná potřebuje, aby spaly,“ navrhl Horn.

„Vím. Jsou to jen domněnky. Všechny oběti jsou atraktivní ženy, ale nedrží se jednoho typu.“ Zpozorovala v jeho očích údiv. „Včera ukazovali jejich fotky ve zprávách. Nina Countová.“

„To bych čekal,“ pokýval Horn hlavou s výrazem pochopení ve tváři. „Šampionka mezi lovci senzací.“

„Váš muž má určitě nějaký horolezecký výcvik,“ pokračovala Marla. Něco v jejím pohledu Hornovi prozradilo, že teď, když se jí zeptal na vlastní názor, se drží tématu jako stroj. Poznámkami bokem o televizní moderátorce se nenechala rozptylovat. „Takže se možná věnuje horolezectví, to je teď hodně rozšířený sport. A taky se možná zabývá entomologií.“

Horn se zarazil s hrníčkem na půl cesty ke rtům. Položil šálek s kouřící kávou zpátky na stůl. „Entomologií? Vědou o hmyzu?“

Marla přikývla. „Média mu neříkají Noční pavouk jen proto, že leze po stěnách domů. Ještě je tu jeho způsob svazování obětí; jako pavouk, když pomocí výměšků spoutá a ochromí kořist, než z ní vysaje tekutiny. A rány nejsou řezné. Bodá, skoro jako by toho pavouka vysávajícího život z bezmocné oběti chycené v pavučině opravdu napodoboval. Nezdá se, že by spěchal. Stejně jako pavouk. Ten se krmí hmyzem, co chytil a zavinul, kdy se mu zlíbí, dokud ti tvorové zcela nezeslábnou či nezemřou a nezůstanou po nich jen nevyužitelné slupky.“ Suše se usmála. „Já kdybych byla brouk, nechtěla bych být vydaná pavoukovi na milost. On žádnou milost nezná, a stejně tak váš vrah.“

„Takže vy říkáte, že se určitým způsobem ztotožňuje s pavouky?“

„Přesně tak. Netroufla bych si hádat jak nebo proč, ale každopádně to tak vypadá. Takže potřebuje s pavouky cítit určité souznění. Jako entomolog.“

Horn na ni zůstal beze slova hledět. Nebylo to jen v tom, co řekla, ale i v tom, jak to řekla. „Vy jste nebyla vždycky číšnice, Marlo.“

„Kdo to tvrdí? Předtím jsem žila úplně jiný život.“

„Jaký život? Tak staře nevypadáte.“

Zasmála se. „Minulost je mrtvá a zapomenutá. A mně je…, řekněme prostě přes čtyřicet.“

„Promiňte, nechtěl jsem se dostat k záležitostem, do kterých mi nic není.“

„To nevadí. Já vás chápu. Detektiva v sobě zkrátka nezapřete.“

„Marlo…“

Nad vstupními dveřmi zacinkal zvonek a ona odběhla obsluhovat muže v obleku, jenž se usadil na židli za barem v přední části podniku.

Horn sáhl po telefonu a zavolal kolegům.

Ozval se Bickerstaff.

„Ještě vyslýcháte Garyho Schusta?“ otázal se Horn.

„Paula se o něj právě stará ve vedlejším pokoji. Tenhle chlap to neudělal. Dva sousedé ho včera viděli vracet se domů několik hodin před časem úmrtí Redmondové. To on ale ještě neví, takže ho trochu dusíme.“

„K Redmondové se mohl vydat později.“

„To ano, ale pochybuju o tom. Nic v jeho bytě nenasvědčuje tomu, že by tušil něco o horolezectví, a jeho slaboučké ruce tak akorát stačí na držení pera a vyplňování daňového přiznání. Tenhle člověk leze po horách asi stejně často jako já sám. Jediný vertikální pohyb, na který se zmůže, je dělat to i bez viagry.“

„Tlačíte na něj hodně?“

„Zkoušeli jsme to. Má za sebou krušnou noc a je tak akorát zralý se z toho složit. Paula už zmírňuje. Dokonce zpočátku ani nezažádal o právníka, vzpomněl si na to až po dvou hodinách. A pak si zavolal jednoho ze svých klientů, ňoumu, co nemá o trestním právu nejmenší ponětí. Myslím, že si takhle navzájem vypomáhají, aby mohli natahovat daňový úřad. Zrovna se chystáme Schusta pustit. Z toho ten jeho právník nejspíš dostane šok.“

„Chcete ho ze seznamu úplně vyškrtnout?“

„Téměř úplně. Vím, že ten chlápek mluví pravdu, a Paula to vidí stejně. Není to těžký případ. Vlastně z toho omdlel, když zjistil, že ho chceme vyslýchat v souvislosti s vraždou Redmondové.“

„Než ho pustíte,“ poprosil Horn, „řekněte Paule, ať zjistí, jestli zná hmyz.“

„Miss?“

„Hmyz. Broučky.“

Bickerstaff chvíli mlčel. „Jako třeba jestli někdy dělal deratizátora?“

„Nebo jestli nepůsobil jako vědec. Entomolog nebo biolog, například.“

„Jeho zázemí jsme prověřili,“ řekl Bickerstaff. „A nic takového jsme neobjevili. Do ničeho se nikdy nezapletl, vzděláním účetní a v posledních deseti letech se živí jako autorizovaný účetní znalec. Jasně, zbývají záliby. Možná má sbírku motýlů nebo brouků. No víte, co myslím, takové ty potvůrky přišpendlené v průhledné krabici.“

„Jo,“ přitakal Horn. „Zjistěte, co se dá. A ověřte to, než ho necháte jít.“

„Provedem,“ slíbil Bickerstaff těsně předtím, než zavěsil. „Brouci…“

„Pavouci,“ opravil Horn hluché sluchátko.

Zasunul telefon zpátky do kapsy a všiml si, že Marla doobsluhovala podnikatele u baru a s konvicí v ruce jako výmluvou se vrací k jeho boxu. Dychtivost mluvit s ním o tomto případu z ní přímo čišela. Zajímalo jej proč.

To ten detektiv v něm.

13. kapitola

Arkansas, horské pásmo Ozark, 1982

Bylo mu sedm a strašně se bál.

Dávno už však tomu pocitu přivykl, žaludek měl bez ustání zkroucený strachem. Tam, kde byl, nesvítilo světlo a vzduch se ani nepohnul. Horko a tma. Ústa měl vyschlá a v koutcích očí jej štiplavě pálily kapky potu. Naslouchal zvukům přicházejícím z druhé strany dveří a přemýšlel, proč to matka dělá. A dělají to i jiné matky?

Některé věci pochopil z útržků rodičovských hádek, kdy na sebe otec i matka křičeli a přestávali se ovládat, stejně jako někdy on sám. Obličeje jim zrudly, oči vypoulené, jako by jim každou chvílí měly vypadnout z důlků, zkřivená ústa připomínala kamenné otvory chrličů, o nichž se učili ve škole. Někdy na sebe křičeli tak dlouho, dokud je nepřemohla únava. Cítili se pak stejně jako on? Prázdní a ztracení? Věřil že ano.

Věděl, že jeho matka kdysi ve jménu boha zašeptávala hady. Alespoň to tvrdil jeho otec. Oba rodičové vzývali boha poměrně často, když spolu mluvili, respektive na sebe křičeli. Co to byl zašeptávač hadů, to chlapec netušil. Mělo to co do činění se zvláštním druhem církve, sdělil mu jednou otec. A pohled, kterým ho přitom obdaroval, jasně říkal, aby se na to už nikdy nevyptával.

Otec býval často pryč, protože sloužil v armádě, a nechával chlapce v matčině péči. Když zlobil, zbila ho jedním z otcových pásků, což si sice zasloužil, ale přesto ho to na dlouhou dobu rozlítilo. To ho naučí úctě, říkávala, nebo křičívala, když jí povolily nervy. To ho naučí úctě. Úctě v tomto krutém světě.

Kéž by už rámus na druhé straně dveří ustal, aby ho pustili ze sklepa a mohl se něčeho najíst. Nedokázal už rozlišit, jestli se mu žaludek svírá strachem, či hladem.

A tady přicházejí pavouci!

Vždycky za ním v tmavém sklepě po chvíli přišli. Věděl, že dům, ve kterém bydlí, je starý a stojí v lese úplně osamoceně. Taky slyšel otce říkat, že tenhle prohnilý dřevěný barák je prožraný termity. Proto v něm žilo tolik pavouků, oni ty termity požírají. A podle otce neměli nouzi ani o mouchy a ploštice.

Tak proč pořád koušou?

První pavouk mu lezl po levé paži, dotýkal se jej hebce jako peříčko. Chlapec už věděl, že se nevyplácí ohánět se po nich druhou rukou, uměli kousat velice rychle.

Ležel nehybně na boku a nechal zkoumavé šimrání postupovat nahoru k rameni. Nepatrné polechtání na pravém kotníku. Na levé paži. Na tváři. Ústa měl otevřená dokořán, ale věděl, co se stane, když zakřičí. A tak křičel potichu, protože si nemohl pomoci. Z tmavého sklepa jej nikdo neuslyší ani neuvidí.

Auu! Kousnutí do levé paže. Dokázal zůstat ležet bez hnutí. Bolestná zkušenost jej naučila, že jedině tak se může bránit. Ležet bez hnutí. Nechat pavouky, ať je po jejich.

Jeden mu lezl po pravé tváři. Nesnášel, když se dostali blízko k očím. Ten dotek, jako by mu někdo po obličeji táhl kus niti, mu nevadil, ale představa, že by ho mohli kousnou do oka, ta jej pořádně děsila. Dovolil si zariskovat a oči pevně zavřít. Zavřel i ústa a stiskl zuby, aby ochránil jazyk.

Další šimrání na hrudi a na břiše. Kdyby tak měl na sobě více oblečení, ne jenom trenýrky. Ležel na boku na holé dřevěné podlaze, toužil se schoulit do klubíčka, pobrečet si. Věděl však, že pláč si nemůže dovolit. Roztřásl by se po celém těle, a tím vyprovokoval pavouky ke kousnutí. Velice pomalu si přitáhl nohy k bradě. Bože, jak toužil stát se menším, zmenšit se na velikost pavouka –, aby mohl prolézt škvírou pode dveřmi, jíž dovnitř pronikalo mdlé světlo!

Opakoval si, že to jemné šimrání po těle vlastně není tak zlé. Že by se mu mohlo i líbit. Zvykal si, a pavouci stejně tak. Už ho nekousali tolik jako dřív.

Věděl však, že by mohli, kdyby začal dělat nečekaně prudké pohyby, nebo kdyby se nehýbal vůbec. Věděl, že by mohli.

Zvenčí dolehl do tmavé místnosti pokřik matky: „Ve jménu našeho Pána!“

Pavouci znehybněli.

„Amen ve jménu Pána země!“ ozvalo se v odpověď zvolání lidí, kteří tam byli s ní. Nazývala je svým stádem.

„Buď pochválen. Chudým připadne jeho zem a po nich zvířatům a těm nejmenším stvořením Pána. Králové nebes!“ Chlapec naslouchal. Co to znamená?

„Buď pochválen!“ volal každý v pokoji za dveřmi. „Králové nebes!“

„Těla bohatých budou znetvořena utrpením za jejich hříchy! Záře jejich zlata a majetku zčerná jako prach. Slabí a bezmocní budou odměněni. Ta odměna bude naše a pak jejich.“

„Naše a pak jejich! Naše a pak jejich!“ skandovali.

Věděl, že brzy začnou zpívat. A tancovat. Divoké veselí.

„Žalm kusadel!“ vyřvávala matka. „Žalm úlu a křídla! Slabí a bezmocní!“

„Slabí a bezmocní.“

Začali zpívat. Chlapci poskočilo srdce. Roztančili se; výkřiky a dusot po prkenné podlaze, v božím rytmu, jak mu vysvětlila matka, otřásaly celým stavením. Starý dům se třásl. V kuchyni drnčely hrnce a pánve a spolu s nimi jeho pokoj, sklep. Všichni to cítili. Možná to cítil i bůh a všímal si toho. Nebo satan. Matka tolik mluvila o satanovi a křičela, když znovu a znovu šlehala páskem.

Milovala ho. Chlapec věděl, že ho miluje. Když plakal, políbila ho na čelo a uklidňovala ho; říkávala, že on za nic nemůže, že to není jeho vina. A někdy v noci mu čítávala z bible tak dlouho, dokud neusnul.

Pokud ho miluje, proč ho zavírá do sklepa? Proč ho mlátí páskem?

Co to znamená?

Ve tmě začali pavouci zase lézt.

14. kapitola

New York, 2003

Cestou na radiologii kývala Anna na pozdrav známým, které potkávala v široké korkové hale Kincaidovy nemocnice. Některým lidem připadalo nemocniční prostředí depresivní, jí naopak efektivní pořádek a řád, zažitá jednotvárnost i pach dezinfekce zcela vyhovovaly. Kromě pacientů všichni víceméně věděli, co v takovém prostředí mohou očekávat.

Alespoň donedávna tomu tak bylo.

Skrze skleněné dveře s nápisem RADIOLOGIE vrhla letmý pohled do čekárny, aby zjistila, kolik tam sedí lidí. Byla doba ranního snímání a někdy se také dělala poslední předoperační rentgenová či ultrazvuková vyšetření.

Obsazená byla asi polovina židlí a čalouněných lavic. To bude hektické ráno.

Anna otevřela neoznačené šedivé dveře, jimiž vešla do přijímacího prostoru před svou kanceláří. Ida, její puntičkářská šedivějící asistentka, už seděla za stolem. Oknem do místnosti dopadaly paprsky slunce, na Idině stole tiše rachotila tiskárna. Záře ranního zlatavého slunce se dala téměř nahmatat.

Když Ida postřehla, že přišla Anna, přestala ťukat do klávesnice a otočila se k ní. Pracovaly spolu pět let, a pokud nechtěly, aby je zaslechl někdo nepovolaný, naučily se dorozumívat bez mluvení. Pohybem hlavy Ida Anně naznačila, že na ni v kanceláři někdo čeká. Anna věděla, že jde o někoho z nemocničního personálu nebo někoho, s kým má domluvenou schůzku. Možná ten nový obchodní zástupce společnosti Central Medical, který s ní chtěl mluvit o pozitronovém tomografu, jejž si nemocnice před časem objednala.

Nakonec však uvítala vysokého muže s protáhlou spodní čelistí a rozevlátými šedivými vlasy v elegantním hnědém obleku, doktora Herberta Finlaye, šéfa správní rady Kincaidovy nemocnice, což v nemocničním žargonu znamenalo totéž, co výkonný ředitel jakékoliv jiné společnosti. Opíral se zadkem o okraj jejího stolu a nakláněl se dozadu, paže složené na břiše. Na jeho zápěstí se ve slunečním světle proudícím dovnitř oknem třpytily zlaté manžetové knoflíčky. Když zvedl pohled od naleštěných temně rudých mokasínů k Anně, usmál se.

Ta se však, když se pozdravili, úsměvem oklamat nenechala.

„Hrozně nerad kazím tohle hezké ráno,“ začal Finlay, narovnal se a obrátil se směrem k Anně, která přešla za pracovní stůl, odložila na něj diplomatku a přisunula si křeslo. Zůstala ale stát.

„Vineova stížnost?“

„Bohužel. Je mi líto, Anno, ale už to není jen stížnost, jsme v soudním řízení. Kontaktovali nás právníci. Dnes ráno podala rodina žalobu.“

Teď Anna ztěžka usedla do křesla. Rozčilením a, bůh jí pomoz, i pocitem viny celá zrudla v obličeji. Já jsem nic neprovedla. Proč to ze sebe nemohu setřást? Proč mě pořád pronásleduje pocit viny? „To opravdu věří tomu, že chvilkový zmatek zamíchal axiálními snímky a způsobil synovo kóma? Když problém objevili a oznámili, bylo už dávno po operaci. Doktoři ji mohli pěkně podělat, to ano, ale v tomto případě to neudělali. V tomto případě to prostě nehrálo roli.“

„Není podstatné, co si rodina myslí,“ odvětil Finlay. Stál teď opřený vahou na jedné noze, ruku zastrčenou v kapse. Nenucený, bezstarostný postoj. Finlayovo držení těla Annu docela často vytáčelo. „Podstatné je, co rodina tvrdí.“

„U toho chlapce nastala alergická reakce na anestetikum,“ nepřestávala se Anna rozčileně bránit. „Není běžná, ale stává se. Jestli chtějí někoho soudit, měli si vybrat anesteziologa.“

„Víš dobře, že anesteziologové nejsou našimi zaměstnanci, Anno. Jsou vázáni smlouvou o provedení práce. Kromě toho, nemocnice mají obvykle větší finanční zdroje než jednotlivci.“

„Spravedlnost!“ odfrkla Anna znechuceně. „Můj muž kdysi pro spravedlnost nasazoval krk a od něj vím, jak je vzácná a jak zřídka se objevuje hlavně mimo oficiální instituce.“

„Obávám se, že má pravdu.“

„Mimo rodinný kruh se osudem toho chlapce nikdo netrápí víc než lékaři, kteří ho operovali. Nikdo se necítí hůř než já. Ale nežijeme v dokonalém světě. A ty vzácné vedlejší účinky, o kterých se píše v literatuře, zkrátka u některých jedinců nastanou.“ Jen si mě poslechněte… Copak to nezní jako slova chladnokrevné mrchy? Ale to já nejsem! Nejsem! Já jsem toho chlapce byla navštívit! A on ani nevěděl, že tam stojím!

„Mně přesvědčovat nemusíš. Já jsem ten poslední, kdo by tebe nebo kohokoliv z personálu obviňoval.“

„Nabídli jsme rodině dost velké odškodné, ačkoli za to nemocnice nenese odpovědnost.“

„To byla chyba,“ povzdechl Finlay. „Vineovi právní zástupci teď naši nabídku vykládají jako přiznání viny.“

Anna se zabořila hlouběji do černého koženého křesla a povzdechla si. „Jakmile se právníci chytnou něčeho takového, může kompenzace vyústit ve finanční znásilnění. Co na to říká naše právní oddělení?“

„Ještě neměli čas to pořádně prostudovat.“ Finlay pozvedl koutky úst v nepatrném úsměvu. „Ale závěry předběžných šetření se v podstatě shodují s tvými.“ Narovnal ruce a přetáhl rukávy saka přes manžetové knoflíky. Až teď Anna rozeznala motiv, propracované hadí hlavy s miniaturními rubíny místo očí. „A ještě něco bys měla vědět, Anno. Žaloba uvádí nemocnici, operujícího chirurga plus další osazenstvo operačního sálu, a tebe.“

Prudce vzhlédla. „Mě?“ Čekala sice, že v případném soudním řízení by mohlo zaznít i její jméno, ale když se tak opravdu stalo, byl to přece jenom šok.

„Jako šéfka radiologie jsi technicky zodpovědná za všechno, co se ve tvém oddělení stane, včetně zpřeházení snímků. Takto to tedy, jak doufají Vineovi obhájci, bude podle zákona vykládáno.“

„Vůbec ses nezmínil o anesteziolozích,“ vzdorovala Anna.

Finlay pokrčil rameny jako herec na jevišti, pohyb, jejž dlouho piloval a dovedl k líbivé eleganci. „Druhá strana chce s anesteziologem zůstat zadobře.“

„Samozřejmě! Nepřejí si, aby to, co se stalo, byla jeho vina.“

Opětovné pokrčení ramen. „Právnické kličky…“

Chvíli se v křesle trhaně pohupovala. Druhá strana. Bojová linie stanovena. „Smutné na tom je, že já se skutečně cítím, jako bych provedla něco špatného, jako bych za to měla pykat.“

„Tyhle pocity si musíš zakázat, Ann. Byla to reakce na anestetikum, všichni to víme.“

„Máš na mysli anestetikum, které podával lékař, jehož jméno se ani neobjeví v žalobě? Který spolupracuje se žalující stranou proto, aby nebyl žalován sám? Který při soudním řízení bude pravděpodobně daleko za hranicemi země?“

„Necháme ho předvolat.“

„To nejspíš nebude nutné. Nejspíš bude svědčit proti nám.“

„Tyhle záležitosti se většinou ani k soudu nedostanou. Právní se o to postará, uvidíš. Jen mě napadlo, že ti o tom řeknu co nejdřív, aby sis mohla dávat pozor na to, co říkáš, s kým mluvíš, a tak.“

Anna rezignovaně přikývla. „Díky.“

„Všichni se budeme muset mít na pozoru,“ uzavřel Finlay. Zamířil ke dveřím, a než vyšel ven, otočil se k ní a usmál se. „Zkusme si nenechat pokazit to hezké ráno.“

Jakmile se v kanceláři ocitla samotná, složila Anna ruce před sebe na kufřík; chtělo se jí plakat. Nemohla si pomoct, spád myšlenek nedokázala zastavit. Uvažovala nad tím, jak asi prožívá tohle ráno čtyřletý chlapec v kómatu, jehož nechali převézt do Rooseveltovy nemocnice. Vidí i Alan Vine tu nádhernou sluneční záři za oknem? Napadne ho, jak skvělé by to bylo, kdyby mohl vyskočit z postele a běhat ve zlatavém teple jako dřív?

Napadá ho vůbec něco?

Horn vyšel z Home Away a při chůzi hovořil. Mnoho obyvatel New Yorku dělalo totéž, ale on na rozdíl od nich držel u ucha mobilní telefon. Hodiny už skoro odbíjely desátou a na širokém chodníku potkával jen málo chodců. Nikdo si velkého muže s miniaturním telefonem přitisknutým na tváři nevšímal. Slunce se na obloze posunulo výš a svítilo jasněji; teplotní rozdíly ve střídavých stínech budov teď byly hodně znát.

„Tak co Gary Schust?“ otázal se Horn Bickerstaffa.

„Nechali jsme ho jít. Nedokáže zabít nic jiného než čas a na jednu z nocí, kdy vraždil Noční pavouk, má alibi. Byl s nějakou ženou v jejím bytě v Queensu. Ona to odpřisáhla. V době další vraždy byl ve svém bytě s jinou ženou, ta je ale vdaná a trochu se stydí o tom hovořit. Povím vám, tenhle chlápek je na ženské magnet.“

„Takhle ale svou pověst nepotvrzuje.“

„Jeho pověst lže. Podle mě není ten typ, co by se o svých intimních zážitcích příliš šířil, a i díky tomu má spoustu příležitostí.“

„Nežárlíte trochu?“

Bickerstaff se rozesmál. „Před deseti lety možná. Teď bych rád dostal toho parchanta, po kterém jdeme, abych konečně mohl rybařit.“

„Vy to tak opravdu vidíte?“ zeptal se Horn.

„S tím rybařením?“

„Ne. Tak, že člověk, kterého barman z Brook’s Crooks popíše jako naprosto zoufalého smolaře, působí na ženy úplně opačně.“

„Stačí, aby ho jinak viděla jediná žena, ta, o které mluvíme.“

S tím Horn souhlasil.

„Kde je Paula?“

„Jsem na drátě,“ ozvalo se ze sluchátka. „Přemýšlím o Bickerstaffově ubohém sexuálním životě.“

„Zjistili jste od Pattiiných sousedů něco nového?“ zajímal se Horn.

„Zatím ne,“ odvětila Paula. „Ale na střeše možná zůstalo něco…“

„Aspoň podle Pauly to je něco,“ přerušil ji Bickerstaff.

„Na asfaltové lepence je v jednom místě, kde není štěrk, taková prohlubeň. Podle mě by to mohl být otlak bosé paty.“

„Anebo důlek ve střešní krytině pod asfaltem,“ navrhl Bickerstaff. „Někdo tam mohl něco upustit, nebo se tam někdy dávno prohánělo bosé dítě.“

„Vypadá čerstvě,“ trvala Paula na svém. „Vyfotila jsem to.“

Horn se vyhnul skupince štěbetajících děvčat, která zabírala polovinu chodníku, a čekal, s jakou poznámkou vpadne do řeči Bickerstaff. Ten ale zůstal zticha.

„Dobrá práce, Paulo,“ pochválil ji Horn. „Rád bych, abyste se vy dva ještě věnovali sousedům, třeba z nich něco vypadne.“

„Sousedi se bojí,“ ucedil Bickerstaff. „Obzvláště ženy. To, že vraždy našeho chlápka jsou teď hlavním tématem dne, nám taky moc nepomáhá. Vsadím se, že ten šmejd se v tom úplně vyžívá, s uspokojením pročítá noviny a sleduje televizní zprávy.“

„To je skoro sázka na jistotu, že se mu to líbí,“ přidala se Paula.

Pak jim Horn vylíčil, jak postupuje v pátrání a co zjistil, včetně telefonního hovoru na číslo, jež dostal od Saylese.

„Armáda dokáže věci dobře skrývat,“ zdůrazňoval Bickerstaff. „Tajné zbraně a tak, prostě všechno.“

„Já nevím,“ pravila váhavě Paula, „zní to docela slibně.“

Hornovi zbývalo půl bloku k domovu. „Musím končit. Pokud se vám podaří získat další užitečné stopy, ozvěte se mi.“ To další bylo míněno s ohledem na Paulin nález možného otisku bosé paty.

„Raději bych chvíli kráčel nohama po pevné zemi,“ rýpl si Bickerstaff, kterému rovněž došlo, na co Horn naráží. „Mohla by mě chytit závrať jako v tom filmu.“

„Ztrácíš rovnováhu celou dobu, co tě znám, Royi,“ nedala se Paula.

„Zůstaňte ve výškách,“ uzavřel Horn. „Zanedlouho se sejdeme a promluvíme si.“

Strčil telefon do kapsy a vyrazil po schodech k dubovým dveřím vily.

Zamýšlené kroky zarazil mužský hlas. „Thomas Horn?“ Detektiv se prudce otočil.

Z výhodné pozice o dva schody výš si prohlížel průměrně vysokého muže. Rozložitý a s vypracovanými svaly vypadal menší, než ve skutečnosti byl. Na sobě měl šedý oblek šitý na míru, u krku pod límečkem bílé košile úhledně uvázanou modrou kravatu. Dokonale rovný sestřih a vlasy přesně rozdělené na pěšinku. Typově neškodný, nemastný neslaný chlápek, kterého byste rádi viděli vedle své sestry. Obrázek dokresloval nevinný pohled, klidný vyrovnaný postoj a laskavý úsměv.

„Thomas Horn?“ zeptal se znovu.

Víš dobře, že jsem to já.

„Jmenuji se Luke Altman. Můžeme si promluvit?“

„A co bude tématem našeho rozhovoru?“

„Horolezectví.“

Horn se rozhodl nepozvat Altmana dál. Sestoupil ze schodů na chodník a postavil se čelem k návštěvníkovi. Překvapilo ho, jak vysoký a mohutný doopravdy je. „Pracujete pro vládu, pane Altmane?“

„Ano. Pro jeden vládní úřad.“

To mi nestačí. „To znamená CIA?“

Znovu ten přátelský úsměv. „Něco takového. Zajímá nás váš dotaz ohledně speciálních horských výsadkových oddílů.“

„Jednoho konkrétního oddílu.“

„Ano. Právě proto nás to zajímá.“

„Proč mám zájem o seznam členů, to asi není tajemstvím,“ poznamenal Horn s obavou, že hovoří s člověkem, jenž všude čeká tajný motiv. „Domnívám se, že by zabiják, jemuž média přezdívají Noční pavouk, mohl být, nebo kdysi byl, členem tajného elitního bojového oddílu nasazovaného v horských terénech.“

„Proč bychom takový oddíl měli tajit?“

„Aby zbyl prostor pro nebezpečnou, špinavou špionážní práci, kterou si žádná země nemůže dovolit odhalit jinému státu.“

Altman zavrtěl hlavou. „Špinavá špionážní práce. To zní jako fráze ze špionážního románu. A vámi popisovaní agenti vypadají jako velmi nečestní muži.“

„Jen ti, co je posílají do akce, z nich dělají nečestné muže. Řeč je o vojácích, kteří se řídí danými rozkazy.“

„A jsou také zabijáci?“

„Někdy ano, předpokládám. Velmi zdatní zabijáci. A dobří horolezci. Je možné, že mezi těmito téměř bezvýhradně čestnými muži se najde jeden, který se poněkud odklonil od původního záměru, který se příliš dobře naučil, jak sledovat oběť a zaútočit, a začalo se mu to líbit. To se stává. Zažil jsem to i u policajtů.“

„I já to u vojáků zažil. Sloužil jsem u námořnictva. Neexistuje prestižnější tým než armádní sbor. Přesto ale lidi ovlivňuje hlavně zkušenost.“

„Jestliže mám toho muže zastavit, pane Altmane, potřebuju vidět seznam členů toho elitního oddílu. Bývalých i současných.“

„To by bylo velice obtížné zajistit, i kdyby takové oddíly existovaly.“

„Naznačujete snad, že neexistují?“

Opět Altmanův úsměv obchodního cestujícího. „I já se musím řídit rozkazy, kapitáne. A ty znějí, abych vás informoval, že žádný takový oddíl neexistuje. Jistě, je nám známo, co se povídá, ale tím to také končí, povídá se.“

„CIA vás sem poslala jen proto, abyste mi sdělil tohle?“

„Já jsem se o CIA nezmiňoval.“

„Chcete mi říct, že nejste špion?“

„Špion? Ach tak. Máte na mysli tajného agenta, to je ten zvláštně přitažlivý název.“

„Pro zvláštně přitažlivou práci.“

„Kéž by tohle byla pravda, zvlášť v dnešní době. Ale ne, nejsem špion. I když si umím představit, že si přitom člověk i užije. V příštím životě se možná stanu takovým romantickým hrdinou. Zpět k vaší otázce: ano, mí nadřízení mě za vámi poslali s touto informací. Zkrátka abych vám vysvětlil, že žádné tajné komando neexistuje.“

„Tuším, že kdybych zjistil opak, už by nebylo tajné,“ ušklíbl se Horn.

„To je pravda,“ uznal Altman. „Ale ono neexistuje, tudíž vám nemůžeme poskytnout ani žádný seznam. A ocenili bychom, kdybyste tento směr vyšetřování úplně opustil.“

„My?“

„Mí nadřízení. Ti, kdo mě sem poslali. Kdybych byl ten typ agenta, za jakého mě pokládáte, ujistil bych vás, že pokud by se v takovém oddíle dělo něco nekalého, naše oddělení by situaci vyřešilo a dokázalo ji utajit. A s tímto ujištěním můžete ušetřit čas, kterým na tuto zbytečnou fázi vyšetřování plýtváte.“

„A když v ní budu pokračovat dál?“

Altman pokrčil rameny. „Ztrácíte čas.“

Horn jej pozorně zkoumal pohledem, vědom si toho, že pod maskou vlídného úsměvu dělá Altman totéž. Rozmyslel si to, pozve Altmana dál. Čím déle bude mluvit, tím více se může dozvědět.

Sáhl do kapsy pro kroužek klíčů, otočil se k zápraží a vystoupal ke vstupním dveřím. „Nechcete jít dál, pane Altmane?“ zvolal přes rameno, když strkal klíč do zámku.

Obrátil se, ale muž byl pryč. Teď tady byl, a už je pryč.

Horn otevřel dveře a vešel dovnitř. Nemohl se ubránit úsměvu.

Změna-presto-teď!

Přesně jako špion.

15. kapitola

Musel přidat do kroku, aby jí stačil. Tahle dlouhonohá žena se sebevědomou chůzí zakopla o vlákno jeho pavučiny, rozkmitala v něm zájem a vzbudila zvědavost, které teď stavěly most nad propastí, jež je rozdělovala.

Uviděl ji přes ulici. To stačilo, opravdu. Letmý pohled, napojení.

Vždycky poznal, kdy našel tu pravou. Náhle se stala tou jedinou, která mu zůstávala v zorném poli, i kdyby se zrovna prodírala davem. Hluboko v krutém nedotknutelném nitru jeho bytosti se něco probudilo k životu, neodbytně dotíralo na mysl a srdce, až se to prodralo k jádru. Pak ho přemohly pradávné hlasy a instinkty. Instinkty predátora. Mysl, touha a každičká buňka se soustředily na jediné, jeho kořist.

Nikdy se v těchto ženách nezmýlil. Jako by vyzařovaly nějaký signál. Vždy, když se blížil konec a on jim byl nablízku, skrze pach strachu a tělních tekutin cítil i jejich touhu.

Od samého počátku, od každého počátku mezi nimi existovala svatá dohoda, které nakonec porozuměly a sklonily se před smrtí. V jejich očích vždy rozpoznal náznak pochopení.

Nejprve nebyly polapené, svázané a bezmocné –, ani mu nepatřily. To vyžadovalo čas, opatrné spřádání vláken a pečlivou přípravu. Dozvídal se o nich víc a víc, včetně toho, kde bydlí a zda to vyhovuje jeho nárokům. A obvykle vyhovovalo, protože v New Yorku žila většina nezadaných atraktivních žen sama, zpravidla ve vysokých poschodích kvůli takzvanému bezpečí. Využíval falešného pocitu jistoty svých obětí. Působil jako droga, dokud v tiché hrůze nezjistily, že je oklamal.

Zpomalila u skupinky chodců před pouličním prodavačem. Stáhni se, udržuj vzdálenost, ne tak blízko…

Tahle byla vysoká a měla zrzavé vlasy. Jak jen muselo policii mást, že oběti neodpovídají určitému typu, respektive takovému, který by oni rozpoznali. Ani on nedokázal odhadnout, kterou z nich si vyvolí, tak jak by to mohli zjistit policisté? Bylo to, jako by vysílal paprsky myšlenek nesmírně citlivých na povolnou oběť, a něco v těch ženách způsobovalo, že chtěly být jeho. Cítil záchvěvy spojení a tušil, že i ony jsou do určité míry schopné je vnímat. Ale porozuměly plně, až již bylo pozdě; teprve až je ovládl, uvědomily si, že jejich osud je pevně svázán s jeho. Už když je zahlédl na ulici, v autobuse, v metru nebo restauraci, věděl, že celá jejich budoucnost patří jemu, neboť jen on jim ji jako mávnutím kouzelného proutku dokázal vzít.

Sledoval je a pozoroval, nenápadně a zlehka je obaloval rouškou vědění, díky němuž se posléze konec jejich poměru stal příjemně nevyhnutelným. Nakonec…, nakonec… vše odhalí jim i sobě skrze jejich bolest, skrze jejich umírání. Skrze jejich bolest.

Nezbytná bolest. Pro ně, pro něj.

Pohled na vysokou ohnivou zrzku rozčileně rázující směrem k nim přinutil skupinku lidí na Třetí avenue ustoupit z chodníku.

Neva Taylorová neskutečně zuřila. Ten pitomec Handleman, vedoucí saldokonta společnosti Massman Container, dal jasně najevo, že jestli stojí o další vývoj dohod s reklamní agenturou, měla by se s ním vyspat.

Zlomyslně a chytře neříkal a nedělal nic, co by proti němu mohla použít, kdyby chtěla podat oficiální stížnost. Kdyby ho obvinila ze sexuálního obtěžování, samozřejmě by všechno popřel, a uspěl by. I Neva si musela přiznat, že zažalovat člověka bez dostatečných důkazů o provinění by nebylo soudné.

Zůstala bezmocná.

Na straně druhé, ten syčák se jí ani nedotkl. A zákazníka si udržela.

Pro tu chvíli alespoň malá útěcha. Minula budovu Barnes and Noble, potom zamířila ke křižovatce, počkala, až projíždějící taxík odbočí vpravo, přešla silnici a pokračovala kolem obchodu, u jehož výlohy se obvykle na chvíli zastavovala a koukala, co mají nového.

Kolemjdoucí jen stěží vnímala; neustále v mysli přehrávala asi hodinu staré ponižující setkání, které ji dohánělo k šílenství. Handleman, ten úlisný všivák, s těmi svými průhlednými slovními narážkami, kterými se ji snaží zahnat do kouta a dělat zlou krev. Jako by tušil, že když ji oslabí, snadno ji získá. Ženám, jako je ona, dobře rozumí, snažil se naznačit. Ví lépe než ona, po čem doopravdy touží, a oba chápou, co to je. Může to mít, a ještě tím získá.

Neva se zarazila a zůstala stát. Zhluboka se nadechla a dech zadržela, zatímco lidé kráčející z protisměru po ní zvědavě pokukovali.

Vydechla a dávala si pozor, aby šla pomaleji, aby vnímala dění kolem sebe. Přinutila se přemýšlet.

Handleman měl na stole změť zarámovaných rodinných fotografií, obézní manželka a tři nebo čtyři baculaté děti, které se mu velmi podobaly. Neva rozvažovala, jaký protiútok zvolit. Mohla by mu naznačit, že pokud nepřestane s rafinovaně skrytými, ale přesto čitelnými návrhy, vynese jeho taneček ze světa obchodu do osobního života. Rozeštve jeho rodinu.

Bože! Co mě to napadá?

Myšlenky na protiútok zavrhla. Jestli Handleman nepřestane, oznámí to šéfovi, který jí sice uvěří, ale pravděpodobně také nic nezmůže. Anebo také zatlačí a přinutí Handlemana učinit jí otevřený návrh. Jedno Neva věděla, ještě nikdy ji nepotkaly takové potíže, aby je nebyla schopná vyřešit a někdy také obrátit ve svůj prospěch.

Zastavila se na další křižovatce a čekala na zelenou. Kolem ní hučelo město, v němž se odehrávaly tisíce osudů. Osobní i nákladní automobily na Třetí avenue bez ustání troubily, na rozpáleném betonu hučely pneumatiky. Podzemní doprava otřásala chodníky na povrchu. Vzduch byl prosycený desítkami pachů a zvuků, útržky rozhovorů a výfukovými plyny. Neva ruch velkoměsta milovala.

Když se před pěti lety přistěhovala ze Cincinnati, okamžitě poznala, že sem patří. Zběsilá rychlost a vřava Manhattanu některým lidem naháněly hrůzu, ji však od prvního dne podivně uklidňovaly.

A stejně tak na ni město působilo i teď.

Zítra odpoledne, po další schůzce s Handlemanem, možná bude vědět lépe, co si s ním počít. Setkání navíc budou přítomni i jeho nadřízení z Massman Containeru a ti na takové pijavice nevypadali. Dostane šanci si je prohlédnout, odhadnout, kdo by ji podpořil, kdyby se Handleman i přes její varovné signály pokoušel o fyzický kontakt. A možná by také dokázala posoudit, kdo z nich nemá Handlemana v lásce.

Jistě jím někdo vidí skrz naskrz stejně jako ona. A jistě také není první žena, o kterou se pokouší.

Než dorazila k Weldon Toweru, vzteku z nečekaného vývoje událostí, které zpočátku zdánlivě měly vést k prostému uzavření výnosné obchodní smlouvy s Massman Containerem, se ale zbavit nestačila.

Vrátný, Bill, zjistila nedávno, jí přidržel dveře a nasadil automatický úsměv. Při pohledu na ni se však zarazil. Jak asi musí vypadat po tom, jaké myšlenky jí běžely hlavou? uvažovala. Pozdravila a usmála se, a Billovi se viditelně ulevilo. Vydala se chodbou k výtahům.

Nebuď tak úzkostlivá, nabádala se, když nastoupila do výtahu, jenž čekal v přízemí. Tlačítko s číslem čtyřicet zmáčkla silněji, než bylo zapotřebí. S takovým mrzákem, jako je Handleman, si přece hravě poradíš. Jsi mnohem chytřejší. Vždyť jsi, sakra, členkou Mensy. Jestli se nedokážeš vypořádat s tímhle problémem, možná si tu smlouvu nezasloužíš.

Doma za sebou pečlivě zamkla, skopla z nohou lodičky na vysokých podpatcích od Gucciho a zamířila do kuchyně. Do skleničky nasypala několik kostek ledu z výrobníku, zalila je vodou z kohoutku a odkráčela do obýváku. Posadila se na pohovku, srkala vodu a snažila se uklidnit.

Byla úplně vyčerpaná. Nejen z práce, ale také ze vzteku, který v ní vřel celou tu dobu od setkání s Handlemanem. Občas přemýšlela, jestli jí to všechno stojí za to. Jestli by nebylo lepší přijmout některou z nabídek k sňatku, jež dostávala alespoň jednou do roka, usadit se s manželem na předměstí, pravidelně sekat trávník a vychovávat děti. Někdy ji to napadalo. Ale ne příliš často.

Z každého muže, se kterým se kdy scházela, se nakonec tak či onak vyklubalo velké zklamání. Věděla s jistotou, že někde na ni čeká ten pravý; partner, který bere život stejně jako ona, jako výzvu. Nemusí být ani hezký, ani bohatý. Musí jí jen rozumět. A někdy být schopen ji zcela ovládnout? Kdyby takového muže potkala, asi by své priority byla schopná přehodnotit. Takových mužů je jako šafránu. Ve skrytém, tajném koutku mysli, který někdy zůstával skrytý i jí samotné, na takového muže Neva čekala. Jakmile se před ní objeví, pozná ho. A potom…

Ještě bude čas žít takový život, utěšovala se. Brát v životě věci jednu po druhé, toť její plán. Vždycky měla plán.

Únava, a Neva s ní, rozhodla, že dnes zůstane doma. Zavolá do lahůdkářství o dva bloky dál, které nedávno objevila, a nechá si poslat pikantní kuřecí maso s pečivem a salátem. Jistě najde v lednici víno, které se k jídlu bude výborně hodit. V klidu povečeří a při skleničce bude v televizi sledovat baseballové utkání, dokud ji nepřemůže spánek.

Takže půjde spát kolem sedmé směny. Byl to náročný, únavný den. Pokud bude třeba, raději se ráno v práci opozdí, než aby okradla dobu určenou spánku.

Na zítřek se chtěla připravit co nejlépe.

A o to vlastně v jejím životě šlo, o zítřky.

V temnotě noci ležel Horn potichu vedle Anny a naslouchal jejímu dechu; poznal, že ani ona nespí. Večer mluvil s Rolliem Larkinem a informoval ho o stavu vyšetřování. Rollie s ním jednal slušně, vyjadřoval podporu i pochopení, ale oběma bylo jasné, že pro tuto chvíli Horn zklamal.

Noční pavouk stále řádí, obětí přibývalo, celou situaci znepříjemňovala média a politikové, kteří vyvíjeli tlak shora. „Vyrovnat se s nátlakem, to je moje práce,“ řekl mu Rollie, „ale ty bys mi to mohl zatraceně usnadnit, kdyby se vám podařilo získat aspoň jedno spolehlivé vodítko a dostat se tomu hajzlovi na stopu.“ Rollieho nešetrný způsob naléhání, aby už také on, Horn, dělal svoji práci. Zároveň mu tím připomněl, že zástupce náčelníka policejního sboru Roland Larkin není sám, kdo se ocitá pod nátlakem.

„Prověřili jste Luka Altmana?“ tázal se Horn.

„Jo. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. V naší ani federální počítačové databázi žádný Luke Altman, který by popisem odpovídal tvému špionovi, není.“

„Neřekl, že ho posílá CIA,“ připomněl Horn.

„Kdyby řekl, dalo by se soudit, že k nim nepatří.“

„Další domněnka,“ povzdechl Horn. „Tenhle případ se jimi jen hemží. Budu strašně rád, až úroveň domněnek konečně překročíme.“

„Až se dostaneme na úroveň soudního přelíčení, kdy porota shledá toho grázla vinným.“

Horn se pousmál. „Pro tuto chvíli předpokládejme, že Altman je členem CIA a přišel mě ujistit, že případný tajný oddíl prošetřili nebo prošetřují, a kdyby v něm vraha našli, postarají se o něj sami.“

„Jestli Noční pavouk slouží v armádě,“ uvažoval Rollie, „hádám, že se stane obětí nějaké nehody. A možná skoná jako hrdina.“

„A jestli je bývalým vojákem?“

Rollie obdařil Horna úšklebkem, který si kapitán vybavil z dob na oddělení, kdy ještě sloužili jako pochůzkáři. „Pak je náš.“

Schůzka se docela protáhla, a když Horn dorazil domů, našel už Annu uloženou ke spánku. Tiše se svlékl, vlezl do postele a naslouchal jejím mělkým, nepravidelným nádechům. Žádné rytmické oddechování z hlubokého spánku. Přesto nic neřekla.

„Jsi vzhůru?“ zeptal se tiše. Čekal, zda bude předstírat spánek.

„Ano.“ Ale nepohnula se. Dál ležela schoulená, obličejem otočená na druhou stranu.

„Něco není v pořádku.“

„Ano. Ležím v posteli, je hluboká noc a já nespím.“

„A dál?“

Povzdechla si, obrátila se na záda a v šeru zírala do stropu. „Vineova rodina podala na nemocnici žalobu. Jmenují v ní téměř všechny, kdo s operací jejich syna měli co do činění. Včetně mě.“

Přesně toho se Horn obával. „Jak ses to dozvěděla?“

„Řekl mi to Finlay.“

„Jeho se žaloba taky týká?“

„Ne. A mám dojem, že nemocnice se bude snažit svalit celou vinu na radiologii, což znamená, že jsem ideální obětní beránek.“

„Vypadá to tak.“ Upřímnost. „Co o tom soudí právní zástupci nemocnice?“

„Teprve obvinění zkoumají. Rodina už odmítla nabízené odškodné, a to velmi slušné, může-li něco takového být řečeno v situaci, kdy tvůj syn žije jako rostlina.“

„Takže s tím nemocnice nejspíš půjde k soudu.“

„To by neradi. Následovalo by nemilosrdné propírání v médiích a rodina na vyrovnání nikdy nepřistoupí. Netouží po penězích, touží po pomstě.“

„Jak to víš?“

„Přesně po tom bych toužila já.“ Přikrývky zašustily, jak se k němu obrátila čelem. „Víš, Thomasi, já se nemůžu přestat obviňovat za to, co se tomu dítěti stalo.“

„Ano. Ale ty nejsi vinna vůbec ničím.“

„Stojím v čele radiologie. Tohle se stalo za mého působení, jak říkají politikové.“

„Ale příčina toho přece záležitostí radiologie není. Tohle by nemocnice měla před soudem jasně vysvětlit.“

„Jak často říkáš sám, Thomasi, před soudem není nic jisté. Z trestu ale strach nemám, v tom to není. Možná by mi dokonce pomohl.“

„Ale nebyl by fér. To by nebylo spravedlivé.“

V přítmí pokoje její úsměv takřka nerozeznal. „Jsi moc dlouho policistou na to, abys pořád věřil ve spravedlnost. A já jsem moc dlouho policistova žena. Tyhle záležitosti mají omezenou životnost.“

„Máš na mysli víru ve spravedlnost?“

„Mám na mysli omezenou životnost. Přijde doba, kdy naděje ustoupí obavám a osamění.“

Horn v odpověď jen zachrčel a přetočil se na břicho. To on se teď bál, kam by je slova mohla zavést, on chtěl předstírat spánek. Před rozmluvami je třeba mít respekt. Mohly se lehce změnit v prudký pád do neštěstí, kdy rychlost nekontrolovatelně roste a cesta zpět se vytrácí.

Pokojem se rozléhalo hlasité ticho, které přálo jen špatným snům.

Joe ani Cindy Vineová nespali tu noc dobře. Pokaždé, kdy se Joeovi podařilo na chvíli usnout, jej probudila Cindy, která opakovaně propukala v pláč. Seděli u šedého plastového stolku v bytě v Lower West Side. Cindy snídala pomerančový džus a černou kávu, Joe se rozhodl pro Bloody Mary. Často se hádali, kdo z nich jí zdravěji. Hádali se často vlastně o čemkoliv.

„Bojím se, Joe.“ Cindy si hřbetem ruky setřela kapku džusu z brady. Touž rukou pak rychle chytila sklenici na stole a pevně ji držela. Joe věděl, že to dělá proto, aby neviděl, jak je roztřesená. Byla by velmi přitažlivá, nebýt ustaraného výrazu ve tváři a kruhů pod očima, které věčně vypadaly jako zmlácené. A vlasů. O své husté jemné hnědé vlasy, které se jí kdysi v rytmu chůze zlehka pohupovaly, se teď téměř nestarala.

„Každý den se objeví něco, čeho se budeš bát,“ odvětil Joe. Bylo mu něco přes čtyřicet, měl štíhlou, středně vysokou postavu a na sobě bílé triko, v němž spával, volné hnědé kalhoty a na nohou žádné boty. Vlasy, ač teď rozcuchané, nosil zastřižené nakrátko. Vypadalo to, že už by potřeboval péči holiče. „I já mám strach. Kvůli Alanovi.“

„Ty si myslíš, že mně na tvém synovi nezáleží?“

„To jsem neřekl.“

„Ale myslels to tak.“

„To je blbost,“ odsekl Vine rozmrzele, oči zabodnuté do sklenice potřísněné rajčatovým džusem. Objevil v ní povadlý kousek celerové natě, kterého se ani nedotkl.

Cindy to ráno byla příliš unavená, aby v ofenzivním tažení pokračovala. „Stavíme se proti jedné z největších nemocnic ve městě. Možná jsme měli tu nabídku přijmout, Joe. Akorát se na nás pěkně naštvou.“

Zíral na ni pohledem, jenž ji dokonale zpražil. „To já jsem nasraný na ně! Přijdou na to, že nejsem chlap, kterého je radno si rozeštvat!“

Co dokáže ta zatracená hrdost! „Nemáme milion dolarů na to, abychom si mohli dovolit vést soudní bitvu, Joe.“

„Náš právní zástupce říká, že si za vykonané služby bude účtovat až část našeho zisku. Copak jsi ho neslyšela?“

„Jo, ale neslyšela jsem, že by říkal, že v případě prohry po nás nemocnice nebude žádat uhrazení soudních výloh. Takhle to v soudních řízeních taky někdy chodí. Přečti si noviny, Joe. Když někdo porazí známou instituci a vysoudí milion dolarů, plní to titulní strany. Ale když prohraje a musí splácet čtvrtmilionové soudní poplatky, najdeš to až na straně devět.“

„Sigfried tvrdí, že nemůžeme prohrát.“ Larryho Sigfrieda, právního zástupce, jim doporučilo sdružení na ochranu pacientů. „Kromě toho by mohli přijít s lepší nabídkou než prve.“

Cindy neodpověděla. Joe zvedl oči a všiml si, že má hlavu skloněnou na prsou a brečí. Proboha! Ještě u snídaně!

Nesnášel pocity viny, které v něm vyvolávala. Dokázala ho zraňovat stejně jako on ji, ale on byl ten silnější. Uvědomoval si, že by se o ni měl starat, ne se na ni zlobit. A přesně tak se k ní choval na začátku, když slyšeli Alanovu diagnózu poprvé. Sdíleli bolest a starosti a mylně se domnívali, že je sblíží. Místo toho je ubíjely. Právě teď ho Cindy potřebuje víc než kdy předtím, dobře to věděl. Jenže on, Joe Vine, je sakra rozzuřený! Je pořádně nasraný, zatraceně!

Nečekaně prudce vstal a nevšímaje si židle, která s rachotem dopadla na podlahu, vyrazil z kuchyně ven. Kampak je tenhle proud událostí zanese? V jaké pustině se ocitnou? Život je tak plný deziluze, smutku a vzteku, bolesti, jež přetrvává, a naděje, jež se rozplývá do ztracena.

Přešel k oknu a zadíval se na pravidelné obrazy světla vytvořené slunečními paprsky na protějších domech.

Další proklaté ráno. Joe rána nesnášel.

Znamenala totiž, že musí protrpět celý další den.

16. kapitola

Když Horn toho rána vcházel do Home Away, Paula a Bickerstaff už seděli v jeho oblíbeném boxu, odkud útržky soukromých rozhovorů nikdo neslyšel. Přemýšlel, kolik se na tom místě za ta léta asi odehrálo intimních schůzek, vyznání či tajných dohod.

S přáním dobrého rána vklouzl Horn do lavice naproti svým kolegům. Na skok přišla i Marla a postavila před něho šálek kávy. Paula a Bickerstaff také upíjeli, kolem hrníčků rozeseté drobky. Před Bickerstaffem stál talíř s vidličkou zamazanou od žloutku, Paula na menším talířku nechala nedojedený kus toastu s máslem. Marla všem dolila kávu, začala sbírat talíře a příbory kromě čajových lžiček a všechno odkládala na tác, jenž odložila na sousední stůl.

„Jeden pečený vdolek,“ objednal si Horn.

„Já vím. Je na grilu.“

Poté, co Marla přinesla Hornovi snídani spolu s ubrouskem a příborem, vrátila se taktně za barový pult, sáhla po novinách a čekala na dalšího zákazníka. Informace vytáhne z Horna později. Znovu zapřemýšlel, čím v minulosti prošla a co ji přivedlo právě sem, k povolání, které někteří vyhledávali pro azyl a anonymitu. Tohle zatracené město, napadlo Horna. Polovina obsluhujícího personálu jsou lidé čekající na svou šanci prorazit jako filmoví herci, spisovatelé, tanečníci. Druhou polovinu, pokud náhodou nepracují prostě proto, aby měli na zaplacení účtů, tvoří ti, kteří se příležitosti nikdy nedočkali, nebo to zkrátka vzdali.

Horn natíral polovinu vdolku máslem a pozoroval, jak téměř okamžitě roztává a vsakuje do pečiva. „Navštívil mě chlápek jménem Luke Altman.“ Vrhl na své společníky letmý pohled; z výrazů obličeje a krčení ramen bylo patrné, že Altmanovo jméno jim nic neříká.

Mezi sousty popisoval, jak setkání s Altmanem probíhalo.

„Ten chlápek je určitě ze CIA,“ usoudil Bickerstaff, když Horn domluvil.

„Vypadá to tak,“ souhlasila Paula. „O moc víc z nich nevytáhnete, protože agent nikdy neřekne nic na rovinu. Nicméně se zdá, že telefonát na číslo od Saylese podnítil nějaké dění.“

„Otázkou zůstává,“ pravil Horn, „jestli to, co podnítil, má něco do činění s řáděním Nočního pavouka.“

„Od Altmana se odpověď nikdy nedozvíte,“ řekla Paula. „Nejspíš už ho nikdy neuvidíte. Přesně tak se agenti CIA chovají. Jednou k nám jeden přišel v New Orleansu kvůli podezření na potenciální teroristický čin. Pěkně nám toho chlápka připravil a hned nato se úplně vypařil. A pak onoho muže soudili za přechovávání drog. Potřetí. Odsedí si ještě dvacet let. Konec hrozby teroristického útoku. CIA nechávají svou práci na nás a místně příslušných soudech.“

„Takový Tom Sawyer,“ utrousil Bickerstaff.

Paula na něj zůstala civět. Copak ve vzduchu bylo něco, co nutilo všechny lidi mluvit v hádankách?

„Právě jsi popsala úskoky CIA.“

„Aha, už mi to došlo. Twain.“

„A to se ti stalo vícekrát?“

Horn je přerušil, ještě než se stačili dostat k jedné z mnoha hádek, které, jak už stačil zjistit, obvykle, ale ne vždy, byly jen přátelským popichováním. „CIA i FBI dostávají hodně na frak od lidí, kteří netuší, o čem mluví. Pravda, umějí nadělat trable, ale celkově vzato jsou mnohem výkonnější, než si spousta lidí uvědomuje. Podstatou věci zůstává, že pokud Altman skutečně patří k CIA, pak možnost, že Noční pavouk slouží v armádě, pro něj znamená špatné zprávy.“

„Podstatou věci zůstává,“ zopakovala Paula, „že budeme jen kopírovat jejich snahy, pokud nezměníme kurz a neobrátíme se od armády k civilnímu obyvatelstvu.“

„Přesně Altmanova slova,“ poukázal Horn, „jinak řečena. A skoro totéž, co říkal zástupce náčelníka policejního sboru Roland Larkin, když jsem se s ním včera sešel.“ Horn pohlédl na Bickerstaffa a Paulu a dopředu odpověděl na dotazy, jež předvídal. „Larkin označil začátky našeho pátrání za vynikající, což přeloženo znamená, že by nás raději viděl už mnohem dál.“

Paula dopila poslední hlt kávy a ušklíbla se. „Každý si tu hraje s pitomýma hádankama.“

„To je tou dnešní dobou,“ podotkl Bickerstaff. Natáhl krk, aby viděl na obslužný pult, a přivolal Marlu, která stále četla noviny.

Objednal si pražený vdolek z kukuřičné mouky.

Opičáku opičivý, blesklo hlavou Paule.

Když Paula s Bickerstaffem odjeli, Horn si objednal další teplý vdolek, přesně jak se domnívali. K boxu přistoupila Marla a dolila mu kávou hrníček do plna.

„Děláte pokroky?“ zajímala se.

„Tím si nebudeme jistí, dokud to nebudeme vědět jistě.“

„To je nějaké staré policajtské pořekadlo?“

„Jo. A znamená to, že nemůžeme vědět, co má jakou hodnotu, dokud se z toho nevyklube zlato.“

„Stejně jako v životě.“

Horn se zazubil. „Přesně tak.“

„Ale vážně. Postupujete?“

Informoval ji o všem, o čem se domníval, že už stejně ví. O rozhovoru s Altmanem se nezmínil.

Jak tak vyprávěl, dívala se na něj ve světle slunečních paprsků, které odhalovaly každý záhyb jeho věku. Byl stále pohledný, ale starší než ona a ženatý. Přesto v sobě nemohla potlačit rostoucí touhu. A v srdci, které takové věci vycítilo dřív než mozek, věděla, že přitahuje i ona jeho. Také si ale uvědomovala, že tato přitažlivost by neměla k ničemu vést, že by měla zůstat, jak to už bývá mezi lidmi, kteří jsou určitým způsobem propojení, jen jakousi neškodnou infekcí srdce a slabin, drženou rozumem pod kontrolou.

„Minule jsem se vás ptal na váš životní příběh,“ změnil Horn téma a uvolněně se opřel. „Zdálo se mi, že se vám do odpovědi moc nechce.“

Dokáže mi číst myšlenky. Jako mezi milenci. „Nezdálo. A stále to platí.“

„Tak já toho nechám.“

Věděla, že by se měla otočit a vrátit se za bar, ale z nějakého důvodu se nemohla hnout z místa. Jako by měla podrážky přilepené k podlaze.

„Jsem bývalá psychoanalytička,“ prozradila nakonec.

Překvapeně na ni pohlédl. „Můžu se zeptat, co vás přimělo změnit povolání?“

„Máte na mysli byl to alkohol, nebo drogy?“

„Nebo sex,“ přidal se Horn k její hře, aby dal jasně najevo, že ať byl důvod pádu na toto místo jakýkoliv, on ji neodsoudí.

Aby jí poskytl únikovou cestu.

„Nedělejte si naděje,“ zasmála se. Opět spolu hovořili zákazník a číšnice, přátelsky se popichovali, aby jim lépe plynul čas a utvrdili se v kamarádství.

„Měl bych vás snad oslovovat doktorko Marlo?“ Pořád žertoval, prozrazovaly ho oči.

„Doktorko Wingerová,“ opravila ho. „Ale Marlo taky postačí.“

Horn na ni zůstal civět. Proboha! Ona to myslí vážně!

Marla se rozloučila šibalským úsměvem a vrátila se za bar, tam, kde se cítila v bezpečí, méně zranitelná. Potřebovala bar jako zábranu. Proč jsem jen odhalila své tajemství? Komu to vyzradí? Teď už není cesty zpět… Není cesty zpět…

Ohlédla se přes rameno; s hrnkem v ruce ji stále pozoroval. Ve tváři nedala nic najevo, udržela klidný, profesionálně prázdný výraz, ale srdce jí bušilo jako o závod. Krev jí začala proudit rychleji a cítila, jak v obličeji rudne. Jako by právě přijala nebezpečnou výzvu. Proč jen jsem se tak otevřela? Proč jsem se mu svěřovala?

Jenže jí bylo jasné proč. Věřila mu. Nedávalo to žádný smysl. Byla to důvěra založená na citu, ne rozumu.

A co hůř, uvědomila si s nepříjemným bodnutím u srdce, on je jediná osoba v tomhle podělaném světě, které dokáže věřit. V životě se nejvíc, kvůli tomu, kam ji může zavést a kde ji může opustit, bála důvěry.

17. kapitola

Bosna a Hercegovina, 1997

Poručík Amin Arnovič ležel za teplé noci na spacáku, ruce přilepené na uších. Kdykoliv se ozval výstřel, podřízený seržant Kališovek vyštěkl další rozkaz. Až na krátké okamžiky se zdálo, že nikdy neskončí. Klapot a řinčení automatických zbraní neustávaly. Praskající výbuchy netrvaly dlouho, ale nepřestávaly se opakovat.

Neozývaly se žádné výkřiky.

Právě to Arnoviče zneklidňovalo nejvíc, naprostá absence lidského hlasu; vše se odehrávalo jazykem pušek.

Ne že by si vesničané nezasluhovali, co právě dostávali. Koneckonců, šest členů Arnovičovy jednotky podřezali minulou noc ve spánku asi kilometr odsud; jen tak jim proťali hrdlo. A ani tehdy nikdo nekřičel, napadlo ho.

Velení varovalo, že někde v okolí se pohybuje americký úderný oddíl, sám za sebe však nepochyboval o tom, že jeho bezbranné spící muže zabili místní. Museli to být lidé, kteří se v tomto terénu dobře vyznali, dokázali se pohybovat ve vší tajnosti a pak zase beze stopy zmizet. Určitě to byli muži z vesnice. Proto tam také nenašli žádné lidi schopné boje, jen starce, ženy a děti. Třiačtyřicet obyvatel. Sám Arnovič je pozorně spočítal. Nikdo nesmí uniknout.

Nikdo nesmí dosvědčit, jaký rozkaz sem přišli plnit.

Když dnes odpoledne informoval Arnovič majora o tom, co se stalo, odpověď přišla obratem. A mezi řadovými vojáky se roznesla téměř okamžitě.

Příkaz provést to, co právě ve světle půlměsíce za překvapivě teplé noci dělali.

Nahnali vesničany na okraj metr a půl hluboké jámy, kterou předtím vyhrabal tank s buldozerovou radlicí. Poznali, co se bude dít. A věděli také, že není vyhnutí. Není úniku.

V určitou chvíli se zdálo, že jeden stařec s šedivým vousem zvažuje útěk do nedalekých lesů. Zachytil Arnovičův pohled, pohlédl na své obnošené boty a odevzdaně kráčel dál, paži ovinutou kolem ramen mladé dívky. Dcery nebo vnučky? Arnovič se jí zblízka do obličeje nepodíval. Nechtěl si ji zapamatovat.

Střílení ustalo.

Ticho, které se náhle rozhostilo, jako by ochladilo noc.

Arnovič nechtěl, aby ho takto, vleže na spacáku místo toho, aby sledoval výkon rozkazu, který sám vydal, někdo spatřil. Už to, že se rozhodl nebýt střílení přítomen, bylo dost zlé. Natáhl se po své pušce, zapřel se o ni a postavil se.

V temnotě se zjevila rozložitá postava seržanta Kališovka.

„Hotovo, pane.“

Arnovičovi bylo jasné, že jediný způsob, jak přimět své muže splnit rozkaz, bylo přivést vesničany přímo do jámy. Vojáci pak mířili na schoulené, vystrašené postavy v tmavé díře; nezabíjeli lidi, jen pouhé pohybující se stíny.

„Máme tu jámu zasypat?“ tázal se seržant, statný muž s tváří poznamenanou popáleninami. Na to, co právě dokonal, čeho byl právě svědkem, mluvil překvapivě klidným hlasem.

„Počkejte do svítání,“ přikázal Arnovič, „až bude na to, co děláme, trochu vidět.“ Ale zase dost brzy na to, aby průzkumná letadla nelítala tak nízko, aby nás spatřila a mohla pořídit fotografie toho, co jsme zde napáchali. „Až nastane ta správná doba, vydám rozkaz. Do té doby ať u jámy stojí hlídka, kdyby…“

„Rozumím, pane. Kdyby někdo z nich přežil a snažil se vyhrabat ven.“

„Přesně tak, seržante.“ Jednoho dne budeš lepší velitel než já.

Seržant mu popřál dobrou noc a odešel.

Arnovič se nebál, že by nedokázal vstát dost brzy na to, aby stihl vydat rozkaz k zasypání jámy a zakrytí místa křovinatým porostem tak, aby se nedalo rozeznat ze vzduchu. Stejně neusne. Zítra bude muset spočítat mrtvoly těch, které dnes počítal zaživa. Musel se ujistit, že došlo na každého z nich.

Vše kvůli utajení.

Když se ráno na potemnělé obloze objevil nad obrysem vzdálených stromů tenký proužek světla, vydal se Arnovič k výkopu. Na víčkách cítil vrstvu písku, v ústech sucho a hořkou pachuť.

V šeru rozeznal obrys ohromného tanku s přimontovanou radlicí. Vypadal jako jakési primitivní, nevinné monstrum z dob dinosaurů, z časů před dobrem, zlem a vinou. Zatímco kouřil, aby zahnal pach, který se nesl ze změti mrtvých těl pohřbených v jámě, hlídky postávaly opodál. Nikdo nepromluvil. Počká, než se rozední natolik, aby na poslední sčítání dobře viděl.

Popravdě řečeno, nebylo to tak zlé, jak se obával. Tohle byly jen hadrové panenky bez života, ne nepřátelé, ne opravdoví lidé. Už ne. Ledabyle poházené loutky.

Přistoupil na kraj jámy tak daleko, dokud mu zemina nezačala ujíždět pod nohama. Riskoval, že sklouzne dolů za hadrovými postavami, ale přinutil se.

Pak začal počítat. Šlo to ztěžka, protože mnoho těl mělo propletené končetiny s jinými. Byla tam žena, která v náručí držela jí velmi podobnou dívku. Ležela tam i bezvládná loutka s šedivým vousem, která připomínala starce, jehož předchozího večera přinutil pouhým pohledem podřídit se rozkazu.

Byla tam žena s rozevlátými vlasy pevně obalená tmavým plátnem, jako by se prostěradlem chtěla uchránit před kulkami.

Arnovič počítal… Čtyřicet tři, čtyřicet čtyři.

Nebylo jich včera jen čtyřicet tři?

Tím si byl jistý. Počítal znovu, začal odjinud a dával si ještě větší pozor.

Čtyřicet čtyři.

No dobře, čtyřicet čtyři. Tak ať. Co v tomhle masakru záleželo na tom, jestli je v jámě o jedno tělo víc, než člověk čekal? Všichni obyvatelé vesnice teď leží v jámě. A na tom jediném záleželo.

Arnovič zamžoural na rozednívající se oblohu. Bude to zamračený den, na obzoru se však přesto brzy objeví letadla NATO.

Vydal rozkaz k zasypání jámy a zapálil si další cigaretu.

Ránem se rozlehlo burácení tankového motoru a monstrum vrávoravě vyrazilo kupředu. Ocelová radlice se zakousla hluboko do hromady hlíny a vzduch nasytil štiplavý pach spalované nafty. Arnovič si strčil cigaretu do koutku úst; hřmění motoru ještě zesílilo. Natáhl kouř a vydechl.

Pozoroval, jak se na spoušť, kterou zavinil, kupí zemina. Viděl jen tmavou hlubokou díru, naprosto bezvýznamný prach k tichému prachu v nezměrném a nekonečném čase.

Po dnešku se pokusí už nikdy na ně nemyslet.

18. kapitola

New York, 2003

Na toto místo musela jet Nina Countová, protože Newsy si dnes vzal den volna, může-li někdo jako on kdy mluvit o volnu.

Šlápla na plyn svého Fordu Expedition a rychle popředu zajela na volné parkovací místo, do kterého se právě chystala zacouvat modrá dodávka s reklamním nápisem na dveřích. Domovská stanice by jí byla odvoz zajistila, ale ona raději kočírovala svůj velký těžký sportovně-užitkový vůz s ohrádkou na střeše, navijákem a mlhovkami. I tím se jí dařilo pěstovat si pověst skutečné, tvrdě pracující novinářky, a ne jenom další upravené ukecané hlavy z televize. Děje se něco v drsném zapadákově? Nina je připravená.

Dodávka s trhnutím zastavila a zablokovala dopravu. Do poměrně klidného rána na Manhattanu se okamžitě rozeřvaly klaksony a z auta vystoupil statný muž v triku s krátkým rukávem a tmavými, silně ustupujícími vlasy. K hluku automobilů přidal svůj křik směrovaný Nině; město už se probudilo k životu.

Nina položila za přední sklo ceduli s logem stanice a volací značkou a muž zmlkl. Vystrčila ze dveří dlouhou nohu v silonové punčoše, chvíli otálela a pak se zpoza volantu vysoukala celá.

Pan Ustupující Vlasy okamžitě věděl, o koho jde. Docela ji pobavilo, když v záblesku poznání zčervenal. Vztek i testosteronový záchvat se přímo před jejíma očima rozplynul.

„Nino,“ řekl skoro s úsměvem, „měla byste řídit opatrněji. Nerad bych jednou zapnul zprávy a neviděl vás na obrazovce.“

„Teda, to je od vás velmi hezké!“

„My na vás koukáme, myslím celá rodina, zhruba tak… každý večer.“

Usmála se, přistoupila ke zmatenému muži a omluvila se, že zabrala jeho místo. „Novinářská záležitost,“ vysvětlovala.

Ujistil ji, že to chápe, a celou dobu se přehraboval po kapsách ve snaze najít něco, nač by se mohla podepsat. Nakonec objevil kuličkové pero a přeložený dodací list, na jehož čistou zadní stranu napsala Příště je mé parkovací místo vaše a načmárala podpis. Nemohla se zavděčit víc, ten chlap vypadal, že bude každou chvílí ejakulovat.

Nedbaje vzteklých klaksonů zůstal stát jako přikovaný a pozoroval Ninu, jak kráčí k podniku, kde na ni v boxu u okna čekal Newsy. Telefonem ji požádal, aby se tam s ním sešla. Ninu vždycky ohromovalo, kolik obchodních i osobních pletich se v New Yorku řešilo v kavárnách a podnicích jako tenhle.

„Tos vyřešila hezky,“ pochválil ji Newsy, když se usadila proti němu. Zatím pil jen kávu, se snídaní čekal na ni.

„Do takového brlohu obvykle na snídani nechodím,“ ucedila a rozhlédla se po tlačenici kolem vitrínky s pečivem. Muži i ženy v oblecích a kostýmech, turisté v džínsech a trikách z umělých vláken, pár náctiletých, kteří se tady zastavili po cestě do školy, a dvojice ztrhaných, levně oděných žen, jež vypadaly jako prostitutky vyčerpané po náročné noci. Všichni se dožadovali slaných loupáků či sladkých croissantů a kávy.

„Není to tu špatné, hlavně kolem oběda, kdy se můžeš v klidu posadit a poslouchat, o čem lidé hovoří. Někdy se člověk dozví překvapivé věci. Když lidé jedí, nedávají si tolik pozor na jazyk. Jako by nedokázali žvýkat a kontrolovat, co říkají, zároveň.“

„Zvuk se tu nese opravdu dobře,“ konstatovala Nina tichým hlasem. „Jako by člověk obědval uvnitř bubnu. Tak co pro mě máš?“

„Nedáš si kafe? Nebo sýrový croissant? Jsou vynikající. No, přinejmenším poživatelné, abych nepřeháněl.“

„Chci odsud co nejrychleji vypadnout.“

Newsy se usmál. „Dobře. K tomu, co se ke mně dostalo. Co ti říká Royce Sayles?“

„Řeč, tuším, nebude o obchodním obratu automobilky Rolls Royce.“*)

*) Royce Sayles (rojs sejls), vlastní jméno, Royce sales (rojs sejls), obchodní obrat firmy Royce. Stejná anglická výslovnost naznačuje slovní hříčku, která není do češtiny adekvátně přeložitelná. (Pozn. překl.)

„Ne. Asi před deseti lety pomohl Royce Sayles newyorské policii vyřešit sérii vražd.“

„To jsem v New Yorku ještě ani nebydlela,“ odfrkla Nina a napadlo ji, že komukoliv, kdo se v televizní branži pohybuje už deset let, určitě hrozí bezprostřední vyhazov. „Mám si dělat poznámky?“

„Ne, všechno jsem ti zapsal.“ Z kapsy košile vytáhl Newsy na čtyřikrát přeložený list papíru a položil ho na stůl před ni. Vypadal jako ten cár dodacího listu, který podepsala řidiči modré dodávky. „Můžeš si to přečíst až v redakci, vím, že pospícháš.“

„Co se dozvím?“

„Před deseti lety nějaký šílenec vraždil lidi horolezeckým kladívkem. Policajti se obrátili o radu na Saylese, což byl tehdy dost uznávaný horolezec.“

„Takových není mnoho,“ poznamenala Nina.

„No a Sayles nejenže pomohl odhalit vražednou zbraň, pomohl také vraha usvědčit. Ukázalo se, že se jedná o amatérského horolezce.“ Newsy se dlouze napil kávy z plastového kelímku, který pak zase odložil před sebe. „No zkrátka, dozvěděl jsem se, že před několika dny navštívil Saylese i Thomas Horn a strávil s ním docela dost dlouhou dobu.“

Nina nad novou informací chvíli přemýšlela. Zamlouvala se jí. „Takže policisté se znovu radí s horolezcem. To dává smysl, vezmeme-li v úvahu, že ten zabiják musí být schopen lézt po kolmých stěnách, aby se dostal k oknům obětí.“

Newsy se naklonil dopředu a tiše pokračoval: „Napadlo mě, že bychom mohli ukázat pár kusů horolezeckého náčiní, včetně cepínu. Budeme tak moci zařadit i zapomenuté zprávy o deset let starých vraždách. Pikantní materiál, pokud si dobře vzpomínám.“

Nina o přesné Newsyho paměti nepochybovala, i když v mozku často ukládal data selektivním způsobem.

„Dáme něco dohromady, až přijdeš zítra do studia,“ řekla nakonec a postavila se. „Díky, Newsy.“

„Říkal jsem si, že by se to hodilo do zpráv v šest,“ pravil. „Jestli chceš, pojedu s tebou na stanici a pustím se do toho.“

To Nina pokládala za dobrý nápad. „Vem si to kafe s sebou, ale řekni si o víčko, ať nezacákáš sedadla. V přihrádce na rukavice mám blok a tužku, poznámky si můžeme psát už cestou.“

Newsymu se nápad také zamlouval. Zprávy za běhu, to byl jeho život. Jen ať si to ty hezké tvářičky a Nina se svýma proslavenýma dlouhýma nohama před kamerou odvykládají. On patří do zákulisí, dobře to věděl. Zprávy za běhu, Newsyho tajné náboženství.

Po práci zamířila Marla z Home Away do videopůjčovny a půjčila si Hitchcockovo Vertigo, Závrať. Ačkoliv už jej viděla několikrát, ten film ji nepřestával fascinovat. Jako bývalá psychoanalytička věděla, že po odborné stránce je část děje, propojení nekrofilie se strachem z výšek, poněkud málo pravděpodobná, přesto působil dost důvěryhodně.

Marle bylo jasné, proč se jí zrovna tenhle snímek tolik líbí. Mátl ji mnohovrstevný význam, osudem pronásledovaný příslib lásky a zobrazovaná fascinace smrtí.

Večer už měla naplánovaný. V mikrovlnné troubě v kuchyňce ohřeje zmražené hotové jídlo, po večeři se usadí před televizí, zapne video a do přehrávače zasune kazetu s filmem. Hypnotická hudba Bernarda Herrmanna ji zanese daleko od přeplácaného bytu ve dvacátém poschodí s výhledem na vzduchovou šachtu a věčným šumem vrkání a třepotání křídel holubů, které nemohla vyhnat z římsy za oknem.

Když dojedla a film skončil, zůstala Marla uvelebená na pohovce a poslouchala hrčení motorku rychlého přetáčení. Napadlo ji, jak ráda by si dala skleničku nějakého alkoholu. Ale odolá pokušení. Dokud to půjde, udrží se a nebude pít.

Ne, už nikdy se nenapije! Dokáže to. Je čistá už celé dva roky.

Vstala z pohovky a zamířila do kuchyně. Dolila si vodu, ukrojila měsíček citronu a vymačkala šťávu do sklenice. Nakonec do vody s kostkami ledu hodila i citronovou slupku. Vypadalo to téměř jako opravdový alkoholický drink; průzračné stěny sklenice hrály barvami odražených paprsků světla, které se lámaly o kousky ledu. Připomínaly jí spoustu barů a nocí, kdy mohla dopadnout lépe, a také ty, kdy nemohla dopadnout o moc hůř.

Když se vrátila do obývacího pokoje, kazeta se ještě přetáčela. Počítadlo na displeji ukazovalo změť klesajících čísel, indikátor překotného tempa převíjecího strojku.

Marla se znovu usadila na pohovce a zírala na ukvapený běh číslic, zpětný chod kazety a času. Příčina a následek měnící se v následek před příčinou. Důsledky známy daleko před svým časem. Kéž by to bylo tak jednoduché… Sestříhat život jako videokazetu.

Srkala vodu se sotva patrnou citronovou příchutí a představovala si bourbon se sodou. A Thomase Horna.

Všechno, co nemohla mít.

Horn seděl uprostřed čtvrté řady vedle Anny a sledoval závěr prvního dějství muzikálu Mortgage and Marriage, Hypotéka a svatba. Anně se podle všeho složitá inscenace líbila; Horn však odhadoval, že na scéně nevydrží dlouho. Hlavní mužská postava se pro danou roli nehodila a měla příliš slabý hlas, a ať se hlavní ženská postava spolu s herci ve vedlejších rolích snažili jakkoliv, hru nezachránili. Ubohá choreografie tanečních čísel plýtvala úžasnými talenty a výsledný dojem se podobal víc baletní přípravce než kreacím hodným divadla na Broadwayi. Recenzenti nás varovali, říkal si Horn. Divadelní kritik z Times měl pravdu. To se stává.

Sboroví tanečníci zaujali prazvláštní pozice, sportovně nadaný mladík v roli bankovního úvěráře předvedl v přední části jeviště sérii přemetů vzad a divadelní světla zhasla.

Chvála bohu, přestávka!

Když se nad hledištěm rozsvítily reflektory, Horn vstal a protáhl se. Anna na něj s úsměvem pohleděla. Tenhle příšerný muzikál se jí opravdu líbil. A stejně tak lidem kolem nich, kteří se hlasitě smáli a povídali si o tom, jak výborná je to hra. Horna to udivilo. Pošeptal něco Anně do ucha, vyklouzl do přeplněné uličky a prodíral se k řadě u mužských toalet. Na rozdíl od jeviště to bylo místo, kde lidé věděli, co dělají.

Sotva se vynořil ze sálu a vkročil do foyer s koberci na podlaze a o mnoho čerstvějším vzduchem, od skupinky lidí postávajících kolem baru se oddělil jeden muž a přistoupil k němu.

Horn užasle zíral do tváře Luka Altmana.

„Výborná první půlka,“ prohodil Altman s úsměvem.

„Nemůžu se zbavit dojmu,“ pravil Horn, „že vaše přítomnost tady není pouhá náhoda.“

„Myslel jsem, že ještě dávají Překročit zákon.“

„Špion se smyslem pro humor.“

„To není tak vzácné. Neznám nic legračnějšího než geopolitiku.“ Altman sáhl do kapsy tmavomodrého saka a vytáhl bílou obálku běžné velikosti. „Když už jsem tady a užívám si představení, můžu vám klidně předat tohle.“

Jako bys nás nesledoval už od domu či restaurace přímo sem.

Horn převzal obálku a zastrčil ji do vnitřní kapsy sportovního saka.

„Je to seznam jmen,“ oznámil Altman. „Bývalých členů toho speciálního oddílu, o kterém jste se zmínil v našem minulém rozhovoru.“

„Co že jste změnil názor?“ otázal se Horn.

Altman pokrčil rameny. „Trochu jsem si vás ověřil, kapitáne Thomasi Horne. Jste velmi schopný chlapík. A při čtení vašich záznamů člověk nemůže nabýt jiného dojmu, než že se nikdy nevzdáváte. Že ani kůl vražený v srdci by vás nedokázal přinutit se vzdát. Jelikož byste nakonec nejspíš stejně získal, co chcete, usoudili jsme, že bude lepší poskytnout vám to hned a zabránit vám nadělat příliš silné vlny.“

„Takže jste se rozhodli pro nejjednodušší řešení.“

„To ne. To nejjednodušší řešení byste znát nechtěl.“

„Říkal jste bývalých členů.“

„Současní vás nemusejí zajímat. Ty už jsme si prověřili.“ Usmál se. „Tihle chlapi by neměli čas ani příležitost páchat civilní zločiny.“

Horn tušil, že má nejspíš pravdu.

Světla ve vestibulu zablikala. Za chvíli začne druhá část dokonalého debaklu.

„Měli bychom se vrátit na místa,“ řekl Altman. „Chci vědět, jestli se tomu roztomilému mladému páru podaří získat půjčku od bankéře, co umí přemety nazad.“

„Já myslím, že to neskončí dobře,“ řekl Horn. „Tedy určitě ne tak, jak by každý čekal.“

„Cynismus máte v popisu práce,“ poznamenal Altman. „V naší branži doufáme v úspěšná představení.“ Otočil se a zamířil ke kobercem pokrytému schodišti, jež vedlo k balkonu.

Horn toto divadlo dobře znal; na podestě byl boční východ.

Využil zbývajícího času přestávky, aby si konečně došel na toaletu. Zavřel se v prázdné kabince a letmo přeletěl očima Altmanův seznam.

Jen devět jmen. Členové těchto speciálních oddílů zřejmě zůstávali v armádě, anebo nedokázali přežít dost dlouho na to, aby si odkroutili celou službu.

Horna napadlo, že jeho práce vlastně není až tak nebezpečná.

Do sálu se vrátil jako poslední, jen chvíli předtím, než zhasla světla a zvedla se opona. Ztropil docela rozruch, několika lidem šlápl na nohu a musel se opakovaně omlouvat.

Když hlediště zahalila tma, upřel oči na Annu, která na něj nazlobeně hleděla, ale zároveň se usmívala, jako by ji svým chováním obtěžoval i bavil.

Nevnímal ani ji, ani dění na jevišti, v mysli se zaobíral setkáním ve foyer. Altman měl vytříbený smysl pro humor, který se u agentů jen tak nevidí. To se mu musí nechat.

Ale nic víc.

19. kapitola

Paula si všimla volného parkovacího místa naproti Home Away, což znamenalo, že pro změnu nemusela stát ve druhé řadě vedle již zaparkovaných vozidel. Řízení úzkými ulicemi Manhattanu jí nečinilo žádné potíže, přestože v New Orleansu, jakmile vyjela za hranice Francouzské čtvrti, musela obě boční strany auta zároveň sledovat jen zřídka.

„Že neslyším žádnou poznámku,“ podotkla jízlivě.

Bickerstaff nasadil výraz ubohého neviňátka. „Poznámku k čemu?“

„K mému štěstí na parkovací místa v téhle králíkárně.“

„Ach tak. Zajisté. Ale kdo by je potřeboval? Proč prostě neparkuješ ve druhé řadě jako já?“

„Abych se vyhnula tomu, že mě bude na ulici řadový občan tahat za rukáv a žádat, abych mu uhnula a on mohl vyjet.“

„Jo, na tom, co říkáš, je něco pravdy. Tak jako tak, já jsem přemýšlel o jiných věcech a vůbec jsem si toho nevšiml.“

Kéž by tak myslel na to, kdy si odnese sako do čistírny, napadlo Paulu. V sychravém počasí se z jejího parťáka linul nepříjemný zatuchlý zápach. „Myslel jsi na rybaření v ledu, že ano.“

„Jsi ke mně zbytečně krutá, Paulo. Přemýšlel jsem o seznamu, který Horn dostal od toho agenta. Jakmile jednou začneme věřit informacím od CIA, mohli bychom taky rychle zajít špatným směrem.“

„Komu už chceš věřit, když ne vlastní vládě?“

„Na to oba známe odpověď.“

Paula stáhla sluneční clonu, aby bylo patrné, že automobil patří newyorské policii, a nedostali pokutu. Vystoupili a přešli silnici k podniku, který se od chvíle, kdy tomuto případu začal velet Horn, stal jejich neoficiální centrálou.

Bickerstaff jí přidržel otevřené dveře, patrně se domníval, že ji to naštve.

Uvnitř bylo stejně teplo jako venku, většina snídajících zákazníků seděla u baru nebo u stolků blízko dveří. Paula spatřila Horna v jeho oblíbeném boxu, malém výklenku v příjemné vzdálenosti od ostatních. S hlavou sklopenou četl přeložené noviny, před sebou hrnek kávy a zpola dojedenou snídani. Zatracené vdolky z kukuřičné mouky! Paula věděla, že díky Hornovi je určitě jednou bude chtít okusit, a rostlinné a živočišné tuky, i ty minerální, pokud něco takového existuje, se jí okamžitě nahrnou do boků.

Musela uznat, že pečené vdolky voněly opravdu lahodně, k čemuž přispívalo i příjemné aroma čerstvé kávy. Oba detektivové Horna pozdravili a usadili se naproti němu.

Horn odložil noviny a teprve teď Paula zjistila, že četl divadelní recenzi.

Ukazovákem si posunul brýle na čtení ke kořeni nosu. „Marriage and Mortgage, Manželství a hypotéka,“ oznámil. „Není o co stát.“

„Amen,“ komentovala Paula.

„Mám na mysli tu hru,“ upřesnil Horn. „Byli jsme na ní včera s Annou. Dvě hodiny mučení.“

„Co si o ní myslel ten agent?“ zajímal se Bickerstaff a Paule zacukalo v obličeji. Jak mohl tak dobrý policajt jako Bickerstaff klást tak nejapné otázky?

„Tomu tupci se líbila. Co si myslíte, že to o něm vypovídá?“

„Že opravdu patří k CIA,“ pravil Bickerstaff odevzdaně.

Ke stolku přišla Marla. Paula si objednala kávu a džus, Bickerstaff slaninu s vejci. Paula zachytila pohled, kterým Marla obdařila Horna, když mu dolévala kávu. Nejspíš to nic neznamenalo, přesto… Marla není tak stará a vypadá dobře. A Horn je na svůj věk pořád pohledný. No, pěkný chlap a tím to hasne, pokud se vám líbí cromagnonský typ s mozkem.

„Tady je ten seznam,“ oznámil Horn poté, co se Marla vrátila za barový pult, a z kapsy vytáhl dva poskládané kousky bílého papíru. „Udělal jsem vám kopie.“

Paula s Bickerstaffem se natáhli pro seznam a otevřeli ho. Devět jmen. S adresami a telefonními čísly.

„Jsou to jména bývalých členů tajného horského oddílu speciálních diverzních jednotek, který se účastnil černých operací za války v Afghánistánu a v dalších konfliktních územích po celém světě. Provedl jsem už určitá předběžná šetření. Tři z těch mužů jsou mrtví, dva mají trvalé následky z válečných zranění a jeden je neskutečně tlustý. Dva ze zbývajících tří členů náhodou žijí v New Yorku, poslední ve Filadelfii, což není tak daleko. Mám tam nějaké známé, takže nechám prošetřit, jestli se klasifikuje jako předmět našeho trvalého zájmu. Na každém kusu papíru je zakroužkováno jedno jméno. To jste si vylosovali, když jste ode mě papír před chvílí přebírali. Zjistěte, kdo to je a kde se pohybuje, a dejte mi vědět, kdyby nastaly potíže.“

Paula se podívala do papíru. Zakroužkováno měla jméno Will Lincoln s adresou ve čtvrti Queens. „Bez problémů.“

„U mě taktéž,“ přidal se Bickerstaff.

„Tohle nás nemusí zavést vůbec nikam,“ upozorňoval Horn, „ale dávejte si na ty chlápky pozor. Nechceme, aby jim došlo, že je vyšetřujeme, dokud se o nich nedozvíme víc. Zkuste zjistit, jestli už byli někdy stíháni, promluvte se sousedy. Buďto narazíte na řádného občana, který prostě jen splnil svou povinnost vůči státu, anebo se ocitnete na kraji jámy lvové.“

„Podle mého soukromého odhadu vyřadíme všechna tři zbývající jména,“ prohlásil Bickerstaff.

Paula se zašklebila. „On CIA nevěří.“

„Já nevěřím nikomu,“ opravil ji smutně kolega. „A ty bys taky neměla, Paulo.“ Koutkem oka mrkl do uličky, a cokoliv chtěl dodat, raději spolkl.

Marla přinesla kávu.

Anna nechala jasné ráno za sebou a bočním vchodem vstoupila do výrazně pochmurnějšího, chladnějšího prostoru Kincaidovy nemocnice. Kráčela dlouhou chodbou, která byla neustále ve výstavbě, k prostorné vykachlíkované hlavní hale. Zdálo se, že v nemocnici se pořád něco dostavuje. Rozšiřující úpravy měnily místo v ohromné bludiště. Přemýšlela, zda se tam nepravidelní návštěvníci vůbec mohou vyznat.

Několik lidí stálo poblíž kulaté přijímací přepážky a tři dobrovolníci podávali informace a potvrzovali parkovací lístky. Uprostřed haly šuměla fontánka, před ní se tyčilo bronzové sousoší nahé ženy, muže a dítěte v objetí. Před několika lety je starosta chtěl odstranit, protože podle něj byla žena „příliš sugestivní“.

Anna pokračovala kolem květinářství, pohyblivých schodů a hlavních výtahů k těm, jež byly označeny cedulkou JEN PRO ZAMĚSTNANCE NEMOCNICE, a zmáčkla tlačítko nahoru. Kolem prošla doktorka Rebeka Foreová, chiruržka a odbornice na rakovinu prsu, v upraveném šedém kostýmku a kývla hlavou na pozdrav.

Anna se dívala za tmavovlasou, přitažlivou, zhruba stejně starou ženou jako ona a uvažovala, zda se sama neměla místo organizačních záležitostí věnovat práci podobné její. Zachraňovat lidské životy. Mohla jsem jít studovat medicínu. Známky jsem na to měla. A někdy i ambice.

Ale věděla o tom své. Chirurgové jsou zvláštní odrůda. Vzácná kombinace arogance, soucitu a inteligence ústící v mistrné zacházení se skalpelem. Zaměstnání, které by dokonale odrovnalo normálního člověka během pár let, je neudolávalo. Anna věděla, že ona k té sortě nepatří.

„Anna Hornová?“

Otočila se a spatřila robustního vousatého muže v džínsech a černém triku s nápisem GOT METH? Nevybavovala si ho.

„Ano?“

V jemném úsměvu se zračil náznak soucitu; bylo to tak snadné.

„Tohle je pro vás.“

A předal jí soudní obsílku.

Paula odvezla Bickerstaffa na okrsek, aby si mohl vzít vlastní neoznačený vůz, pak odběhla do společné místnosti a probírala se počítačovými záznamy o Willu Lincolnovi z Queensu. Několik přítomných detektivů jí popřálo dobrý den, seržant Crawford jí dokonce přinesl kávu, aniž jej o to žádala. Na vývoj případu Nočního pavouka se však nikdo nezeptal. Nemuseli být přímo zapojeni do vyšetřování, aby věděli, jak postupují, stačilo, jak se do newyorské policie v souvislosti s vraždami opírala média. Domnívali se, že Paula by mohla na poznámky o případu reagovat přecitlivěle, a nechtěli ji zbytečně rozčilovat, kdyby náhodou něco pochopila špatně. No a samozřejmě si nikdo nechtěl kritizováním člena jeho týmu rozeštvat Thomase Horna, který celému představení velel. Paulu napadlo, že to možná bude ten důvod, proč jí ještě nepřezdívají Rambo. Alespoň ne v její přítomnosti.

Starý opotřebovaný počítač Dell na rohovém stole, s monitorem příhodně oblepeným zašlými žlutými papírky s poznámkami, ve snaze splnit zadané požadavky vrčel a blikal. Paula se naklonila dopředu, aby byla obrazovce co nejblíže.

Z Lincolna se vyklubal William Ambrose Lincoln, věk šestatřicet, ženatý, se dvěma dětmi z předchozího manželství. Se zákonem neměl nikdy žádné potíže. Paulu ještě napadlo jen tak zadat jeho jméno do internetového vyhledávače.

Dobrá trefa.

Skvělý objev, ten chlápek provozoval vlastní webovou stránku. Byl to určitě on, uváděl i své telefonní číslo a dvě poštovní a emailové adresy. Typická podnikatelská stránka, nerad by, aby ho potenciální zákazník nemohl najít. A zajímavá taky; ukázalo se, že Will Lincoln je sochař. Přidal i vlastní fotografii; měl ustupující vlasy, jež v tmavých divokých vlnách plály za ušima a na krku, a ostře řezané rysy v obličeji, trochu připomínal herce Warrena Beatyho zamlada. A nechyběly ani fotografie jeho děl, abstraktních soch ze svařované oceli. Jeden z výtvorů se dal interpretovat jako kůň a zbytek zůstával pro Paulu záhadou. Snažila se ve zkrouceném týraném kovu najít známky sadismu a opakovaných vražd, ale jestli taková poselství opravdu nesl, pak je neodhalila. Nejspíš ale odváděl slušnou práci, protože stránka obsahovala i seznam a data výstav jeho děl, které se ve městě konaly. Zrovna teď měl jednu v g alerii ve West Village.

Takže sochař, říkala si Paula, opřela se do židle a usrkla příšerné kávy od Crawforda. Člověk s fantazií a časem. A zkušený horolezec. A muž vycvičený k účinnému zabíjení ve vší tichosti.

Pauliny smysly zostražitěly. Williame Lincolne, čím víc se o tobě dozvídám, tím víc mě překvapuješ a zajímáš.

„Chceš do té kávy smetanu, Paulo?“ nabízel Crawford.

„Ne. Byla by ještě horší.“

„Jsem raněn,“ ohradil se Crawford přehnaně smutným tónem.

„Dej si kávu, ať se dorazíš.“

Crawford raději zmizel z dohledu.

Paula vypnula počítač a s bušícím srdcem vyrazila z okrsku do městské části Village.

20. kapitola

Nevě Taylorové se zdál sen.

Vznášela se v jemné tekutině, ale přitom měla dostatečný přísun provoněného, opojného vzduchu. Nějaké jezero, odhadovala. Velmi zvláštní jezero, které si pamatuje z dětství a vzpomínku celou dobu drží v utajeném koutku mysli. Všechno se zdálo úplně v pořádku, jako by plula jen kousek pod hladinou, v hloubce určené někým, kdo stál opodál. Někým, kdo ji ovládal.

Někým, kdo ji pozoroval.

Ve snu se lenivě obrátila a v mihotavé záři spatřila obličej za skleněnou tabulí. Plavala v akváriu jako na Floridě, kde turisté platí za to, aby se mohli kochat pohledem na krásně rostlé ženy v kostýmech mořských panen plovoucí pod hladinou? Tempo…, napůl ryba…, blíž ke sklu…, tempo…, úsměv…, tempo…, polootočka, rytmický nácvik mladistvého půvabu a koketování, voyeurství a touhy. Nechat se unášet…, plout… Sen každého z nás o takovém konci…

Osamělý obličej za skleněnou stěnou akvária zůstával v mihotavé dálce zastřený, tmavé, pronikavé a uhrančivé oči však pohledem neuhýbaly.

Sen každého z nás o takovém konci!

Probudil ji ostrý, skřípavě řezavý zvuk. Vlastní zalapání po dechu, jak jí vzduch uvízl v hrdle jako špičatý hrot. Ochromena děsem ležela v jasném pozdním ránu s očima otevřenýma dokořán upnutýma na strop, který na ni dopadal jako víko na krabici.

Uvězněna?

Stále lapajíc po dechu začala si uvědomovat, že se jí konečky prstů bolestivě zařezávají do matrace. Toužila ruce, pěkně prst po prstu, uvolnit.

S pomocí sluneční záře, která dovnitř pronikala mezerou mezi závěsy, postupně strach překonala. V takové záplavě zlatého světla se jí přece nemůže nic stát.

Ztuhlý krk přestal bolet, hlava spadla zpátky do měkkého polštáře a ona se musela pousmát. Jen sen, noční můra. Nic víc to nebylo. Pokud člověk nevěřil na paranormální psychické jevy, nemělo to s realitou nic společného.

Lehce otáčela hlavou a uklidňovala se pohledem na důvěrně známou ložnici: na prádelník, na odraz protější zdi a umělohmotného vypínače v zrcadle, židli, na jejímž opěradle visely přehozené šaty, které měla včera na sobě, a konečně na horní polovinu bílého dveřního rámu pobitého dokonale opracovaným dřevem. Nádherné spojení formy, funkce a rozumu.

Nikoli sen, ale skutečnost.

Uklidněná se s úlevou otočila k radiobudíku. Proboha, už je skoro deset! Zaspala jsem. Přijdu pozdě do práce. To nejsem já! To se mi vůbec nepodobá!

Rychle se obrátila a posadila se na kraj postele, prsty na nohou vnímala hrubou látku předložky u postele. Cítila se unavená, jako by spala jen povrchně, jako by ji něco vyrušilo, ale úplně neprobudilo. Jako nějaká temná hrůza na samé hranici vědomí. Otec umírá; neumírá, když spím, jen když se probouzím, ale umírá pořád, až do konce.

Už dost!

Setřásla neznámou zlou předtuchu, vstala a dlaní si mnula oči. Podlaha se naklání. Trochu ztrácím rovnováhu. V ložnici bylo příliš horko, vzduch se ani nehnul; štiplavý puch vlastního potu nebyl nejpříjemnější.

Neva přešla k oknu a rozhrnula závěsy. Nečekaný příliv přímého slunečního svitu ji překvapil, až sebou škubla. Uvolnila okenní zástrčku, horní část okna vysunula asi dvacet centimetrů nahoru, aby dovnitř mohl, jak doufala, chladivý ranní vánek. Nakonec se však jen chuchvalce teplého vzduchu zvenčí líně převalovaly přes zatuchlý vzduch uvnitř pokoje. Život lidská očekávání obvykle nesplňoval.

Užuž se chtěla odplahočit do koupelny, když si všimla sotva patrných, křivých škrábanců na vnější straně horní části okna. Zarazila se a šla se na ně podívat zblízka; dost hluboké rýhy. Nezdálo se jí, že by tam byly už předtím, ale s jistotou to tvrdit nemohla. Představovala si, jak se nějaký obří pták pokouší dostat dovnitř a klove do skla zobákem. Nenapadalo ji, co mohlo drápance způsobit.

To není důvod dělat si starosti, říkala si. Na rozdíl od obavy, že by taky mohla přijít o práci, pokud sebou nepohne, neobjeví se co nejrychleji v kanceláři a nezačne řešit cokoliv, co už se tam nashromáždilo a čeká na ni. Vrypy jsou z vnější strany skleněné tabule a neprošly skrz. To nestojí ani za zmínku správci.

Ve chvíli, kdy na sebe ve sprchovém koutě nechala dopadat provázky vody, už na nedefinovatelnou předtuchu i škrábance na okně zapomněla. Ohebné tělo ožívalo a zanedlouho se probrala úplně. Tlumený sykot sprchy a klokotavé bublání vody odtékající do kanálku byly její ranní hudbou.

V mysli se zaobírala svými ambicemi a skutečnými sny. Je mladá, zdravá a krásná, a jak říkával jeden z dávných partnerů, „neměla v hlavě zrovna nasráno“.

Ona by to podala jinak, ale v podstatě měl pravdu.

Paula zaparkovala neoznačený automobil na ulici naproti výstavní síni New Genesis ve Village. Zvenčí galerie nevypadala moc slibně. Sídlila v přízemí polorozpadlé zděné budovy se zelenými dvoukřídlými vraty, která potřebovala natřít. Cedule na jednom z křídel nabádala k použití druhého. Nedaleko rohu budovy stála prosklená výstavní skříň s ukázkami obrazů a dalších děl, kvůli odrazu ostrých slunečních paprsků na ni však Paula pořádně neviděla.

Stále se rozhlížela, když z budovy vyšla malá žena v nepromokavém kabátě s balíkem v hnědém papíru v podpaží. Kráčela trochu shrbeně, a jak pospíchala k rohu domu, jako by ji halila rouška tajemství.

Paula otevřela dveře auta, vystoupila do horkého dne a přešla silnici. Od rána ji bolely nohy, jako by si obula příliš těsné boty. Nejspíš má trochu nateklé kotníky.

Interiér galerie ji překvapil. Stěny a strop byly natřeny krémovou barvou, podlahu zdobil nenápadný vzor tmavých a zašlých, ale čistých dlaždic. Na zdech visely hlavně olejomalby a sem tam nějaký akvarel. Všechny zpodobňovaly nějaký most… Brooklynský, ten na Šestapadesáté (jemuž Paula, původem Akáďanka, stále říkala most v Queensboro), Golden Gate… a další, které Paula nepoznala, včetně pár krytých.

Po celé galerii byly rozmístěny kovové sochy; některé si Paula vybavila z Lincolnovy webové stránky. Jedna, kterou na internetu neviděla, znázorňovala, jak se zdálo, ukřižování ženy. Abstraktní. Zajímavé. Postava měla jasně rozeznatelné poprsí.

Otevřely se dveře vedle vysokého obrazu mostu mizejícího v mlžném oparu a dovnitř vstoupila žena oblečená, překvapivě, celá v černém. Plandavé kalhoty a blůza bez rukávů jí velmi slušely a pohybovala se ladně a s grácií. Paula si všimla krásných paží, žádný tvaroh, musela být tedy mladší, než se na první pohled zdálo. Měla tmavé vlasy a byla velice přitažlivá, ale tvář hyzdily vrásky z častého opalování, jako by strávila příliš mnoho času pod širým nebem v zemi věčně sálajícího slunce.

Podívala se na Paulu a ústa se jí roztáhla ve vstřícném úsměvu člověka, který chce nabídnout pomoc. Paula vytáhla odznak a užuž ho chtěla schovat, jenže ženina ruka byla rychlejší. Sevřela jí zápěstí, držela paži napřáhnutou a studovala placku v koženém pouzdře.

„Je pravá,“ konstatovala Paula.

„To vidím.“

„I já jsem opravdová.“

„Pak jste první, kterou poznávám.“ Žena pevný stisk konečně povolila. „Doufám, že jste tu kvůli tomu kreténovi, co nám tu bez ustání sprejuje oplzlé kresby na zdi.“

„Ne, jsem tady kvůli jinému kreténovi.“

„Fajn,“ ušklíbla se žena. „Znám jich spoustu. Jmenuji se Careen Carstairová.“

„Jste majitelkou galerie?“

„Spolumajitelkou. A manažerkou. Nákupčí, někdy taky prodávám.“

„To všechno tady je Lincolnova práce?“

„Jen ty sochy.“

„Na kolik byste tyhle věci ohodnotila?“ otázala se Paula a rozmáchla se rukou po celé galerii.

„Na tolik, kolik to vydělá v obchodech. Obrazy se prodávají za cenu mezi jedním a dvaceti tisíci dolarů, sochy za míň, protože jejich tvůrce není tak zavedený. Will Lincoln stále ještě hledá své příznivce. Máte zajímavý přízvuk.“

„Akádský. Bydlí ve Village?“

„Ne, v Queensu. Will je správný chlap a správný manžel. Žije se ženou a dětmi v domě na předměstí. Nemůžu věřit, že je to ten kretén, po kterém jdete.“

„Ne,“ odvětila jednoduše Paula. „Ale povězte mi o něm něco. Líbí se mi jeho sochy. Možná bych si nějakou koupila, kdyby se vešla do policajtského platu.“

„Kterou byste chtěla?“

„Paní Kristovou na kříži.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“

„Že by mi krvácely dlaně?“

Careen se usmála. „Tu by si policista mohl dovolit jedině tehdy, kdyby to byl špatný policista.“

„Znáte Willa dlouho?“

„Asi tři roky. Tohle není jeho první výstava u nás.“

„Můžete mi o něm říct něco zajímavého?“

„Je to samouk. Sochá od chvíle, kdy přestal sloužit, aspoň to tvrdí.“

„Souložit?“

„Sloužit. V armádě. Nevím přesně, nač se specializoval. Pracuje v garáži přestavěné na ateliér přímo vedle svého domu. Jestli se snažíte najít na něj špínu, zklamu vás. Je to ten nejnormálnější chlap, jakého v téhle branži šmejdů, ega a občas té trochy talentu znám.“

„Podle vás má talent?“

„Kdybych si to nemyslela, nevystavovala bych jeho práci.“

Paula ukázala na zarámovanou fotku z internetu, která spolu s informacemi o umělci visela na zdi vedle dveří. „To je on, tamhle?“

„Ano, to je on. Ve skutečnosti vypadá mnohem líp.“

„Opravdu? A podvádí taky svoji ženušku zavřenou s dětmi v domku v Queensu?“

„Proč? Máte zájem?“

„Možná,“ řekla Paula. „To ta socha ukřižování.“

„Neřekla bych, že Will je zvrhlík,“ trvala na svém Careen. A přidala mrknutí: „Ani že není.“

Paula natáhla krk, vrhla po Careen typicky ženský pohled a tichým hlasem se zeptala: „Víte snad něco pikantního?“

„Nic, co bych svěřila policajtovi.“

Paula se rozhodla nenaléhat. „Dost o krasavci Willovi, zpět do práce. Neviděla jste tady v okolí postaršího muže kolem šedesátky, možná bezdomovce podle toho, co nosí? Zrzavé vlasy, plnovous…“

„Maluje po domech sprejem?“

Další čtvrthodinu předváděla Paula divadýlko s dotazy o smyšleném zrzavém muži a pečlivým zapisováním poznámek. Nebyla si jistá, jestli se jí Careen podařilo oklamat, ale možná na tom nezáleželo. Jestli je Will Lincoln opravdu Noční pavouk, pak trocha tlaku jistě neuškodí. Možná nastal čas, kdy by se měl obávat, že mu někdo může začít šlapat na paty.

Takže Will, milý chlapík a otec rodiny, má možná pikantní mimomanželský sexuální život. To si Paula, která v New Orleansu sloužila ve Francouzské čtvrti, uměla živě představit. Možná se mu líbily sadomasochistické techniky, vodní sporty nebo třeba bondáž. Nebo ještě něco horšího.

Mnohem horšího.

21. kapitola

Zjistit potřebné informace o podezřelém Rettu Jacksonovi z Filadelfie netrvalo Hornovi dlouho.

Jeho tamní zdroj volal do hodiny zpátky a sdělil mu, že Jackson konečně podlehl starým válečným zraněním. Minulý rok mu museli do páteře voperovat ocelovou tyč a vyměnit celý kolenní kloub. Opožděné potíže v důsledku zranění, která utrpěl, když muž před ním šlápl na minu, šrapnely a úlomky kostí zasáhly spodní část Jacksonova těla. Horn se dále dozvěděl, že od chvíle, kdy byl hospitalizován, mohl Jackson chodit jen s pomocí hole.

Horolezec v žádném případě. Nedokázal by se pohybovat mrštně, natož viset na laně a řezat sklo oblepené páskou a posléze ve vší tichosti otevřít okno a vkrást se do ložnice oběti, aniž se probudila.

Takže na seznamu, jejž dostal Horn od Altmana, zbývala dvě jména. Zdálo se, že ujištění agenta CIA, že Noční pavouk nemá s tajnou bojovou jednotkou opravdu nic společného, jsou oprávněná.

Přesně o tom Horn přemýšlel usazen v koženém křesle doma v obývacím pokoji, když ho z úvah vytrhlo řinčení telefonu. Nikoliv mobilního, ale pevného, který používal při hovoru se zdrojem ve Filadelfii. Když zvedal sluchátko, napadlo ho, jak dlouho v tomto rychle se měnícím světě ještě vydrží elektrické šňůry.

„U telefonu Nina Countová,“ oznámila volající poté, co se Horn představil. „Kapitáne Horne, pamatujete se na mě?“

„Na vás bych nezapomněl, Nino. A taky vás často vídám ve zprávách.“

„Volám právě kvůli nim. Jelikož jste přistoupil na to odejít na chvíli z penze a šéfovat případu Noční pavouk, chtěla jsem vás poprosit, zda byste mi něco nepotvrdil.“

„Nejsem si jist, jestli šéfovat je to správné slovo.“ Ale blíží se mu. „Působím spíš jako poradce.“

„No jo, slovíčkaření. Jste velmi skromný, kapitáne.“

A vy chcete něco vyslídit. „Co potřebujete potvrdit?“

„Že jste hovořil se slavným alpinistou Roycem Saylesem.“

„Opravdu se používá slovo alpinista?“

„Nevím. Ale to potvrdit nepotřebuju.“

Tihle novináři; jsou tak plní elánu a pokrytectví. Nina Countová patří k nejhorším. „Nečekal jsem, že byste to téma opustila.“ A sama znáte odpověď, protože jinak byste vůbec nepokládala otázku. „Ano, opravdu jsem s panem Saylesem o případu Noční pavouk hovořil. Můžete říct, že byl velice nápomocen.“

„Daří se vám dělat ve vyšetřování pokroky?“ ptala se důvěrným tónem, který veskrze nic neznamenal. „Chci říct, svěříte mi osobní zkušenost místo obvyklých žvástů pro novináře, které poskytujete ostatním lovcům senzací?“

„Proč bych se k vám měl chovat jinak?“

„Protože se vám líbím.“

To je pravda, musel uznat Horn. Nina byla nesrovnatelně odvážnější a vynalézavější než její konkurenti. Jednou dokonce nezvaná vtrhla na starostův soukromý večírek a ještě se ušklíbala nad jeho úrovní. Často ho napadlo, že by se výborně hodila k policii. „Myslím, že máte víc energie než všichni ostatní dohromady, Nino. Stejně jako jedna bláznivá tetička, kterou jsem v dětství zbožňoval. Ale neodpověděla jste na moji otázku a já na odpovědi budu trvat stejně neodbytně jako vy.“

Zasmála se. „Dobře, pane synovče. Měl byste mi důvěřovat a říct mi víc, protože pak se dozvíte více ode mě. Měli bychom spolupracovat.“

„Jestli máte něco, s čím byste se mohla svěřit, a neuděláte to, mohu vás obvinit ze zatajování důkazů zločinu. Nerad bych, abyste měla potíže se zákonem.“

„Nic, s čím bych se svěřovala teď, ale možná se něco objeví. A víte, jak to chodí s námi od novin, nemusíme sdělovat zdroje ani pomocníky.“

Horn se nad tím zamyslel. „Vy něco chystáte, Nino?“

„Správně. A až se dozvíte co, budete se mnou chtít mluvit tím nejhorším možným způsobem.“

„Budu vám chtít přečíst vaše práva?“

Znovu smích. „Znám svá práva, kapitáne. Sledujte moje zprávy, řekněte o nich příbuzným a známým. Vyšší míra sledovanosti se vždycky hodí.“

„Rating cenu vašeho života nevyrovná, Nino. Noční pavouk je mnohem nebezpečnější šílenec, než si umíte představit.“

„Bojíte se o mou bezpečnost?“

„To si pište.“

„Tak až budete připraven,“ řekla pobaveně, „ozvěte se a začneme spolupracovat. Chytíme toho chorého šmejda.“

„Nino…“

„Ráda jsem vás slyšela, kapitáne.“

Zavěsila a zanechala Horna jen slabému bzučení v telefonu.

A další starosti.

„To byli právníci,“ oznámil Joe Vine a položil sluchátko. „Předali obsílky.“

Jeho žena Cindy seděla ve vybledlém červeném županu v rohu pohovky, kolena přitáhnutá k bradě. Byt stále prostupovala vůně smaženého hovězího s cibulí z hamburgerů, které měli k obědu. „Kéž by se Alan uzdravil a mohl jít domů. Nic z toho, co děláme, by nebylo zapotřebí.“

„To bychom chtěli všichni,“ odsekl Joe podrážděně. Doufal, že ji zpráva o vývoji procesu potěší. „Myslíš, že já si to nepřeju?“

„Samozřejmě že ano. Vím, že trpíš stejně jako já. Ale taky si myslím, že se chceš mstít.“

„Jistě! Chci, aby za to, co provedli Alanovi, pěkně zaplatili. Zejména ta štětka z radiologie.“

„Přesně to mám na mysli. Bereš to moc osobně, Joe.“

„Osobně už týdny leží v nemocnici náš syn úplně bez pohybu, pokud ho zrovna někdo neobrátí. Osobně musím poslouchat, jak v noci skřípeš zubama a naříkáš ze špatných snů. A osobně musím poslouchat ty tvoje kecy, které naznačují, že mi jde víc o peníze a pomstu než o našeho syna.“

„Takhle jsem to nemyslela, Joe, a ty to dobře víš.“

„Přestaň mi říkat, co vím a co nevím.“

Odvrátila se, přitáhla si kolena pevně k hrudníku a začala se kolébat, zepředu dozadu. „Mám strach o Alana. Bojím se, co by nám mohla způsobit tvoje nenávist. Soudy a právníci mi nahánějí hrůzu. Nemůžu si pomoct, do prdele, prostě se bojím!“

„Tohle se k soudu ani nemusí dostat. Nemocnice se možná bude chtít dohodnout mimosoudně.“

„To už jednou zkoušela.“

„Cindy? Přestaň se houpat! Vypadáš jako úplný blázen!“

Zdálo se, že Cindy vnímá jen vlastní vnitřní rytmus.

„Cindy? Drahá? Zatraceně! Mluv se mnou!“

Odpověděla, ale mumlala tak, že ničemu nerozuměl. Poslední dobou tak mluvila stále častěji, jako by spolu hovořili pod vodou a ona byla unášena proudem daleko od něj.

Naklonil se blíž. „Cindy?“

Znovu zamumlala. Znělo to jako „Bůh nám pomáhej.“

„Předvolání!“ vzkřikla Anna k manželovi, sotva se vrátila z práce, tvář zkřivenou vztekem a psychickým vypětím. „Pro boha svatého, předvolání k soudu!“ Zpoza ucha jí trčel pramen vlasů, další visel nad čelem. Práskla dveřmi a zavřela za sebou, mimo domov, celý svět.

„Už jsem jich pár viděl,“ řekl Horn rozvážně a zachovával klid v naději, že situaci odlehčí. Kubánský doutník, který měl v úmyslu si zapálit, vrátil do kapsičky saka a jemně vytáhl obálku z Anniny ruky, jíž rozčileně gestikulovala.

Otevřel ji, vylovil list papíru, pomačkaný, jak jej Anna svírala v dlani, a očima přeletěl obsah.

„První stání je až za dva měsíce,“ oznámil a podával jí dokument zpátky. „Popřemýšlej o tom, Ann, za dva měsíce se může stát ještě spousta věcí.“

„Například co?“

„Vyrovnání.“

„Ty, zdá se, nechápeš, že ani já, ani radiologické oddělení, nikdo z operačního sálu a nikdo z nemocničního personálu se ničeho nedopustil!“

„To já chápu. Obvykle jsem to já, kdo se tě o tom snaží přesvědčit. Vzpomeň si, jak ses mi teď nedávno svěřovala s pocity viny.“

Obdařila ho unaveným, opovržlivým pohledem, otočila se k němu zády a jako člověk postižený artritidou se belhala po schodech nahoru.

„Cítit a vědět jsou dvě různé věci,“ ucedila bez ohlédnutí.

Ano, to jsou, pomyslel si Horn. To jistě jsou.

Vytáhl doutník z kapsy a šel ven. Zakouřit si, projít se a popřemýšlet.

22. kapitola

Svatý Will

Paula strávila zbytek dne povídáním s Lincolnovými sousedy; naprosto všichni, holičem počínaje a štamgasty Minnie’s Place, místní hospody, kam někdy zaskočil na skleničku, konče, smýšleli o Lincolnovi velmi kladně. Laskavý přátelský chlapík, tvrdili svorně. Spořádaný obyčejný člověk, který se lišil jen způsobem vydělávání peněz, skupoval a sbíral bezcenné odpadové kovy a svařoval je do uměleckých děl.

Teprve paní Dorothy Neidlerová zasela zrnko pochyb. Obývala domek pobitý překládanými prkny přímo naproti přes ulici od Lincolnova podobně stavěného obydlí.

„Pojďte dál,“ pozvala Paulu, když konečně uvěřila, že je opravdová vyšetřovatelka newyorské policie a chce jí položit pár otázek o Willu Lincolnovi. Paula nabyla dojmu, že Lincoln patří k jejím nejoblíbenějším tématům.

Obývací pokoj připomínal vymydlenou, špatně sestavenou scénu situačních komedií z padesátých let. Stoly a židle ve stylu moderny, nechyběl stolek ve tvaru fazole. Modrá pohovka ladila s křesly, ale celá sedací souprava už se nehodila k ničemu jinému; snad jen k řezané podlahové krytině od stěny ke stěně, napadlo Paulu. Stínítka lamp ladících ke stolkům po obou stranách pohovky kryl ještě dnes tenký průhledný igelit. V jednom rohu stála blízko jakýchsi červených závěsů světlá televizní skříň a na ní černý keramický pardál. Při bližším zkoumání se ukázalo, že pardál je vlastně ozdobný květináč s umělými květinami a noční lampa v jednom. Paulu udivilo, že nikde nevidí proutěné křeslo.

Shrbené, vyzáblé a zatrpklé Dorothy Neidlerové s prošedivělými vlasy bylo přes sedmdesát let. Nad horním rtem měla krátké svislé jizvičky, jako by jí někdo kdysi dávno sešil rty k sobě, aby nemohla promluvit. Když se pohnula, pokojem zavála vůně nasládlého parfému, která však nedokázala přebít výrazný zápach léčiv.

Sotva Paula dosedla na tvrdou pohovku, nabídla jí paní Neidlerová sklenici limonády. Policistka s díky přijala a o pět minut později ji vůbec nepřekvapilo, že nápoj je tak kyselý, že se téměř nedá pít. Ona se však překonávala, opatrně usrkávala a dávala si pozor, aby nekřivila obličej. Nic neříkala, zkušenost ji naučila, kdy počkat. Bylo naprosto zřejmé, že staré paní se v hlavě honí pár příběhů, jen jen je vyprávět uchu ochotnému naslouchat. To ucho bude patřit Paule, pokud vydrží trpělivě mlčet.

Paní Neidlerová na ni zaostřila kalný pohled modrých očí.

Paula se usmála a usrkla citronády.

„Tak už na to někdo přišel,“ pravila paní Neidlerová.

„Jen zčásti.“ Paula přistoupila na hru a přemítala, jestli nehovoří s místní vševědoucí babicí, která do všeho strká nos a má příliš bujnou fantazii.

Jenže paní Neidlerová vypadala po všech stránkách docela v pořádku, neprojevovaly se u ní žádné zřetelné známky bláznivé neurotické klepny, prostě si jen ráda povídala. V zastřených, věčně přimhouřených očích se zračila bolest životních zklamání, ale týž pohled už Paula viděla u mnoha starých lidí. Jako by se jednoho dne podívali do zrcadla a zmateně a s trpkostí si uvědomili, že náhle zestárli. Budu i já mít takový pohled?

Paní Neidlerová se v tvrdém modrém křesle nedočkavě zavrtěla.

Paula potichu upila. Věděla, že stará paní už se nemůže dočkat.

„No, možná bych mohla osvětlit tu druhou část,“ začala.

Paula se naklonila dopředu, ale ne příliš. Malý doušek. Zaujatý výraz.

„Ti dva mají problémy.“

„A-ha,“ přikývla Paula. Usrkni. Nešpul rty!

„Předpokládám, že tam u vás víte, co je to za problémy.“

„Něco o tom víme, ano.“ Paula si vytáhla kožený zápisník a žlutý pahýl tužky číslo dvě. A čekala.

„Myslím, že nechává děti o samotě.“

„My to vidíme stejně,“ souhlasila Paula a předstírala, že si píše poznámky. Odteď budou slova paní Neidlerové pečlivě zaznamenávána.

„Ale já jsem na Kimině těle viděla modřiny.“

Lincolnova žena, vzpomněla si Paula. „Viděla jste Willa někdy manželku opravdu uhodit?“

„Vy jste z Jižní Karolíny?“ přerušila ji stařena náhle.

„Ne, z Louisiany. Akádská oblast.“

Paní Neidlerová na ni upřeně mžourala přivřenýma očima, jako by se zmínila o úplně jiné planetě. „A muži tam u vás… jsou to povahou násilníci?“

„Někteří ano, asi jako všude. Říkala jste, že u Lincolnů je možná pácháno domácí násilí.“

„Viděla jsem za jejich roletami nějaký pohyb. Siluety. Takovou řeč těla já umím číst i potmě. Násilí, jsem si jistá, paní důstojnice…“

„Můžete mi říkat Paulo,“ usmála se a nepřestávala pohybovat tupou tužkou po papíru.

„Já neznám domácí násilí jen z vyprávění, Paulo.“

„Stejně jako příliš mnoho dalších žen.“

„Chudáka Kim jsem potkala v samoobsluze nebo v drogerii. Bez modřin. A pak jsem slyšela, jak na sebe s manželem křičí, i na tu dálku přes ulici. Slova jsem nerozeznala, ale zvuky ano. Není pochyb.“ Stará paní si zlehka otřela spodní víčko oka, které se zalilo slzami. „Druhý den jsem viděla Kim znova. Myslela si, že zakryje modřiny líčidly. Ale jiná žena, zkušená žena vidí i skrze make-up.“

„Ptala jste se jí na to někdy?“

Paní Neidlerová prudce zavrtěla hlavou. „Do toho mi nic není.“

Paula jí chtěla odporovat, ale rozmyslela si to. „Ale ubližovat dětem jste ho neviděla?“ Dvě dcery, vybavila si z paměti, sedm a deset let.

„Nikdy. Ale to neznamená, že to neudělal. Zeptejte se jejich učitelů, ti vám to poví. Od učitelů se toho lze hodně dozvědět, i když se někdy bojí mluvit.“ Paní Neidlerová znovu zavrtěla hlavou a mlaskla jazykem. „Dnes se každý s každým soudí, všimla jste si?“

„Těžko si nevšimnout,“ pravila Paula.

„Někteří učitelé by ale promluvili.“

„Škola je ale v létě zavřená,“ připomněla jí Paula.

„Ach, já zapomněla. Staří lidé zapomínají často.“

„Ale také hodně pamatují,“ řekla Paula.

„Vlastně, když o tom tak přemýšlím, ty dvě roztomilé holčičky jsou na letním táboře. V létě vždycky jezdí na tábor. Někteří lidé zaměňují tábory za hlídání dětí na plný úvazek, všimla jste si?“

„Ano.“

„A tenhle Will Lincoln má divný režim. Pracuje v té garáži, kterou přestavěl na ateliér, dlouho do noci. Často tam pořád jen buší do železa: beng, beng, beng! V blízkém okolí domu nenajdete žádné sousedy. Já bydlím nejblíž, tak ten rámus musím vydržet. Beng beng!“

Paula se naklonila na stranu a vyhlédla z velkého okna obývacího pokoje. Paní Neidlerová měla výhled na příjezdovou cestu k prostému domu na druhé straně ulice. Vidět byla z větší části i oddělená garáž, pobitá dřevěnými prkny jako dům, včetně okna.

„V tom garážovém okně se svítí, kdykoliv vykouknu ven. A někdy jsem vzhůru i v noci, staří lidé nespí moc dobře, víte. Vídám ho vycházet ven, asi nějakým zadním vchodem. Odplíží se příjezdovou cestou kolem toho svého ohyzdného náklaďáku k osobnímu autu, které nechává u silnice. A pak potichoučku jede pryč.“

Páni! „V kolik hodin se tohle odehrává?“

„Vlastně hodně brzy ráno. Kolem jedné druhé v noci. A někdy i později.“

„A kdy se vracívá?“

„To je různé. Většinou ale bývá pryč déle než hodinu. Podle mě chodí za jinou ženskou. Bylo by fajn, kdyby Kim opustil a mlátil tu jinou. Ta by si to totiž zasloužila.“

Paula začínala mít představu o tom, co se paní Neidlerové před lety přihodilo. „Pracuje pan Lincoln v garáži každou noc?“

„Většinou ano. Někdy se tam objeví i přes den, ale v noci se neukáže jen zřídkakdy.“

„Myslíte, že by se tam mohl schovávat před Kim? Před pocitem viny?“

„Pcha! V žádném případě. Tenhle vinu necítí. Vůbec není takový, za jakého ho tady všichni mají.“ Prsty se opatrně dotkla růžové pokožky pod prořídlými šedivými vlasy, jako by hladila staré zranění. „To tihle nikdy.“

„Tihle?“

„Ti, co týrají ženy.“

„To máte pravdu,“ potvrdila Paula. „Jste s Willem Lincolnem v kontaktu často? Mluvíte spolu?“

„Teď už skoro vůbec. Jednou v noci mě zahlídl, jak ho asi kolem dvou pozoruju z okna. Potom se ke mně začal chovat chladně. Ne že bychom se kdy kamarádili, to taky ne. Ale Kim, ta je jiná. Pořád se mnou jedná velmi mile.“

Paula vzhlédla od svých zápisků. „Domníváte se, že vám hrozí nebezpečí fyzického napadení, paní Neidlerová?“

„To ani ne. Mám v domě brokovnici ráže dvanáct milimetrů po svém nedávno zesnulém druhém manželovi. Dva roky po sobě jsem vyhrála ženský šampionát Portland County ve střelbě na umělé holuby. Ale už je to taky pár let.“

„Máte zbraň po ruce?“

„Po ruce a nabitou.“

A sakra… Paula na sobě nedala nic znát, ale poznamenala si to.

„Víte co,“ řekla nakonec. „Dám vám svoji vizitku. Kdybyste viděla něco podezřelého, zavolejte mi. Cokoliv zvláštního. Nikomu se o našem rozhovoru nezmiňujte. A kdybyste mě tu ještě někdy potkala, nedávejte najevo, že se známe.“

„Spolehněte se, Paulo. Já policejní metody dobře znám.“

Paula se naklonila dopředu, na skleněnou desku kávového stolku položila svou vizitku a z poloviny prázdnou sklenici limonády. Postavila se a schovala blok do kabelky. „Pokud tady poblíž uvidíte parkovat neznámý automobil, budu to nejspíš já nebo nějaký jiný detektiv.“

„Aha. Policejní sledování. Dohled nad Lincolnovým domem.“

„A nad vaším taky. Ochranné opatření, pro každý případ, ať už ho potřebujete, nebo ne.“ Pomalu směřovala ke dveřím. Paní Neidlerová se neměla k tomu, aby Paulu vyprovodila; mnoho lidí evidentně nedokázalo dobře poslouchat, a tak ji její odchod zrovna nepotěšil.

„Prosím, nevstávejte,“ řekla Paula.

Ale když už téměř brala za kliku, paní Neidlerová se přece jen vykroutila z křesla a dovlekla se ke dveřím, aby se s ní rozloučila.

Paula vyšla na verandu. Padal soumrak a ochladilo se tak na dvacet stupňů. Potemnělou oblohu jako by halil kouřový závoj, ve vzduchu však Paula nic podobného ohni necítila.

„Dávejte na sebe pozor, Paulo,“ varovala ji stará paní.

„To já vždycky,“ ujistila ji Paula a vrhla letmý pohled přes rameno na ženu stojící za dveřním ochranným sítem. „Střelba na umělé holuby,“ pronesla k postavě ve stínu dveří, „to je skvělé.“

„Vítězka ženského šampionátu,“ zasnila se paní Neidlerová, „dva roky po sobě. Už je to ale pár let.“

„I tak…,“ ozvala se ještě Paula, než sestoupila z verandy.

„I tak,“ zopakovala paní Neidlerová za jejími zády.

Paula seděla v neoznačeném voze zaparkovaném půl bloku od Lincolnova šedého domu se zelenými kovovými markýzami a čekala, až bude Will odcházet. Už se setmělo a v domě se svítilo. Jednou Paula objela celý blok, aby mohla zkontrolovat garáž; ze tmy na ni civělo jediné temné okno. Na příjezdové cestě stála stará rezavá dodávka s poloprázdnou přední pneumatikou, ohyzda zmiňovaná paní Neidlerovou. Zdálo se, že od chvíle, kdy ji Paula spatřila poprvé, se dodávka ani nehnula; jako by pohybu nebyla vůbec schopná.

Vrátila se na své parkovací místo ve stínu obřího javoru mezi dvěma pouličními lampami. Dnes si s sebou vzala přenosnou pomůcku z umělé hmoty, díky níž mohla ulevit močovému měchýři, aniž vystoupila z auta. Bickerstaffovi, který obvykle využíval hromad listí a zapadlých uliček, tenhle cenný předmět nikdy neukázala. Pokud se účastnili sledování společně, neměla té věci zapotřebí; on zkrátka zůstal na místě a hlídal, zatímco ona hledala veřejné toalety. Takový gentleman.

Přenosného nočníku byla za celou noc nucena využít jen jedenkrát. Svíjela se v autě v co nejpříhodnější pozici, a zrovna když si gratulovala k čistému zvládnutí úkolu, vyšel z Lincolnova domu nějaký muž.

Paula si spěšně upravila kalhoty, usadila se za volantem a vrhla letmý pohled na svítivé ručičky náramkových hodinek. Skoro deset.

Stála příliš daleko na to, aby s jistotou rozeznala Lincolna podle fotografie, ale výškou i váhou by mu odpovídal, a navíc vyšel přímo z jeho domu. Kráčel kolem dodávky a dál po příjezdové cestě, až nasedl do dvanáctiletého, ošuntělého světlehnědého pontiaku s černou plátěnou střechou zaparkovaného nedaleko domu. Paula usoudila, že polorozpadlá dodávka už neslouží k přepravě, a prověřila poznávací značky všech aut parkujících v ulici. Jak nákladní, tak chátrající osobní auto bylo registrováno na Willa Lincolna.

Stařičký vůz naléhavě potřeboval opravit. Startoval s hlasitým burácením, a když vyjel od obrubníku, práskalo a hřmělo to v něm jako při střelbě z kulometu. Paula se nenápadně pustila za ním. Napadlo ji, že kdyby ten chlap přemýšlel, vyměnil by oba polovraky za jeden spolehlivý automobil, u něhož nehrozilo nebezpečí nákazy tetanem. Při vyšších rychlostech se ale pontiac zklidnil a ozývalo se jen obvyklé rachocení jedoucího vozu.

Nejel daleko, jen asi pět bloků do Minnie’s Place, putyky, kterou Paula rovněž prověřila. Doufala, že se Lincolnovi nikdo nezmíní o tom, že se na něj vyptávala. Určitá šance by tu byla; dnes pravděpodobně obsluhuje jiný barman a uvnitř mohli sedět jiní pravidelní návštěvníci. A na rozdíl od televizních filmů a populární literatury mnoha občanům policii pomáhat nevadilo.

Alespoň některým z nich.

V hospodě nemohlo být plno, protože Lincoln našel parkovací místo téměř přímo před vchodem. Paula zaparkovala rovnoběžně s ním mezi nákladní vůz a malou dodávku a pozorovala, jak Will vysedá z auta a kráčí dovnitř.

Když prošel pruhem jasného světla pod osvětleným vývěsním štítem, mohla si jej Paula poprvé dobře prohlédnout a okamžitě věděla, že sleduje toho pravého muže. Tmavé vlasy s lysinou, štíhlá, vypracovaná postava, dlouhý krk a protažená spodní čelist. Něco v jeho pyšné chůzi a rozkymácených pažích vyzývalo k protiakci. Jen mě vyzkoušej. Dám se lehce vyprovokovat.

Paula zvažovala, zda má následovat Lincolna do hostince a nenápadně ho pozorovat, ale pak si to rozmyslela. To by možná vyšlo, kdyby znala to místo dobře a obklopila se skupinou pijanů, kteří by jí poskytovali alespoň částečné krytí. Za daných okolností však usoudila, že bude rozumnější zůstat v autě a počkat, až se Lincoln zase vrátí.

Sesunula se v sedadle níž a pustila si rádio, zrovna hráli salsu. Byl vlahý večer, a tak si kličkou stáhla přední okénka. Krk si opřela o sklopenou vatovanou opěrku hlavy a přivřela oči; pomalu upadala do obvyklé sledovací nálady. Přestože nespí, přece jen odpočívá a část mysli zůstává v pohotovosti a sleduje pohyb v Minnie’s Place.

Minnii, pokud nějaká existovala, se muselo dařit docela dobře. Někdo vcházel dovnitř či vycházel ven zhruba každých pět minut. Většinou muži, ale ženy se také objevovaly. Paula přemítala, jestli se uvnitř někdo věnuje sázkové činnosti. Nebo prodává drogy.

Čas ubíhal. Paula, v myšlenkách u Lincolna a čepovaného piva (budweiseru, jak se dozvěděla od barmana obsluhujícího přes den),musela znovu použít přenosný nočník. Začal se povážlivě plnit, což jí trochu dělalo starosti.

Sotva stačila vynález odložit, z hostince se vyhrnuli tři zákazníci. Vrávoravě se potáceli k jejímu vozu. Když se přiblížili natolik, že si je mohla pořádné prohlédnout, zjistila, že jsou to ještě neplnoletí výrostci. Ach, Minnie, Minnie… Alespoň že se nechystají řídit. Pochichtávali se a váhavě postupovali k autu. Chlapec v černém triku s nápisem Pervert se nakonec sehnul a otázal se Pauly, jestli je v práci. Odpověděla, že samozřejmě ano, a ukázala mu služební odznak. Kluci se okamžitě obrátili k odchodu a uháněli pryč. Paula je sledovala v zadním zrcátku, aby se ujistila, že jdou skutečně pěšky a nenasedají do žádného auta zaparkovaného opodál.

Když se pohledem vrátila k objektu zájmu, otlučený hnědý pontiac právě vyjížděl na silnici. Chvatně nastartovala a rozjela se za ním; při jízdě ještě pozavírala okýnka a pustila klimatizaci.

Lincoln se domů vracel stejnou cestou a zaparkoval na přesně stejném místě jako předtím. Vylezl z auta a příjezdovou cestou zamířil k domu. Kráčel pořád sebevědomě a pyšně, jako by nevypil ani kapku alkoholu.

Pár minut Paula nečinně vyčkávala a pak se pomalu rozjela kolem domu. Když se ohlédla, spatřila světlo v okně garáže.

Podívala se na hodinky, téměř půlnoc. Lincoln měl zvláštní časové návyky, přesně jak říkala paní Neidlerová. Která se teď možná také dívá.

Paula věděla, co musí dělat dál. Opět zaparkovala ve stínu javoru, vypnula motor, otevřela okýnka vstříc chladivému vánku a připravila se na dlouhou dobu netečného sezení.

Vydržela do tří hodin do rána, kdy usoudila, že už je zkrátka příliš unavená na to, aby v práci pokračovala.

Když projížděla kolem Lincolnovy příjezdové cesty, všimla si, že světlo v garáži stále svítí. Se staženými okénky slyšela slabé rytmické kovové rány nesoucí se ze studia. Beng beng beng!

V průběhu dalších nocí, kdy Paula nepozorovaně sledovala Lincolnův pohyb, se odehrávalo v podstatě totéž. Denní doba nepředstavovala žádný problém, vypadalo to, že přes den spí. A také dostala příležitost si pořádně prohlédnout Kim Lincolnovou, jednou ji sledovala až do samoobsluhy. Když nakupovala, dostala se k ní na vzdálenost asi půl metru. Kim měla trochu nadváhu, nevýrazné hnědé vlasy a v očích odevzdaný pohled. Paula si všimla červených, patrně vrozených skvrn na pravém předloktí. Po modřinách však ani památky. Paula ten rozdíl rozeznala a napadlo ji, zda by si jej uvědomila i paní Neidlerová.

Seděla tam pak každou noc. Místo aby Lincoln uléhal do postele s manželkou, chodil se jen tak projet po okolí, nebo do Minnie’s Place na pivo, a pak dlouhé hodiny tvaroval a svařoval nepoddajný kov.

Co všechno jsou lidé ochotni udělat pro lásku, nenávist a umění, napadlo Paulu.

23. kapitola

Nevě se znovu zdál ten sen. Ten, kdy se v něčem jemně zavinutá pozvolna vznáší tmavou prázdnotou. Pluje, obrací se, zas a znovu… Někdo či něco se jí zlehka a hebce dotýká. Vzpomínky na prenatální období…?

Určitě se probouzím, když mě napadá…

Nemůže dýchat!

Rychle nasála vzduch nosem. Spánkem zatemnělou myslí vířila jedna myšlenka za druhou, než si uvědomila, že má něčím přelepená ústa. Leží na zádech. A je vzhůru!

Prudce otevřela oči a snažila se posadit na posteli.

Zatnula břišní svaly, ale hlavu a horní část zad zvedla jen pár centimetrů nad matraci a žuchnula sebou zpátky.

Nemůže se hýbat! Nemůže hnout rukama, nohama ani prsty, které drží pevně připevněné ke stehnům!

Ocitla se ve studeném závoji strachu, který ji halil od hlavy k patě.

Na obličeji ucítila závan větru a uvědomila si, že okno musí být otevřené. Věděla určitě, že je zavírala, noc byla opět horká a klimatizace fungovala. Znovu se pokusila pohnout, zkusila zakřičet, ale dokázala vyloudit jen tlumené zasténání. Tiché vnitřní výkřiky mučivě tlačily na plíce a hrdlo.

Ozvalo se téměř neslyšné zavrzání podlahy. V šeru se pohybovalo něco tmavého, velkého a vytáhlého. Neva četla noviny a sledovala televizní zprávy. Věděla přesně, k čemu se schyluje. Věděla to!

Chladné ochromení strachem přešlo v hrůzné zděšení a paniku. Její silné, pružné tělo pevně omotané prostěradly ztuhlo a roztřáslo se.

Ta věc v jejím pokoji hbitě překročila židli a přistoupila k posteli. Matrace se prohnula, pružiny zaskřípaly. Neva doširoka otevřela oči a snažila se co nejvíc natahovat krk, aby viděla, co se děje, ale rozpoznala jen nejasný obrys veliké postavy v nohou postele. Strachem se přestala ovládat a uvnitř napnutých potahů se rozlilo mokré teplo. K úděsu se přidalo ponížení.

Pak na sobě ucítila velkou tíhu. Přesto mohla stále dýchat.

Do očí se jí zabodl pohled očí jiných, tmavějších, s odrazem chabého světla, které do pokoje dopadalo zvenčí. Podivně se v nich snoubil soucit s krutostí. Neva a útočník jsou teď sami, to byla zcela nepochybně zpráva, již upřeným pohledem sděloval. Na celém světě oni jediní. Vše bylo zcela pod kontrolou, jenže ne její. Její jistě ne. Nikdo jí nemohl pomoci, nikdo ji nemohl slyšet, nikdo se nestaral. Ocitla se v pasti držena bez pohybu, zatímco čas a události okolo ní plynuly dál. Nic z toho už se jí netýkalo. Pro ni už bylo všechno rozhodnuto. Nemělo význam věřit v naději.

V těch očích nebylo slitování.

Chraptivé, trhané dýchání.

Začíná opravdová bolest…

Právě když Paula příštího rána stočila volant k obrubníku naproti Home Away a chystala se zaparkovat, spatřila Horna, jak stojí před restaurací a dlouhými pažemi něco naznačuje.

Pochopila, že chce, aby zůstali s Bickerstaffem v autě. Pozvolna zajela k chodníku a zastavila, ale motor nechala běžet na volnoběh a čekala, až se Hornovi podaří načasovat úprk přes vytíženou silnici. Utíká docela dobře na to, že je v důchodu, pomyslela si uznale.

Spustila okýnko; dovnitř auta se nahrnul teplý ranní vzduch.

„Další vražda Nočního pavouka,“ vysypal ze sebe Horn. „Weldon Tower, East Side, dnes v noci. Rychle, jedem, ať jsme tam co nejdřív.“

Bickerstaff natáhl ruku za sebe a odemkl zadní dveře na straně u chodníku. Horn vklouzl na sedadlo, Paula ve vnějším zrcátku zkontrolovala situaci, šlápla na plyn a vyrazila. „Sirénu?“ navrhla.

„Je příliš brzy,“ namítl Horn. „Třeštila by mi hlava.“

„Mně už třeští,“ ucedil Bickerstaff.

„Prostě jeďte jako ďábel,“ uzavřel Horn.

Auto náhle změnilo směr, zpomalilo, pak zase prudce vyrazilo kolem dodávky, jež odbočovala za roh. Propisovací tužka zastrčená za sluneční clonou spolujezdce vyklouzla na palubní desku. Bickerstaff po ní chmátl, ale minul, odrazila se a spadla na zem. Zvednout ji se už nepokoušel.

„Vypadáte dnes drsně, Paulo,“ poznamenal ze zadního sedadla Horn. Pozoroval její odraz ve zpětném zrcátku a nemohl si nevšimnout tmavých kruhů pod očima.

„Sledovačka dlouho do noci,“ vysvětlila Paula. Zběsilou rychlostí zrovna odbočovala za roh, aniž dbala chodce ve vycházkovém obleku, jenž tak tak stačil zastavit na špičkách bot. Nepolevila, ani když míjela řadu zaparkovaných automobilů. Ozvalo se škrtnutí; možná někomu odřela zrcátko. Tak vypadám drsně, jo? Uvidíme, jestli se mi podaří přimět toho chlápka na zadním sedadle, aby se modlil o život.

„Možná se vyplatí,“ řekl Horn asi tak vzrušeně, jako kdyby seděl v pohodlí svého koženého křesla.

„Proboha!“ vykřikl Bickerstaff. „Paulo, zpomal! Tohle není sebevražedná mise!“

Noční pavouk se vrátil. Nevydržel stát opodál. Chtěl spatřit Thomase Horna, muže, jehož si tolik váží krásná Nina Countová. Předpovídala, že nebude trvat dlouho a Horn město Pavouka nadobro zbaví. Jediný možný vývoj, tvrdila Nina, je ten, že Horn tohoto zákeřného nebezpečného psychopata odhalí a zhasí plamen jeho bezcenného života.

Nebezpečný je klíčové slovo, chtěl jí říct. Zvažoval dokonce, že zavolá do televize a opravdu jí to sdělí.

Není to však přesně to, k čemu se ho Nina snaží vyprovokovat? Míra sledovanosti. Osobnosti obrazovky se na hodnoceních pasou a zdánlivě je nezajímá, kde a jak se vezmou. Nina Countová, spíš by se měla jmenovat Nina Courová, nebyla žádnou výjimkou. Nina se svýma dlouhýma nohama a jadrnými urážkami. Jako by si troufala myslet, že ho chápe.

Dneska je každý psychologem. Každý je schopen z několika málo faktů odvodit, co si druhý myslí. Copak se v lidech dá listovat jako v primitivních knihách? Psychoanalýza pro blbce.

V mysli si přehrál část včerejších zpráv. Jako většina mnohonásobných vrahů trpí duševní poruchou… Nemocný člověk… Zavrženíhodný nelida… Strach z žen… Strach z ní!

Nepravděpodobné, pomyslel si Noční pavouk.

On není jako většina mnohonásobných vrahů.

A Thomas Horn mu rovněž strach nenahání.

Paula zahnula za roh k bloku Nevy Taylorové a musela prudce šlápnout na brzdy, aby nenarazila do bílého sedanu s promáčknutým kufrem, který se pohyboval pomaleji než všechna ostatní auta.

„Idiote!“ ulevil si Bickerstaff. „Přesně kvůli takovým pitomcům je na silnicích nejvíc nehod.“

„Škoda že nejsme z dopravního, mohli bychom ho pokutovat,“ zalitovala Paula a nutila se zůstat klidná.

Zahlédla dva hlídkové vozy postavené šikmo před Weldon Towerem a zamířila k nim. U vchodu stál policista a odháněl zvědavce, o pár metrů dál se však na chodníku seskupil hlouček přihlížejících, kteří živě diskutovali o tom, co se děje.

„Vypadá to, že o tomhle se lidi dověděli,“ poznamenal Bickerstaff. „Následovat budou supi z médií s Ninou Countovou v čele.“

Horn se při vystupování z auta zarazil. „Proč zrovna ona?“ otázal se.

Bickerstaff se zatvářil překvapeně. „Vy jste asi neviděl včerejší zprávy. Spustila jako vodopád, celá se dojala, postavila vás na piedestal a pak zasypala Nočního pavouka všemi možnými urážlivými názvy kromě larvy.“

„Vysmívá se mu,“ řekl Horn.

„A jak. A taky to vypadá, že se snaží nalákat ho k přímé konfrontaci jeden na jednoho.“

Horn se pousmál. „To by bylo fajn.“

„Existuje klička, jak tu připitomělou krávu zatknout?“

„To by bylo fajn,“ opakoval Horn.

„Možná by to šlo,“ zamýšlela se Paula, „narušuje přece vyšetřování vraždy.“

„A sleduje ji polovina celkového počtu newyorských televizních diváků, co za ní taky bude stát,“ upozornil Horn.

„Zkus ji nechat vyhodit,“ dodal Bickerstaff, „a ona skončí s několika sty nabídek k sňatku a ty s koblihou v ruce v Bronxu.“

„Pojďme se podívat na oběť,“ řekl Horn „Věnujme se svojí práci a Nina ať se stará o tu svou.“

„Možná to stihneme před Harrym Potterem,“ utrousila Paula, když vzala za kliku a vystoupila z auta. Oba muži se na ni zmateně podívali, ale zdrželi se otázek. Paula uměla být tajemná.

Nad falešným průčelím s motivy řecké renesance rostla stavba Weldon Toweru ještě čtyřicet pater do výše. Skleněné tabule vchodových vrat byly tak tmavé, že v nich člověk mohl spatřit svůj odraz. Vedle nich stál vrátný, jenž připomínal armádního generála nějaké malé země, která si spíš než na válku potrpí na obřadnost. V objemných betonových květináčích rostlo několik druhů nápadně barevných, ne víc než dvacet centimetrů vzrostlých květin. Široký chodník před budovou byl smáčený vodou, někdo jej hadicí pravděpodobně očistil dřív, než se zjistilo, co se stalo nahoře.

Vrátný jim přidržel křídlo dveří otevřené; Horn zaváhal a pak řekl: „Jděte nahoru sami. Já chvíli zůstanu tady dole a prohlídnu si všechny, kdo se náhodou objeví.“

Bickerstaff vytušil, co má Horn v plánu. Někdy, když místo činu ještě nevychladlo, pachatel neodolal a přidal se k přihlížejícím. Nepřekonatelné pokušení nutilo duševně vyšinutého jedince, aby se vrátil a pozoroval, co způsobil. Mohl by také udělat něco, co přitáhne pozornost nebo ho úplně prozradí. Bickerstaff si vzpomněl na historky o pyromanovi, jehož zatkli na místě činu ve chvíli, kdy prožíval orgasmus podnícený plameny. Úplně jim nevěřil, ale slyšel o nich.

Když Bickerstaff s Paulou zmizeli v budově, Horn se vytratil ode dveří a snažil se chovat jako civilista. Zapnul si sako, aby proud vzduchu náhodou neodhalil revolver v pouzdře v podpaždí. Obvykle nosil zbraň strčenou za pasem na kříži, ale nerad ji tam nechával, když seděl v dřevěném boxu restaurace nebo v autě. Nejenže to bylo nepohodlné, hlavně se mu vůbec nelíbila představa, že by pistole mohla náhodně vypálit a ustřelit mu kus páteře.

K domu dorazila sanitka, světelnou i zvukovou sirénu vypnutou, zprudka zabrzdila a pozpátku zacouvala na kraj chodníku. Pak se objevil soudní lékař, jenž zaparkoval přímo před vchodem do budovy, a pro případ, že by náhodou někdo ještě nevěděl, že v domě došlo k vraždě, umístil za přední sklo ceduli s nápisem SOUDNÍ LÉKAŘ.

Horn kvapně odhlédl od doktorova auta, aby jej náhodou nepoznal a nešel se s ním pozdravit. Loudal se po chodníku dále od Weldon Toweru a litoval, že u sebe nemá, jako většina kolemjdoucích mužů, kožený kufřík. Ale může si hrát na turistu. Napadlo ho, že v neoznačeném autě Pauly a Bickerstaffa určitě bude něco, co vypadá jako fotoaparát, možná dokonce opravdový fotoaparát.

Jak tak pomalu kráčel k autu, všiml si, že na protější straně ulice se shromáždil dav lidí. I auta projíždějící kolem budovy zpomalovala; čumilové na nohou i kolech.

Chtělo by to tady pochůzkáře, aby je rozehnal.

Hornovi chyběly k vozu asi tři metry, když u protějšího chodníku postřehl bílý sedan s promáčknutým kufrem, ten, do něhož Paula málem narazila. To už objíždí tenhle blok nejméně podruhé. Řidič seděl uvnitř sám, baseballovou čepici naraženou hluboko do čela. Ačkoli bylo teplé ráno, límec košile měl zvednutý tak, že mu zakrýval skoro celý obličej.

Jasnou reakci však Horn pocítil až ve chvíli, kdy mu řidič pohlédl přímo do očí. Tmavé oči pod kšiltem se doširoka rozevřely a potom zaostřily. Hornovi přeběhl mráz po zádech.

To ještě nemusí nic znamenat, přemítal Horn a dával si pozor, aby nezpomalil krok. Ten chlápek může klidně jet do práce a jen se prostě nedokáže odtrhnout od nejaktuálnějšího dění. V těch očích se ale zračilo poznání. Strach a nenávist. Mohl to být někdo, kdo ho znal, někdo, komu pomohl do vězení. Více než dvě desetiletí v Hornově pozici znamenalo mnoho nepřátel.

Dostane se k autu zhruba ve stejné chvíli, kdy sedan dojede na křižovatku. Nasedne dovnitř, jako by se nic nedělo, pro případ, že by ho řidič pozoroval ve zpětném zrcátku. A nespustí ho z očí, aby viděl, zda zatáčí za roh.

Nespěchej… Jdi pomalu, pěkně pomalu… Bude dost času jej dostihnout a sledovat…

Už byl u vozu a nahmátl kliku, zatímco koutkem oka stále sledoval bílý vůz.

Ruka mu sjela po madle, až si ohnul jeden z nehtů. Auto bylo zamčeno a klíče zůstaly u Pauly.

Spatřil mě!

Noční pavouk odolal nutkání šlápnout na plyn a uhánět pryč, rychle utéct před problémy.

Věděl, že tím by ničeho nedocílil. Horn ho možná stále sleduje a navíc mezi nimi nepopiratelně něco proběhlo. Noční pavouk detektiva okamžitě poznal díky fotografiím, které Nina Courová zařadila do včerejších zpráv téměř zcela věnovaných Hornovi. A jemu, Nočnímu pavoukovi. Co všechno o mně navykládala! Jak mě nazvala!

Pohledem do zpětného zrcátka bez pohnutí hlavy zjistil, že se Horn chystá otevřít dveře zaparkovaného automobilu. Bezpochyby neoznačený policejní vůz.

Sedan se ocitl na křižovatce. Noční pavouk chvíli čekal, než přejede taxík, a odbočil doprava. Vteřinu před tím, než mu silnice zmizela ze zrcátka, viděl s jistotou, jak Horn nepatrně otočil hlavou. Sleduje, kam zabočím!

I na této silnici byl provoz ve špičce. Mumraj sluncem rozehřátých plechových krabic, jež toužily zaburácet a svištět pryč odsud. Vřeštící klaksony, otrávené pokřikování. Hluk a výfukové plyny. Tohle zatracené město je úplný blázinec!

Noční pavouk se plynule zařadil do rychlejšího pruhu, což na Manhattanu znamenalo, že se místo běžných deseti posunoval dopředu po dvaceti centimetrech najednou.

Horn se musí potýkat se stejnou dopravní situací! Světla ani sirénu nepoužije!

Další pohyb kupředu! Nachází se teď v polovině bloku.

Takhle zběsile mu srdce nebušilo už roky!

Horn se rozhodl pronásledovat sedan pěšky; auta se skoro nehýbala a dohonit v koloně uvězněný bílý vůz by nemělo představovat žádný problém. Dostat se alespoň tak blízko, aby rozeznal poznávací značku.

Rozběhl se po stopách vozu, jenže v drahých černých společenských polobotkách se neutíkalo zrovna nejlépe. Kožené podrážky nebyly rychlému pohybu uzpůsobeny. Když běžel kolem ženy, jež před sebou tlačila drátěný vozík plný igelitových nákupních tašek, uklouzl a málem spadl.

„Nic se nestalo!“ křičela za ním nazlobeně.

Horn ji ignoroval, znovu zrychlil a protáhl krok. V pravém boku se ozvala palčivá bolest.

Ty starý blbe v důchodu, myslel sis, že ještě umíš sprintovat…

Nepřestával upírat zrak na křižovatku, kde sedan odbočoval.

Noční pavouk už se natahoval, že zmáčkne klakson, ale pak si to rozmyslel. Netřeba na sebe zbytečně přitahovat pozornost.

Proč se to, sakra, vůbec nehýbe?

Nevelký vůz zůstal stát obklopený dodávkou zleva, taxíkem zezadu a uprášeným lincolnem, jehož výfukové plyny kmitaly v horkém vzduchu a pak se jako duch ztrácely před bílou kapotou, zepředu. Vteřiny, kdy se doprava ani nehnula, ubíhaly pomalu jako dlouhé minuty!

Nepanikař. Horn se o několik bloků za mnou potýká se stejnou dopravní situací.

Brzdová světla lincolnu zhasla, zadní náprava klesla asi o dvacet centimetrů níž a vůz vyrazil dopředu. A po necelých deseti metrech zase zabrzdil.

Pavouka napadlo ho předjet, jenže pokud nechtěl vjet na chodník, neměl kudy. A tím by si rovněž moc nepomohl, vzhledem k davu lidí na cestě do práce. Nejdřív by jich tak tucet zabil, pak by se potýkal s další masou, nakonec by ho zastavili, a tím by vše skončilo.

Nepanikař. Horn se potýká se stejnou do…

Nebo ne?

Vlastně ho viděl jen sahat za kliku, ale ne nastupovat. Mohl si všimnout, jak doprava vlivem čumilů kolem Weldon Toweru zhoustla. Nina Courová měla pravdu, tenhle muž není hloupý. Mohl si to spočítat a rozhodnout se pronásledovat sedan pěšky.

Možná teď utíká jako stárnoucí fotbalový bek, ramena nahrbená, hlavu sklopenou, rozráží dav nalevo napravo, nahání čas… Získává pozici!

Kolona se opět o několik centimetrů pohnula. Pavouk náhle stočil volant doprava, až najel předním kolem asi třicet centimetrů od kraje chodníku, a pak nečekaně zastavil u značky ZÁKAZ PARKOVÁNÍ, čímž už tak pomalý provoz zablokoval úplně.

Vypnul motor, přetáhl se přes středovou konzolu na sedadlo spolujezdce a pravou stranou se vyškrábal ven.

„Hej, kreténe!“ křičel za ním taxikář. „To tam tu svou podělanou káru jako necháš stát?“

Noční pavouk ho ignoroval a připojil se k zástupu chodců mašírujících kolem zastavené dopravy. Přidal do kroku, ale ne příliš. Jen tolik, aby dohnal pěší, kteří se ve chvíli, kdy z něj vystoupil, nacházeli v úrovni bílého sedanu.

Načež zapadl do obchodu s použitými knihami.

Důvěrně známý pach zatuchliny. Jen pár zákazníků.

Prošel antikvariátem do uličky, kde mohl být sám. Poezie, Příručky, Inspirace. Zběžně se rozhlédl kolem sebe, z rukou stáhl latexové rukavice tělové barvy a strčil je do kapsy. Napočítal do deseti, potom se vrátil na rozžhavený chodník plný lidí.

Zdálo se, že mu nikdo nevěnuje nejmenší pozornost. Kolona se ještě nerozhýbala natolik, aby se auta, která zaparkovaným sedanem omezil, dostala alespoň na úroveň bílého vozu. Za ním se rozléhalo troubení klaksonů, avšak rozpoznat, zda je to kvůli překážce, kterou v už tak příliš silném provozu zanechal, nebylo možné.

Vplul do davu chodců a přizpůsobil se jejich tempu. O něco zrychlil; cítil se bezpečnější. Stále ale vnímal nebezpečí. Nádhera!

Pohlcen zástupem nedokonalých příslušníků lidské rasy dokonale splynul s ostatními. Kráčel spolu s nimi ke křižovatce, zahnul za jeden roh, za druhý…, až ho nakonec pohltilo přeplněné bludiště rušného velkoměsta.

Horn sotva popadal dech. Už chtěl zastavit a v předklonu s rukama na kolenou si odpočinout, když před sebou uviděl hlouček lidí a zahlédl kus bílého nárazníku.

Zhluboka se nadechl a rychlou, nerovnoměrnou chůzí pokračoval dál. Srdce mu tlouklo jako o závod; napadlo ho, co by si pomyslela Anna, kdyby ho přinesli na pohotovost Kincaidovy nemocnice na nosítkách.

Bílý sedan stál zaparkovaný v pravém dopravním pruhu.

Okolo postávali lidé s rukama v bok, jako by čekali, kdy auto dostane vlastní rozum a pohne se dál. Za vozem se tvořila ještě větší kolona, řidiči ostatních pruhů však naštěstí, neochotně, ale přece, nechávali uvězněným vozidlům dost prostoru na to, aby překážku stojící na nedovoleném místě mohli objet.

Horn doběhl k autu, na chvíli se zastavil a čekal, až se mu zklidní dech a poleví bolest v boku. Pak se prokázal policejním odznakem a požádal přihlížející, aby ustoupili a nesahali na vůz. Vytáhl mobilní telefon a zavolal na ústředí, aby mu zkontrolovali poznávací značku sedanu.

Telefon se rozdrnčel za necelých deset minut. Detektiv se dozvěděl, že vůz je registrován na jméno C. Collins, bytem v East Side, nedaleko odtud.

Horn se neobtěžoval schovávat telefon do kapsy. Stál tam s přístrojem v ruce a hruď se mu stále pravidelně zvedala a klesala, jak se plíce snažily nabrat co nejvíc vzduchu. Tušil, co přijde.

A tušil správně. Dalších deset minut a telefon se znovu rozezvonil.

Ukázalo se, že bílý sedan patří exotické tanečnici Christině Collinsové. Spala dlouho do rána a ani nevěděla, že jí vůz ukradli, dokud jí na dveře nezaklepala policie a neoznámila jí to. Úplně ji to vyvedlo z rovnováhy, jak se Horn dozvěděl, a zajímalo ji, jestli kdy vůz dostane zpátky.

Nakonec ano, říkal si v duchu Horn. A nebude na něm nic v nepořádku. Neobjeví se ani žádné nové otisky prstů.

Jeho zajímalo, jestli kdy ještě bude normálně dýchat.

24. kapitola

Horn pohlédl na nedávno zesnulou Nevu Taylorovou a už dobře známý obraz sadismu a smrti.

I přes výraz panického zděšení ve strnulé, bledé tváři bylo naprosto zřejmé, že Neva bývala krásná žena. První oběť se zrzavými vlasy, uvědomil si Horn. Zabiják pokračoval s obměňováním typů, jež mohlo být velmi dobře promyšlené.

„Stejný smutný příběh,“ hlásila asistentka soudního lékaře, žena s krátkými blond vlasy a podbradkem.

„Přírodní zrzka?“ zeptal se Horn.

Asistentka se naklonila nad mrtvou a zkoumala kořínky v pěšince rudých vlasů. „To, co vidíte, je skutečná barva. A kdyby vás napadalo ještě něco jiného, tak ochlupení na ohanbí není spolehlivá záruka. Někdy je zcela odlišně zbarveno než vlasy.“

„Na to jsem nemyslel.“

Žena se na něj usmála. „Ne, vy asi opravdu ne.“ A věcnějším tónem informovala dál: „Nejméně třicet bodných ran, umně zasazených tak, aby předsmrtné utrpení bylo co nejdelší.“

„Stejná zbraň?“

Přikývla. „Dlouhá, tenká, velmi ostrá čepel. Hodně krvácela, ale jen pozvolna a krev okamžitě vsákly prostěradla a matrace. Žádná krvavá řeka, jakou by člověk při takovém množství ran čekal.“

„To teda byla zatraceně pekelná cesta ke smrti.“

„Prožila spoustu bolesti. Jenže přesně o to tomu zasranci při vraždění jde, ne? Působit bolest. Mučit.“

„Přesně o to mu jde.“

„A zatraceně dobře to umí.“

Horn přešel místností k otevřenému oknu a začal ho prozkoumávat. Na kusu leukoplasti visel zkušeně odříznutý srpek skla. Odemknutá mosazná západka. Na okenní římse žádné viditelné stopy. Na podlaze žádná krev. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že vrah se zde vůbec objevil. Kromě mrtvoly na posteli.

Pokoj na vteřinu ozářil blesk fotoaparátu. Policejní fotograf pořizoval záběry místa činu.

„Úsměv,“ zahlaholil, když se přesunul k oběti a přivřeným okem mžoural do hledáčku.

Nikdo, natož Neva Taylorová, se neusmál.

Zdravotnice z týmu soudního lékaře ustoupila, aby měl fotograf víc místa. „Jako by do budovy vlezl pavouk, znehybnil ji, a pak z ní vysál život,“ řekla Hornovi. Určitě četla noviny. „Myslíte, že tenhle chorý kretén se považuje za pavouka?“

„Vypadá to, že se s nimi docela ztotožňuje.“

„Nechápu, jak se někdo může ztotožňovat s hmyzem,“ poznamenal fotograf a pokračoval v práci doprovázené opakovanými záblesky aparátu. Zeus s minoltou v ruce.

„Nechápu, jak někdo může pobízet mrtvolu k úsměvu,“ kontroval Horn.

Fotograf se na něj zpoza přístroje zašklebil. „Ale chápete. Vy to máte o mnoho těžší než já. Vy se na tenhle binec musíte dívat bez citového odstupu, který mně poskytuje čočka.“

„Fotograf filozof,“ řekla lékařka; nikoliv výsměšně, ale upřímně překvapená takovým moudrem z úst člověka, jenž dokumentuje stopy zločinu.

Fotograf na ni z legrace namířil objektiv a ona rychle ucukla.

„Vaši parťáci jsou na střeše,“ oznámila, neboť se ocitla tváří v tvář Hornovi.

„To mi došlo.“

„V naší branži,“ ozval se fotograf, „se jinam než nahoru jít nedá.“

„Pokud vás ovšem nevyhodím z okna,“ opáčil Horn.

Na střeše Weldon Toweru foukal vítr, což v tak horkém dni vůbec nevadilo. Byl odsud krásný výhled na sluncem ozářené budovy a stíny pozdního dopoledne. Všechno se zdálo úzkostlivě čisté a uklizené, nic neukazovalo na to, že by se za tisíci okny mohly odehrávat i ty nejmenší hrůzné činy.

„Tady by člověk skoro potřeboval bundu,“ prohodila Paula.

Horn s ní nesouhlasil, ale neodporoval.

„Máme tu všechno, co jsme čekali,“ povzdechl Bickerstaff. Ukázal na přilehlou budovu asi deset metrů daleko. „Nejspíš přišel odtamtud. Vyslechneme vrátného a nájemníky, jako obvykle.“

A pravděpodobně nic nezjistíte, jako obvykle, blesklo Hornovi hlavou.

„Tamhle pod tou anténou jsou patrné stopy hákovací kotvice,“ pokračoval Bickerstaff, „a střešní krytina nese známky aktivity téměř, ale ne úplně, přímo v místech nad ložnicí oběti. Vypadá to, jako by se náš muž spustil mezi řadami oken, aby ho nikdo neviděl, a pak se zhoupl nebo nějak přešel zhruba metr a půl k oknu Taylorové.“

„Ve vyzdívce není žádná čerstvá díra,“ doplňovala Paula, „ale podle nás si omotal lano kolem tamtoho ventilačního potrubí, jelikož přesně v tom místě se mu to hodilo.“

Horn se shrbil k vývodu vzduchovodu o průměru asi deseti centimetrů, který vyčníval ze střechy. Při podrobném zkoumání skutečně objevil po obvodu kruhový otisk až slabý zářez, jenž se zdál poměrně čerstvý. Paula se ve svém odhadu pravděpodobně nemýlila.

„Jak podle vás ta lana při návratu na výchozí střechu odvazuje?“ zeptala se Paula do pléna.

„Sayles mi prozradil, že existují hákovací kotvice, dokonce uzly, které lze odvázat, když se lanem či ocelovým lankem zašvihá nebo za ně zatahá.“

„Šikovná věcička,“ utrousil Bickerstaff. „Určitě potřebuje šikovné ručičky.“

„A trénink,“ dodal Horn. „Zařazení našeho muže mezi zkušené horolezce je jediná věc, která udává směr našemu pátrání.“

„A dále to, že je schopen dostat se dovnitř pokoje a zase z něj zmizet téměř beze stopy,“ přidala Paula. „I mistři zločinu za sebou sem tam zanechají šlápotu či jiné vodítko. A v tomto případě jsme kromě pár nezřetelných otisků nohy nenašli nic významného, od čeho by se dalo odpíchnout.“

„Will Lincoln má odpovídající kvalifikaci,“ upozornil Bickerstaff.

„A alibi,“ dodala Paula. „Mě. Už s tím chlápkem skoro žiju. Včera v noci si dal pár piv v baru v Queensu, pak se přesunul do garáže a pracoval asi do tří do rána. Párkrát jsem ho ve světle ateliéru zahlídla projít kolem okna a taky jsem viděla, jak jde po práci přímo domů.“

„Nech mě hádat,“ ušklíbl se Horn. „Podle soudního lékaře zemřela oběť před třetí hodinou ranní.“

„Přesně tak,“ potvrdila. „Spíš kolem půlnoci. Will Lincoln Nevu Taylorovou na svědomí nemá.“

„Pokud se mu nepodařilo vymyslet, jak odejít z garáže a zase se vrátit, aniž by sis toho všimla,“ odtušil Bickerstaff.

Paula se zatvářila zamítavě. „To se mi nezdá. A navíc jsem si jistá, že o mně celou noc nevěděl.“

„Takže Altman s námi hrál fér, když nám ten seznam dával,“ řekl Horn.

Bickerstaff, jemuž na střeše bylo stejně jako Paule docela chladno, si strčil ruce do kapes. „Jeden by potom skoro chtěl federálům věřit.“

„Myslím, že jsem ho zahlídl na ulici,“ pravil Horn.

Bickerstaff se na něj tázavě podíval. „Altmana?“

„Nočního pavouka.“

Podle toho, jak jim spadly čelisti, Horn usoudil, že mu věnují plnou pozornost.

Pověděl jim o muži s tmavýma očima v bílém sedanu, o tom, jak vůz pronásledoval, i o nevydařeném konci.

„Ježíši!“ hlesl Bickerstaff. „Možná se v autě najdou otisky prstů.“

„Divil bych se, kdyby při kradení aut nepoužíval rukavice stejně jako při obřadném vraždění.“

„Sakra,“ ulevila si Paula, „ten chlap dělá všechno tak zatraceně čistě.“

„To je právě jeho podstata,“ potvrdil Horn a v duchu obdivoval Paulinu schopnost trefně vystihnout jádro věci. A udržet pusu zavřenou a myšlenky na uzdě, dokud je nemá přesně srovnané. Působila na něj čím dál lepším dojmem.

Bickerstaff, stále s rukama v kapsách, si prohlížel panoráma města a vzdálené řeky. „Tady nahoře je takový klid.“

„A proto odcházíme,“ přikázal Horn.

„Jako by se v tomhle městě nemohlo stát nikdy nic zlého. Ale my víme své. Že jo, Paulo?“

„E-hm.“ Určitě?

Zatímco Paula s Bickerstaffem pokračovali v terénním vyšetřování vraždy Nevy Taylorové, Horn se vrátil domů a z pevné telefonní linky zavolal Anně do nemocnice. Vypadalo to, že žalobu už bere mnohem klidněji, přesto v jejím hlase rozpoznal osten nabroušenosti, který ho trápil. O jeho příčině pojal určité podezření, ale neměl si ho jak potvrdit a netušil ani, jak by se vypořádal s tím, kdyby se ukázalo jako pravdivé.

V průběhu těžkých let byl životem několikrát těžce zkoušen. A mimo jiné se naučil, že újmy a příkoří, jež musí policistova žena snášet, se někdy kumulují tak dlouho, až si žena v jedné chvíli uvědomí, že už je toho na ni moc, že už to zkrátka nevydrží. Potom obvykle odejde. Někdy čeká, až odrostou děti, nebo až se vyřeší tohle a tamhleto, ale v určitý moment muže opustí. Horn si nevzpomněl na jediný případ, kdy by se policistovo manželství takhle rozpadlo a zase se dalo dohromady. Jako by se uvnitř těch vytrvalých, trpělivých žen něco zlomilo a nešlo spravit.

Horna nikdy nenapadlo, že by se to mohlo přihodit i Anně. Zdálo se, že se naučila s jeho profesí, s čekáním, starostmi, převrácenými prioritami, ústrky před schůzkami s drogovými dealery, násilníky a zabijáky, dobře vyrovnávat. A nepatřila k manželkám, které vysedávaly doma a věčně se sžíraly strachem; pracovala a měla také svůj vlastní život mimo manželství.

Ne, ne mimo manželství. Ne zcela. Problémy a stres jejího zaměstnání, obzvláště od té nešťastné události s Alanem Vineem, byly vždy součástí jejich manželství. Vždy spolu tyto záležitosti sdíleli. Všechny. To možná byla ta chyba.

„Potíže s dnešními vztahy,“ říkával jeden prošedivělý seržant, jehož Horn znával, „tkví v tom, že se dává příliš velký důraz na komunikaci.“ A vyprávěl, co všechno provedl, aniž to jeho žena tušila, a co všechno udělala ona, v domnění, že o tom neví on.

Nikdy to nevypadalo, že by si tropil žerty. A teď Horn poznal, že to asi opravdu myslel vážně. Přede dvěma lety odešel seržant do důchodu a s manželkou, kterou si vzal před dvaačtyřiceti lety, nyní spokojeně žijí v Mexiku.

Zatímco Horn je zase v práci.

Stejně jako Anna, sakra! Má na to právo!

Osobní problémy, se kterými si ani nevěděl rady, ani pořádně nevěděl, co si o nich myslet, v duchu odsunul stranou a zamířil do kuchyně. Něco rychlého k snědku určitě pomůže a stejně už má hlad.

Na tmavou skleněnou tabuli kuchyňského okna dopadaly kapky deště a zvenčí slyšel vytékat pramínek vody z okapu. Zahrádku u domu, již Anna s oblibou nazývala dvůr, na okamžik ozářil blesk a pár vteřin nato se ozvalo zahřmění. Letní bouřka. Smutek šířený vzduchem. Zrovna to, co na pozvednutí mrzuté nálady potřeboval.

Z lednice vytáhl masný karbenátek, zbytek od poslední večeře v restauraci s Annou, a kečup, ukrojil pláty polosuchého pšeničného chleba a vyrobil si pořádný sendvič. V lednici objevil také láhev tmavého piva, kterou teď otevřel. Z kredence si podal skleničku, usadil se za stůl, poslouchal déšť za okny a kovové bubnování vody z okapů a povečeřel.

Když dojedl, odnesl si ještě z poloviny plnou sklenici piva do pracovny a posadil se ke starožitnému dubovému stolu, jejž před deseti lety dostal od Anny k narozeninám. Odtud déšť neslyšel. Výborně. Prolistoval diář; Nina Countová by ještě měla být v práci a určitě s ním bude chtít mluvit. A ten telefonát pravděpodobně očekává, říkal si Horn.

„Kapitáne Horne!“ zvolala Nina. Její hlas zněl, jako by byla bez sebe radostí, že ho slyší. „Vy mi chcete něco říct.“

„Ne to, co toužíte slyšet, Nino.“

„No tak, kapitáne, jsme přece staří přátelé.“

„Docela jasně si dokážu představit, o co se snažíte.“

„Samozřejmě, a jste mi zavázán. Snažím se vašeho podezřelého vyhnat z hnízda. A podaří se mi to, jen mi dejte chvilku času.“

Horn zvažoval, že jí řekne o dopoledním setkání s řidičem kradeného sedanu, ale nakonec usoudil, že by to v ní vzbudilo ještě větší touhu po nebezpečí, a vyšší míře sledovanosti. Navíc Nina Countová, ta to nakonec stejně zjistí sama.

„Můj kontakt z newyorské policie tvrdí, že malý úspěch už se mi podařil,“ oznámila. „Dnes dopoledne jste zažil dramatickou honičku. S trochou štěstí byste byl Nočního pavouka dopadl. Půjde to ve zprávách dneska v jedenáct.“

Krucinál! Ta ženská je fakt třída! „Skvělé. Aspoň se dozvím, jak to všechno vlastně proběhlo.“

„Já nejsem moc obětavá, kapitáne. Když se mi, oč se pokouším, podaří, přitáhnu diváky a vy dostanete vraha. Takže výhru si rozdělíme. Měl byste mi za to, co dělám, poděkovat.“

„To bych udělal, kdybyste se pokoušela vraha jen vyhnat z hnízda. Vy tohohle vraždícího psychopata ale zesměšňujete. Jestli on je Pavouk, pak vy se nabízíte jako masitá moucha.“

„Probůh! To mě vůbec nenapadlo!“

„Nechte těch keců, Nino.“

„Tak jo, dobře.“

„Kdybyste viděla, co se s jeho úlovky děje, nikdy byste se do toho nepouštěla.“ Ale sám dobře věděl, že kdyby se nestala ambiciózní, drzou novinářkou, vznášela by se jako artistka na visuté hrazdě, popřípadě se uplatnila v jiném povolání, kde nebylo zapotřebí záchranné sítě.

„Já to riziko chápu,“ ozvalo se ze sluchátka. „A opravdu to zčásti dělám pro vás. A taky proto, aby tohle vraždící monstrum zmizelo z ulic.“

„Pokud zjistíte cokoliv relevantního, Nino, chci se to dozvědět téměř ve stejné vteřině jako vy.“

„Samozřejmě. Jakmile se něco stane, zavolám.“

Nebyl si jistý, jestli nehraje divadýlko, a tak chvíli mlčel. Jisté však bylo, že nic z toho, co mohl říct, by ji stejně nepřinutilo se vzdát.

„Děláte si o mě starosti, kapitáne?“

„Ano,“ odpověděl upřímně. „A štve mě, že mi ztěžujete práci.“

„Čím přesně vám ji ztěžuji?“

„Řekl jsem, že o vás mám starost. Myslel jsem to vážně.“

„Tedy, kdybyste nebyl ženatý, měla bych enormní zájem, kapitáne.“

„Flirtování se k vám nehodí, Nino. Navíc jsem pro vás příliš starý. Příliš ubitý. A příliš rozumný.“

Zavěsil. Uvnitř jej spalovalo smutné vědomí toho, že říkal svatou pravdu. Další věc, na kterou by raději, až bude dopíjet své pivo, neměl vůbec myslet.

Jenže nápoj mezitím zvětral a zteplal. Horn se rozhodl jej raději vylít; o hořkou pachuť nestál.

Zavřel dveře, aby se domem nešířil kouř, znovu se usadil a z humidoru na pracovním stole vytáhl zákonem zakázaný kubánský doutník. Odřízl špičku odřezávačem ve tvaru miniaturní gilotiny, vytáhl z horní zásuvky zapalovač a přidržel jej u druhého konce doutníku. Věc tak drahá jako tahle se snadno rozžhavila a okamžitě se dalo příjemně potahovat.

Opřel se do čalouněného křesla a uvolněně pokuřoval. Připadalo mu, že se do problémů svého života a spousty nezodpovězených otázek začíná čím dál víc zamotávat, že ho čím dál víc svazují.

Jako pavučina.

25. kapitola

Když později toho večera zazvonil někdo u dveří, Horn nadskočil v křesle a rychle uhasil doutník ve skleněném popelníku na stole.

Vyšel z pohodlí své pracovny a mířil chodbou ke vstupní hale. Na okamžik zalitoval, že u sebe nemá služební pistoli. Tato nejistota ho zneklidňovala, ačkoliv okolnosti samozřejmě k obezřetnosti nabádaly. Tohle se mu nepodobá; roky dělá svou práci bez ohledu na strach, jenž někdy přechází v panické zděšení. Noční pavouk jej možná trápí víc než kterýkoliv dřívější případ. A tohle je opravdu jako scéna vystřižená z napínavého detektivního románu, pozdní hodina za letní bouřky, muž v celém domě úplně sám, na dveře klepe neznámý člověk.

Zvoní.

Déšť už možná ustal.

A jak víte, že ten člověk je neznámý?

Horn položil ruku na kulovou kliku dveří a okýnkem s ozdobným kováním zamžoural ven. Déšť neustal. A za dveřmi stál neznámý člověk.

Otevřel a stanul tváří v tvář vysokému muži se širokými rameny v tmavém nepromokavém plášti. Stál částečně zahalen ve stínu dveřního prostoru a na hlavě měl čepici, jakou nosí poslíčci, plátno pokryté tenkým průhledným plastem proti vlhku.

„Kapitán Thomas Horn?“ zeptal se muž s úsměvem na tváři. Měl široké lícní kosti, orlí nos a výraznou, bojovně protáhlou čelist.

Horn muži potvrdil, že on je ten, koho hledá, tělo připravené k útoku, instinkt, který našeptával, že něco není v pořádku.

„Já jsem plukovník Victor Kray.“

Horn na muže nechápavě zíral. Nepoznával ho. Nevěřil, že patří k newyorské policii.

„Armáda Spojených států,“ dodal muž, jenž možná vytušil Hornovo zmatení.

„Aha!“ vydechl Horn. „Pojďte dál.“ Ustoupil a nabídl levou ruku, jíž plukovník potřásl. Pokud to skutečně byl plukovník. Pravačku Horn držel stranou, připraven kdykoliv ji sevřít v pěst.

Ve vstupní hale si Kray rozepnul kabát a Horn spatřil uniformu s působivou řadou medailí na hrudi. Z hlavy sňal lodičku a odhalil krátký sestřih ocelově šedých vlasů s ofinou vysoko na čele. Jestli Julius Caesar nevypadal jako tento muž, pak o hodně přišel.

„Rád bych si s vámi popovídal o jednom seznamu,“ řekl Kray, když mu Horn věšel mokrý plášť na háček. Z oděvu zavál pach zatuchlé vlny.

„Kouříte doutníky, plukovníku?“

„Jen když něco slavím.“

„Pijete skotskou?“

Kray se pousmál. „Častěji než kouřím doutníky.“

Horn pozval plukovníka do pracovny, pobídl jej, aby se usadil v křesle blízko dubového stolu, a nalil dvě skleničky osmnáctileté skotské whisky s ledem, jejž vysypal z miniaturní mrazničky ukryté v pokojovém baru právě pro takové příležitosti.

Plukovník se posadil, usrkl a toužebně se zahleděl na uhašený doutník v popelníku. „Možná si přece jen dám,“ řekl nakonec.

Horn mu podal doutník; připálil mu a potom znovu i sobě. O nelegálním kubánském původu se nezmiňoval, netušil, jak by na to armádní činitel reagoval.

Kray bafal a upil další doušek whisky. „Radosti civilního života,“ povzdechl.

„V armádě přece můžete pít i kouřit.“

„Ovšem ne v tak hezky zařízené pracovně, jako je tahle. Jste úspěšný muž, kapitáne, nejenže vám přeje štěstí.“

„To taky,“ souhlasil Horn.

Kray na něj upíral pohled, jenž by sám o sobě mohl být důvodem k povýšení. „Jaké jsou moje armádní povinnosti dnes, by vás nezajímalo. Možná se vám ale bude zdát důležité, co jsem dělával dřív. Průběh řádění Nočního pavouka sleduju především v internetovém vydání New York Times a televizních zprávách. Dlouho jsem se vzpíral nutkání jít sem za vámi, ale od počátku jsem věděl, že vlastně nemám na vybranou. Myslím, že bych vám mohl pomoci.“

„To by se mohlo hodit,“ prohlásil suše Horn a usrkl whisky. Obdivoval Krayovo charisma a osobité vyjadřování člověka zvyklého velet, jež si lze osvojit jen dlouhými roky armádní služby.

„V ozbrojených složkách této země působí také takzvané Tajné speciální jednotky. To speciální v sobě zahrnuje boj v městském nebo horském terénu; tahle dvě prostředí mají víc společného, než si mnoho lidí uvědomuje. Účelem oddílů zahrnutých v těchto jednotkách je plnit nebezpečné úkoly, které se musí udržet v tajnosti, ať skončí úspěchem, nebo nezdarem. Jejich členy jsou velice stateční muži, kapitáne, kteří ze sebevražedné mise dokážou udělat misi splnitelnou a jsou připraveni vykoupit vítězství v boji i cenou nejvyšší. Nikdy neskončí v zajetí. Nenalháváme si, že všichni do jednoho udrží jazyk za zuby.“

„My?“

„Já jsem ty muže pomáhal vycvičit,“ oznámil Kray, „a vedl jsem je v boji. To, co tenhle Noční pavouk, zvládnou taky. Neexistuje svislá plocha, se kterou by si neporadili, umějí nepozorovaně přijít a odejít i neslyšně zabít.“

„Náš muž je v tomto směru tak dokonalý, že se nevzbudí ani oběť, dokud už není příliš pozdě. Nikdy jsme nenašli žádné stopy zápasu.“

Kray se pousmál. „Divil bych se, kdybyste je našli. Muži, o nichž mluvím, jsou úžasně obratní a jemní, ale zároveň rozsévají smrt. Jsou cvičeni k tomu, aby byli schopni vyvraždit nepřátelský oddíl ve spánku, jednoho po druhém. A co se zabijáka, kterého stíháte, týká, křehká jemnost může být součást vzrušení, rituálu. Udržet ženy co nejdéle ve spánku. Když se pak probudí, jsou už bezmocné, svázané. Možná ne dokonale, ale rozhodně tak, aby nemohly utéct. Bude připraven zalepit jim ústa páskou v momentě, kdy otevřou oči. To je možná ten okamžik, kdy se mnoho z nich probouzí, páska náhle bránící v dýchání.“

„Jako v noční můře,“ utrousil Horn.

„Och, já myslím, že to je docela běžná noční můra. Alespoň u žen.“

„Jak si může být jistý, že spí, než se k nim vloupá?“

„Pravděpodobně je zvenčí pozoruje nočním dalekohledem nebo infračervenými brýlemi.“

„Takže vidí potmě,“ dovozoval Horn, „jako opravdový pavouk.“

„A stejně tak je váš muž noční dravec, jako opravdový pavouk. Nebo jako bývalý člen Tajných speciálních jednotek.“

Horn si Kraye zvědavě prohlížel. Plukovník musel vytušit, nad čím přemýšlí.

„Tím, že jsem tady, hodně riskuju,“ pokračoval. „Budu vám muset věřit.“

„Proč?“ otázal se Horn.

„Členové těchto jednotek jsou nejdokonaleji cvičenými tajnými zabijáky na světě, ale po skončení aktivní vojenské služby, a psychologické readaptaci, se téměř do jednoho stávají slušnými občany, ať už armádního, či civilního života. Pravdou ale zůstává, že jedním z důvodů, proč jsem tady, je, že se cítím spoluodpovědný za výcvik takto schopných zabijáků.“

„Řekl jste téměř do jednoho.“

Kray se znovu pousmál, tentokrát smutně, jako by se chystal převykládat Old Soldiers, slavný projev na rozloučenou generála MacArthura. „Nic není dokonalé, kapitáne. I proto Tajné speciální jednotky vznikly. Rád bych zůstal přesvědčen, že se na vás mohu spolehnout a že to, co se teď chystám odhalit, uchováte v tajnosti, ale uvědomuju si hrozící nebezpečí. Může se stát, že jednoho dne vám nezbude nic jiného než tuto informaci i zdroj, ze kterého pochází, prozradit.“

Co se chystám odhalit? „Mohu vám slíbit, že se pokusím udržet věc v tajnosti, plukovníku.“

„O víc vás nemohu žádat.“

„Očividně se domníváte, že jeden z příslušníků vašich Tajných jednotek se nedokázal po návratu do běžného života cele adaptovat.“

„Ano, musím přiznat, že je to možné.“

„Máte na mysli někoho konkrétního?“

„Ne, to nechám na vás. Jsem voják, nikoliv detektiv, ani kriminalista.“ Sáhl do boční kapsy saka stejnokroje a vytáhl složený bílý list průklepového papíru. „Dám vám tento seznam. Všechna uvedená jména patří bývalým příslušníkům Tajných jednotek.“

Skvělé, pomyslel si Horn. Další seznam.

„Současní vojáci nemají k páchání takových zločinů příležitost.“

Toto stanovisko už Horn jednou slyšel. Nejspíš bylo pravdivé.

„Položím seznam na stůl, dopiju skotskou a odejdu. Žádám vás, abyste zapomněl na moji návštěvu, stejně jako na to, jak jste k tomuto seznamu přišel.“

„Dohodnuto,“ souhlasil Horn.

Kray se postavil, položil list přesně do rohu stolu a obrátil do sebe zbytek skotské. „Není třeba mě vyprovázet.“ Usmál se. „Ten vynikající doutník dokouřím na ulici. Kubánský, že ano?“

„Ano,“ potvrdil Horn.

Očekával, že se plukovník rázně otočí zády k němu, ale on se poklidně obrátil k odchodu a s lodičkou v podpaždí odkráčel z pracovny ven.

Nedlouho na to uslyšel Horn, jak se přední dveře otevřely a zase zabouchly.

Z háčku ve vstupní hale, kam se zašel podívat, zmizel Krayův kabát. Jen louže vody na podlaze připomínala, že se tam plukovník objevil.

Vrátil se do pracovny a sebral seznam ze stolu. Kray vůbec nemusel vědět, že policii už kontaktoval Altman. Jména z papíru se mohou shodovat s Altmanovým seznamem.

Jenže neshodovala.

Horn nepoznával ani jedno z nich.

Zůstal nehybně stát a přemýšlel. Existuje několik možností. Tajné speciální jednotky mohou být rozděleny do buněk, které o sobě kvůli přísnému utajení vzájemně nevědí. Anebo byla jména na Altmanově seznamu vybrána náhodně, aby vyšetřování odvedla stranou od Tajných jednotek. Pokud jde o tento případ, Altman si toho ani nemusel být vědom. Proč by mu federální vláda měla důvěřovat?

Protože jestli je agentem CIA, pak právě Altman rovná se vláda.

Každopádně, agent Altman nedodal tak dobré informace a nespolupracoval tak spolehlivě, jak předstíral.

Horn se rozhodl Altmana o Krayově seznamu a jiné utajené jednotce než té, jejíž existenci mu prozradil on, potažmo armáda, neinformovat.

Uložil seznam do zásuvky pracovního stolu a podíval se na hodinky. Půl jedenácté. Anna musela zůstat v práci kvůli hodnocení pracovníků noční směny, takže se doma ještě několik hodin neukáže.

Horn usoudil, že pro dnešek už toho bylo dost, a odebral se do postele.

Starostí, které mu bránily spát, měl v zásobě požehnaně. Dopoledne doslova přišli o posledního podezřelého a nyní mají nový seznam jmen, z nichž všechna jistě nebudou použitelná. Vývoj vyšetřování ustrnul na mrtvém bodě, k hrozivému zástupu obětí se připojila další žena a Nina Countová se pokouší dohnat zabijáka k osobnímu střetnutí tím, že jej veřejně zesměšňuje. Horn usoudil, že může očekávat další hovor se zástupcem náčelníka Larkinem. A zanedlouho také další vraždu. Valí se na něj záplava momentů, které nahánějí hrůzu.

Usínal s obavou, zda Anna neucítí kouř z doutníku v přízemí domu, kudy Kray odešel vstříc temné noci. Kray, který tam nikdy nebyl.

Deštivé noci Paulu deprimovaly a znervózňovaly. Byla vyčerpaná únavou, věděla však, že neusne, a tak si ani nešla lehnout do postele. Domů přišla až pozdě v noci a před hlavním vchodem stačila ještě šlápnout do kaluže. Zhltla večeři, kterou cestou koupila u Číňanů, a teď ji pekelně bolel žaludek. Noha, jíž stoupla do vody, jí stále připadala vlhká, ačkoliv si sundala boty a osušila ji. A také pojala podezření, že si pěstuje vředy.

Práce. Copak je takový pitomec, že se stále živí tímto povoláním? Proč musí nést zodpovědnost za netvora, který leze po stěnách do ložnic nevinných žen, jež potom mučí a zabíjí? Jaké byasi bylo mít pevnou pracovní dobu? Mít kroužek přátel, kteří o ponurých stránkách života příliš mnoho nevědí? Nenosit zbraň?

Jaké by to bylo jít na rande?

Usazená na pohovce s nohama opřenýma o kávový stolek pozorovala své dolní končetiny. Kotníky oteklé z mnohahodinové práce na nohou. Nehty ostříhané nakrátko hrozily bolestivým zarůstáním. O pedikúře a krásných růžových prstíkách v černé policejní obuvi si mohla nechat jen zdát.

Do hajzlu!

S námahou se natáhla pro zpola nedopitou plechovku piva, již si odložila na stolek. Na televizní obrazovce mihotající se za jejími utrápenými chodidly běžel propagační klip na film, který právě přicházel do kin. Skončil záběrem na bývalou modelku hubenou jako bidlo v upnutých cyklistických šortkách, jak divoce mává na skalnaté plošině na vrcholu hory, kterou by nezdolal ani Noční pavouk. Jistě. Střih na sérii krátkých snímků, montáž absurdně rozesmátých obličejů mezi obrazy požárů, míst zločinu a dopravních nehod. Začínají zprávy v jedenáct.

Paula se pohodlně opřela, dala si lok piva a volnou rukou sáhla po ovladači. Zmáčkla tlačítko a zvuk, jenž prve úplně vypnula, se vrátil.

Okouzlující a dokonale upravená Nina Countová s vážným výrazem hleděla do kamery, která se pásla na její chladné bezchybnosti. Na stolku před sebou měla Nina složené pěstěné ruce s krásnou manikúrou a ještě krásnějšími prsteny.

„Další nepokoje na Blízkém východě,“ oznámila. „Palestinský…“

Jistě má také dokonalou pedikúru, z níž by každý fetišista šílel, pomyslela si Paula.

„Domácí zprávy…“

Paula se opět soustředila.

„Lovci zločinců kapitánu Thomasi Hornovi z newyorské policie se téměř podařilo zatknout vraždícího psychopata přezdívaného Noční pavouk. V dramatické dopolední honičce na manhattanské East Side…“

Paula poslouchala moderátorčino líčení o Hornově zoufalé snaze dohonit muže, jenž mohl být Nočním pavoukem.

Ve světle vyšperkovaného vyprávění Niny Countové mohl člověk nabýt dojmu, že Horn představuje ztělesnění mytické odplaty za zabijákovy činy, jako by se jen oni dva, Horn a Noční pavouk, utkávali na život a na smrt v zápase muže proti muži. Domýšlivá blondýna stihla zároveň častovat vraha opovržlivými termíny jako chorý ubožák, sexuálně zakrnělý zbabělec, chudák plný pochyb a nenávisti k vlastní osobě…

A co psychotický, obratný a smrtící? napadalo Paulu.

Nepřekvapilo ji, že tak mazaná novinářka má kontakty u policie; jinak by se o Hornově marném pronásledování nedozvěděla tak brzy. A vzhledem k tomu, že míra úspěšnosti televizních zpráv závisela především na míře sledovanosti, nedivila se ani, že se Nina snaží dále rozvést vyprávění osobitých a vzrušujících postav, jakými Horn a Noční pavouk bezesporu byli. Diváci se na nočních pokračováních jejího zčásti sladkobolného, zčásti záhadného příběhu z vlastního města brzy stanou závislí. Co na tom že pro lidi, kteří jsou do případu přímo zapletení, znamená celá situace velkou tragédii.

Nestalo se však poprvé, že televize a bulvární plátky hrůznou skutečnost, mučení a smrt takto banalizovaly.

Co Paulu štvalo nejvíc, byl způsob, jakým Nina Countová promlouvala přímo k Nočnímu pavoukovi. Urážlivě, až provokativně za detailních záběrů kamery na její bezvadně nalíčený obličej modelky. Paula velmi dobře rozuměla vzkazu ve vyzývavém pohledu modrých očí, rudých rtech a růžovém jazýčku, který mlsně převaloval každou ponižující poznámku.

Tuší Horn, co má Nina Countová za lubem?

Obrazovka teď ukazovala snímky vykolejeného vlaku a z vrtulníku pořizované záběry popadaných vagonů na zalesněné ploše.

Paula dálkovým ovladačem televizi vypnula, položila se na opěradlo a zavřela oči.

Dokážou si Horn s Bickerstaffem jako muži opravdu plně uvědomit, o co se Nina Countová pokouší? Kam to chce dovést?

Bickerstaffovi moc nadějí nedávala, Horn by podle jejího mínění mohl být úspěšnější. Čím více detektiva poznávala, tím více chápala, jak si získal respekt i těch nejcyničtějších a nejkritičtějších mužů na Zemi.

A žen. Nejsme, nejsem, vůči cynismu imunní. Co všechno se o sobě dozvídáme! Věci, které vědět nechceme…

Paula dopila pivo a odložila plechovku na výtisk týdeníku Newsweek na stolku. Úplně vyčerpaná se schoulila na bok na pohovku, bosé nohy zamotané do sebe a zavrtané pod polštářem, aby udržely co nejvíce tepla.

Věděla, že by se měla přinutit vstát, než zcela propadne spánku, ale cítila se tak příjemně, že se nakonec rozhodla zůstat, kde je. Noci jako tahle se stávaly běžnou praxí. Kolem třetí hodiny ranní se probudila natolik, aby se odpotácela do ložnice, vděčně zalezla do postele a spala až do chvíle, kdy se rozdrnčel budík.

Takový postup jí vyhovoval mnohem lépe, než vstát nyní, vyčistit si zuby, převléci se do pyžama a několik hodin bezúspěšně čekat, než usne. Lépe si odpočinula.

Zkušenost ji vycvičila. Co se naučila zkušeností, jí pomáhalo přežít, zatímco nepříliš nadějné vyhlídky se ztrácely v podvědomí. Bude schopná rychle si osvojit umění uchovat si duševní zdraví a vydržet napětí a nebezpečí, které s sebou přináší práce, již dřív nazývala svým povoláním?

Je to závod mezi tím, co se naučila, a riziky, na něž ve své profesi narážela.

A každý den, někdy víc, někdy méně a mnohdy nepoznatelně, dávala v sázku svůj život.

26. kapitola

Arkansas, 1978

Odcházejí. Myslel si, že už k tomu nedojde, ale teď odcházejí.

Dvanáctiletý Aaron Mandel je slyšel z tmavého sklepa, kde téměř nahý ležel na zemi. Brzy už bude venku, pryč ze stísněného prostoru, pryč od pachu, horka a lepkavého potu. A od pavouků.

Aaron ale nevěděl jistě, jestli chce ven. Dění ve sklepě rozuměl a nikdy jej nepřekvapilo. Překvapení, těch se bál nejvíce. Těch špatných. Tady alespoň zůstával v bezpečí před tím, čemu nerozuměl. Co ho mátlo a co mu nahánělo hrůzu.

Jen kdyby tady nebylo takové vedro!

Snažil se mrkáním zbavit potu, který mu stékal do očí a štípal. Tím však bolest jen ještě zesílila.

„Slabým a bezmocným připadne tato zem.“ Matčin hlas. „Malí a utiskovaní, tvorové, již létají a již se plazí, zobák a kusadla, dráp i klepeto.“

Ta slova Aaron důvěrně znal, držel je v mysli, a když se zaposlouchal, vždycky je uslyšel; někdy se ozývala i neočekávaně, bez ohledu na to, co právě dělal nebo kde byl. Při procházce v lese, při výuce ve škole těch pár dní, kdy se tam objevil, při rybaření v bahnitém jezeře, a také když pozdě v noci usínal a naslouchal nářkům cikád za otevřeným oknem… Zobák a kusadla, dráp i klepeto…

„Slabým připadne,“ ozval se v odpověď mužský hlas. Pak stejnou formuli opakovala nějaká žena, jako by recitovali z knihy.

Aaron matce a jejím přátelům, celému tomu shromáždění, nikdy úplně neporozuměl. Náboženství. Bůh. A jeho matka mívala cosi společného s hady. Předtím, než přišlo něco, co nazývala procitnutím. Teď to byli brouci. Pavouci. Náboženství patřilo k věcem, které Aarona mátly; jak nutilo lidi smýšlet, čeho všeho pro něj byli schopni.

„Prach,“ pronesl mužský hlas.

„Prach prachu,“ řekla nějaká žena ozvěnou.

„Ne, měl jsem na mysli, že vidím přijíždět auto.“

„Dávej na sebe pozor, Betheen,“ nabádal ženský hlas. „Obzvláště nyní.“

„Jako vždycky dávám,“ odvětila Aaronova matka.

Horkým vzduchem a temnotou zaznělo tlumené přibouchnutí dveřního ochranného síta. Ač takto potlačený, Aaron ten zvuk bezpečně rozeznal. Odešel poslední člen shromáždění. Shromáždění lidí, kteří hlučně hovořili a zpívali jako jeden muž, kteří se dokázali na opačné straně sklepních dveří nabudit tak, že vykřikovali věci, jimž Aaron nedokázal porozumět. Jazyky, říkávala matka. Mluvení jazyky. Uvažoval, jestli až bude starší, konečně pochopí.

Aaron vyčkával, ale matka se neukázala, nepřišla mu otevřít. Slyšel, jak se v domku pohybuje, ale pro něj si nepřišla.

Nevšímal si pavouků na noze a pravé paži. Zůstával ležet bez pohnutí a naslouchal. Pavouci se rovněž přestali hýbat, jako by vytušili jeho myšlenky, jeho přání.

Znovu se ozvalo prásknutí dveřního síta.

„Oakland Mandel povýšen do hodnosti poddůstojníka, vyslán do Německa!“ oznamoval otec vzrušeně.

Otec! Co dělá doma? Měl se vrátit až za dva dny. Kdy by ze „základny“, jak tomu říkal, přijel ve stařičkém kombíku domů na víkend.

„Co to povídáš, Oaklande?“ Hlas Aaronovy matky.

„Budu přeložen. Převelen na základnu blízko Mannheimu v Německu. Velitel záložního automobilového parku.“ Otcův hlas zněl hrdě. „Ty nemáš radost?“

Matce chvíli trvalo, než odpověděla. „Myslím, že ne.“

Otcovy těžké kroky na prkenné podlaze. „Tohle už jsme probírali, Betheen. Věděla jsi, že žádám o přeložení.“

„Probírali jsme to stejně jako všechno ostatní.“

„Není důvod, aby se ti v Německu nelíbilo.“ Otec se začínal rozčilovat. To Aaron vždycky poznal. Přál si je oba utišit, hned, aby spolu nemohli mluvit, aby se nehádali.

„Já odsud nemůžu odejít, Oaklande.“ Tón matčina hlasu se rovněž změnil. Byl vyšší, jako když mluvila ke svému stádu. Anebo ve chvílích, kdy Aarona neměla ráda. „Dnes už vím, že tohle je místo, kam patřím. Této zemi. Přímo sem. K mému shromáždění.“

„Co se mi to snažíš namluvit, Betheen? Že ke svému manželovi nepatříš?“

„Že do Německa neodejdu.“

„Hovno že neodejdeš!“

„A v tomto domě se nebude mluvit sprostě.“

„Tahle zasraná skládanka z karet už naším domovem dlouho nebude. Strýček Sam už všechno zařídil. V Německu se stavějí nový kasárna.“

„Kde teda budeš bydlet sám.“

„Odcházíš se mnou, Betheen. A ti blázni, kterým říkáš shromáždění, můžou jít do pekel.“

„My už v pekle žijeme, Oaklande.“

„A co má být, kurva, zase tohle?“

„Jsme uvězněni v pekle, ale ne napořád. Malí a utiskovaní, klepeto i…“

„Sklapni hubu! Tyhle zasraný hovadiny! Pro boha svatýho! Nechápu, proč to ještě snáším! Já jediný můžu být v tomhle domě za svatýho!“

„Vím, co já sama musím udělat, Oaklande. Co je mým rozkazem a mou povinností. Víš, nejenom ty dostáváš rozkazy a zprávy. I já je dostávám a musím je uposlechnout.“

„Poslechnout koho? Jaký zprávy a od koho?“

„Pán má své legie. Já patřím k těm, k nimž promlouvá.“

„Někdy mě děsíš, Betheen. Ty a tvoje bláznivý řeči.“

Aaron se posunul ke dveřím, aby lépe slyšel, a také proto, že už měl od tvrdé podlahy zdřevěnělý loket, o který se opíral. Museli ho zaslechnout.

„To je Aaron? Tys toho kluka zase zavřela do sklepa?“

„Ne, Aarona ne. Našeho syna ne.“

„Bože na nebi! Tvrdíš, že Aaron není můj? Tak o tom je celej tenhle zatracenej blázinec?“

„Varovala jsem tě před rouháním na svatém místě.“

„Máš to v hlavě pěkně pomotaný, ženská.“

„Určitě jsem tě varovala!“

„Jedním z tvých zaklínadel, to možná. Tahle chatrná díra není svatá a ty taky ne.“

„Síť a zákon velí vyvoleným.“

„Aha! A copak je tohle za hovadinu?“

„Síť a zákon. Nevarovala jsem tě? Nevarovala?“

Podlaha za sklepními dveřmi zavrzala. Aaron zaslechl další, tlumený zvuk.

Něco v něm se pohnulo. Chladné vědomí něčeho, co ještě nebylo skutečným. Něčeho, o čem nechtěl vědět.

„Betheen! Ty zatracenej blázne!“

„Ne zatracený, Oaklande.“

„Polož tu brokovnici, než ti ji seberu.“

„Sebereš mi ji a co, Oaklande?“ Matčin hlas zněl teď velmi klidně, přesto v její řeči bylo něco, co nahánělo strach. „Co pak uděláš, Oaklande?“

„Strčím ti ji do tvýho tlustýho zadku, přesně to udělám!“

Z rány, která vyšla z brokovnice, rozbolely Aarona uši i za dveřmi sklepení.

Vyskočil, jako by chtěl utéct před vlastními otravnými myšlenkami, a bušil pěstmi na dveře. „Já chci ven! Pusť mě ven!“ Jeho hlas zněl po výstřelu tak slabě, jako by svět kolem něj ohluchl. Malým a utiskovaným připadne…

Dveře se otevřely a dovnitř se vlilo světlo. Matka s brokovnicí v náručí, již chovala jako dítě, ustoupila stranou. Obličej měla stále stejný, přesto vypadal jako maska.

Na zemi ležel jeho otec, jednu paži složenou pod zády, hrudník celý rudý. Aaron se zahleděl na bílou kost, hladkou jako naleštěný kámen.

Uvědomil si něčí křik.

To on křičí. Slyší svůj vlastní hlas!

„Pojď ke mně, Aarone!“ řekla matka rozhodným hlasem, jako by něco provedl a měl si jít pro trest.

Zavrtěl hlavou. Začal ustupovat; sklepení se vědomě vyhýbal.

„Vím dobře, kdo jsi,“ řekla a dlouhou zbraň obrátila proti němu. „Nemysli si, že tě nepoznám.“

Rozběhl se a narazil do dveřního síta. Vrazil do něj, až odletělo, a octl se na prkenné verandě. Seběhl tři dřevěné schody a utíkal dál.

Zbraň znovu zahřměla a on ucítil, jak mu těsně kolem hlavy proletěla sprška hrubých broků.

Vrhl letmý pohled přes rameno a spatřil matku, jak znovu zaciluje, ale pak zbraň odhazuje. Oba náboje dvouhlavňové pušky už vystřílela. S prázdnýma rukama se teď dlouhými, vrávoravými kroky přibližovala k Aaronovi, obličej stále zahalen maskou. Matčin, a přesto ne její.

„Vím dobře, kdo jsi!“ vykřikla znovu. „Jsi zlé oko satanovo! Tajemné, hříšné sémě otcovo!“

Aaron se nesnažil dopátrat významu jejích slov. Otočil se a sprintoval k lesu.

Ona mu však odřízla cestu. Obrátil se a utíkal pryč kolem zadní části domu. Nohy se mu zaplétaly do vzrostlé trávy a křovin, zpomalovaly ho. Stejně vždycky utíkal v nejhorších snech, než se celý zpocený a roztřesený probudil. Je tohle noční můra?

Před ním se vynořily další lesy, pak horské úbočí.

A stará stodola na spadnutí. Každou chvílí hrozilo, že se zřítí, ale nikdy se tak nestalo, a nestane.

Stodola, ve které se Aaron cítil bezpečně, spolu s pavučinami a jejich tvůrci, kde s pavouky trávil dlouhá odpoledne, dotýkal se jich, osahával jejich obydlí, žasl nad jejich životy, nad tím, co vědí a proč. Jeho matka je uctívala, šuškalo se ve škole. Jeho matka je bláznivá. Proběhlo několik rvaček, i krvavých, a pak už si nikdo před Aaronem nic takového říct nedovolil. Věděl ale, že když tam není, aby bojoval, hovoří se o tom stále.

Ve stodole mě možná neobjeví!

Trhaně nasával co největší množství vzduchu. S bolestivým pocitem v plicích vrazil do vysokých dřevěných vrat, jež kvůli zrezivělým a ohnutým pantům držela asi na dvacet centimetrů otevřené. Nedbal třísek, které se mu zabodávaly do holé hrudi, a protáhl se dovnitř.

Obklopilo ho teplo a paprsky slunečního svitu, v nichž vířil prach smíchaný s kusy uschlých stébel a duchy zvířecích tvorů. Pavučiny se v místech, kudy škvírami mezi starými latěmi pronikalo slunce, leskly jako třpytivé baňky. Zdobila je černá stvoření a bílé žmolky, třásly se svíjivým pohybem. A za nimi Aaron spatřil tmavý stín, ve kterém by se dalo skrýt.

Provlekl se pod jednou z větších pavučin, o kterých mu matka kladla na srdce, že je nesmí přetrhnout, a vlezl do tmavého kouta. Oči ho pálily a dýchal přerývaně, jako když člověk pláče. Všude kolem sebe cítil rozrýpanou zem zasypanou stébly uschlých trav a starý pach zvířat.

Na udusané půdě zadřelo křídlo vrat. Zaskřípal pant a stodola se zalila světlem. Už zde není bezpečno.

V otevřených vratech spatřil Aaron oproti tmavé zemi a jasnému nebi černou siluetu matčiny postavy. Z dlouhé okresní cesty za jejími zády se zvedala oblaka prachu. Auto.

Aaron pozoroval matku, jak vkročila dovnitř, otáčí hlavou sem a tam a rozhlíží se na všechny strany. Postoupila do tmavého stínu a napřáhla ruku, v níž držela sekeru na dlouhém toporu.

„Nemusíš se přede mnou skrývat. Před svou vlastní matkou, jež tě přivedla na tento svět. Slyším tě dýchat, Aarone, slyším tvůj plamenný dech!“

Jako zvíře, které zachytilo pachovou stopu a ví, kudy jít, se náhle rozeběhla přímo k němu.

Vyděsila ho tak, že nebyl schopen pohybu. A pak už stála před ním a bránila mu v útěku. Pořád vsedě se drápal dozadu, až holými rameny narazil na tvrdé dřevo a nemohl ustoupit ani o píď dál.

Matka zvedla sekeru nad hlavu.

A ťala.

Bolestí v pravém chodidle vykřikl Aaron tak, že matka udělala krok zpátky. Zvedl se z podlahy a odkulhal kolem ní. Tváří se přitom otřel o její měkké zpocené ňadro ukryté v domácích šatech. Ucítil závan vůně; ale známý matčin pach nerozeznával.

Se skuhráním a zkrvavenou nohou se co nejrychleji potácel k otevřeným vratům. Nebyl se však schopen hýbat dost rychle. V jasném dni před stodolou viděl zastavovat auta, mezi nimi i vůz s blikajícím červenomodrým majákem. Než vystoupil, nohatý šerif Lester v hnědé uniformě sáhl za sebe na zadní sedadlo a vytáhl pušku podobnou brokovnici, jíž Aaronova matka odpravila jeho otce.

Bolest v noze přinutila Aarona zastavit; sesunul se na udusanou hliněnou zem. Pohlédl na znetvořené pravé chodidlo, palec odštípnutý od ostatních prstů, kosti a krev. Sevřel se mu žaludek a chtělo se mu zvracet.

Matka už zase stála u něj, rozkročená téměř přímo nad jeho tělem. Sekeru svírala oběma rukama u konce násady.

„Cože?“ křičela. „Cože?“

Aaron si uvědomil, že se jí na něco ptal, a ve zmatku zvířených myšlenek se snažil pochytit, co to bylo.

„Proč?“ tázal se někdo jeho hlasem. „Proč? Proč mi chceš ublížit?“

„To je rozumná otázka, paní Mandelová,“ ozval se za ní klidný šerifův hlas.

Jeho matka se na šerifa ani nepodívala. Civěla na Aarona pohledem, který u ní ještě nikdy neviděl. Od vytřeštěných očí se odrážely paprsky světla, ale zbytek jejího těla zůstal zahalen tmou; ve sluneční záři, jež se jí opírala do zad, a před třpytivými vlákny pavučin byla postava téměř celá černá. Jako otvor do jiného světa.

„Jak můžeš věřit v boha,“ tázala se matka, „bez víry v satana?“

Pozvedla sekeru vysoko nad Aaronovu hlavu.

A šerifova zbraň zahřměla a odstřelila jí půlku obličeje.

„Já,“ hřímal o deset let později v ostrém slunečním světle v Louisianě výcvikový instruktor Tajných speciálních jednotek, „jsem vaše nejhorší noční můra a nejzákeřnější démon, jakého jste kdy poznali.“

Týž instruktor několik let poté vzpomínal, jak mu nováček Aaron Mandel, stojící nehnutě v plné polní a s maskovacím líčením na obličeji, oplatil tvrdý pohled svým. A ještě tehdy mu běhal mráz po zádech.

27. kapitola

New York, 2003

Cindy Vineová měla pocit, že se ze všeho zblázní. Spravovala domácí rozpočet a peněz se nedostávalo. Joe pracoval méně hodin, ona neúspěšně hledala zaměstnání. Přežité kancelářské práce, které ovládala, zoufale nestačily. Počítače ji děsily k smrti a nikoho nezajímalo, že umí katalogizovat a jak rychle píše na stroji.

A teď tohle!

Nemocnice nabídla odškodné. Tři sta tisíc dolarů! A navíc veškeré léčebné výdaje pro Alana.

A Joe odmítl.

Byt se jí ještě nikdy nezdál tak malý, nábytek tak opotřebovaný, kuchyně zastaralá, koberec ošoupaný.

„Proč, Joe? Pro boha svatého, proč?“

Ale on tam jen tak stál uprostřed obývacího pokoje a koukal na ni tím svým rozzlobeným a zároveň trochu pobaveným pohledem, který pomalu začínala nenávidět. Tomu nikdy neporozumíš, říkaly jeho oči. Nemáš na výběr, musíš to nechat na mně. Musíš věřit mému úsudku. Nemáš na výběr. Nemáš na výběr.

„Joe?“

„Protože to nestačí, Cindy. Dluží nám víc. Chci přiznání viny. Bez toho žádná suma peněz nebude dost vysoká. Chci, aby řekli, že se zmýlili, po tom, co z Alana udělali… Po tom, co s Alanem udělali!“

„Podle jejich stanoviska nepřiznají žádné zavinění, ani když navrhli odškodné. Takhle nám to přece řekli.“

„Můžou to stanovisko změnit.“

Uvnitř se zmítala rozčilením, ale navenek zůstala klidná. Posledního půl roku se o této věci nahádali víc než dost. Jaký to všechno má smysl, když to člověka kousek po kousku, slovo za slovem ubíjí? Jak to může Alanovi či komukoliv jinému pomoci? A zatímco všechno ostatní se hroutí, hromada účtů úspěšně roste. „Co na to říkali naši právníci, když jsi jim oznámil, že nabídku nepřijmeš?“

„Že by nám doporučili totéž.“

„Oni?“

„Larry Sigfried. Naši společníci. Projednali to a došli ke stejnému závěru.“

Nevěděla, zda mu má věřit. Pokoj se zdál ještě menší a dusnější. Cindy se z toho horka zamotala hlava a musela se posadit. Zavrávorala a třemi potácivými kroky došla pozadu k sedačce. Svalila se na ni, ruku přitisknutou na čelo.

„No tak, Cindy. Jsi v pořádku, drahá?“

Nemohla se na něj podívat. Jsem v pořádku? Nabídka třísettisícového vyrovnání. Ne, díky. Netřeba poradit se s manželkou. Tuší vůbec, jak moc to znamená?

Nakonec se střetli pohledy; v tom jeho se mísila starost s neústupností. „Odmítli jsme už poloviční částku, Joe. Nemyslíš, že jednou přijde okamžik, kdy nemocnice, skrze své právní zástupce, dá jasně najevo, že tohle už stačí, tohle je naše hranice, pane a paní Vineovi? Zdvojnásobili jsme nabídku, a vy jste bláznivě odmítli. Uvidíme se u soudu.“

„Ne. Takhle právníci navíc vůbec nemluví, jedině ve filmech a v televizních show. Vyjednávání podle mého teprve začínají. A naši právní zástupci to vidí stejně.“

Všimla si, že zaměstnanci nemocnice byli pro Joea prostě právníci, zatímco pracovníky advokátní kanceláře, která rodinu Vineových zastupovala, nazýval právními zástupci, popřípadě společníky. „Já jsem taky jejich klient. Copak to nechápou?“

„Víš, jak jsme se domluvili, Cindy. Co jsme jim řekli. Budou-li mluvit s jedním z nás, jako by hovořili s námi oběma.“

„Tak jak by ses cítil ty, kdybych ty peníze odmítla já, a ani se tě nezeptala?“

„Já bych to pochopil.“

„A pochopil bys, kdybych do budoucna chtěla, aby ses se mnou radil? Souhlasil bys s tím?“

„Ne.“ Tvář mu zrudla rozčilením. „Nestojím o žádné tvoje proklaté hry se slovíčky, Cindy. Odmítnout druhou nabídku vyrovnání bylo dobré rozhodnutí, ať si myslíš, co chceš. Ty těmhle záležitostem nerozumíš. Případy jako ten náš se obyčejně vyřeší mimosoudně, ale někdy se táhnou i celá léta.“

„Léta? A co si počneme mezitím? A jak zamýšlíš platit účty?“

„Zvládáme to přece dobře.“

„Říká člověk, který nevypisuje složenky.“

„Přesně tak! Ten to říká!“

„Jelikož ty to tady máš na povel, Joe, řekni mi, kde vezmeme peníze. Pracuješ na zkrácený úvazek, já se snažím hledat práci, ale bez úspěchu. A i kdybych nějakou našla, nejspíš bych stejně nebyla schopná ji dělat, protože události posledních týdnů mi naprosto rozložily mozek. Běžný účet jsme opět přečerpali. Takže mi laskavě sděl, kde, sakra, vezmeme peníze na jídlo?“

„Můžeme přečerpat Visa kartu.“

„To už jsme udělali.“

„Tu druhou, tu, co přišla poštou minulý týden.“

Nechápe… Nedochází mu… Cindy sklopila hlavu a ve snaze potlačit vzlyky z pocitu naprosté marnosti schovala obličej do dlaní. „Dlužíme tisíce dolarů, Joe.“

„A usilujeme o miliony.“

Vzhlédla k němu. „Ty tomu opravdu věříš?“

„Jiní lidé v naší pozici je dostali.“

„Jenže tobě nejde jen o peníze, že ne?“

Znovu zrudl. Zuří. Vysoukal se z deštěm smáčené bundy, kterou měl od rána na sobě, zmuchlal ji a hodil do křesla. Spravedlivý vztek. Už v tom dosáhl dobré úrovně. „Máš naprostou pravdu! Nejde jen o peníze! Jde o spravedlnost! Pro Alana! Copak jsi na něj zapomněla?“

„Tohle není fér, Joe.“

„Možná ne. Ale Alan si zaslouží mnohem víc. Nevím, jestli se to podaří, ale až tohle skončí, chci si alespoň říct, že jsem pro něj dosáhl spravedlnosti.“

„Na spravedlnost pro Alana už je příliš pozdě, Joe. Žádná suma peněz jazýčky vah nevyrovná.“

„Tomu nevěřím. Musím mít víru ve spravedlnost. Jedině tak mohu dál žít.“

Pomsta. Pro Joea. Cindy znovu sklopila hlavu a nic neříkala.

Nebylo už co dodat. On rozumu naslouchat nebude, a ona si zdaleka nebyla jistá, že jde opravdu o rozum. Miliony dolarů. Jestli Alan přežije, a on musí žít –, jen pomysli na všechno, co by pro něj s takovými penězi mohli udělat. Musela uznat, že s vidinou budoucích milionů dávalo smysl vzdát se několika set tisíc. Poslední dobou byla hodně popletená, a Joe má možná pravdu.

„Jdu za Alanem. Přidáš se?“ Mluvil k ní klidně. Laskavě. Překvapil ji tím.

Cindy povzdechla. Spolkla roky, bolest i kompromis, který nebyl výsledkem ničeho jiného než její kapitulace, vzdala se protestu.

Přikývla a zvedla se z pohovky. Tělo měla rozlámané, ramena svěšená. Zdálo se, že Joea tragédie, která Alana potkala, i spor s nemocnicí posiluje, byl mnohem odhodlanější. Ale ji samotnou to ničilo. Předčasně stárnula. Cítila se tak slabá; jako by se uvnitř jejího těla zlomilo víc než nějaká kost, zničilo víc než nějaká tkáň. Nechtěla bojovat. Už ne.

„Venku pořád mrholí, ale je teplo,“ řekl.

„Zajdu si pro deštník,“ hlesla. „A tobě vezmu taky.“

Déšť mu to ulehčoval. Noční pavouk stál v prostorné podzemní garáži budovy Arcade, kde sídlila vysílací studia zpráv Eye Spy Niny Countové. Nikdo jiný tam nebyl, nikdo ho neviděl. A i kdyby ano, nikdo by se nad ničím nepozastavoval, v takovém počasí lidé často nosili lehkou pláštěnku s límcem vyhrnutým až k obličeji. Klidně i baseballovou čepici staženou do čela, jako to dělají nadhazovači, aby skryli svůj pohled před pálkařem.

Noční pavouk chtěl ale skrýt svůj obličej. Desítky, stovky drobných jizviček po odloupané kůži prozrazovaly, kde všude ho pavouci pokousali. Chvíli trvalo, než si jeho obranyschopnost na kousnutí přivykla, než se mu přestalo dělávat zle z jedu, který měl paralyzovat bezmocné oběti.

A potom mu najednou pavoučí kousance i samotní pavouci přestali vadit úplně. Člověk se promění v to, na co si zvykne, a stane se imunní. Zajatec začne napodobovat chování svého únosce a pak, když dostane příležitost, stane se únoscem jeho, nebo odpovídající náhražky. Jasně se to ukázalo v koncentračních táborech; napodobitelé, kteří posléze působili jako důvěrníci a dozorci, byli mnohem krutější než skuteční věznitelé. Krutější, nebo chytřejší. Noční pavouk toho o koncentračních táborech přečetl hodně. Byla to vlastně jeho nejoblíbenější literatura.

Zvykl si dokonce i na to, co pavouci provedli s jeho obličejem a tělem, že z něj vytvořili ošklivé, poďobané stvoření. Poďobané a litované. Lidé si myslí, že pavouci jsou oškliví. Nechápou, protože se nikdy nepodívali dost zblízka. Malí a utiskovaní… Museli by si kleknout, lehnout, dostat se ve tmě co nejblíže, aby je mohli sledovat.

Nemnoho lidí se dostalo tak blízko, aby porozuměli, a když se jim to snažil vysvětlit, jen situaci zhoršil. Jediná dívka, s níž sena střední škole pokoušel smluvit schůzku, jej odmítla, zostudila a ponížila. Její slova se mu vryla do paměti. Zejména jedno: Odporný! Celé týdny poté, co před ním utekla, nemohl snést svůj obraz v zrcadle, jizvy v obličeji, tmavé oči plné bolesti.

Pak ale bolest zmizela. Změnila se. V očích planulo něco jiného.

Dva roky po absolvování školy potkal onu dívku náhodou na parkovišti u baru při okraji silnice a ukázal jí, co se změnilo. Po takzvané přátelské konverzaci ji sledoval až domů a čekal na nadcházející noc. Potom jí ukázal, co se změnilo.

V garáži se ozval zvuk motoru a on ustoupil do stínu. Po betonovém povrchu zasvištěly pneumatiky, v pološeru tancovala přední světla automobilu. Velký bílý sportovně-užitkový vůz značky Ford, o kterém věděl, že patří Nině Countové, se v zatáčce, do níž najel příliš velkou rychlostí, celý naklonil.

Zajel na parkovací místo a téměř současně s tím z něj vyskočili Nina a nějaký muž. Aniž se ohlédla, zmáčkla Nina tlačítko přívěsku na klíčích, z vozu se ozvalo krátké íííp! a zacvakly zámky.

Noční pavouk ze svého místa pozoroval, jak kráčejí k výtahům do vstupní haly. Podle uvolněných kroků poznal, že nic netuší, nemají nejmenší podezření, naopak, kráčeli velmi sebejistě. Malý muž s hlodavčím obličejem a Nina, vyšší než on, dlouhé nohy navlečené do punčoch, jež se i v matném světle slabě třpytily. Byla dokonce vyšší, než vypadala na obrazovce. Na sobě zelený plášť, jenž ji měl chránit před deštěm. Splýval jí z ramen pár centimetrů nad útlý pas, téměř jako ladně složená křidélka.

Dveře výtahu se otevřely a Nina s hlodavčím mužem nastoupili do výtahu. Než se dveře úplně dovřely, muž se letmo rozhlédl kolem. Noční pavouk však věděl, jak funguje světlo a stín, věděl všechno o temnotě a věděl také, že ho nikdo nespatřil.

Zapamatoval si černé číslo namalované na betonové zdi před bílým fordem. Bezpochyby vyhrazené parkovací místo Niny Countové.

Právě pro tuto informaci si přišel. Pro ni a cokoliv jiného, co by se dozvěděl. Jako například přítomnost toho muže vedle Niny. Bude užitečné zjistit, kdo to je a jaký vztah spolu mají. Sledování teprve začínalo, souká první úponky pavučiny, rozhoduje o jejím tvaru a složení, zjišťuje, jak upříst zbytek. Prvotní vzrušení.

Nevědomky spustil ruce a polaskal se. Na okamžik zvažoval zanechat na voze nějaký vzkaz. Ne lístek se zprávou. Mohl by třeba rozbít koncové světlo, nebo ohnout stěrač, aby se nedal použít. Vykroutit obě ramena stěračů tak, aby trčely do vzduchu jako bezmocná citlivá tykadla.

Nebylo by však moudré ji varovat. Ještě ne. Až přijde ta pravá chvíle, může ji na úvod vystrašit nějakou fintou, přinutí ji v hrůze zaplatit za všechno, co o něm prohlásila. Potom už ho neuvidí. Ne, dokud ji bezpečně nelapí do sítě své prohnanosti. Ne, dokud pro ni nebude příliš pozdě. Ne, dokud nebude vědět, že je příliš pozdě.

Lovec a kořist se promění v únosce a zajatého.

Poslední, nekonečné hodiny jejího života…

Měkké podrážky jeho bot nevydávaly žádný zvuk. Podél zdi a vyhýbaje se světlu, jak nejdéle to šlo, zamířil k východu garáže a zmizel.

„Myslíte, že ještě někdy přestane pršet?“ nadhodila Marla. Přinesla Hornovi objednaný třípatrový sendvič.

Ani slůvkem se nevyjádřila k tomu, že chodí do Home Away i na oběd; dříve to byly zásadně jen snídaně. Horn usoudil, že se neptá, protože sama zná odpověď.

„Nikdy,“ odvětil. Přál si, aby přestalo. Za deštivého počasí jej vždycky rozbolelo pravé rameno a paže. Zakousl se do krůtího sendviče, spousta majonézy, křupavá šunka, listů salátu tak akorát. Bylo už čtvrt na tři, vlastně po čase oběda, a on jediný zákazník v bistru. Marla se zadkem opřela o stůl naproti Hornovu boxu, nespěchala.

„Dneska máte mrzutou?“ otázala se, jako by to byla ohromně závažná otázka.

„Asi jo, trochu. Už jsem vám říkal o žalobě proti nemocnici, ve které pracuje moje žena? Která je taky obžalovaná?“ Proto jsem přišel. Abych se svěřil. Popovídal si.

„Neříkal,“ zavrtěla hlavou.

A tak vyprávěl. Nepřerušovala jej otázkami, stála s pohledem upřeným na podlahu a poslouchala. Naslouchala tak i svým pacientům? Se soustředěným, přesto neutrálním výrazem?

Když skončil, seznámil ji s nejnovějším vývojem událostí. „Dneska ráno Anna zjistila, že Vineova rodina odmítla poslední nabídku vyrovnání. Myslí si, že za každou cenu chtějí případ dovést před soud a nemocnici zničit, a ji taky. Pomstít se.“

Marla složila ruce na prsou a zapřemýšlela. „Možná má pravdu. Nezapomeňte, že jsou přesvědčení, že ona je za vše zodpovědná.“

„Nechápu, jak by tomu opravdu mohli věřit. Museli přece vidět lékařské záznamy.“

„Třeba si myslí, že je někdo zfalšoval.“

Horn dojedl první trojúhelníkovou čtvrtku sendviče. „Jo, to je možné. Nepřetékají teď právě důvěrou, což jim asi nelze vyčítat. Čtyřleté dítě v kómatu, ze kterého by se nemuselo probrat. To je zatraceně těžko stravitelné.“

„Takže pomsta se nedá úplně vyloučit, ano?“

„To já nevím. Vy jste psycholog.“

„A vy policajt. Ti znají lidi stejně dobře jako psychologové.“

„Bývalý policajt.“

„Bývalý psycholog.“

Rozesmál se a usrkl dietní koly.

„Přejděme k vašim záležitostem,“ navrhla Marla. „Nějaký vývoj v případu Noční pavouk kromě další oběti, o které jsem se dočetla v novinách? Neva…?“

„Taylorová.“

„Zabita stejně jako ostatní?“

„S drobnou obměnou, jakou byste mohla očekávat. Není pochyb o tom, že to udělal Noční pavouk.“

„A co nějaký opičák?“

„Nepravděpodobné. Ze zpráv se o místě činu nedozví tolik, aby byl schopen spáchat tak dokonalou napodobeninu. Ale proč se ptáte? Tuší ten psychoanalytik ve vás snad něco?“

Pousmála se. „Otázky vám pokládá ta číšnice ve mně, kapitáne. Co říká profilovací program?“

„Přesně, co byste čekala. Vrahem je muž mezi dvaceti a čtyřiceti lety, spořádaný, inteligentní, nenávidí ženy a nejspíš také svoji matku a před vraždou oběť nějakou dobu sleduje. Prahne po slávě a anonymitě zároveň. Sadista, který si své činy vychutnává, ačkoliv je k nim něčím nucen a ví, že v konečném důsledku by ho mohly zničit.“

„A vy to všechno žerete?“

Horn se zakousl do sendviče. „Jen něco.“

„Dobře.“

„Teď mluví psychoanalytik?“

„Ano. A žena, která žije sama. Ráda bych tohohle sociopata viděla za mřížemi.“

„Máme nový seznam podezřelých, někteří žijí v oblasti New Yorku. Detektivové teď ověřují jména.“

„Tak jak to, že jste tady?“

„Na případu je nasazeno dost policistů schopných prověřit a vyslechnout všechny podezřelé ve městě.“ Lež, ale tu nemohla poznat najisto.

„Ne, já myslím tady. Tady v restauraci.“

„To nevím. Ne jistě. Vy ano?“ zeptal se s úsměvem, aby naznačil, že si možná dělá legraci.

Možná.

Marla si zhluboka povzdechla a narovnala se. „Myslíte, že ještě někdy přestane pršet?“

28. kapitola

Pravidelný rytmický šustivý pohyb stěračů by Paule připomínal sex, kdyby si podobné myšlenky nezakázala. Seděla v neoznačeném voze a přes zamlžené čelní sklo mžourala na budovu ve West Village, kde bydlí Harold Linnert, bývalý člen Tajných speciálních jednotek a předposlední muž na její části seznamu. Podle údajů, jež Horn obdržel od Kraye, odešel Linnert z armády před patnácti měsíci, bylo mu sedmatřicet a žil sám.

Stavba se trochu podobala Hornovu domu, jen nebyla tak pečlivě udržovaná. Červené domovní dveře potřebovaly nový nátěr, květináče za okny zdobily jen uvadlé pelargonie a živé kapradí, jehož zelené úponky padaly k zemi a stáčely potůčky dešťové vody. Na základové zdi za řadou modrých plastových kontejnerů se skvělo propracované, ale nerozluštitelné vybledlé černé graffiti.

Paula vystoupila z auta a teprve u vstupních schůdků do domu si všimla, že byl přestavěn na dvougenerační. Harold Linnert bydlel v horním patře. Paula zmáčkla zvonek a čekala. Stála na gumové rohoži pod deštníkem a pozorovala, jak crčící pramínky vody tvoří na betonové zemi loužičky.

Kovový hlas domácího telefonu zamumlal něco, čemu nerozuměla. Hrála podle pravidel a představila se jako policistka.

Ozval se bzučák připomínající saranče stěhovavé, Paula se opřela do dveří a otevřela je.

Nalevo malá vstupní hala, přímo před ní příkré dřevěné schodiště. Stěny natřené lesklou zelenou emailovou barvou, jež se dala omývat. Vinou vlhkosti se chodbou nesl pach, jako by právě malovali. Z jedné z místností duněla hudba puštěná příliš nahlas; nějaká znělka od Gershwina, kterou Paula nedokázala zařadit.

Složila deštník, namáhavě stoupala po schodech nahoru a poslouchala, jak s každým krokem vržou. Žádné plížení, pane Linnerte. V polovině schodů Gershwinovy tóny, které se linuly z přízemního bytu, zeslábly tak, že už je Paula neslyšela.

Nahoře na ni čekal pohledný muž s rozcuchanými černými vlasy. Na sobě měl volné hnědé kalhoty a šedivé triko. I do jednoduchého postoje se promítal nenucený šarm, jako by právě dokončil taneční krok a připravoval se na další. Kdyby měla najít nějakou tělesnou vadu, byly by to odstávající uši, blesklo jí hlavou. Vypracované svaly, pas užší než její a úsměv na rtech.

„Ukažte,“ řekl.

Nejprve nechápala, co tím myslí, ale vzpamatovala se a podala mu zmáčený složený deštník, který odložil do stojanu vyrobeného ze staré kovové konvice na mléko; přesné pohyby vykonával naprosto uvolněně, na zem nedopadla ani kapka vody. Ustoupil a pozval ji dál.

Obývací pokoj, ve kterém se ocitla, byl pěkně uklizený a překvapivě hezky zařízený. Spousta tištěných vzorů, na gauči, křeslech, tapetách i stínítcích lamp. Sem tam poházené šedé a červené dekorativní polštářky. Barva modrého koberce byla o tón tmavší než ta na stěnách. Vše spolu krásně ladilo.

„Moc pěkné,“ chválila Paula obdivně. „Zřejmě máte výborného dekoratéra.“

„To je práce mé sestry. Sleduje všechny ty televizní show a v praxi to zkouší u mě. Těch pokerových psů se ale vzdát odmítám.“ Hlavou pokynul doleva.

Bože, opravdu je tam měl! U dveří do chodby visel tentýž šeredný obrázek psů usazených kolem stolu s kartami v tlapách, jaký visel v domě jednoho z Pauliných strýců v Louisianě.

Linnert se protáhl kolem ní. Nevyváženým držením těla při chůzi, byť stále elegantní, Paulu překvapil. Pobídl ji, aby se posadila na pohovku, což udělala, a v mysli musela konstatovat, že nábytek je stejně pohodlný, jak vypadá. Teprve teď postřehla krb, v kterém hořely falešné plameny umělých polen. Jak krásné místo pro deštivé odpoledne.

Nabídl jí šálek horké čokolády, který se přinutila odmítnout. Co to tady provádím? Příjemný pokec na takovém místě s nezadaným krasavcem? Tohle má být má práce? Přistihla se, jak se znovu rozhlíží po pokoji. Jako nějaká zpropadená past.

Linnert se usadil v křesle poblíž gauče. Všimla si, jak modré má oči. Oči střelce. „Zmínila jste se o nějakých otázkách,“ řekl.

„Opravdu?“ Pěkně hloupá odpověď. Možná se zmínila.

„Přes telefon.“

„Ach, ano.“ Tenhle muž ji z nějaké příčiny, tu příčinu ona znala, znervózňoval, a to se jí vůbec nelíbilo.

Vzpamatovala se a objasnila mu důvod své návštěvy; podrobnosti o tom, jak přišla k informacím o Tajných speciálních jednotkách, samozřejmě vynechala. Horn jim vysvětlil, že tím, že jim chce pomoci dopadnout vraha, Kray nejspíš riskuje kariéru.

Harold Linnert se opřel do křesla, přehodil nohu přes nohu a opálené svalnaté ruce složil na prsou. „Ta část života už je za mnou,“ řekl.

„Co děláte dnes?“

„Jsem architekt. Část poschodí, které si pronajímám naproti přes chodbu, je moje kancelář.“

„Mrakodrapy?“

Zašklebil se. „To sotva. Většinou lidem radím, jak přestavět potrubní systém, nebo kterou zeď shodit, aby jim na hlavu nespadl celý dům.“

„Děláte svou práci dobře?“ Tak trapná, trapná otázka!

„Ještě se nic nezřítilo.“

„K té druhé části vašeho života…“

„Předpokládám, že prověřujete každého z mé bývalé skupiny.“

„Ano. Běžný postup.“

„Ach, zajisté. Mohu se zeptat proč?“

„To bychom prozatím říkat nechtěli.“

„Aha. Byl jsem přesvědčen, že řeknete, že zkoumáte všechny opěrné body.“

Paula měla chuť mu říct, že slovní potyčkou si nemůže dovolit ztrácet čas. „Zajímalo by mě, co jste dělal předešlé noci,“ oznámila suše oficiálním tónem, jako by jí hlavou v životě neproběhla jediná nečestná myšlenka, a přečetla data dní, kdy Noční pavouk vraždil.

„Jeden z těch dnů jsem byl na bat micva kamarádovy dcery, celé odpoledne a ještě kus večera. Na ostatní si nevzpomínám, musel bych se podívat.“ Natáhl zkřížené nohy. „Ale mohl bych vám ušetřit čas. Mohu vám něco ukázat?“

„Samozřejmě.“

Sklonil se a vytáhl levou nohavici. Odhalil tak nepěknou, sotva zahojenou klikatou jizvu, jež se táhla po vnitřní straně přes kolenní kloub. Ještě se daly rozeznat stehy. „Radikální operace kolena. Můj lékař vám potvrdí, že tato jizva pochází z poslední ze tří operací za uplynulý rok. Podstoupil jsem ji zhruba před měsícem. Na tu nohu nemohu plně došlápnout, nemůžu běhat, chodit do schodů ani lézt. Už měsíce.“

Paula si jizvu prohlížela; vypadalo to opravdu tak vážně, jak tvrdil. Nedokázala si představit, jak by někdo s takovým zraněním mohl šplhat po zdech či ručkovat zavěšen na laně či ocelovém lanku. „Staré válečné zranění dělá potíže?“

„Zranění z ragby. Hrával jsem ligu. Zakopl jsem na hřišti o stanový kolík, který tam zapomněl někdo z tábora. Vyvrátil jsem si kolenní kloub a nadobro ho zprasil. Taková pitomost.“

„Zapomenout kolík?“

„Ne. Zakopnout o něj.“

Paula nechala klesnout ruce s poznámkovým blokem a tužkou do klína a podívala se mu do obličeje.

Obdařil ji krásným úsměvem zvýrazněným opálenou pletí. „Jestli mi nevěříte, můžete kontaktovat mého lékaře z Kincaidovy nemocnice. Dosvědčí, co jsem vám právě řekl. Že to je typické kolíkové zranění. Možná dosvědčí i můj dobrý charakter, jelikož jsem zaplatil vše, co jsem dlužil.“

„Dobře víte, že s ním budu hovořit.“

„Samozřejmě.“ Zapřel se o opěrku křesla a trochu neohrabaně se postavil. Paula sledovala, jak kulhá ke starožitnému psacímu stolu a píše něco na bílou kartičku. Byla to jeho vizitka, a než se opět posadil, podal ji Paule. Kulhavost vypadala docela přesvědčivě.

Stejně jako vizitka s adresou na protější byt. Na její druhou stranu napsal jméno ošetřujícího lékaře z Kincaidovy nemocnice.

Paula strčila vizitku do kabelky, hned vedle pistole. „Stále mám pár otázek k oddílu Tajných jednotek,“ pokračovala. „Nic, kvůli čemu byste musel vyzradit nějaká státní tajemství.“

Znovu ten úsměv z reklamy na bělicí zubní pastu. „Těch zrovna moc neznám. Naše operace byly vždy velice úzce zaměřeny.“

„Co soudíte o plukovníku Grayovi, vašem veliteli?“

„Krayovi. S ká na začátku. Úžasný voják.“ Pohled modrých očí ztvrdl; zračila se v nich směsice nespoutanosti a umíněnosti. „A každý, kdo tvrdí opak, lže.“

„To ještě nikdo neudělal,“ ujistila jej Paula. Ve vážném sporu mohl být tento muž velmi nebezpečný. „Zdá se, že Kraye vojáci respektovali.“

„To si plně zasloužil.“

Paula shlédla na poznámkový blok a papíry rozložené v klíně. „Mám na seznamu ještě jedno jméno, bez adresy. Možná byste mi s tím mohl pomoci. Aaron Mandel.“

Linnert se opřel do křesla a vypadal…, Paula nedokázala jeho výraz přesně definovat, ale jasné modré oči mu bezpochyby potemněly.

„Kde najít Mandela, vám nepovím,“ řekl nakonec. „Už dlouho jsem na něj ani nepomyslel.“

„Tak byste mi o něm aspoň mohl něco říct. Cokoliv, co by mi pomohlo ho najít.“

„Byl to zvláštní chlapík. No ale to asi my všichni. V takovém oddílu se jiný než zvláštní druh lidí neuchytí.“ Podíval se na ni, jako by uvažoval nad tím, co právě vypustil z úst. „Ale Mandel vyčníval z řady i v naší uniformě. Zatraceně dobrý voják. Uměl… Znal svou práci a dělal ji dobře. Vy, jak předpokládám, víte, že jsme byli nasazováni především v horských oblastech. Horolezení bylo téměř stejně důležité jako schopnost bojovat a po skalách, respektive stěnách domů a jiných městských staveb, jsme se pohybovali všemi myslitelnými směry, jako bychom se na nich narodili. V jistém smyslu to jinak nejde. Musíte to mít v krvi. Mandel si před začátkem operace, která zahrnovala lezení, vždycky sundal pravou botu a ponožku. Lezl bos a lépe než všichni ostatní. Měl takový zvláštní dlouhý palec, jímž se mohl pevně přichytit a držet.“

Navenek Paula zůstala úplně klidná. „Takže bos.“

„Jen jednou nohou. Vždycky si sedl na zem, shodil pravou botu a ponožku, ponožku zastrčil do boty a tu si zavěsil za tkaničky za pásek. A takhle ji s sebou nosil, ať se v následujících hodinách přihodilo cokoliv.“

Paula téměř nemohla dýchat. „Vysvětlil vám někdy, jak k tomu divnému palci přišel?“

„Ne-e. Nikdy o tom nemluvil. Ale mohl ho vychýlit do strany skoro stejně jako palec na ruce a opravdu věděl, jak toho využít. Používal tu nohu místo ruky, když potřeboval.“

„To je opravdu nezvyklé.“

„Určitě nechcete hrnek čokolády? Detektive… Paulo?“

„Paula, ano,“ potvrdila. „Paula Ramboquetteová.“

„Francouzka. Akáďanka. Aha, to vysvětluje váš přízvuk!“

„Akádský,“ potvrdila znovu. „A díky moc, ne za tu čokoládu. Poslyšte, pane Linnerte…“

„Harry.“

„Harry, bylo na Aaronu Mandelovi ještě něco zvláštního?“

„No, nedalo se s ním moc dobře povídat. Všechno si nechával pro sebe. Samotář, tak by se asi dal nazvat. Ale když šlo o týmovou práci, byl na svém místě. Jinak to nešlo. Museli jsme si věřit.“

„Mužské pouto.“

Linnert zádumčivě přikývl. „Můžete si o tom žertovat, Paulo, ale nás drželo při životě. Ty, kteří přežili.“

„Nežertovala jsem,“ přesvědčovala ho upřímně. Proč mi zatraceně tak záleží na tom, nezranit jeho city? Proč jsem tak… Co?

Postavila se. Musí odtamtud odejít dřív, než skončí schoulená na pohovce s hrnkem horké čokolády v ruce, ani nebude vědět jak.

„Díky za váš čas a spolupráci, pane Linnerte, Harry.“

„Mám zavolat svému lékaři a říct mu, že se zastavíte? Promluvit s ním o lékařském tajemství a tak?“

„Ne, ne. Postarám se o to. O tom zranění nepotřebuju znát žádné podrobnosti. Jen jeho názor na to, jak vás omezuje. Moc jste mi pomohl.“

„Vážně?“

„No, snad ano. Tím si nebudeme jistí, dokud to nebudeme vědět jistě.“ Hornova poznámka. Zamířila ke dveřím a Linnert také vstal. Příliš rychle. Ale ladně.

Lehce se zachvěla nervozitou.

On se však jen usmál a vyprovodil ji ke dveřím. Otevřel je a ustoupil, aby mohla projít. Takhle blízko jemu se cítila celá nesvá a nevěděla přesně proč.

„Vůbec by mi nevadilo nechat se od vás vyslechnout ještě jednou,“ poznamenal.

„Harry, pane Linnerte, oceňuju vaši přízeň, ale teď na to není ta pravá chvíle.“

„To nejspíš není. Dala byste mi své telefonní číslo? Kdybych si vzpomněl na něco důležitého.“

Neubránila se úsměvu. „Když mě budete potřebovat, najdete mě u newyorské policie.“

„Potřebovat bych vás mohl.“

„Harry, Harry…“

„Dobře, Paulo. Pro tuto chvíli se vzdávám.“ Ještě o krok ustoupil, aby měla víc místa. Ucítila nevtíravou vůni příjemné kolínské. Líbila se jí, což ji po měsících strávených v uzavřeném prostoru auta s Bickerstaffem a jeho nechutným odérem úplně vyvedlo z míry.

Vypochodovala kolem Linnerta na podestu.

„Vzpomínám si ještě na jednu věc,“ zarazil ji. „O Mandelovi. Bylo to strašně zvláštní. Když jsme byli v Afghánistánu, žili kolem nás pavouci rodu Karakurt, černí vlci, o něco větší než černá vdova. Jsou jedovatí, ale Mandelovi nevadilo s nimi manipulovat. A když ho kousli, jako by to na něj vůbec nepůsobilo.“

„Opravdu zvláštní,“ přitakala Paula.

A ještě jednou poděkovala Linnertovi za spolupráci.

Nezavřel za ní. Zůstal stát opřený o dveřní zárubeň a pozoroval, jak odchází. Věděla, že ji chce udržet v zorném poli co nejdéle.

Když scházela do vestibulu, držela se, aby se nerozběhala. Celá se klepala a bála se, aby si toho Linnert nevšiml a nevyložil si to špatně.

Třes nedokázala zvládnout, ani když vyšla na ulici. Tápala po mobilním telefonu, a když ho konečně vytáhla, málem jí vypadl z ruky. Přešla silnici, srovnávala si v hlavě myšlenky, a než se rozhodla volat, nastoupila do auta.

Jakmile dosedla za volant zamlžené svatyně, uklidnila se. Vyťukala Hornovo telefonní číslo. Přes oko jí přepadl pramen mokrých vlasů, přes který nic neviděla. Když si ho volnou rukou upravovala zpátky, uvědomila si, že je celá promočená. Zapomněla si nahoře deštník.

Zatraceně! Harry Linnert si určitě bude myslet, že to udělala schválně.

A zatímco telefon na druhé straně cvrlikal, přemítala, jestli by nemohl mít pravdu.

Will Lincoln připájel poslední z tuctu úzkých proužků mědi. Vytvoří z nich miniaturu laťkového plotu, jenž bude vyvolávat představu, že se s rostoucí vzdáleností zmenšuje. Vedle plotu stál třicet centimetrů vysoký strom s drobnými třpytivými lístky.

Mrknul na hodinky, otočil kolečkem ventilu na tlakové láhvi s acetylenem a sledoval, jak ostrý plamen autogenu pomalu pohasíná, až zmizel úplně. Sundal tmavé bezpečnostní brýle a odložil je na pracovní stůl vedle nedokončené Ulice New Hampshire, dílka, o němž doufal, že je udá bohatému kupci z Floridy, který měl kořeny na severovýchodě země.

Bylo už po desáté večer. Déšť konečně ustal a podle poslední předpovědi jej prudký vítr odvane mimo oblast. Klimatizační zařízení, které umístil na zeď vedle stolu, poklidně hučelo a udržovalo v ateliéru příjemně chladné ovzduší a snesitelnou hladinu vlhkosti.

Kim už si vzala léky a bude tvrdě spát. K pětisetmiligramové modré jí přidal ještě bílou tabletku na uklidnění a věděl, že bude spát až do pozdního dopoledne.

Teď bylo bezpečné odejít z garáže ven. Jako obvykle nechal zapnutá světla i klimatizaci, takže kdyby se Kim přece jen náhodou probudila a podívala se z okna, bude si myslet, že pracuje. Věděl, že ven se Kim neodváží. Musela by projít přes rozpraskaný zamokřený beton a pás deštěm nasáklého trávníku, aby se ke garáži dostala.

Kromě toho ho nebude chtít vidět. Po takové hádce, jakou měli včera v noci, se mu Kim vždy několik dnů vyhýbala. Chovala se odměřeně a rozmrzele a nemluvila s ním, což Willovi vyhovovalo. V průběhu dalších tří nebo čtyř dní, kdykoliv on vejde do místnosti, najde si Kim výmluvu, proč musí odejít pryč. A jistě ho nepůjde hledat.

Široká římsa nad klimatizačním zařízením kryla dveřní závěsy přimontované zevnitř garážové zdi. Will si oblékl větrovku, kterou v místnosti přechovával, a rozhlédl se kolem sebe. Ujistil se, že vše je v řádném nepořádku, nářadí neuklizené, ale stále poházené na pracovním stole, malinké přenosné rádio zapnuté a vyladěné na stanici s celonočním proudem klasické hudby. Kdyby ho přes to všechno nachytala, řekl by prostě, že si odskočil pro cigarety a garážové dveře zamkl. Pro tento případ u sebe stále nosil neotevřenou krabičku winstonek. Will Lincoln byl nesmírně opatrný. Obezřetnost a tajemnost, tyto dvě části tréninku nikdy nezapomněl. Troufalost, ta mu byla vlastní i předtím.

Zvedl stále zapnuté klimatizační zařízení na zadní stěně garáže a přidržoval je nahoře silnou levou rukou, zatímco přičapl a prolezl ven otvorem ukrytým za hučící krabicí, kterou pak pomalu spustil zpět na místo. Zvenčí i zevnitř to vypadalo, že není jiné cesty dovnitř či ven než vysouvacími a vstupními dveřmi, které byly oboje zamknuty zevnitř.

Will obešel boční stěnu garáže a pokračoval dál příjezdovou cestou napravo od starého nákladního vozu. Tam jej z domu nikdo neuvidí. Když došel na chodník, otočil se doprava a kráčel dalších deset metrů k místu, kde parkoval se svým osobním autem. Ani tam jej Kim, kdyby se dívala z předního okna domu, nezahlédne.

Will zaparkoval stařičký pontiac na opačné straně silnice před Minnie’s Place. Předpověď o ustupujícím deštivém počasí selhala a začalo jemně mrholit. Zapnul si větrovku a lehkým poklusem se rozběhl ke vchodu. Vklouzl dovnitř, a ačkoliv polovina stoliček byla volná, zůstal stát u baru.

„Láhev bourbonu s sebou,“ poručil, když se k němu přitočil barman Bobby. Ten už mu začal čepovat budweiser.

„To není váš běžný drink,“ podotkl Bobby a namísto k výčepu se sehnul pro láhev kukuřičné whisky Southern Comfort.

„Kdyby každý zůstal u běžného drinku,“ pronesl Will, „ještě bychom všichni pili vodu.“

„Posraní umělci!“ zašklebil se vesele Bobby a vzal od Willa peníze.

Will mu nechal drobné, což stejně nebylo nijak moc, zamával jemu i všem, co ho v zakouřeném baru znali, na pozdrav a vyšel znovu do vlhké noci. Docela se ochladilo, ještěže si vzal tu větrovku, teď za ni byl vděčný.

Nastoupil do auta, ale ujel jen tři bloky a nechal ho stát ve vzdálenosti dvou domů od malého hnědého bungalovu, jaké se stavěly ve dvacátých a třicátých letech, úzký, se strmě zkosenou střechou a verandou po celé délce čelní stěny. Nad přístřeškem kdysi zely otvory, které sloužily k větrání podkroví a z nichž se v době, kdy se horní patro přestavělo na obytný pokoj, stala okna. Jedna z okenic na průčelí visela šikmo dolů a tráva potřebovala posekat, kdyby kvůli ničemu jinému, pak aby se alespoň srovnala její výška. Rostla v nestejnoměrných trsech, jako by se na ní popásaly kozy.

Aniž se rozhlédl kolem sebe, vystoupil Will z auta a spěchal po chodníku k neudržované předzahrádce a nahoru na verandu.

Kloubem ukazováku zlehka zaťukal na dveře, které se okamžitě otevřely.

„Viděla jsem tě přijíždět,“ vysvětlovala s úsměvem na rtech žena, která k Willovi musela vzhlížet. Byla sotva metr a půl vysoká, bosá, v šedých šatech, jež v pase pevně přepásala šátkem. Otevřela dveře tak, aby mohl projít, a ustoupila ke straně. Když ji míjel, všiml si, že výstřih šatů odhaluje hlubokou rýhu mezi ňadry. „Tys nám něco přinesl,“ zavrněla s pohledem na hnědý balíček ve Willově pravé ruce.

„Jako vždy.“

Zavřel za sebou, sehnul se a vtiskl ženě polibek na čelo. Vztáhla ruce a přitáhla si ho za krk k sobě, aby se mohli políbit na ústa. Nechtělo se jí přestat; Will cítil jemný hravý jazyk a chuť mentolové zubní pasty.

„Zdržíš se chvíli?“ zeptala se, když konečně uvolnila sevření a mohl se narovnat.

„Víš, že bych rád, kdyby to šlo, Roso.“ Nevymýšlel si. Líbilo se mu s ní, za posledních šest měsíců tam strávil mnoho večerů. Nikdy si na rozdíl od jeho ženy nestěžovala a vždycky udělala, co jí řekl. Celá žhavá, aby ho potěšila. K sakru, zmírala touhou jej potěšit!

Sama jeho přítomnost stačila ženě k tomu, aby jí úsměv nezmizel ze rtů. Vzala mu z ruky papírový sáček a položila ho na stolek. Když odběhla do kuchyně pro skleničky, všiml si, jak se jí pod šaty krásně vrtí široké boky.

Rosanne Turnerová byla alkoholička, a to se Willovi líbilo. Právě její zranitelnost jej zaujala, když ji poprvé spatřil téměř doslova slintat touhou v obchodě s lihovinami. Dobře ji odhadl, na láhev whisky se chytila okamžitě. Později zjistil, že Rosanne nepije nic jiného než Southern Comfort, tedy pokud je bourbon po ruce. Bobby měl pravdu, nebylo to Willovo pití. Ale to se změnilo, když se podruhé setkal s Rosou.

První noc se spolu procházeli ulicemi a povídali si; on ji přesvědčil, že je opravdový gentleman, a choval se k ní jako k opravdové dámě. Vyjádřil politování nad syčákem manželem, jenž v průběhu rozvodu přinutil soud, aby mu svěřil do péče jejich jedinou dceru. Zatracená nespravedlnost! Souhlasil, že pitomý šéf pojišťovny ji neměl co vyhazovat, a ujišťoval ji, že díky občasné výpomoci v kanceláři určitě nakonec získá trvalé zaměstnání. Jak vůbec někoho, jako je ona, mohou odmítnout? Ne všichni jsou tak hloupí nebo slepí, aby neviděli, co jim může nabídnout.

Když došli k domku, nepokoušel se ji přemlouvat, aby ho pozvala dál. Místo toho jí nechal láhev Southern Comfort, z níž oba upili jen pár loků; malinké postrčení z cesty abstinence přímo na postel, jen roztáhnout nohy.

Na příští schůzce, s polovinou lahve whisky v žaludku, už si nevázaně a vášnivě užívala svou další závislost.

Rosa se vrátila se dvěma sklenicemi naplněnými po okraj. Do té jeho přidala pár kostek ledu, jak to měl rád, respektive jak jedině to snesl. Obvykle pil pouze pivo.

„Než to vypijeme,“ oznámila, „chci ti něco ukázat.“

Will ji poslušně následoval do prostě vybavené ložnice. Na stole uprostřed místnosti stálo jedno z jeho menších dílek Bolestný žal, surrealistická bronzová socha vzlykajícího muže usazeného na krabici.

„Koupila jsem to v té galerii ve Village. Tři sta dolarů.“

Nevěděl, co si o tom myslet. Možná se trochu zlobil. Nebyl si jistý. „Já… ehm, jsem poctěn,“ vysoukal ze sebe. „Ale neměla jsi utrácet.“

„Chtěla jsem. Jednou budeš slavný, takže tohle je dobrá investice.“

Will si uvědomil, že tahle investice je vkládána do něj osobně, což se mu ani trochu nelíbilo. O poměru mezi nimi dvěma existovala nepsaná dohoda a on svou část hodlal dodržet.

Podala mu sklenici a políbila ho na ústa.

„Miluješ mě?“ zeptala se a ustoupila o krok dozadu.

„Dobře víš, že ne,“ ucedil, „a je ti to srdečně jedno.“

Vyprázdnila polovinu sklenice najednou a zazubila se od ucha k uchu. „Ukážu ti, jak moc se v té poslední části mýlíš.“

O patnáct minut později seděla s nohama široce roztaženýma na jeho nahé hrudi a usmívala se. Cítil pach jejích pohlavních orgánů a teplo a vlhko na holé kůži. Na jejím levém ňadru se držela kapka potu, jako by nechtěla skápnout, ale nakonec mu sklouzla na krk.

„Chtěl bys být raději někde jinde?“ optala se.

„Nenapadá mě kde.“

„Cítíš se tady doma?“

„Ano.“

A hlavou se mu honilo, že tohle je ta nejvzdálenější představa domova, jakou kdy měl.

A když se vrátí domů, jako by nikdy neodešel.

Ráno poté, co s ním Paula hovořila, vypadal Linnert poněkud neupraveně. Stavila se u něj cestou pro Bickerstaffa, a když zespodu zazvonila, ještě ležel v posteli. Vlasy měl na jedné straně sleželé, na sobě oblečené bílé triko, hnědé pantofle a stejné volné kalhoty jako předchozího dne. Docela mu to sluší, blesklo jí hlavou.

Čas od času Paula vyslýchané osoby znovu přepadla bez oznámení a někdy se podařilo nachytat podezřelého nepřipraveného, odporoval si či dodal informaci, o které sám netušil, že ji zná nebo že je důležitá. Stávalo se, že si pak o takové osobě udělala úplně jiný obrázek. V mnoha směrech velmi cenná zjištění.

„Vrátila jsem se, protože mě napadlo, že byste mi mohl pomoci proniknout k podstatě věci,“ spustila, když ustoupil a nechal ji vejít dovnitř.

Posadil se na křeslo naproti ní, postřehla, že k němu dokulhal. „Já jsem velice pronikavý,“ zašklebil se. Na rtech žádný úsměv, ale hlas se smál. Bavila ho. Docela ji to otrávilo.

„Vy sám jste byl členem Tajných jednotek. Pokud má Noční pavouk stejné zázemí jako vy, co ho podle vás utužuje v přesvědčení, že mu tohle všechno projde?“

„Drzost. Prostě a jednoduše. Rizika, která jsme podstupovali, vyžadovala notnou dávku drzosti, bez které bychom nepřežili.“

„Vážně? A vy jste také stále tak drzý?“ Ha!

„Ano.“ Pousmál se. „Podezřelý, který je vinen, by vám tohle nepřiznal, nebo snad ano?“

Hraješ si se mnou. „Drzý podezřelý ano. Proč jste drzý?“

„Protože je to omluvitelné. A navíc, ženám se to líbí.“

„Některým ano.“

„Vám taky, detektive Paulo.“

„Detektiv Ramboquettová,“ opravila ho. Postavila se a poděkovala mu za čas. Trochu prudce, ale co na tom? Přebíjel její trumfy a používal proti ní její vlastní zbraně; a s tím, s ním, se nedokázala vypořádat.

„Počkejte! Nemusíte tak brzo odcházet.“

Ona však věděla, že musí a on že také dobře chápe proč. Pronikavý mizera.

O drzém nemluvě.

„Už jste snídala?“

„Ano,“ zalhala.

„Paulo.“

Zarazila se ve dveřích.

„Zase jste si tu zapomněla deštník.“

29. kapitola

Podle záznamů neměl Aaron Mandel nikdy potíže se zákonem. Poslední známá adresa byla tři roky stará a uváděla místo bydliště v části St. Louis, kde bylo velmi nebezpečné vyrůstat, natož žít a stárnout.

Horn nechal Mandela prověřit u saintlouiské policie, ale ani tam žádný záznam neměli, stejně jako v národní databázi zločinců. Jako by ten muž přestal existovat.

V minulosti však v St. Louis rozhodně existoval. Detektiv, se kterým Horn mluvil, jistý pan Sparks, si vzpomněl na nevyřešenou vraždu, která se tam stala před čtyřmi lety, žena zabalená v prostěradlech ubodaná k smrti.

„Sledujeme toho chlápka v době, kdy už své umění dávno dovedl k dokonalosti,“ pronesl Horn nazítří ráno, jako by Mandel právě otevřel na Broadwayi novou show.

„Taky nevíme, kolik žen vlastně zabil,“ dodala zasmušile Paula. „V dalších městech jich můžou být desítky.“

„Žádnou jinou než tu ze St. Louis, kterou jsme předpokládali, jsme nenašli. Ale ještě to prověřujeme.“

Paula se zatvářila pochybovačně. „Neměl tehdy být v armádě?“

„Možná,“ odpověděl Horn. „Ale jestli zrovna pobýval ve Státech, mohl si vybrat dovolenou.“

„Armáda by přece měla mít jeho otisky,“ řekl Bickerstaff.

„Měla by, ale nemá.“

Seděli v Home Away už přes hodinu a snažili se vymyslet, jak naložit s tím, co se jevilo jako zatím nejlepší jejich vodítko. Horn už dojedl své vdolky a Paula s Bickerstaffem, kteří si cestou koupili koblihy jinde, tvrdili, že pro ten den snídani vynechají. Horn jim pogratuloval k dietním návykům a poukázal na drobky sladkého pečiva na šatech. Na stole se tak neobjevilo nic než tři hrnky s kávou na podšálcích, konvička se smetanou a sáčky cukru.

Horn rozvíjel debatu dál. „Nechtěl jsem do případu dále zatahovat Kraye, takže jsem kontaktoval Altmana a zeptal se na Mandela. Měl jsem vědět, že to bude ztráta času. Co se vládních úřadů týká, Tajné speciální jednotky nikdy neexistovaly a nějaké seznamy členů už vůbec ne.“

„Ani když je v sázce dopadení vraha?“ divila se Paula.

„Údajného vraha. A podle Altmana se armádní záznamy členů Tajných jednotek ruší, aby se zabránilo kompromitaci i poté, co se vojáci vrátí do civilního života. Tvrdí, že mi nemůže pomoct, ani kdyby chtěl.“

„A my víme, že se mu dá věřit,“ odfrkl Bickerstaff znechuceně.

„Nenapadlo ho, jak jsi na Mandela vůbec přišel?“ zajímala se Paula. „Musel si přece pamatovat, že na původním seznamu tohle jméno nebylo.“

„Falešném seznamu,“ ucedil Bickerstaff.

„Nepoužitelném, ať už je to jakkoliv,“ usměrňoval ho Horn. „A ne, Altman se na nic takového neptal. A Mandelovo pravé jméno jsem stejně nepoužil; ono je někdy dobré nakrmit lháře lží.“

Paula na něj zůstala nevěřícně zírat. Lhát federálům. Jste stejný jako Altman. Čas od času provedl Horn věc, která ji nemile překvapila, a znovu si pak uvědomila, jak nevyzpytatelný a neúprosně neústupný umí být. Jak moc se liší od představy policisty, jenž postupuje přesně podle příruček, vynakládá na práci veškerý čas, leze ostatním do zadku a proplouvá oddělením. Podle ní Altman Horna těžce podceňoval.

„Jelikož nevíme, jestli Mandel je jeho skutečné jméno,“ pokračoval Horn, „vlastně jsem vládě ani tolik nelhal.“

„Dobrá morální myšlenka,“ poznamenala Paula s úsměvem. „A úlevná. Kdybych byla katolička, hned by se mi v neděli šlo ke zpovědi lépe.“

„I mně zmizely vrásky,“ přidal se Bickerstaff.

Paula se vrátila k tématu. „Něco jako Tajné jednotky… Myslíte, že armáda by mohla dát rozkaz ke zničení Mandelových záznamů i v civilním trestním rejstříku?“

„Pochybuju,“ zavrtěl hlavou Horn, „i když vyloučit to nelze. Myslím ale, že můžeme předpokládat, že Mandel se zákonem nikdy žádné problémy neměl.“

„Tak proč je tak zatraceně těžké ho najít?“ povzdechl si Bickerstaff.

„Možná utíká od rodinných potíží,“ navrhla Paula, jež si spálila jazyk horkou kávou, kterou jí právě dolila Marla. „Bývalá manželka, alimenty a tak podobně.“

Bickerstaff se kousal do vnitřní strany tváře. Přemýšlivé gesto, tohle Paula znala. Intenzivnější žvýkání. „Třeba má falešné jméno.“

Paula si do hrnku přilila smetanu a opatrně kávu znovu ochutnala. Mnohem lepší. „Anebo je falešné to Aaron Mandel.“

„Má číslo sociálního zabezpečení,“ oznámil Horn. „Dnes už samozřejmě může mít jiné, nebo má pro každou příležitost jedno.“

Paula se na Horna zkoumavě zadívala. Snažila se něco vyčíst z jeho tváře, ale bylo to jako číst z umazané dlaně. „Opravdu věříte, že Mandel je náš Noční pavouk?“

„Mně k němu docela sedí.“

„Musíme toho šmejda najít a zastavit ho,“ ozval se Bickerstaff. „Kdyby pro nic jiného, tak abych konečně mohl jet rybařit.“

Paula jeho slova nekomentovala. Snaží se mě vyprovokovat.

„Informoval jsem Larkina o tom, co máme,“ řekl Horn. „Nadchlo ho to, ale je skeptický.“

„To jde zároveň?“ divila se Paula.

Horn se pousmál. „Právě tohle žonglování vám v newyorské policii pomůže předběhnout ostatní.“ Dopil poslední hlt kávy a prázdný hrnek odložil na bílý papírový ubrousek, který předtím složil a umístil na podšálek. „Čas na nudnou část naší práce,“ vzdychl. „Projeďte znovu počítačové záznamy na oddělení. Tvrdí mi, že na naší planetě dnes neexistuje osoba, která by se mohla procházet, mluvit a dýchat a nezanechala po sobě jedinou stopu. Tu my musíme najít a pak se jí zuby nehty držet.“

Bickerstaff už stál, Paula si otřela ústa ubrouskem a také se vysoukala z boxu. Oba už se naučili Hornovo energické osoušení hrníčku interpretovat jako signál, že sezení v Home Away skončilo.

Když vycházeli z podniku, Bickerstaff se otočil k Marle, jež se oháněla za barovým pultem, a zamával jí na pozdrav. Usmála se na něj a kývla. Přátelské, přesto ne příliš osobní gesto. Jestli s ní má Bickerstaff nějaké úmysly, napadlo Paulu, pak by se měl raději rychle vrátit ke snění o ledním rybaření.

Venku, v prvním jasném dni po mnoha deštivých, Bickerstaff poznamenal: „Ta číšnice je moc pěkná ženská, všimla sis?“

„Všimla,“ odvětila Paula. „Ačkoliv nejspíš jinak než ty.“ A Horn si také všiml.

Horn vytáhl z kapsy kubánský doutník El Laquito Especial, a k boxu se okamžitě přitočila Marla.

Usmál se na ni. „Tady kouřit nebudu, jen ho rozbaluju. Vychutnám si ho cestou domů.“

Držela ručník a utírala si do něj ruce, ačkoliv je vůbec neměla mokré. Čekal, že jej bude chtít varovat před nebezpečími kuřácké závislosti, ale nestalo se. Namísto toho se otázala: „Jak pokračujete s Nočním pavoukem?“

„Vás tenhle případ nějak zvlášť zajímá.“

„No jasně. Nejspíš jsem posedlá.“

Horn se přistihl, jak doufá, že je to dvojsmyslná narážka, posedlá případem, posedlá jím…

„Už jste tomu grázlovi na stopě?“ zajímala se Marla dál.

Vůně doutníku dráždila jeho smysly a nejraději by si zapálil přímo v boxu. „Od psycholožky bych čekal, že toho muže budete považovat za nemocného. Nebezpečného, ale stále za produkt neduhů společnosti.“

„Grázl je náležité označení. A mluvím za sebe osobně, nikoliv profesionálně. V současné době jsem psycholožka jídla.“

To ráno začala schůzka později, nejspíš kvůli tomu, že se Paula s Bickerstaffem zdrželi s koblihami –, takže také později skončila. Poslední z hostů na snídani odešel a kromě kuchaře a kohokoliv, kdo mohl být vzadu za dvoukřídlými dveřmi v kuchyni, zůstala Marla s Hornem v restauraci úplně sama.

„Nevěříte mi, pane Horne?“

„Dobře víte, že tak to není.“

Vyprávěl jí, jak se případ vyvíjí, a ona stála v uličce před boxem a pozorně naslouchala. Ručník si bezmyšlenkovitě uvázala kolem zápěstí, jako by utrpěla zranění.

„Aaron Mandel,“ hlesla, když Horn skončil. „Takže váš podezřelý má jméno.“

„Možná je falešné. A pokud ne, velmi úspěšně po sobě zametl veškeré stopy a ještě úspěšněji se skrývá. Vědět, jaké jméno jednu dobu používal, je jedna věc. Ale najít ho, to je něco úplně jiného.“

„Pravděpodobně ho nikdy nenajdete.“

Horn schoval doutník zpátky do kapsy košile. Tak konkrétní závěr od ní nečekal a tušil, že ještě něco přijde. „Policie je v pátrání úspěšnější, než si mnoho lidí myslí. Anebo máte jiný náhled, o který byste se chtěla podělit?“

„To mám. Kromě toho, co jste mi právě pověděl, jsem o tomto případu hodně přečetla, hodně jsem o něm přemýšlela a utvořila si vlastní názor.“

„Proč to?“

„Protože se týká i vás. Co bychom dělali s ročními zásobami vdolků, kdyby se vám něco přihodilo?“

„Dost o mně a mých neřestech,“ řekl Horn rozhodně a doufal, že Marla nepoznala, jak ho její odůvodnění potěšilo. „Proč myslíte, že najít vraha bude tak těžké?“

„Je to perfekcionista se sklony k sadismu,“ vysvětlovala Marla, „pro něhož vražda představuje milostný akt. A teď nemyslím, že bych přeháněla. Domnívám se, že je stejně přepečlivý a zaměřený na detaily i ve všech ostatních záležitostech, například když se skrývá.“

„Na tak opatrného člověka si vybral velmi riskantního koníčka.“

„Pro něj to není koníček. Jsem si jistá, že to chápe jako svou povinnost. Utvrzování sama sebe v tom, že co dělá, je jeho nevyvratitelný osud, mu pomáhá celou věc zracionalizovat, sloučit ji s obyčejnou stránkou svého já, kterou ukazuje světu. S jeho druhou tváří.“

„Mluvíme tady o rozdvojené osobnosti?“

„To si nemyslím. Ani o osobě s extrémními póly. Podle mého soudu je ten zabiják sadistický, všehoschopný zmetek v každé vteřině svého života. Jen se někdy jinak chová, využívá šarmu na lidi, které může později využít. Zároveň si ale takovéto jednání s největší pravděpodobností dobře uvědomuje. Není typ jako… Samův syn,*) řekněme, který slyší hlasy či zprávy shůry i v psím štěkání.“

*) Autor se odvolává na duševně vyšinutého Davida Berkowitze, skutečného masového vraha, jenž působil v USA ve druhé polovině sedmdesátých let 20. stol. (Pozn. překl.)

„Napadá vás, čím by mohl být motivován?“

Smutně se pousmála. „To bude asi ještě komplikovanější. Téměř jistě nenávidí ženy, ale to může mít několik příčin. Mohl jako malý projít traumatizujícím zážitkem, mohla mu něco provést žena, která v jeho životě zaujímala důležité místo. Matka, sestra… Ale důvody se mohou kumulovat a kritickým bodem se může stát zdánlivě bezvýznamná záležitost, jejíž zásadní role si není vědom ani sám pachatel. Hlubiny těch věcí často zejí výhradně v mysli postiženého.“

Hlubiny… „Vy jste ale dobrá cvokařka!“

„A vy dobrý policajt.“

„Dala jste mi spoustu podnětů k zamyšlení. A já myslel, že na profilování nejste.“

Odmotala si ručník ze zápěstí a usmála se na něj. „Jen pro přátele,“ řekla. „A protože si myslím, že bych mohla pomoci.“

Horn opět vytáhl z kapsy doutník a pečlivě ho zkoumal; otáčel jím mezi palcem a ukazovákem a zjišťoval pevnost obalového listu. „Mnohem víc by pomohlo,“ pravil zasmušile, „kdybyste mi poradila, jak ho najít.“

„Pravděpodobně ho nenajdete.“

„Ah?“

„Ale přestože jsou moje závěry založené jen na odhadu, myslím, že jsem schopná vám popsat jeho slabinu. Má chorou mysl, ale ještě se do ní lze dostat. Do určité míry se dá předvídat, jak uvažuje.“

„A to je jeho slabina?“

„Ne úplně. Jeho činy svědčí každým momentem o tom, že je stavěný pro nebezpečí. Nedokáže ignorovat výzvu. Mohlo by se vám podařit jej k sobě přilákat.“

Zvonek nad vstupními dveřmi se rozcinkal. Dovnitř vstoupila žena se třemi dětmi v předškolním věku a podnik byl najednou plný křiku a pohybu.

Marla se omluvila, a když spěchala za pult, ještě se na Horna letmo ohlédla. Žena a její svěřenci už šplhali na barové stoličky. Usměvavá blonďatá holčička, ze všech dětí největší, se na ni vyškrábala jako první a začala se divoce otáčet.

Horn položil na stůl pár bankovek, vysoukal se z boxu a s nezapáleným doutníkem v ruce zamířil ke dveřím. Těsně před nimi jej Marla obdařila úsměvem, jaký u ní nikdy předtím neviděl.

A kterému nerozuměl.

Venku se Horn zastavil hned za dveřmi a konečně si doutník zapálil. Kráčel po ulici, kouřil a užíval si sluníčka, které se to dopoledne rozhodlo poctít den svou návštěvou, když se mu rozezvonil telefon.

Vylovil přístroj z kapsy saka, z úst vytáhl doutník a pozoroval, jak ranní vánek odfoukává kouř, jejž vydechl ven. Volnou levou rukou si přidržel malou plastovou věcičku u ucha. „Horn.“

„Kapitáne Horne, u telefonu Nina. Nina Countová.“

„Budu z toho mít radost?“

„Nevolám kvůli žádné ptákovině, kapitáne. Mám strach.“

Zdálo se, že to myslí vážně. Její hlas zněl jinak než kdykoliv předtím, kdy s ní Horn hovořil; postřehl nepatrné, přesto znatelné chvění, jako by se třásla zimou.

Horn ustoupil skupince chodců, kteří kráčeli proti němu. Pak zašel do pasáže s výkladními skříněmi a zastavil u obchodu s pánským oblečením, aby ji lépe slyšel. „Já myslel, že slovo strach neznáte.“

„Ráno jsem vstala z postele, oblékla se a chystala se odejít do práce. Před odchodem jsem kontrolovala, jestli je okno v ložnici zamknuté.“

Horn sevřel telefon v dlani.

„Zamknuté bylo,“ pokračovala Nina, „ale všimla jsem si něčeho v pravém horním rohu. Někdo tam vyškrábal, vlastně lépe řečeno vyryl, takový vzor. Pavučinu.“

„Jste si jistá?“

„Není pochyb. Je to docela umělecké.“

„Je to na vnější straně skla, ano?“

„Kdyby nebylo, neseděla bych ještě stále ve svém bytě a nemluvila s vámi.“

Ve svém bytě byste klidně ještě být mohla. Mrtvá. Uvědomil si, že zírá na pár dvoubarevných mokasínů s nadměrně velikými střapci ve výloze, a věděl, že si je bude jednou provždy pamatovat stejně jako tento telefonní rozhovor. Lidská mysl se všemi svými propletenými vrstvami je neskutečně složitá. Jak by si někdo takovéhle boty vůbec mohl obout?

„Co to znamená, kapitáne?“

„Víte sama, co to znamená. Tady máte kýžený výsledek svých odvysílaných zpráv. Podařilo se vám přitáhnout zabijákovu pozornost. Teď si on hraje s vámi. Snaží se vás vystrašit.“

„To se mu podařilo lépe, než bych se kdy nadála.“ Znovu to zachvění v hlase.

„Chcete policejní ochranu?“

„Ano.“

Bez zaváhání. Horn si dobře uvědomoval, že Noční pavouk nemusel ztrácet čas rytím do okenních tabulí. Mohl stejně dobře použít nůž na sklo a leukoplast, otevřít okno, vloupat se dovnitř, zatímco Nina spala, a vzít si další oběť. Takhle s ní strávil podle svých měřítek kvalitní čas.

„Měla bych zůstat doma, kapitáne?“

„Zatím ano. Pravděpodobně jste tam v bezpečí. Očividně vás chce nechat naživu, aby mohl pokračovat v šíření strachu.“

Chvíle ticha. Pak se ze sluchátka ozvalo: „Jo, to máte asi pravdu. Jak dlouho si myslíte, že tahle mezifáze potrvá? Mohla bych z toho udělat reportáž.“ Strach začal polevovat; míra sledovanosti se opět stala rozhodujícím faktorem. Na co všechno má žaludek! „Policejní ochrana by mým zprávám mohla pomoci. Nebo bych se o tom možná neměla zmiňovat. Myslíte, že bych se mohla zmínit o tom svém okně?“

„O něm se zmiňte, ale policejní ochranu vynechejte. To by jen ztížilo práci vašich andělů strážných.“

„Opravdu si myslíte, že by se pokusil mě dostat, i kdyby věděl, že jsem pod policejním dohledem?“

„Jsem si jistý. No, vlastně byste tím jeho pokus vyprovokovala.“

„Proboha, kapitáne!“

Nedokáže ignorovat výzvu.

„Nino, musíme si o něčem promluvit.“

Noční pavouk seděl na lavičce přímo před vchodem do Central Parku a pozoroval, jak si na hřišti hrají děti. A pozoroval také jejich matky a chůvy.

Nina Countová se bojí. Právě teď. V této vteřině.

Pohrával si s tou představou a užíval si hřejivých slunečních paprsků, jež dopadaly na odkrytou část obličeje. Na sobě měl košili s krátkým rukávem a límcem opět vytaženým vysoko ke krku, baseballovou čepici a velikánské, do oranžova zbarvené brýle, díky nimž se zelená barva listoví v parku jevila ještě sytější a kůže žen a dětí ještě živější a působivější.

Nina Countová se bojí. Ví, že to začalo.

Včera v noci, když se vznášel za oknem jako přicházející smrt a přes pavučinu vyrytou v okně pozoroval, jak spí, si ji mohl vzít. Sklářský diamant potřel mýdlem, aby nevydával žádné zvuky. Nina Countová se ani nepohnula. Ležela na boku částečně zakrytá bílým plátnem, jež se mohlo stát jejím rubášem. Zpod přikrývky čouhala bezvládná holá noha, i ve srovnání s ložním prádlem velmi bledá. Usoudil, že je přírodní blondýna, ačkoliv s dnešními zdokonalenými barvivy a technickými vymoženostmi člověk nic nemohl říct s jistotou. Brzy se však přesvědčí na vlastní oči.

Když pavučinu dokončoval, musel se držet, aby se nepoddal touze, nezaklepal na sklo a nevzbudil ji. Aby jí neposkytl alespoň letmý pohled na osobu na druhé straně okna, když jí byl tak blízko. Jeho a spolu s ním všechno, čeho se kdy bála, odděloval od Niny jen tenký plát skla.

Odolal však a potichu vyšplhal zpátky na střechu. Nahoře se pak po tenkém, ale velice pevném lanku, které bylo ze země neviditelné stejně jako vlákno pavučiny, přesunul na střechu vedlejšího domu.

Zanechal po sobě spící Ninu Countovou, která se ráno podívá z okna a pozná, že tam byl, že byl tak hrozivě blízko. Strach jí projede do morku kostí, přilepí se na ni jako parazitický hmyz, bude se jí držet a po ten krátký zbytek života, který má ještě před sebou, už ji neopustí.

Něco k zamyšlení.

Přemýšlí o tom právě teď. Musí, není schopná myslet na nic jiného. Téměř na nic. V této chvíli přemýšlí také o mně.

Protože ví, že já přemýšlím o ní.

Přes světla a stíny a rohy úzkých ulic, přes malé či větší obavy proudících davů zástupců lidstva, halasné víření kovových automobilů, které ve sluneční záři připomínaly neohrožené, matné i třpytivé brouky, mířil její strach přímo k němu.

Za obarvenými vydutými skly brýlí nechal spadnout víčka a uspokojoval se touto představou.

30. kapitola

Ve skrytu duše Paula věděla, že v téhle fázi není nutné Harryho Linnerta znovu vyslýchat. Na druhou stranu, duše skrývá mnoho a na policistovi, který jedná zdánlivě podle předtuch, není nic špatného.

Seděla v autě zaparkovaném přes ulici u Linnertova domu a čas od času zvedla pohled k jeho stále temným oknům. Bylo téměř jedenáct hodin a ona kontrolovala byt od osmé už podruhé. Možná šel někam s přáteli, na večeři s kolegy architekty či hráči ragby.

Zrovna se chtěla vzdát a nastartovat, když Linnert vyšel zpoza rohu bloku a mířil k domovnímu vchodu. Před drobným mrholením jej chránila po pás dlouhá světlehnědá bunda, v ruce držel jakousi malou tašku.

Paula se zapomněla schovat; koutkem oka ji zahlédl. Zarazil se, ale nakonec sestoupil z chodníku a přecházel silnici přímo k ní.

Skvělé! Přímo úžasné! Jsi fakt neskutečná! Raději rychle vymysli pár otázek.

Sklonil se k okýnku, které stáhla dolů.

„Paula? Důstojník Paula?“

„Detektiv Ramboquetteová,“ opravila ho.

Zazubil se. „Detektive Ramboquetteová, já tady moknu.“

„Nastupte si,“ řekla úsečně velmi oficiálním tónem.

Usadil se vedle ní; okna se okamžitě začala zamlžovat. Dva lidé v autě, dvě dávky tělesného tepla. Přesto na Paulu pořád dělal dojem.

„Další otázky?“ otázal se.

„Proto jsem tady.“

„Ještě pořád jsem podezřelý?“

Vznášel se z něj rozehřátý, pižmový pach. Povědomý pach. „Každý je podezřelý,“ oznámila suše. „Odkud jdete?“

„Z posilovny. Snažím se cvičit, aby se mi dala noha do pořádku co nejdřív.“

„Byl jste s nějakou ženou,“ prohlásila. „Cítím to z vás.“

Překvapením mu spadla čelist, ale pak se rozesmál. „Trávil jsem čas se strojem Nautilus. Cítíte nejspíš použité ponožky a tenisky, které mám v tašce.“ Naklonil se k ní. „Můžu ji otevřít a dokázat to.“

„Tohle není nejlepší způsob odpovědi na otázky kladené policistou,“ ucedila.

„Chcete jít nahoru? Můžeme si povídat u mě doma.“

„Ne.“ Už ne. Ještě ne, ještě ne…

„Být vyslýchán v útulném neoznačeném policejním voze se všemi okny zamženými se člověku tak často nepoštěstí.“ Linnert se rozhlédl kolem sebe. „Klidně bychom se tu spolu mohli vyspat, detektive Ramboquetteová, a nikdo by nás neviděl.“

„Jste součástí neuzavřeného vyšetřování vraždy,“ připomněla mu Paula.

„A to je vše, co nám brání?“

Obrátila se a zabodla se mu pohledem přímo do očí. „To je vše.“

To jej trochu zmrazilo, ale ne nadlouho. Ústa se mu roztáhla v širokém, potěšeném úsměvu. „Opravdu musíme čekat, než se případ uzavře?“

„Ano.“

„Vy berete svoji práci zatraceně vážně.“

„Ano, to je pravda.“

Naklonil se a lehce ji políbil na rty. Nedokázala se odvrátit, sotva se mohla pohnout. Ztrácela kontrolu nad situací, a to se jí vůbec nelíbilo.

Ozvalo se pronikavé, ohlušující zakvílení. Linnert sebou trhl nazad a praštil se o čelní sklo do hlavy.

„Co to, sakra, bylo?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima.

„Siréna,“ sdělila mu. „Pohotovostní.“

Setřela okna, aby umožnila výhled z vozu, i pohled dovnitř. Asi o půl bloku dál stály dvě postarší ženy a zíraly přímo na auto.

„Proboha, Paulo.“ Linnert si třel na hlavě místo, kam se uhodil, a pak se rozesmál.

„Rychle ven,“ přikázala.

„Teď? Teď hned?“

„To si piš.“

Zavrtěl se, začal se nad ni znovu naklánět, ale potom se rozmyslel a otevřel dveře. Vyklouzl ven a s pohledem stále upřeným k jejím očím se ještě v předklonu zeptal: „To je vše?“

„Ne,“ vyhrkla. „Neodjížděj z města.“

Znovu se zasmál a přibouchl dveře.

Rychle uháněla pryč. Srdce jí divoce tancovalo.

Pitomá, pitomá, pitomá! Udělat takhle pitomou věc!

Ale nelitovala.

Tohle by mohlo být ono: restaurace Home Away.

Nevýrazný nevelký podnik, běželo hlavou Nině, která se na něj dívala přes ulici. Jedno z rohových stravovacích zařízení, jakých jsou na Manhattanu stovky, za okny do ulice viděla řadu boxů, na dveřích s kouřovým sklem vyvěšený jídelní lístek a přes roh přehnutý žlutomodrý plexisklový poutač, jejž v noci bezpochyby nasvětloval reflektor. Plakát na stojanu u dveří inzeroval speciální denní nabídku. Přesně v takovém bistru by se se svými přáteli sešel Seinfeld.

Čekala, až se uvolní dopravní situace a bude moci přejít na druhou stranu, a uvažovala, jestli Horn skutečně ví, co dělá.

A vím já, co vlastně dělám?

Nenechala si uniknout příležitost a co nejrychleji přeběhla silnici. Boty na podpatku měla uložené ve veliké kožené tašce, na nohou sportovní tenisky. Přesto to málem nestihla; ozval se klakson a taxík, který nepostřehla a který právě vyrazil od obrubníku, musel zastavit, aby ji nepřejel.

Řidič stáhl okýnko. „Sežeňte si vodicího psa, dámo!“

Nina ukázala prostředníček a pokračovala dál.

„Hej! Nejste vy ta ze zpráv?“

„To jsem,“ usmála se Nina bez ohlédnutí.

„Stejně jdi do prdele!“

New York.

Když vcházela dovnitř, všimla si, že mazanice na plakátu oznamuje, že dnešní specialitou je telecí maso v parmezánu s rajskou omáčkou, včetně pečiva a salátu. To si musím pamatovat, blesklo jí hlavou, pro případ, že by mě unesla banda motorkářů a pohodila ve škarpě kousek odsud.

Alespoň je uvnitř příjemný chládek. Přestože v této denní době restaurační zařízení obvykle zejí prázdnotou, v Home Away posedávalo několik zákazníků. Postarší pár usazený v boxu u okna popíjel mléčný koktejl, na konci barového pultu se chlápek, který vypadal na tuláka, hrbil nad sklenicí něčeho, co připomínalo kolu s brčkem. Možná byl příliš opilý na to, aby poznal, že nesedí u výčepu.

Na vysoké stoličce za pultem seděl člověk, jehož vzezření ukazovalo na blízkovýchodní původ, a listoval sportovním časopisem. Když Nina vešla, postavil se.

„Dám si totéž, co tamhleten,“ řekla Nina a pokynula hlavou k bezdomovci s brčkem.

Číšník se usmál, odložil časopis a zamířil k polici se skleničkami.

Horna našla v zadním boxu. Spolu s ním tam seděla štíhlá, velmi elegantní bruneta asi kolem čtyřicítky. Měla oblečenou bílou blůzu a levisky, na nohou bílé nazouvací sandály. Číšnice, která má volno. Ta číšnice, psycholožka. Proboha!

Horn jí o ní, Marla se jmenovala, vyprávěl. Chtěl ji o téhle části vyšetřování podrobně informovat, protože to byl vlastně její nápad. Respektive, Horn tohle vymyslel na její popud. Co se to tady děje? Podvádí snad Horn tu svoji nadutou blondýnku? Dělá to s číšnicí? Zlobivý, zlobivý Horn! Šťastná to číšnice!

S jistými pochybnostmi Nina zaplatila pepsi a připojila se ke dvojici.

I v zadní části podniku se ve vzduchu vznášela směsice pachů obědových jídel, pastrami a přepálená cibule, možná s trochou kořeněné hořčice, kterou někdo rozlil. Představili se navzájem a Nina se posadila naproti Hornovi s Marlou. Na zdi za barovým pultem visel suvenýr americké vlajky, stěnu po Ninině levé ruce zdobila velká zarámovaná černobílá letecká fotografie sochy Svobody. Co se výzdoby týká, to bylo vše.

Horn vysvětlil plán. Bylo to jednoduché, počínaje dnešními zprávami v šest zintenzivní Nina, podle občasných pokynů Marly, tažení proti Nočnímu pavoukovi: bude používat ještě přímější urážky a ještě více ponižující komentáře. Pak půjde vyřizovat další záležitosti jako obvykle, po práci pojede domů, možná se zastaví na malou pozdní svačinu, jako to často dělává, ve videopůjčovně blízko bydliště si půjčí nějaký film, večer stráví ve svém bytě a v obvyklou hodinu půjde spát.

S tím rozdílem oproti běžnému dni, že to vše bude provádět pod skrytou policejní ochranou zástupu newyorských tajných policistů.

S tím rozdílem, že se ji pokusí dostat několikanásobný vrah světové úrovně.

S tím rozdílem, že bude hrát návnadu.

„Návnada,“ přemýšlela nahlas.

„Přesně co jste chtěla,“ připomenul Horn.

Nina se přinutila k nervóznímu úsměvu. „To nepopírám.“

„Ještě rozvažujete?“ optala se Marla.

„Samozřejmě. Vy byste nerozvažovala?“

„Pro mě by tahle možnost vůbec nepřipadala v úvahu.“

„Budu hrát oběť, jež čeká na mučitele,“ uzavřela Nina. „Dokončím, co jsem začala.“

„A hledáte mučitele?“ nadnesla Marla s pohledem klidných tmavých očí upřeným na Ninu.

Ta se rozesmála. Starej se o sebe, krávo. „To sotva. I když chápu, že si mě tak Pavouk možná představuje. Chci říct, že tu roli hraju dobře. Nedosažitelná, proto více žádoucí. Povýšená ženská, která se cítí nadřazená. Věčná mrcha, která potřebuje uštědřit pořádnou lekci. Výzva.“

Marla přikyvovala. „Chápete to dobře.“

„Možná ne všechno,“ prohodila Nina. „Se sériovými vrahy jsem zrovna moc času nestrávila, rozhodně ne osobně.“

Horn usrkl kávy. „Neuvidíte nás, ale budeme vás chránit, jak nejlépe to půjde. I ve vaší ložnici. Obzvlášť ve vaší ložnici. Čím méně si budete uvědomovat naši přítomnost, tím lépe. Žádný váš pohyb nesmí nikoho upozornit, že vás hlídáme. Pokud po vás půjde, neuspěje.“

„Slíbíte mi to, kapitáne?“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Víte, že to není v mých silách.“

„Dobře. Takže si rozumíme. Oba víme, že někdy ryba návnadu zkrátka sežere.“

„Tentokrát ne,“ prohlásil Horn pevně. „Ne, pokud tomu budu moct zabránit.“

„Víc nežádám,“ uzavřela Nina.

Marla odsunula hrníček s podšálkem stranou a naklonila se k Nině. „Až o něm budete v přímém přenosu mluvit, zpochybňujte jeho mužství. Naznačte, že jiným způsobem by sexuální dobrodružství nebyl schopen najít, nebo že je impotentní, takže se neobejde bez nože. Zbabělý na tenhle typ šmejdů taky zabírá. Ať je jasné, že ho považujete za zbabělce a že pro všechny ostatní, všechny vaše diváky, je to jen ustrašený ničema. Neváhejte pronést soud o jeho duševní zaostalosti. Slovo nemocný ať zazní co nejčastěji.“

„Vím, jak ho položit na záda,“ ucedila Nina.

„Vryjte si to výrazivo do paměti, ať vám pak samo přirozeně naskakuje,“ radila Marla. „Nepište si scénář, nepoužívejte ta vyjádření příliš průhledně. Pamatujte, snažíte se ho svést. Splétáte pavučinu.“

„Stejnou jako ty jeho,“ poznamenala Nina.

„Přesně tak.“ Marla s Hornem se na sebe podívali.

Oběma se pavučinová analogie zamlouvala. A podle Niny skrýval jejich pohled ještě něco jiného. Vždy ji bavilo sledovat, jak se mezilidské vztahy proměňují, hledat jejich Achillovu patu a ovlivnitelné body.

„Pokud všechno půjde dobře,“ doplnila Marla, „tak se vás ten zabiják pokusí dostat. Výzvu nedokáže ignorovat.“

„Já svou práci dělám vždycky dobře,“ prohlásila Nina rozhodně.

„Váš úkol je z určitého hlediska vlastně docela jednoduchý,“ řekl Horn. „Opřete se prostě do Pavouka ještě víc a jinak dělejte, co obvykle.“

„Mezi prostým a jednoduchým je rozdíl,“ podotkla Nina. Pohlédla na Marlu. „Vy jste bývalá psycholožka?“

„Psychoanalytička, ano.“

„To je vidět.“

„Sem tam. Jako staré jizvy.“

Proč místo účtování převysokých částek nekonečnému zástupu neurotiků obsluhuje hosty v druhořadém podniku, se Nina nezeptala. Až přijde ta správná chvíle, stejně to zjistí, a po svém. Jizvy k jejímu povolání také patřily; musela je najít, aby mohla odhalit staré rány. „To je zajímavá práce, psychoanalýza.“

„Někdy až příliš zajímavá.“

„Tak proč jste toho nechala? Stala se pro vás příliš zajímavou?“

„Příliš osobní.“

„Po tomhle se možná uplatníte jako kariérní odborník na profilování zločinců.“ Nina otočila zápěstí a pohlédla na hodinky s neobvykle velikým ciferníkem, jež nikdy nenosila na natáčení. „Musím vymyslet nějaké zprávy.“

„A připravit jiné,“ doplnil Horn.

„Tak nebo onak, že?“

„Onak ne, Nino. A tohle opravdu dělat nemusíte.“

„Víte dobře, že tohle musím dokončit, kapitáne.“ Usmála se. „Anebo skončím tak, že to za mě dokončíte vy.“

„Takhle jste si to postavila, Nino. Naučila jste se klamat.“

„Á jé, takové vzletné výrazy od policisty z oddělení vražd! Právě to mě na vás tak fascinuje, kapitáne.“ Postavila se a pohlédla na Marlu. „Další pavučiny, ano?“

„Ano.“

„Chlapi.“

„Chlapi,“ přitakala Marla.

S Hornem se dívali, jak Nina, i v teniskách velmi vysoká, kráčí k východu. Při každém dlouhém kroku lehce zhoupla pažemi. Arie, muž za pultem, spustil magazín a koukal na ni. Dokonce i bezdomovec na barové stoličce otočil rozcuchanou hlavu, aby se podíval, jak odchází.

„Myslíte, že to zvládne?“ ozval se Horn.

„Bezpochyby,“ pravila Marla přesvědčeně. „Nebezpečí se proměnilo ve výzvu.“

„No a?“

„Ani Nina výzvu ignorovat nedokáže.“

„Aha,“ hlesl Horn. Další pavučiny.

„Do prdele, tohle je šílené,“ zhodnotil Newsy Ninino vyprávění o setkání s Marlou a Hornem.

„To je spousta zpráv,“ odsekla Nina. „Tvým úkolem je zařídit vše tak, aby byla připravená páska pro šot zprávy dne. Budeme jediná stanice ve městě s obrazovým materiálem.“

„Cože? Chceš po mně, abych zajistil natáčení toho, jak tě ten psychopat ubodává k smrti?“

„Pouze v případě, že se tak stane. Ale to není v plánu. Můžeš se připravit v protější budově a nahrát, jak se spouští ze střechy k oknu, vyřezává kus skla, otevírá okno a leze mi do ložnice.“

„Vážně si myslíš, že ho policie nechá zajít tak daleko?“

„Určitě. Nebudou chtít zatknout chlápka, který bude tvrdit, že si jen tak trénoval lezení po stěnách. Dokud se nedostane oknem do ložnice, nemají vlastně žádný případ. Víš, jak to chodí, co dokáže s jedním podezřelým smečka obhájců lačných po publicitě. Ještě před koncem soudního řízení bude obžalovaný osvobozen a uvede vlastní talk-show.“

„Tady zatraceně riskuješ, Nino.“

„Ne, pokud newyorská policie zvládne svou práci.“ Poplácala ho po rameni. „Musím teď do maskérny, ty vyrob ten průvodní klip. Máme na šest vše připraveno?“

„Skoro. Poslyš, Nino, dám ti zbraň. Je to malá dvaatřicítka poloautomat, dámská zbraň. Vezmeš si ji?“

„Jasně. Ať se můžeš přestat strachovat.“

„To nepřestanu, Nino, budu se strachovat dál.“

Nelhal. Byli přátelé, proto se o ni bude bát. A taky se bude bát toho, co by se stalo se zprávami, kdyby se něco stalo s ní.

Bude se bát o svou práci. Bát se nezaměstnanosti. Strachovat se o svůj život.

Vražda se podobala kameni hozenému doprostřed rybníka a Newsy Winthrop viděl, jak se zčeření velikosti přílivové vlny valí přímo na něj.

Psychotický. Impotentní. Zbabělý. Duševně chorý vyvrhel. Odpuzující. Případ pro psychiatra. Sociopat. Ustrašený. Slaboch. Nesebejistý. Nemocný. Neúspěšný. Sexuálně nevyspělý. Vyšinutý.

Co všechno o něm ta děvka navykládala! Co si o sobě vlastně myslí? Jakým právem? Co ona o něm ví? Co si to ta hnusná coura vůbec dovoluje?

Noční pavouk koukal na poslední záběr zpráv před reklamou. Natáhl se pro dálkový ovladač a televizi vypnul. Mačkal tlačítko tak silně, až se zalekl, že by černé plastové pouzdro mohlo prasknout. Přinutil se povolit stisk prstů a ovladač odložit.

Seděl sám a v nastalém tichu poslouchal tlukot svého srdce. Odporná Nina Countová! Nina Courová! To vědomí, že stejné věci bude opakovat i ve zprávách v jedenáct.

Tohle není fér. Využívá televizních vln a špiní je svými jedovatými slovy, která bodají jako jehly. A co o něm vlastně ví? Znala jeho citlivé místo. Dvakrát se o něm zmínila.

Jaké citlivé místo?

Pořád o něm mluvila, mluvila k němu. Ženy jako ona se chovaly právě takto. Vysmívaly se mu, myslely si, že je bezradný, neschopný žádných činů. Příliš zahleděná do sebe předpokládala, že jí nikdo nemůže zabránit, aby o něm vykládala celému světu.

Celému světu!

Seděl sám v nastalém tichu a schovával svůj znetvořený obličej v dlaních.

Seděl sám a v nastalém tichu se rozvzlykal.

Horn vydal pokyny dalším dvanácti policistům, které mu Rollie Larkin dal vedle Pauly a Bickerstaffa k dispozici.

„Najít Nočního pavouka bude velmi obtížné a časově náročné,“ upozornil Horn policejního náměstka to odpoledne v jeho kanceláři. „Nina Countová se do toho pustila trochu hloupě, ale dala nám moc, jíž teď využíváme. A musíme jí využít až do konce.“

Larkin se opřel do křesla a potáhl z kubánského doutníku El Laquito Especial, který dostal od Horna jako zcela zřejmý úplatek. „Jestli se něco stane Nininu krásnému zadečku, kopnou nás do zadku všechny.“

„To je pravda,“ uznal Horn.

„Ty už jsi v důchodu,“ připomněl Larkin. „Tebe se to netýká.“

„Na to jsem taky myslel. Nejvíc můžeš ztratit právě ty, Rollie.“

„Kromě Niny.“

„Netřeba zdůrazňovat. Ale taky bychom mohli dopadnout vraha.“

Další dlouhé potáhnutí z doutníku. Larkinova kancelář se začala halit oblakem dýmu. „Obličej z obrazovky, velké kozy, dlouhé nohy…, ale ta ženská má odvahu, to se jí musí nechat.“

„A věří, že my ji taky máme.“

„Ty mizero jeden.“

„Jo. Někdy taky.“

Larkin opatrně odložil doutník do popelníku na rohu pracovního stolu. „Jdi do toho a dej do toho všechno, Horne. Zvyšte sázky.“

„Věděl jsem, že nás nenecháš na holičkách, Rollie.“

„A ušetři mě těch keců,“ dodal Larkin, a když Horn odcházel vstříc čerstvému vzduchu, natáhl se opět pro doutník.

V místnosti před kanceláří seděla Larkinova uniformovaná asistentka; na stole měla elektrický větráček, jímž se pokoušela rozptýlit kouř. Když Horn procházel kolem ní, vrhla na něj letmý pohled a zacpala si nos.

Horn se pousmál. Všichni tady měli odvahu.

Jakmile se všichni seznámili se svými povinnostmi a odešli z konferenčního sálu na okrsku, Horn se vydal za Roycem Saylesem. Potom zavolal příteli z požárního sboru města New York a odjel na jih do doků.

Všechno chtěl mít připraveno co nejlépe a nic neuspěchat. Nicméně časem nemrhal; jednomu z nich se čas krátí. Nočnímu pavoukovi, nebo Nině Countové.

31. kapitola

Urážky, výsměch, ponižování! Za to zaplatí. Už brzy a za všechno!

Za všechno!

Dobře věděl, oč jí jde, stejně jako diváci. Proto to dělá! Aby získala další diváky, další fanoušky. Hraje odvážnou a oddanou novinářku. Pokouší se ho nalákat, chytit do pasti a zabít. Využívá ho, aby stoupla ubohá míra sledovanosti. Nina Courová!

Policie a Horn se na tom určitě podílejí a povzbuzují ji. Podceňují Pavouka, hrůzostrašného a obávaného, ohavně elegantního. Co můžou vědět? Jak si můžou myslet, že vědí, s kým mají tu čest, jak moc se v něm Nina Countová mýlí? Jak to všechno skončí? Slabým a bezmocným připadne…

Znovu se objevila na obrazovce, chladná a vražedně krásná, blond vlasy barvy vanilkové zmrzliny, dlouhý záběr, bílé nohy.

Vládkyně zmrzliny. Coura! Satanská, zraňující zlá coura!

Pohled na ni nemohl déle snášet. Ale nedokázal se od ní odtrhnout.

Dlouho už nevydrží.

Můj bože, začíná to být jednotvárné.

Jde to lépe, než jsem čekala, blesklo hlavou Nině. Zlatá Marla číšnice-psycholožka, výborně jí poradila. Skutečně věděla, co říct, aby toho chlápka dostala, kam chtěla. Kdyby jen zmizel ten balvan strachu v žaludku, vrátila se jí chuť k jídlu a mohla zase spát.

Proplouvala dny bez většího zaujetí, odolávala touze dívat se nalevo napravo, aby se ujistila, že ji opravdu chrání. Spát chodívala jako obvykle; okno v ložnici zamykala, ale závěsy nechávala, na Hornův pokyn, asi na pět centimetrů poodhrnuté.

Horn. Často jí volával, kontroloval ji, ujišťoval se, že je stále odhodlaná pokračovat. Což jen dokazovalo, jak málo ji zná.

Nina za sebou po příchodu domů pečlivě zamkla, skopla boty na vysokém podpatku a zamířila do kuchyně. U dveří se zarazila, a než vešla, rozhlédla se po místnosti. Zvyk. Osvojila si ho až poslední dobou?

Nepila alkohol, potřebovala udržet mysl jasnou. Šla tedy k lednici a z výrobníku ledu si napustila studenou vodu. Než se napila, přidržela si sklenici na rozpáleném čele. Z duševního napětí jí zase praskala hlava. Z ničeho jiného to nebylo. Nemohlo být.

Stojí to za to. Každá noc za ten strach stojí!

Každý večer jí stoupaly preference. A až tahle hrůza skončí, něco z nynější slávy na ní přece jen ulpí. Dosáhne nejvyšší míry sledovanosti lokálního zpravodajského pořadu na mnoho let dopředu, dokud se neobjeví něco podobného této situaci, co ji dovede do kýženého cíle. Bude vědět, že tohohle pitomého zabijáka lapila do pasti ona. Řádek v životopise. To se hodí pro spoustu věcí. Dostane lístek na další jízdu. Větší show. Televizní společnost. Anebo třeba politika. To vše jí mohla nabízet budoucnost.

Mezitím se její život smrskl na hrozivé, ale prázdné dny plné nudy, strachu a častých momentů zděšení. Neznámý obličej, jenž ji pozoruje, prudké pohyby cizích lidí, téměř cokoliv náhlého a neočekávaného jí rozdrnkalo nervy napjaté k prasknutí tak, že se málem rozkřičela.

Rutina. Jednotvárnost. Procházela tím vším jako robot.

Do práce, večer občas na drink, občas na večeři, občas noční děsy. Domů, chvíli se koukat na televizi, spát. Sem tam nezvladatelný třes.

Uvolni se! Jsou tam, jsou tam! Dávají na tebe pozor jako andělé strážní se zbraní v ruce.

Věděla však, že ji může pozorovat i někdo jiný. Někdo, jehož vnitřní nutkání a psychotická hra spočívaly v pozorování a čekání. Někdo dost chytrý a životu dost nebezpečný.

Přála si, aby tou rutinou konečně něco otřáslo!

Skutečně?

Dalších pár nocí, dalších pár vysílání. Počet diváků rostl jako úrok z lichvářovy půjčky, po skocích.

V deníku Post se dočetla, že sázkové kanceláře vypisují kurzy na den jejího úmrtí a počet bodných ran.

Pro boha svatého!

S myšlenkami na míru sledovanosti se usínalo lépe.

A někdy to jinak nešlo vůbec.

Horna už nenapadalo nic, čím by ještě lépe ochránil Ninu a zároveň neupozornil Pavouka.

„Nespíš moc dobře,“ říkávala mu Anna, než odešla do nemocnice. V téhle fázi případu spával nejčastěji dopoledne a potom odpoledne, když Nina seděla v bezpečí televizního studia. Kapitán Thomas Horn dělá noční jako nějaký zelenáč, detektiv z okrsku, nebo policista při sledování. Možná že věk není otázkou času, ale způsobu myšlení.

Možná se Noční pavouk pokusí o Ninu dnes v noci.

Podle Marly k tomu určitě dojde. A pravděpodobně brzy. Napětí v zabijákově mysli se zvýší, tlak vzroste. Každý den v šest hodin odpoledne a v jedenáct večer přitáhla Nina ventil o něco víc. Psychóza bude dotírat stále silněji, bude bublat pod povrchem jako pára nahromaděná v kotli, změní se v úvahy a nakonec se stane rozhodnutím. Duševní choroba, hnutí mysli, přinutí tělo jednat.

Tvrdí Marla.

Anna se naklonila nad postel a políbila jej na ústa, čímž ho docela probudila. „Nespíš moc dobře,“ opakovala.

„Ani ty ne.“

„To ten zatracený případ Vine. Podali další návrhy.“

„Pokud se to kdy dostane k soudu, potrvá měsíce, než uvidíš soudní síň,“ uklidňoval ji Horn.

„Už aby to bylo. Chci, aby už to skončilo. Chci, aby mě očistili od obvinění.“

„Dočkáš se.“ Takhle dřív nemluvila; udělala by všechno, aby se soudnímu přelíčení vyhnula.

„Myslíš?“

„Určitě,“ zalhal Horn. Dobře věděl, že porotci jsou schopni čehokoliv. I právo vykládají po svém, když se jim to hodí. Jejich kroky se nedaly předvídat ani v tom nejmenším a lišily se případ od případu jako sněhové vločky.

„Já jen chci, aby to už skončilo.“

Koutkem oka zachytil pohyb a slyšel slábnoucí klep, klep, klep vzdalujících se podpatků o podlahu z tvrdého dřeva.

Zůstal ležet bez jediného hnutí, zavřel oči a přemýšlel.

Ona chce ospravedlnění a zproštění viny; ujištění a uznání, že nevzala vědomý život malého chlapce.

Já chci zastavit vraha tím, že předvídám vraždu; chci zachránit neznámý počet životů.

Chci změnit budoucnost.

Ona chce přesně popsat minulost.

Uvědomoval si ale, že k ní není fér. Její život se od jeho velice lišil. Denně se setkávala s jiným světem, s jinými prioritami. Být souzen za profesní nezpůsobilost rozhodně není nic jednoduchého.

Poslouchal klapnutí domovních dveří, jež se otevřely a zavřely.

Věděl, že za sebou zamyká. Alespoň si představoval, že slyší cvaknutí zámku, že Anna otočila klíčem. Zamyká dům před někým zvenčí, nebo někoho uvnitř?

Bezpečí. Alespoň zdání jistoty. To je tak vše, čeho v tomto světě můžeš dosáhnout.

Horn znovu usnul. Vrátil se k ponurým snům, o kterých věděl, že se spánkem přijdou. Konec přestávky, zpět ke každonočnímu hororovému seriálu. Nejnovější díl. Vyroben pro televizní vysílání. Míra sledovanosti. Celou záležitost hnala dopředu míra sledovanosti. Někde se pohnulo cosi černějšího než noc a otočilo se k němu. Nina Countová už na něj čekala ve snech.

„Slíbíte mi to, kapitáne?“

Noční pavouk za sebou zavřel a zamkl. Byl doma. V bezpečí. Tady na něj nemohl nikdo zírat. Nikdo se tady nad ním nepodivoval, nikdo nevěděl, že on je ten člověk. Poznamenaný jako Kain… Poznamenaný jako Kain…

Tady ho jejich oči neobjeví. Je v bezpečí.

Jenže věděl, že není. A věděl také, že uhryznuté kousky jeho duše jsou vyplivovány pro veřejné pobavení všech. Další večer, kdy televize šíří urážky a ponížení. Otázky, ne, soudy!, o jeho duševním zdraví a sexuálním životě.

Vysypal na koberec obsah veliké nákupní tašky a se zkříženýma nohama se usadil na zemi.

Nemělo smysl ztrácet čas. Všechny důvody ukazovaly proti tomu.

A všechny důvody nabádaly k opatrnosti a odvaze.

Nehtem palce roztrhl celofán a pootvíral několik balíčků. Potom zkoumal, co má před sebou.

Bylo tam vše, co potřeboval. Nadešel čas dát se do práce. Jeho čas. Jeho čas přichází.

Do jehly se strefil na první pokus a z cívky odmotal asi metr tenkého pevného vlákna.

Na vlásku… Její život visí na vlásku…

Začal šít; prsty se pohybovaly s neuvěřitelnou zručností a přesností, rychleji a rychleji, nikdy nevynechaly steh. Pohled upřený na úkol. Rytmus práce sladil s rytmem svého dechu, s rytmem temného vnitřního světa. Vyhublý hrudník se zvedal a klesal… s jemným pískáním, jako když měchy rozdmychávají plameny ohně.

Na vlásku…

32. kapitola

Dnes v noci.

Podle předpovědi počasí mělo být oblačno a měsíc couval. Pavouk upředl plán a změřil si nepřítele. Život v neustálých obavách konečně vyústil v rezignaci. Omámená oběť již brzy spočine ve spárech dravce. Čekala na něj plná strachu, netrpělivá, a tajně si přála, aby se jí už zmocnil.

Že na něj opravdu čeká, tím si byl jist. Očekávání jeho příchodu ji zneklidňovalo víc a víc. K závěru, když už se vzdaly, s ním vždy spolupracovaly. Poznal jim to na očích. Někdy se nemohly dočkat. Smrt přitahovala.

Naposled zkontroloval, že má vše připraveno, a vklouzl do lehké hedvábné větrovky stejně tmavé barvy jako kalhoty.

Čepici narazil do čela, límec vytáhl k obličeji. Připraven. Otevřel dveře a vyšel do noci, do dílu noci. Peklo na lovu.

Poprvé za celé týdny se cítil tak nádherně!

„Možná s tím počítá,“ nadhodila Paula. „Možná je na nás tentokrát moc chytrý a neukáže se. Pokud bude chtít, může prostě jen nečinně koukat, jak Nina křičí do světa.“

Se stejnými obavami se to odpoledne svěřoval Horn Marle. Ta ale o svém odhadu nepochybovala.

„Dlouho už se neudrží, musí za ní,“ opakoval teď Marlina slova Paule. „Snaží se čekat déle než my, ukolébat nás k samolibé spokojenosti, aby pak mohl využít naší nedbalosti. Ukáže se. Pokud trpělivě vyčkáme, bude spolupracovat. Nemá na výběr.“

Paula si nebyla tak jistá. Ale Horn byl šéf.

V této chvíli si oddechla, že případu nevelí ona.

Odešla na stanoviště na střeše činžovního domu, mimo dohled za pootevřené dveře zkoseného východu. Usadila se tak, aby měla volný výhled na co největší potemnělý střešní prostor.

Uvelebila se co možná nejpohodlněji, s termoskou kávy, brokovnicí ráže dvanáct milimetrů a svým strachem po ruce.

Přistihla se, že myslí na Harryho Linnerta. Snažila se myšlenku odehnat.

Život policajta. Co tady dělám? Proč já? Jak se to, sakra, stalo?

Přes střechu se přehnal závan větru teplého jako sama noc. Paula cítila, jak jí po šíji stéká kapka potu. Povzdechla si a položila ruku blíže ke zbrani.

Než se posadil do neoznačeného vozu zaparkovaného přes ulici, odkud celou operaci řídil, provedl Horn každonoční kontrolu. Všichni byli na svých místech: tajní policisté na ulici, pozorovatelé a odstřelovači na okolních budovách, další tajní policisté hráli zaměstnance budov nebo nájemníky.

Pokud se Pavouk objeví na střeše Nininy budovy, dozví se to. Až se spustí svým pavoučím způsobem k jejímu oknu, v každém okamžiku slanění bude pozorován. Odstřelovači zaostří mířidla přímo na něj pro případ, že něco nepůjde podle plánu. Není možné, aby se dostal k Nině Countové příliš blízko. Kdyby se mu to však přece jen podařilo, posledním článkem obranné linie byl člověk ukrytý u ní v bytě, příslušník jednotky speciálního nasazení se zvláštním výcvikem v bojovém umění, který se na pokyn přesune do ložnice a bude čekat na cokoliv, co přijde oknem, zatímco ostatní rychle obklíčí byt zvenčí.

Horn se opřel do vypolštářovaného křesla vozu. Parkoval tak, aby mu ve výhledu na činžovní dům nic nepřekáželo.

Jistému pocitu samolibého uspokojení zabránit nedokázal, v takových situacích se zkrátka nevyhnutelně objevoval. Vinu za to neslo monotónní opakování úkolu a tahle noc byla úplně stejná jako všechny předchozí. Bylo velmi nepravděpodobné, že se někdo objeví. Neznamenalo to však, že by Horn polevil v ostražitosti či stáhl muže z obranných pozic. Dnes v noci učinil stejná bezpečnostní opatření jako v den, kdy operace začínala.

Sklopil hlavu a promluvil do vysílačky: „Začínáme.“

Všichni potvrdili příjem.

Okýnka vozu měl stažená, a tak si zapálil doutník a potahoval. Kdykoliv jej zvedl nad úroveň palubní desky, zakryl žhavý konec dlaní druhé ruky. Byl přesvědčen, že Nina Countová je v bezpečí.

Tak v bezpečí, jak jen člověk v její situaci může být.

Připraven spolu s kameramanem za oknem protější budovy sledoval Newsy okolní dění, čekal a kouřil. A stejně jako Horn zakrýval žhavý konec cigarety druhou rukou.

Nedokázal odtrhnout pohled od čelní strany Ninina domu, kde jedno po druhém pomalu zhasínala všechna okna.

Ve tři čtvrtě na dvanáct, doba, kdy končily televizní zprávy, jež sama moderovala, a kdy obvykle uléhala ke spánku, zhaslo i to její.

Newsy ustoupil zpoza okna na stranu, aby si od špačku dokouřené cigarety mohl hned připálit další. Potily se mu dlaně. Netušil, jak se má cítit, nebo co vlastně cítí.

Chtěl, aby se něco stalo.

A bál se, že by mohlo.

33. kapitola

Prášek na spaní tu noc nezabíral. Nina přemítala, jestli už si její tělo nepřivyklo.

Před několika hodinami konečně upadla do neklidného polospánku s útržky divokých snů. Potom se s trhnutím probudila a přála si, aby už bylo ráno.

Podle budíku na nočním stolku byly tři hodiny a tři minuty.

Koukala do šera pokoje a naslouchala tlumeným šumům nočního velkoměsta. New York možná nikdy nespí, ale dnes v noci se mu dařilo překračovat neznatelnou hranici mezi bdělostí a spánkem lépe než Nině. Právě teď se jen sotva slyšitelně ozýval vzdálený šepot jedoucích aut, téměř jako vlny odlehlého oceánu, které se tu a tam nahrnuly na pevninu a zase ustoupily.

Tep jí v celém těle pulzoval příliš silně. Skoro slyšela, jak jí krev proudí žilami, a skutečně ji slyšela tepat v uších. Tiché kladívko. Divoce buší na ztlumenou kovadlinku. Balvan v žaludku ztěžkl.

Strach se promění ve zvláštní věc, když vás nikdy neopouští, když si z vašeho těla udělá svůj domov. Může tam být navždy, ale vy si přesto nikdy nezvyknete. Ne úplně. Skrývá se uvnitř, a když to nejméně čekáte, popadne vás a nepustí, jako by měl vlastní, sadistický smysl pro humor, jenž je odrazem toho vašeho.

Zatroubení auta o několik bloků dál ji pořádně vylekalo. Ale jen na chvíli; teď věděla s jistotou, že alespoň někdo tam venku normálně žije. Na cestě za milencem, vrací se domů z práce, jede vyloupit obchod…

Přikázala si znovu spát, je přece v bezpečí. Horn svou práci dobře zná a celé okolí hlídají policisté, jsou dokonce uvnitř budovy. A ten roztomilý chlapík ze zásahovky Lyons až v obývacím pokoji, přímo za dveřmi do ložnice.

S pohledem upřeným na temný strop se Nina usmála. Mohla by pozvat Lyonse k sobě do pokoje a povídat si s ním. Mohla by…

Z úvah ji vytrhl sotva slyšitelný zvuk, jehož původ nedokázala určit. Srdce jí začalo divoce bušit. Tohle nebylo zatroubení přicházející naprosto jasně ze vzdálenosti několika bloků.

Nejprve zůstala ležet bez dechu, bez pohnutí. Potom zpod přikrývky vysunula dlouhou bílou paži, otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla malou poniklovanou pistoli od Newsyho. Překvapilo ji, jak chladná a těžká jí připadá. Horn si nepřál, aby u sebe měla zbraň. Bál se, aby náhodou nepřišel k úrazu někdo z jeho lidí.

No tak to se jděte vycpat, kapitáne! A obzvlášť v tuhle chvíli! Palcem zbraň odjistila.

Zmatená mysl se pak trochu vzpamatovala: Lyons! Lyons ve vedlejším pokoji, hned za dveřmi! V případě, jaký právě nastal, má přivolat Lyonse!

Zkusila na něj zavolat, ale nevydala ani hlásku. Hrůza jí sevřela hrdlo ocelovou pěstí. Skoro se nemohla pohnout. Nikdy ji nenapadlo, že by to mohlo být tak zlé, že bude takto ochromena.

Třesoucí se rukou držela pistoli pod bílou přikrývkou, prst položený na spoušti.

Pohledem se snažila proniknout tmou a nespouštěla oči ze světlého obdélníku ložnicového okna.

Zaslechla tichý šelest dveří, které při otevírání drhnuly o koberec.

Lyons se chopí úkolu! Chvála Bohu!

Nina se ze sebe snažila vypravit, že slyšela nějaký zvuk, ale podařilo se jí vyrazit jen přidušené zakvičení. Zkusila odhlédnout od okna a otočit hlavou o kousek doprava.

Ve dveřích nestojí Lyons! Tohle není Lyons!

Tmavá postava stejně vysoká jako Lyons, jen hubenější a kostnatější.

Mrštnější.

Rychlejší.

Než se stačila pohnout, než stačila nabrat vzduch k výkřiku, přešlo to celou místnost a skočilo na ni.

Lyons ležel na podlaze obývacího pokoje a věděl, že je to vážné. Cítil pod sebou mokro a teplo, těžce krvácel. Ležel na zádech, ruce podél těla.

Kdyby se mu jen podařilo vytáhnout pistoli z pouzdra pod paží…, vystřelit…, aby věděli…

Pomalu a velmi namáhavě, s posledními zbytky sil, které dokázal posbírat, zvedl předloktí, po něm loket a tápal v koženém pouzdře po zbrani.

Tam ne… možná nalevo… tam…

Konečky prstů šmátral po drsném chlupatém povrchu koberce a věděl, že rukou nepohnul ani o centimetr.

V hrdle ucítil nával spalujícího horka a nemohl pořádně dýchat. Nasával vzduch, ale nedýchal.

To poznání jej zasáhlo s otupující silou. Okamžitě si vybavil, co jej tak překvapilo; měl podřezané hrdlo.

Nedýchá!

Šero tmavlo víc a víc, až z něj zbyla jen čerň a klid.

Zemřel s pohledem upřeným na otevřené dveře ložnice Niny Countové.

34. kapitola

Nina se pod napnutou přikrývkou svíjela a kroutila, ale téměř se nemohla hnout. Noční pavouk se tyčil přímo nad ní, na jedné straně zapřený kolenem, na druhé chodidlem. Jednou rukou ji držel pod krkem a bránil jí dýchat a křičet. Pokoušela se pohnout pravou rukou, ve které stále svírala zbraň tak, aby hlavní mířila na útočníka. Byla si jistá, že o ní neví. A ve strnulém jádru duše věděla, že pistole je její jediná šance na život.

Rychle a necitelně jí zalepil ústa širokým pruhem stříbřité pásky a napnul ji tak, že se předními zuby bolestivě kousla do rtů. Silná ruka uvolnila sevření hrdla. Slaná chuť. Krev v puse. Podařilo se jí tekutinu spolknout.

Mohla opět dýchat. Instinktivně se snažila vykřiknout; přidušená zaúpění, jež vydávala, ji ničila. Jako by už ji tichá smrt chopila do svých spárů. Brzy přijde agonie.

Útočníkovy tmavé, doširoka otevřené oči se pohledem vpíjely do jejích. Bylo na nich něco zvláštního. Jako by ji vysávaly, jako by z ní vyčerpávaly veškerou energii a vůli bránit se. Bělma zářila v přítmí pokoje a duhovky tak vypadaly ještě černější. Z obličeje neviděla nic jiného než pronikavé oči, od jejichž věčnosti a temnoty se nedokázala odtrhnout.

Pod pevně utaženou pokrývkou, kterou jí nyní zastrkával pod levý bok připraven ji celou zavinout, měla ukazovák stále přilepený na spoušti. Natáhla ostatní prsty tak, aby pistoli držela v dlani a zakryla její obrys, aby ji neobjevil.

Věděla však, že hlavní míří přímo na svou pravou nohu. Zmáčkne-li spoušť, s největší pravděpodobností si postřelí stehno a kulka nezasáhne nic jiného. Zoufale se potřebovala zbavit tíhy, která ji tlačila k matraci. Nohy už měla uvězněné v pevné látce, kterou obratně stahoval.

Musí přece potřebnou sílu najít. Kdyby se jí jen podařilo trochu zvednout nohy!

Nina sebrala zbytky nezlomné touhy přežít i veškeré zbytky fyzických sil a zaryla paty do matrace. Napnula se ve snaze zvednout boky, které pak zase nechá spadnout, aby mohla trochu posunout nohy, jež měla pevně svázány k sobě.

Zasténala námahou. Věc, jež jí přišla vzít život, přestala zastrkávat a omotávat látku a shlédla na ni s hlavou nakloněnou na stranu. Ona má něco za lubem a on je zvědavý co.

Nina znovu zasténala a tentokrát se jí téměř podařilo zvednout pánev z postele. Vtom ji to napadlo. Určitě přemýšlí nad tím, jestli se mu snažím pomoci zastrčit látku pod tělo!

Ve tmě zahlédla odlesk bílých zubů.

Usmívá se! Líbí se mu to!

Přesunul váhu a o pár centimetrů se nadzvedl. Silné vytáhlé tělo se zaklonilo a nechalo ji dělat cokoliv, o co se ve svém beznadějném, zbytečném zápase pokoušela.

On mi pomáhá!

A dopřává naději! Nechce, abych se snadno vzdala! Chce, abych bojovala tvrději! Aby se mi to téměř podařilo! Začíná svou hru!

Tam a zpět, život a smrt…

Pohrává si se mnou!

Nině se podařilo skrčit nohy v kolenou asi na třicet stupňů a doufala, že to postačí. Pak je prudce narovnala, a vytvořila tak skulinu mezi pokrývkami.

Tak akorát, aby mohla pohnout rukou a zvednout hlaveň pistole o centimetr nahoru.

Možná už je to ten správný úhel…!

Zmáčkla spoušť.

Pistole zahřměla a Nina ucítila palčivou bolest po celé délce pravého stehna.

Ještě než výstřel úplně odezněl, seskočil z ní a teď stál vedle postele. Slyšela jeho rychlý, přerývaný, podivně nelidský dech. Ticho, jež se rozhostilo, rušilo jen jeho syčení. Syčení, z něhož cítila takovou zuřivost a takovou nenávist, jaké nikdy předtím nezažila.

Napnul se a chystal se jí znovu zmocnit.

Pohyby! Volání!

Z obývacího pokoje!

Přímo za dveřmi!

Noční pavouk se nevrhl na Ninu, ale k oknu. Vysunul západku a jediným plynulým, neuvěřitelně rychlým pohybem je vytáhl nahoru. Jako by se čas náhle zrychlil a smetl ho s sebou. Ve skoku vymrštil ruku a přilepil něco k okennímu parapetu. V příštím okamžiku byl venku.

Hornovi zhasl doutník, ale už se neobtěžoval si ho znovu připalovat. V ústech měl sucho a cítil pachuť tabáku smíchaného s kávou. V jednu chvíli za volantem téměř usnul. Ne že by se kolem něj nedělo nic, co si zasluhovalo jeho pozornost; i v tuto noční dobu se občas objevil nějaký chodec či vozidlo.

Pak spatřil, jak tajný policista jménem Givers, jenž v roli bezdomovce předstíral spánek na lavičce, vyskočil a uhání k Nininu domu.

Ještě než vystoupil z auta, stačil Horn zaslechnout z vysílačky „Výstřel!“ Rozběhl se přes silnici, jak nejrychleji to šlo. Před budovou v místech, kde zastavil taxík, z něhož vystupovala nějaká žena, uklouzl a málem spadl na zem. Shýbala se nad zadním sedadlem a zápasila s papírovými nákupními sáčky. Překvapeně a se starostí v očích se ohlédla. Horn znovu získal rovnováhu a utíkal kolem ní dál.

Když Horn vrazil do vestibulu, Givers právě nastupoval do výtahu; naštěstí si ho všiml a přidržel dveře otevřené.

„Slyšel jste výstřely?“ vyhrkl Horn, když stoupali k Ninině poschodí.

„Ano, pane. Jeden výstřel.“

„Mohl přijít přímo z jejího bytu?“

Givers se před odpovědí zamyslel. „To mohl, ano.“

Když se dveře výtahu odsunuly, Horn vyrazil do chodby jako první. U Ninina bytu už stál jiný uniformovaný policista a Bickerstaff, který podrážkou boty kopal do dveří. Z několika dalších bytů vykukovali nájemníci, natahovali krky a zjišťovali, co je to za rámus. Dvojice mužů v pyžamu a postarší pán v trenýrkách a triku bez rukávů stáli až venku na chodbě. Chlapovi v trenýrkách stály na hlavě rozcuchané šedé vlasy jako kohoutí hřebínek. Prošedivělou bradu bojovně vysunutou dopředu, pěsti zapřené v bok. Chtěl se podílet na čemkoliv, co se mělo stát.

„Zpátky dovnitř!“ zařval Horn a nad hlavou mával policejním odznakem. „Všichni okamžitě zalezte zpátky dovnitř!“

Obdařili jej rozčilenými a odmítavými pohledy, ale nakonec uposlechli. Muž s kohoutím hřebínkem jako poslední.

Bickerstaff vzdal kopání a nyní se poněkolikáté rozbíhal proti dveřím ramenem. Horn si všiml, že dveře už jsou asi na pět centimetrů otevřené. Petlice praskla a zámek už vypadl z dřevěné zárubně, ale něco stále bránilo otevřít dveře úplně. Nějaký pohyb nalevo; Paula pádila chodbou, sípala a sotva popadala dech, přiběhla dolů požárním schodištěm.

Givers s druhým policistou teď pomáhali Bickerstaffovi. Tři muži podřepli a zapřeli se do dveří i jeden do druhého ve snaze namířit veškerou sílu i váhu jedním směrem. Policista, ošuntělý pobuda a otylý muž, jenž vypadal jako obchodní cestující, dohromady usilovně zápasili s dveřmi bytu, do kterého se museli dostat. Paula, udýchaná školačka s brokovnicí v ruce, se ze všech sil snažila pomoci.

„Něco je proti té zatracené věci vzpříčené!“ prohlásil Bickerstaff a ohlédl se na Horna.

„Kde je, do prdele, Lyons?“ podivoval se uniformovaný policista a zdvojnásobil úsilí vkládané do boje s neústupnými dveřmi. Pokaždé, když se do nich opřel, mu vylezly oči z důlků a svalnatý obličej zbrunátněl tak, že se zdálo, že ho každou chvílí skolí infarkt.

Horn ignoroval bolavou pravou ruku a připojil se k Paulině neohrabané snaze pomoci. Ani pro jednoho z nich tam však nebylo dost prostoru, aby zásah mohli podstatnou měrou ovlivnit. Uvědomoval si, že při pohledu z dálky musí jejich počínání jevit zvláštní rysy tragikomična.

Pak se dveře pohnuly o kousek dopředu.

Deset centimetrů.

Konečně se neochotně otevřely natolik, aby se dalo vstoupit.

Bickerstaff šel první, zbraň připravenou. Následovali Givers a Horn. Horn slyšel Paulu přikazovat uniformovanému policistovi, aby zůstal na chodbě.

Horn držel v ruce služební revolver a přikrčen, aby tvořil co možná nejmenší cíl, ustoupil na stranu a snažil se nahlédnout do potemnělého obývacího pokoje. Za dveřmi byla těžká židle postavená tak, aby se opěradlem zaklínila pod kulovou klikou. Bickerstaff, jenž o ni málem zakopl, nahlas zaklel.

Horn uvažoval nad odpovědí na otázku, kterou si na chodbě položil onen uniformovaný policista. Kde je, do prdele, Lyons?

„Do prdele!“ vyhrkla Paula. Šlápla do něčeho rozbředlého a málem zakopla o Lyonsovo tělo před pohovkou. Pohlédla na zem a uviděla, že pravou nohou stojí na koberci prosáklém krví. „Střílel na Lyonse! Nejspíš je mrtvý!“

Horn se zároveň vyděsil i uklidnil. Jeden výstřel. Ninu nezasáhl.

Pak ale přistoupil blíž a pohlédl dolů na černou beztvarou skvrnu, jež rámovala Lyonsovo tělo jako stín a roztékala se dál. „Má podřezané hrdlo.“

„Do prdele!“ ulevila si opět Paula.

„Ložnice!“ vykřikl Horn a ukázal směrem k místnosti za obývacím pokojem. Šel první.

Dveře ložnice byly otevřené. Horn zadržel dech, ale nezaváhal.

V pokoji bylo o něco více světla. Nina na posteli zápasila s prostěradly a přikrývkami v zoufalé snaze se z nich vymotat, posadit se a strhnout náplast z obličeje zároveň.

„Nino!“ zařval Bickerstaff, aby věděla, že dorazila pomoc a přátelé, že bude v pořádku.

V okně za ní se mihl stín, nikoliv před, ale za sklem. Venku. Horna napadlo, že to mohl být jen klam, souhra světla a adrenalinu.

„Okno!“ zvolal Givers. „Zdrhl tím zpropadeným oknem!“

Nina si uvědomovala, že se v jejím pokoji míhá všemi směry plno tmavých postav jako přelétavé stíny, slyšela volání. Své jméno. A pak:

„Okno! Zdrhl tím zpropadeným oknem!“

Jedna z postav se přesunula k oknu, nakláněla se ven a zírala dolů do tmy.

„Padá jako zasraný kámen. Jestli teď vystřelím, mohl bych zranit někoho pod ním.“

Nina se snažila vyprostit z pláten. Musela se uvolnit, aby si mohla strhnout náplast a říct jim, že visí za lano připevněné k parapetu. Ať ho odříznou. Jen ať ten hajzl padá jako kámen! Uvidíme, jestli se také rozletí na kusy.

Horn stál u nohou postele a vřískal něco do vysílačky. „Krev na prostěradlech!“ zakřičel další hlas. „Je zraněná!“

Jsem zraněná… Jsem zraněná!

„Krev na parapetu,“ řekla osoba, jež hleděla dolů na čelní stěnu budovy. Osoba se zadívala na mokré konečky prstů, které si posléze utřela do kalhot. „On je zraněný!“

Noční pavouk byl připraven na všechno kromě toho, co se právě událo. Po prvotním šoku z výstřelu rychle zachytil malou, ale odolnou hákovací kotvici za okenní parapet, odvinul tenké polymerové vlákno a hodil ho dolů po stěně domu. Jakmile vyskočil z okna do temné noci, začal rychle slaňovat, téměř po zdi utíkal. Tempo a délku pádu reguloval třecí brzdou.

Několik metrů pod oknem Niny Countové však zjistil, že v levé ruce nemá dost sil na to, aby se zbrzdil tak prudce, jak potřeboval. Padal příliš rychle.

Sevřel lano co nejpevněji a zesílil stisk, až nad sebou konečně získal kontrolu a zpomalil sestup, což se ovšem neobešlo bez palčivé bolesti ve znecitlivělém levém rameni.

Zasáhla mě! Postřelila mě!

Ta děvka mě postřelila!

Vztek mu dodával sílu. Věděl, že to dokáže, že pronásledovatelům unikne. Netuší, s kým mají tu čest!

Mimořádně ostražitými smysly zachytil pohyb nad sebou. Když vzhlédl nahoru, spatřil něco, co nechápal. Ze střechy sbíhalo něco tmavého, něco téměř stejně širokého jako šířka domu. Něco, co už urazilo několikametrovou vzdálenost a dál se snášelo po průčelí domu přímo na něj, jako vlna, jež stéká po útesu na břehu moře.

Snáší se to na něj ale rychleji, než bezpečně dopadne na zem!

A pak už to cítil, na sobě, kolem sebe, přes sebe, pod sebou.

Ne, pod sebou ne.

Síť! Shodili po straně domu síť!

Bosým pravým chodidlem se zamotal do silných lan sítě a povolil stisk svého vlastního lana. Náhlý pád! Cítil, jak se mu nepřirozeně zkroutilo koleno a ve zraněném levém rameni bolestivě zaškubalo.

Zůstal viset hlavou dolů, lapený v síti, jejíž tíha ho tlačila ke kamennému průčelí domu.

Civěl přímo dolů. Deset podlaží nad svobodou. Ještě alespoň deset podlaží.

Ačkoliv… žádná svoboda. Přímo pod ním teď stály desítky lidí a zíraly nahoru na něj.

Cukal se a pral se se sítí, aby se osvobodil, ale přemohl jej další nával bolesti. Nejen rameno, teď i kolenní kloub. Nedopustí, aby ho dostali! Živého ne! Kdyby se mu podařilo vytáhnout nůž…

Nedostanou mě! Nedostanou!

Zvedl horní část těla k nohám, jako by nad zemí dělal sed-leh, a pokusil se zachytit uzlu lan. Nepodařilo se. Spadl zpět dolů a do sítě se mu zamotala i pravá paže. Postřeleným ramenem i zraněným kolenním kloubem se rozlévala ostrá bolest. Velkou část jeho hmotnosti drží právě ta poraněná noha! Z bolesti se mu zatočila hlava, chtělo se mu zvracet. Přemohla jeho vůli a zvítězila nad jeho silami. Nad nadějí.

S levou paží bezvládně visící ze zasaženého ramene k zemi zbyla Pavoukovi jediná pohyblivá končetina, levá noha.

Na paži ucítil teplo a pozoroval, jak z konečků rozkymácených prstů skapává krev. Stékala k zemi slabým, jasně červeným pramínkem stejně jako tenké lanko, které už nevede ke svobodě.

V okně budovy přímo přes ulici se Newsy musel ze všech sil držet, aby neskákal radostí a neplácal kameramana po zádech. To nesmíš! Nesmíš rozkmitat obraz!

„Máš to?“ ptal se opakovaně Newsy s pohledem upřeným na Pavouka chyceného v síti jako nějaký hmyz, přišpendleného ke stěně budovy zářivě jasnými bodovými reflektory, klátícího se jako nedobrovolný vzorek sběratele brouků. „Proboha! Ty vole, máš to?“

„Mám,“ odpovídal kameraman pokaždé a snažil se Newsyho ignorovat a soustředit se na svou práci stejně dobře, jako kdyby byl sám.

„Jsme jediní, kdo tohleto natáčí, chlape! Jediní, kdo to má!“

„Uklidni se, všechno točím. Přestaň mě vyrušovat, kámo, jasný?“

Newsy však neposlouchal.

Myslel na Pulitzerovu cenu.

35. kapitola

V sedm hodin ráno, když konečně padl do postele, začal si Horn přehrávat v hlavě všechno ještě jednou. Jak to vše málem skončilo strašlivým nezdarem.

Málem.

Aarona Mandela drželi ve vazbě s bezpečnostní ostrahou v Kincaidově nemocnici. Vraždící mise Nočního pavouka konečně a jednou provždy skončila. Kdyby se Nina nerozhodla neuposlechnout Hornova příkazu a neschovala pistoli pod přikrývku, kdyby nevystřelila…

Pokoušel se události minulé noci nerozebírat, ale jeho mysl se k nim vracela znovu a znovu, jako se pes vrací ke kosti, kterou si nezahrabal dost hluboko.

Mandel málem vyhrál. Málem zabil Ninu a utekl. Jediný výstřel v časných ranních hodinách vše změnil.

Nejtěžší bylo přiznat si skutečnost, že Noční pavouk je přelstil. Při čekání na rozhodnutí soudců o svém dalším osudu o tom bude na nemocničním lůžku přemýšlet a bude to pro něj hodně znamenat. Tím se může uspokojovat, a to se Hornovi nelíbilo.

Ten odporný šmejd je překvapil.

„To jste nečekali,“ řekla Marla nazítří odpoledne v Home Away.

Bickerstaff s Paulou seděli naproti Hornovi ve stejném boxu jako obvykle a popíjeli kávu. Všichni tři vypadali po dlouhé noci na policejním okrsku a pár hodinách neklidného dopoledního spánku velmi unaveni. Před Hornem stál talíř se zbytkem másla a drobky z teplého vdolku z kukuřičné mouky. Vypil polovinu šálku kávy, ale pak se rozhodl pro chlazenou vodu s citronem. Stále se mu nedařilo zahnat pachuť předchozí noci.

„To ne,“ přitakal Horn. „Nečekali jsme, že by šel dovnitř dveřmi. Předpokládali jsme, že se k Nininu oknu spustí ze střechy. A tehdy jsme na něj chtěli shodit tu síť.“

„Ta síť,“ vložila se do jeho vyprávění Paula a odložila hrníček, „byl zatraceně dobrý nápad.“

Horn nejdřív sháněl síť u newyorského požárního sboru, jenže tam neměli nic dostatečně širokého a těžkého. Místo toho se tedy vydal do doků a od jedné lodní společnosti získal několik zavazadlových sítí, které přivázal k sobě tak, aby vytvořily jedinou dlouhou síť. Tu pak smotali do role a chystali se ji hodit na Pavouka ve chvíli, kdy se spustí ze střechy. Naštěstí byla dost dlouhá a dosáhla hluboko pod Ninino okno.

„Když jsme Mandelovi svlékli bundu,“ vyprávěla Paula Marle, „zjistili jsme, že má oblečenou napodobeninu uniformy vrátného. Zlaté lemování, nárameníky, prostě všechno. V kapse měl dokonce nacpanou docela zdařilou imitaci portýrské čepice. Ten chlap je učiněná švadlena.“

„Je to politicky korektní název?“ ozval se Bickerstaff.

Paula ho zpražila pohledem.

„Mandel si spočítal, že na něj budeme čekat na střeše,“ pokračoval Horn, „takže prošel do budovy někdy během dne a ukryl se uvnitř. Po vraždě Niny by se postaral o pořádný rozruch, a pak by prostě odešel ven. V domě se pravidelně střídají tři vrátní. Toho, který měl službu, vystřídal policista v přestrojení. Kdyby potkal Mandela, pokládal by ho za stálého zaměstnance. A kdyby Mandela spatřil pravý vrátný, pokládal by ho za policistu v přestrojení.“

„Stačilo mu, aby tahle maškaráda vydržela tak minutu,“ doplnil Bickerstaff, „pak už by byl venku a bylo by po všem.“

„Myslíte, že by to vyšlo?“ zeptala se Marla. Těžkou skleněnou konvici plnou kávy přehodila z jedné ruky do druhé.

Horn nezapochyboval. „O to by se postaral.“

„Viděli jste dneska ráno televizní rozhovor s Ninou?“ otázala se Paula. „Měla sukni vytaženou pěkně vysoko, aby ukázala obvazy na noze.“

„Pochybuju, že o ty se někdo zajímal,“ řekl Bickerstaff. Přilil si do kávy smetanu a promíchal nápoj lžičkou. „A nakonec se z něj vyklube takový posraný křupan. Proč se na Ninu prostě nevykašlal a nedržel se náhodného výběru?“

„Zeptejte se Marly,“ pobídl jej Horn.

Bickerstaff se s očekáváním obrátil k číšnici.

Místo vysvětlování mu Marla položila otázku: „Lezete někdy po horách?“

„Takovou potřebu jsem nikdy neměl. Nikdy jsem netoužil spadnout z veliké výšky a zranit se, nebo dokonce zabít.“

„Přecházíte někdy na červenou? Porušujete předpisy?“

„Proboha, Marlo! Jsem policajt!“

„Aha. Dá si někdo ještě kávu?“

Paula se okamžitě probudila a zprudka posadila, jako když se dobře vyspíte v cizí posteli a ráno vstáváte pozdě.

To netrvalo dlouho, běželo jí hlavou. Hned následující noc po Mandelově zatčení. Technicky vzato to neznamenalo uzavření případu, koneckonců, Mandel ještě ani nebyl obžalován. Ale už se to blížilo. Samozřejmě.

Paula ležela v ložnici Harryho Linnerta, v jeho posteli. Linnert už vstal a oblékl se a teď stál u nohou postele s obrovským hrnkem horké čokolády v každé ruce. Paula ráno obvykle pila kávu, ale proč nepřejít na čokoládu? Věděla, že zamilovaná do Harryho bude schopná změnit spoustu zvyků.

„A takovou péči budu mít pořád?“ zeptala se a vzala si jeden kouřící hrnek do ruky.

„Nejspíš ne,“ zavrtěl hlavou. „Užívej si, dokud můžeš.“

„Jsi odporně upřímný chlap, Harry Linnerte.“

„Ano. A koukej, kam jsem s tím došel.“

Mrkla na budík na nočním stolku. „Proboha! Deset hodin. Takhle dlouho já nikdy nespím.“ Opatrně, aby nerozlila čokoládu, vylezla z postele. „Rozmazluješ mě. Ničíš mě.“

„Vadí ti to?“

„Ani ne.“

Nahá, nikdy nahá nespávala, jej letmo políbila na ústa a bosky odcupitala do obývacího pokoje. Všimla si, že už roztáhl závěsy, a zadoufala, že žádný soused s dalekohledem v ruce si nevybral zrovna jejich okno.

V televizi běžel zpravodajský pořad stanice Fox. Hlavní moderátor spolu s přehnaně soucitnou moderátorkou Lindou Vesterovou a bývalým newyorským soudcem, z něhož se stala uznávaná osobnost, živě diskutovali o případu Nočního pavouka.

Uznání vinným a odsouzení je téměř hotová věc, prohlašoval soudce znalecky. Když popisoval zátah na Nočního pavouka, na rozdělené obrazovce se objevily záběry pořízené z protějšího domu. Krásná Linda Vesterová se zatvářila naprosto zhrzeně, sešpulila rty a nasadila výraz nesnesitelné bolesti v soucitu s každým, kdo protrpí vážnější potíže než záděru.

Paula si uvědomila, že Linnert jí stojí po boku a o dění na obrazovce nejeví žádný zájem. Najednou se nahá přestala cítit ve své kůži. Usrkla horké čokolády. „Většinou nespím déle než do osmi. To se na policajta nehodí.“

„Do práce dnes musíš přece až odpoledne,“ připomněl jí Linnert, „takže je naprosto v pořádku neoblíkat si uniformu.“

„To je pravda.“

„Tak co provedeme se zbytkem dopoledne?“

Odložila hrnek na skleněnou desku kávového stolku, usmála se a pomalu se sunula k jeho náruči. „Vrátíme se do postýlky.“ Pevně ho objala pažemi a přistihla se, tentokrát možná trošičku doufala, že soused s dalekohledem si to rozmyslel.

„Takhle zatčení vraha slavíš pokaždé?“ otázal se Linnert, když se od sebe po dlouhém polibku odtrhli.

„Jo. A nějaký zatčený vrah se vždycky najde.“

Část druhá

36. kapitola

New York, 2004

Aaron Mandel byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby, ve čtyřech z vraždy a v jednom z násilného vloupání. Porota dospěla k závěru za dobu kratší než dvě hodiny.

Vynášení rozsudku Noční pavouk vyslechl bez mrknutí oka.

Oprávnění činitelé rozhodli počkat do noci, až se město zklidní a ulice se vyprázdní alespoň tolik, jak je to v New Yorku možné. Teprve pak převáželi Mandela zpátky do vězení Rikers Island, kde bude čekat na vykonání rozsudku.

Dodávka vězeňské služby se zesílenými zámky a ocelovými sítěmi na místě oken se řítila přes nerovnosti a výmoly na vozovce a vyhýbala se hlavním tahům. Vepředu seděli dva uniformovaní ozbrojení policisté, vzadu pak, bezpečně od nich odděleni, Aaron Mandel s tělnatým černochem Hugem Wardem odsouzeným za vraždu manželky. Zločinci seděli na postranních lavicích proti sobě, oba spoutáni řetězy na rukou i nohou.

Mohutný svalnatý Ward na tvrdé lavici poskakoval a nemotorně se snažil udržet rovnováhu. Sem tam vrhl letmý pohled na Mandela, kterému jízda nedělala žádné potíže a který se rytmu pohybu lehce přizpůsobil. Mandel mu pohled s klidem opětoval.

Tenhle má kundičky tak rád, že je musel zabíjet, přemítal Ward v duchu. Má to v hlavě pořádně zesraný. Ward strávil za mřížemi pěknou řádku let a dal si dohromady, že vyšinutý sexuální maniak jako Mandel klidně zlikviduje něčí manželku. Uvidíme, jak se jeho obliba kundiček změní, až se jednou z nich stane.

„Máš, kurva, ňákej problém?“ ucedil Ward. Ten Noční pavouk se svýma pronikavýma, tmavýma, hrůzu nahánějícíma očima mu pomalu lezl na nervy.

Teď se sehnul k nohám, jako by si zavazoval tkaničky; jenže v těchhle botách žádné tkaničky nebyly.

Ward se bál, že si při šílené kodrcavé jízdě tohohle zatraceného obrněného vozu, nebo co to vlastně bylo, vyrazí zub. Noční pavouk se dál zabýval botou. Ward začínal být zvědavý, a naštvaný. Mohl by se zvednout a vymlátit z tohohle Pavouka duši, i s řetězy a pouty a vůbec. A možná se stane hrdinou. „Co máš, kurva, za problém? Tak slyšíš mě?“

Mandel měl trochu problém zbavit se boty, aniž by si dlouhým ocelovým vrutem, jejž vyprostil ze spodní strany stolu v soudní síni, za kterým v průběhu přelíčení seděl, pořezal nohu. Dva dny mu trvalo vrut povolit a další tři zabralo klátit s ním dopředu dozadu, kroutit a otáčet, než ho konečně dostal ven. Podařilo se mu ho propašovat do cely předběžného zadržení, kde třením o tvrdý beton postupně vybrousil závity a vyostřil špičku.

Ve chvíli, kdy mu četli rozsudek, měl vrut bezpečně ukrytý pod chodidlem v místě, kde prsty pravé nohy přecházely v nárt. Na cestu do věznice Rikers Island se převlékl zpátky do vězeňské kombinézy a obuvi, oblek a společenské boty nechal v budově soudu. Ve vězeňských botách se dlouhý ocelový vrut ukryl mnohem snadněji.

„Na něco sem se tě ptal!“ Ward zvyšoval hlas. „Seš, kurva, hluchej?“ Chlápek proti němu si právě sundával botu i s ponožkou, které pak nacpal do kombinézy. Začínal Warda děsit.

To je ale zatraceně divná noha! Dost těchhle sračiček! Dostaň to hovado!

Ward vstal z lavice a stál už uprostřed dodávky, než mu došlo, že Mandel se zvedl o zlomek vteřiny dřív a vystartoval po něm. Dal mu ránu pěstí do břicha. Žádná síla. Žádný, kurva, problém!

Ne, rána pěstí to nebyla!

Ward byl pobodaný už mnohokrát a věděl, jak to vypadá. Sklopil zrak a zahlédl záblesk kovové věci, již Pavouk svíral v pravé ruce. Kov se zaleskl, látka Wardovy kombinézy povolila a odhalila jemnou tmavou kůži a jasně červenou krev. Noční pavouk stříbřitou špičatou věc vytáhl a potom znovu zabodl do masa. A Ward si sotva stačil uvědomit, že ho rozpáral od stydké kosti k hrudníku. Všechno se seběhlo tak rychle, že jen vyjeveně stál a vůbec nezareagoval. A teď se Noční pavouk…

Ach, proboha, sahá přímo do mě!

Ward dostal šok a nevydal ani hlásku, a tak Mandel křičel místo něj. Přeskočil do přední části přepravního prostoru dodávky a zabušil na drátěné sklo okýnka, jež vedlo do kabiny.

Vězeňský dozorce na sedadle spolujezdce, muž středního věku s tureckými kníry, se otočil dozadu, aby zjistil, co se děje, ale rozeznal jen Mandelův zkreslený obličej. Tlustá skleněná dělicí příčka tlumila zvuk tak dobře, že nerozuměl, co Mandel vykřikuje.

Mandel si všiml, že řidič každých pár vteřin kontroluje situaci ve zpětném zrcátku. Kníráč se naklonil víc dozadu a pootevřel posuvnou desku, aby Mandela líp slyšel.

„Vykrvácí!“ ječel Mandel. „Vytáhl žiletku a pořezal se! Jestli, kurva, něco neuděláte, tak umře!“ Ustoupil stranou a Kníráči se naskytl pohled na masakr na podlaze auta. Ward podřezaný jako prase na porážce, šedá střeva vyvrhnutá ven a všude kolem kaluže krve.

Teď zařval Kníráč sám. „Prokrista! Zastav! Zajeď ke kraji! Zastav, kurva, to auto!“

„Tak tomu chudákovi přece pomozte!“ vřeštěl Mandel. „Proboha, pomozte mu!“

„Ty zavři, kurva, hubu!“ zakřičel Kníráč. Dodávka prudce zahnula ke kraji vozovky a s trhnutím zastavila. Strážníci rozrazili dveře a hrnuli se ven; v tu chvíli dostal Mandel příležitost prohlédnout si čelním sklem okolí. Zlomek vteřiny mu bohatě postačil. Temná ulice, žádný provoz, cihlové domy, pozavírané krámky. Opatrně, aby se neumazal od krve, přešel do zadní části přepravního prostoru.

Když se dveře rozletěly, byl připraven.

Držel se na ocelovém madle a v momentě, kdy muži z kabiny otevřeli, se obrátil, přitáhl nohy k tělu a vykopl. Bosou nohou zasáhl řidiče pod bradou, a když muž narovnal hlavu, kopl ho ještě jednou a palcem nahmátl Adamovo jablko. V týž okamžik spatřil svazek klíčů na jeho černém koženém opasku.

Kníráč vytáhl z pouzdra pistoli ráže devět milimetrů a zaměřoval. Mandel vyskočil z dodávky ven a přistál téměř přesně před ním; než ho stačil udeřit hlavou a srazit na zem, podařilo se dozorci ještě vystřelit, ale kulka šla úplně mimo. Mandel se sehnul a ostrým vrutem podřezal muži hrdlo. Pravou nohou zvedl pistoli, přehodil si ji do ruky a střelil do řidiče. Ten se však pořád nějak neměl k tomu, aby umřel, a tak ho Mandel dobil ranami do obličeje a hlavy. Vyrval mu z pouzdra zbraň, stejnou jako tu, co držel v ruce.

Sebrat svazek klíčů trvalo Mandelovi pár vteřin a najít ten správný možná další půl minuty. Odemkl si pouta na rukou i nohou a kradmo se rozhlédl kolem sebe.

Za sebou neviděl žádné známky života. Ani před sebou, na ulici osvětlené předními reflektory vězeňské dodávky, nikoho nespatřil. Křižovatkou projelo auto, jež se před značkou STOP neobtěžovalo ani přibrzdit. I kdyby se však řidič namáhal rozhlédnout po cestách, světla dodávky by jej oslepila a z dění v ulici by nic nespatřil.

Mrtvému řidiči vytáhl Mandel ze zadní kapsy kalhot peněženku a proletěl její obsah. Pár bankovek v hodnotě asi padesáti dolarů. Kníráčovu už nehledal, musel odtamtud co nejrychleji vypadnout.

Rozběhl se a asi v polovině bloku ucítil ostrou bolest v pravém boku. Kníráč nakonec možná mířil dobře, ale zranění nebylo nijak vážné. Zahnul do temného průchodu. I přes pulzující bolest pod žebry se teď cítil krásně. Nádherně. Jeho přítomnost vyplašila něco schovaného za pytlem odpadků. Černou tmou se mihla tmavá kočka a zmizela v ulicích mezi domy.

Noční pavouk se zašklebil. Ty a já, kotě! Ty a já! Na útěku. Slabí a bezmocní.

Zbývaly ještě hodiny temnoty, mnohem víc, než potřeboval. Duchapřítomnost a vynalézavost. K těm byl vytrénován, staly se jeho životem, způsobem přežití. Dokáže si opatřit šaty a bude se moct zbavit vězeňského mundúru. Stejně jako ta kočka pak splyne s nocí a zmizí v ruchu velkoměsta. V sebe a ve svůj osud měl Noční pavouk neomezenou důvěru. Brzy si ošetří ránu a uzdraví se. Obstará si jídlo, najde přístřeší, najde si skrýš. Zařídí novou identitu.

Pomstí se.

37. kapitola

Opět se sešli v Home Away.

Ve tři hodiny a šestnáct minut v noci se zjistilo, že Aaron Mandel utekl. Rollie Larkin okamžitě volal Hornovi, který už si pronajal loď a odplul rybařit do oblasti s velkým výskytem ryb asi pětatřicet kilometrů od břehu zálivu. Důchodce Bickerstaff, jenž tu noc nemohl spát, zachytil zprávu v Minnesotě, když v televizi sledoval Ninu Countovou, která získala nové místo v Atlantě, v moderátorském křesle stanice CNN. Volal domů Paule, která však sloužila celodenní směnu, a tak jí nechal na záznamníku rozrušený nevěřícný vzkaz. Harry Linnert, jenž ležel sám v Paulině posteli a slyšel ho, usoudil, že bude lepší oznámit jí to až ráno.

Paula se však o útěku dozvěděla už za svítání, když dostala zprávu na pager a mobilním telefonem volala na okrsek. Jakmile spojení skončilo, odběhla na hotelovou toaletu a zvracela.

Poté sháněla Horna na Floridě, ale řekli jí, že odjel rybařit, a také, že telefonoval i Bickerstaff. Volala tedy jemu, ale vyslechla si jen pozdrav na záznamníku, protože Bickerstaff se šel zbavit stresu na jezero a právě pádloval v kánoi. Naťukala své vlastní číslo a poslechla si jeho vzkaz. Nakonec se v telefonu ozval Linnert a bezúspěšně se ji snažil utěšit.

Zavěsila a blesklo jí hlavou, jak velikou radost by Mandel, kdyby tohle všechno věděl, asi měl.

Když se Horn ve dvě hodiny odpoledne následujícího dne vrátil bez jediné sardinky na břeh, neprodleně telefonoval Larkinovi. O tři hodiny později se ze vzdušného prostoru nad Jižní nebo Severní Karolínou spojil s oběma detektivy na zemi. Bickerstaff sdělil Hornovi své dojmy o tom, jak se mu jeví představa důchodu s Mandelem na svobodě. Horn to nijak nekomentoval. Zjistil, kdy nejdřív mohou být oba na místě, a dohodl schůzku v Home Away.

Paula netušila, jak to vnímají ostatní, ale ona si připadala jako šachová figurka vrácená o několik tahů nazpět, aby znovu prožívala minulost. Jako by osud nesouhlasil s tím, jak se naposled události vyvinuly, a chtěl vše zařídit jinak. Osud s lidmi pořád jen vydupával.

„O Mandelově pohybu stále nemáme žádné zprávy,“ informoval Horn usazený na obvyklém místě v boxu v zadní části bistra. „Zabil spoluvězně a dva dozorce a vypařil se jako dým.“

„Vypařil se se dvěma pistolemi,“ podotkl Bickerstaff. Trochu zhubl a na bradě si nechával růst nepěstěný vous. Vypadal zdravěji, ale v této chvíli rozhodně ne šťastnější.

„Zdá se, že na dva z těch tří mužů použil asi deseticentimetrový vrut,“ pokračoval Horn, „s vybroušenými závity a ostrou špičkou. Mezi závity se našly kousky masa a kůže jak druhého vězně, tak dozorce.“

Bickerstaff se nad hrnkem kávy pochybovačně ušklíbl. „Kde by získal takhle dlouhý vrut a ještě z něj vyrobil zbraň?“

„Podle všeho v soudní síni,“ vzdychl Horn. „Pozvolna jej vytahoval ze spodní strany stolu, zatímco se jeho právník pokoušel uchvátit porotu, soudce, soudní zřízence a miliony televizních diváků zároveň. Jde o jeden z těch dlouhých vrutů, kterými jsou přišroubovány nohy stolu.“

„Proboha!“ vyhrkl Bickerstaff. „Tak proto seděl většinu procesu se skloněnou hlavou! Aby se mohl zabývat tím vrutem. Možná použil minci nebo něco podobného, čím se dal odšroubovat.“

„Možná,“ připustil Horn. „Teď je však podstatné, že je znovu na útěku. A nikdo ho neviděl. Respektive pokud ho někdo viděl, nekontaktoval policii.“

„Těžko si představit, že člověka s jeho tváří a ve vězeňské kombinéze k tomu by někdo brzo nenahlásil,“ řekla Paula, ale sama svým slovům moc nevěřila. V případě tohoto uprchlíka ne. „Potřeboval si sehnat civilní šaty. Někde se přece musí objevit aspoň ta kombinéza.“

„Tu mohl spálit,“ utrousil Bickerstaff sklesle. „A teď se může procházet tisíce kilometrů daleko v úplně cizím městě.“

„To není moc pravděpodobné,“ ozvala se Marla. Nevšimli si, že stojí tak blízko. „Neodejde z města. Anebo, pokud ano, brzo se vrátí. Svou hru musí dohrát právě tady. Musí mezi životem a smrtí udržovat určitou symetrii, jinak by vše, co udělal a udělá, postrádalo veškerý smysl. Nedokázal by se smířit s pocitem, že jeho existence je bezvýznamná, že může zemřít nebo být uvězněn, aniž dosáhne své pokroucené představy lidské velikosti. Překročil Rubikon a věří v osud. A v pomstu.“

Zůstali na ni beze slova civět a více než logickou úvahou si uvědomovali, že má pravdu.

Nejistě se pousmála, jako by upadla do rozpaků. A dolila jim kávu.

Alice Dugganová došla k závěru, že teď už jí tu roli nikdo nevezme. Už přes rok v případě nutnosti zaskakovala v hlavní roli úspěšné komedie Odejdi, vem si ji, je má nezávislé divadelní scény. Dnes dopoledne probíhal konkurz omezeného počtu přizvaných herců, neboť Marnie Willisonová, současná představitelka hlavní role, oznámila, že koncem měsíce odchází z představení.

Alice sice věděla, že autor hry ji v Marniině roli nastálo neuvidí rád, ale režisér i producent její výhodnou pozici při konkurzu podporovali. Alicin agent se dokonce odvážil naznačit, že pokud ji nevyberou, mohla by následovat Marnii a odejít z představení úplně, navíc náhradou požadovat jinou alternující roli. A před hodinou se Alice dozvěděla, že tato strategie s největší pravděpodobností zabrala.

Když z konkurzu odcházela, měla báječný pocit. Po chodníku se válely plakátky inzerující její komedii a spolu s nimi letáky, jež diváky upozorňovaly na změnu obsazení, ve včerejším představení vystupovala právě ona. Poletující bílé papíry, některé mnohokrát pošlapané a kusy žvýkaček přilepené k betonu, jiné naváté u zdí divadla, vnímala Alice jako dobré znamení.

Metrem odjela do centra a vystoupila jen pár bloků od svého bytu nedaleko Dvanácté ulice a Broadwaye. Potřebovala si v samoobsluze koupit zubní pastu a výtisk Times. Z náhlého popudu se ještě zastavila u stánku na ulici a vybrala si kytici barevných květin. Proč si neudělat radost a nezkrášlit obydlí?

Situace se začínala zlepšovat; tvrdá práce už možná brzy přinese kýžené ovoce. Pořád existovala šance, přinejmenším ona o ní byla přesvědčená –, že jestli chytí příležitost za pačesy a zhostí se role tak, jak věděla, že umí, mohla by dodat komedii Odejdi, vem si ji, je má nový náboj a energii. A získat nové angažmá a nový život na Broadwayi.

Jak tak kráčela po prosluněném přelidněném chodníku a s lehkostí v chůzi přehazovala dlouhé tanečnické nohy, neměla nejmenší šanci zjistit, že ji někdo od chvíle, kdy vyšla z divadla, celou dobu sleduje.

„Proslýchá se, že představitelka hlavní role chce odejít,“ prozradila Anna Hornovi, když čekali, až nějaký taxikář milostivě vezme na vědomí jeho napřaženou levici. Divadlo stálo blízko náměstí Times Square, takže k davu, který se z něj po spuštění opony vyhrnul, se přidali návštěvníci jiných představení v okolních scénách a všichni se teď chtěli co nejrychleji dostat domů. Kolem Horna a Anny postával půltucet dalších lidí, kteří se rovněž bezúspěšně snažili přivolat taxi. Muž ve vycházkovém obleku rozčíleně mával složenými novinami, jako by v ruce držel signální praporek, který nikdo nerespektoval. Zdálo se, že nic nefunguje, jak má. Jen málo věcí bylo nedostupnějších než newyorský taxík po skončení divadelního představení.

„Ta náhradnice ale nebyla špatná,“ poznamenal Horn. „Ať je to, kdo je to.“ Pozoroval, jak se o půl bloku výš hrne do žlutého vozu šťastný pár, dřív, než k němu stačila doběhnout opodál stojící žena.

„Alice Dugganová.“

„S takhle chabým jménem z ní nikdy hvězda nebude.“

„Vzpomeň si na Cloris Leachmanovou,“ Annin tón prozrazoval, že si Hornovu narážku vyložila vážně. Možná i proto, že se nedokázala soustředit a poslouchala jen na půl ucha. Horn viděl celý večer, že se jí kromě hry honí hlavou ještě něco jiného. A věděl, že už to trvá déle.

„Zapomeňme na taxík,“ navrhl. „Je příjemný večer, můžeme se projít. Stavíme se v té útulné restauraci o pár bloků dál, kam jsme dřív chodívali. Dáme si něco malého, třeba cappuccino a moučník, a počkáme, než ty davy tady prořídnou.“

Neřekla ani ano, ani ne, ale když ustoupil ze silnice na chodník a dal se do kroku, vykročila mu po boku. Horn se ohlédl a spatřil tři taxíky s rozsvíceným majáčkem signalizujícím, že mají volno. Žádný z nich ani jednomu z davu freneticky mávajících potenciálních zákazníků nezastavil.

Oba si objednali jen čistou kávu bez kofeinu. Známka stárnutí, pomyslel si Horn smutně. Porozhlédl se po restauraci zdobené dubovými listy a kapradinami a prohlédl si pult s několika počítači, u něhož sedělo půl tuctu stálých zákazníků, kterým odkapávala marmeláda z koblihů přímo na klávesnici. Zavzpomínal, jak tady před dvaceti lety stávala dělnická putyka, kde se scházela místní spodina. Věčné potyčky, nelegální hazardní hry, smrtelné rvačky s noži. Město se mění, měnilo se vždycky a vždycky se měnit bude. A spousta změn se děje k lepšímu.

Při druhém šálku se Anna rozhodla svěřit Hornovi, co má na srdci.

„Byl u mě dneska Finlay. Ohledně případu Alana Vinea.“

„Jak se tomu klukovi daří?“

„Pořád stejně.“

„A případ?“

„Právě kvůli němu Finlay přišel. Nemocnice učinila další nabídku k vyrovnání. Půl milionu dolarů.“

„A Vineova rodina to přijala?“

„Ještě se čeká na výsledek.“ Zvedla hrníček ke rtům, ale pak se na něj kysele podívala a odložila ho zpět na podšálek. „Nemocnice také nabídla uznání viny. Místo odškodného, samozřejmě.“

Horn už tušil, kam míří. Co ji trápí.

„Oddělení radiologie je v této dohodě za obětního beránka a bude označeno jako nekvalifikované a nebezpečné. A stejnou nálepku si odnesu i já. To není fér.“

„Máš pravdu, to není. A co individuální odškodnění?“

„To je součástí dohody. Ze mě Vineovi žádné peníze vytřískat nemůžou. To ale, sakra, není podstata celé věci!“

„Chápu,“ vyhrkl Horn rychle. „Zároveň by ale bylo příjemné vědět, že tě nemůžou soudit.“

„Dávám výpověď.“

Horn si nebyl jistý, jestli dobře rozumí. Možná má na mysli přeložení na jiné oddělení. „Chceš odejít z práce?“

„Ano.“ Probodávala ho pohledem, takovou reakci předvídala. „Stejně jako ty.“

„Já jsem do důchodu odešel nedobrovolně, navíc do invalidního důchodu.“

„Výsledek je stejný, odešel jsi od policie. A stejně tak já odejdu z Kincaidovy nemocnice. Mám našetřeno něco peněz v rámci zaměstnaneckého důchodového připojištění. Sice přijdu o značnou část prémie, ale zbude mi dost na to, abych přežila, než si najdu jinou práci.“

„Měl jsem na mysli spíš možnost vzdát se právní ochrany jako člena nemocničního personálu. Znáš pouze Finlayův názor na ten spor a výši navrhovaného odškodného. Třeba by ses měla poradit s naším právníkem. Můžu mu zítra zavolat.“

„Mluvila jsem s ním.“

To Horna překvapilo. „Je to zásadní rozhodování,“ poznamenal zbytečně, zatímco se snažil dát dohromady myšlenky a vymyslet, co dalšího říct. Co se to tady vlastně děje?

„Už ne. Rozhodla jsem se.“

Díval se z okna na řetěz nehybných reflektorů. Na silnici se vytvořila kolona aut a zasáhla i vedlejší ulice.

Policistova žena, blesklo mu hlavou. Věděl to dřív, než si to uvědomil.

„Odstěhuju se,“ řekla Anna nakonec. „Opouštím tě.“

38. kapitola

Seděli v Hornově pracovně. V Home Away bylo příliš plno a nemohli by si o případu v klidu popovídat. Takhle to sice podal, ale Paule se to nezdálo.

Když vstoupili do domu, všimla si hromady kartonových krabic v předsíni a letmý pohled do obývacího pokoje prozradil, že odtamtud zmizelo pár kusů nábytku a dalších věcí.

Horn se usadil za pracovním stolem, Bickerstaff do hnědého kůží čalouněného křesla. Paula se také rozhodla pro křeslo. Jemně zasyčelo, když dosedla a lehce se propadala. Jako by ji chtělo pohltit. Podlaha v patře nad nimi zavrzala. Anna je určitě doma, něco tam nahoře přesouvá. A má toho dost na práci.

Horn otevřel dřevěný humidor na stole, vytáhl doutník tak tmavý, že vypadal jako čerstvě zabalený, a usekl špičku miniaturní gilotinou. Další nabídl Bickerstaffovi, jenž po malém zaváhání přijal. V jeho rukou gilotina nefungovala tak spolehlivě a Paula se začala obávat o jeho prsty.

„Paulo?“ Horn podával doutník i jí.

„Díky,“ odmítla slušně, „jsem přece dáma.“ A domnívala jsem se, že kouřit v domě je proti pravidlům.

Oba muži se při poznámce o dámě tlumeně zachechtali. Paula nevěděla, co si má myslet; vyměnila si pár pohledů s Bickerstaffem, kterému snad konečně docházelo, že tady došlo k nějaké zásadní změně. Odvrátil pohled a zašilhal na špičku doutníku, již se teď pokoušel zapálit papírovou sirkou, kterou vytáhl bůhví odkud.

„Rozhodli jsme se s Annou rozejít,“ oznámil Horn mezi tahy a stříbrným zapalovačem si bez potíží připálil. „Pronajala si byt v East Side a stěhuje se z domova.“

Krabice v předsíni. Chybějící nábytek. Paula nevěděla, co říct. Slyšela vlastní hlas: „To… je mi líto.“ Sakra! To se nehodí!

Bickerstaff neřekl nic, ale přestal bafat a slintat, tedy marně se pokoušet o připálení doutníku.

Hornovo pokrčení ramen mohlo znamenat cokoliv.

„Možná se mi nepodařilo useknout tu špičku celou,“ zamumlal Bickerstaff s pohledem na konec doutníku.

Horn mu přistrčil gilotinu přes stůl. „Pozor na prsty.“

Bickerstaff zkusil znovu srazit zvlhlou špičku malým skoseným ostřím a potom sáhl po další zápalce. „Mnohem lepší.“ Paula zahlédla kousek žhavého popela spadnout na koberec. Podlaha nad nimi opět zavrzala. Bože!

„Tak se dáme do práce,“ rozhodl Horn. „Shrneme známá fakta.“

„To bude jednoduché,“ utrousil Bickerstaff s cigárem vloženým mezi ukazovák a prsteník, „vzhledem k tomu, že toho zrovna moc nevíme.“

„Podle důkazů byli oba strážci zabiti téměř ve stejnou dobu,“ konstatovala Paula s povzdechem. „Jeden tím ostrým vrutem, kterým Mandel vykuchal i toho druhého vězně. Druhého postřelil a dorazil ranami do hlavy a obličeje, pravděpodobně rukojetí pistole.“

„Strážcovy pistole,“ doplnil Horn.

Paula přikývla. „Mandel má obě dvě.“

„Máme nějaké svědky?“

Bickerstaff zavrtěl hlavou. „Přímo útěk neviděl nikdo, všechno se muselo seběhnout opravdu bleskurychle. Ozval se chlápek jménem Smith. Díval se v tu chvíli z okna pochybného hotelu nedaleko místa, kde k útěku došlo, a tvrdil, že odtamtud zahlídl utíkat někoho ve vězeňském hávu, jak to nazval. Jenže pak se náš pan Smith vypařil. Zjevně se nechce do ničeho zaplést a v poklidu odplul k moři dalších stovek neznámých Smithů.“

„Mluvili jsme se sousedy,“ pokračovala Paula. „Zdvojnásobili jsme hlídky v okolí, uzavřeli letiště a přístav, nasadili hlídky do podzemky. No a samozřejmě média zhruba co minutu a půl ukazují tu hnusnou fotku Mandela pořízenou při procesu.“

Zdálo se jí, že zaslechla zazvonit zvonek u dveří a nějaký šramot na schodišti, ale Horn si nejspíš ničeho nevšiml. Nebo mu to bylo jedno.

„Ne že by to k něčemu bylo,“ ozval se opět Bickerstaff, „ale hlídáme taky ten dům, ve kterém si Mandel pronajal pod smyšleným jménem byt. Možná ho k důvěrně známému prostředí něco přitáhne, oblíbená věc, nedokončená práce, stará láska nebo tak.“

„Někdo, koho zapomněl zavraždit,“ přidala Paula.

Bickerstaff potáhl z doutníku a zadíval se na něj po způsobu kuřáků, se směsicí spokojenosti a obdivné nedůvěřivosti, jako by se snažil odhadnout, co ta věc udělá v příští chvíli. „Úžasné,“ pronesl polohlasem. Paula čekala, že se bude rozplývat nad doutníkem, „jak se Mandel dokázal vypařit ze světa bez jediné stopy. Zabije tři chlápky, odemkne si pouta na rukou i nohou a v zářivé vězeňské kombinéze klidně odkráčí pryč. Přímo z povrchu zemského. Zatím předvádí příklad dokonalého mizení. Jak tohle, sakra, dokázal?“

„Je k tomu vycvičen,“ ozval se hlas ode dveří.

Tam stál plukovník Victor Kray v perfektně upravené vojenské uniformě, předepsaný kabát ležérně přehozený přes předloktí. Medaile na hrudi se zářivě leskly, jako by si je právě vycídil, nebo to nechal udělat pobočníka.

„Vím to, protože jsem ho cvičil já sám.“

„Cítím se za to trochu vinen,“ řekl Kray a vešel dál. Přehodil kabát přes křeslo, ale neposadil se. „Minule jsem vám asi dostatečně nevysvětlil, jak dokonale, co se smrtícího bojového umění týká, je Mandel připraven. Včetně úskočných lstí a triků. Jestli se chce skrýt před policií a před celým světem, nenajdete ho snadno. Je cvičený tak, aby dokázal uniknout i v zemích, kde nezná ani slovo tamní řeči.“

Horn v odpověď nabídl Krayovi doutník.

„Díky, nekouřím,“ pousmál se Kray. „Ale dal bych si skleničku té báječné skotské whisky.“

Paula si začínala připadat jako v pánském klubu. A co dál? Hon na bažanta a potom kulečník?

Horn vstal a připravil Krayovi drink. Paula s Bickerstaffem odmítli, a tak vrátil láhev do příborníku a posadil se zpět za stůl. Ačkoliv stál u křesla, plukovník nenaznačil ani pohybem, že by se chystal sednout. Paulu udivovalo, jak může i v prkenně vzpřímené pozici působit tak uvolněně. Asi je to tím vůdcovským typem.

Kray usrkl whisky a prohlásil: „Přišel jsem znovu nabídnout pomoc. Koneckonců, Noční pavouk je svým způsobem můj výtvor. To já jsem ho naučil pohybovat se jako duch, zabít a potom se ukrýt před světem.“

„A domníváte se, že máte lepší schopnost ho najít než kdokoliv jiný.“

„Domnívám se, že jsem ten jediný, kdo by ho najít mohl,“ upřesnil Kray. „Nebo kdo může být v jeho hledání maximálně přínosný vám.“

„Jak nám chcete pomoci?“

„Jak si určíte. Řekněte mi, co víte o tom útěku, informujte mě průběžně o tom, co se děje, a já vám nabídnu co nejlepší vhled do situace. Mé domněnky a návrhy můžete samozřejmě přijmout, nebo úplně zavrhnout. Kdyby nic jiného, alespoň budu spát klidněji, s pocitem, že jsem udělal maximum. Bydlím v hotelu Sheraton Towers; ne neomezeně dlouho, ale dokud mi to služební povinnosti dovolí, najdete mě tam.“

Horn mu poděkoval. „Jsem si jist, že vaše rady a názory pro nás budou velice cenné.“

„A ještě něco,“ dodal Kray. „Uvítal bych, kdybyste mě považovali za své eso v rukávu. Upozornit na mé zapojení média či jiné orgány by znamenalo připustit, že Tajné speciální jednotky skutečně existují, což oficiálně není pravda. A těch pár lidí, co o jejich existenci vědí, není zrovna nadšených, když mají oficiálně prohlašovat, že o něčem takovém nikdy neslyšeli. Volby, povýšení, to všechno je v sázce. Kariéra.“

„Například ta vaše,“ ucedil Bickerstaff.

Kray obdařil Bickerstaffa pohledem, který ho téměř fyzicky přišpendlil k opěradlu. „Ano, například ta moje.“

Horn vyjádřil pochopení a poděkoval za vše, co pro ně Kray dělá, včetně podstoupených rizik. Udělají, co bude v jejich silách, aby celou věc udrželi v tajnosti. Bickerstaff s Paulou souhlasně přikyvovali.

Kray dopil skotskou, blahosklonně se usmál a každému z nich s přáním dobré noci postupně pokývl. Docela nečekaně se obrátil čelem vzad, v otočce popadl kabát z opěradla a odporoučel se ven.

Po jeho odchodu jako by se pracovna smrštila. Paula si v duchu říkala, že narazit na člověka, jehož nepřítomnost zanechává téměř stejně hluboký dojem jako jeho přítomnost, je opravdu vzácnost. Ten muž dokázal zapůsobit. Kdyby v příštích několika vteřinách slyšela rozkaz vyrazit na kopec, okamžitě by se vydala nějaký hledat.

„No?“ ozval se Horn asi po půlminutě.

„Nezávaznou společenskou konverzací čas neztrácí,“ zhodnotila Paula.

„Řekl, co říct přišel,“ konstatoval Bickerstaff s nádechem obdivu v hlase, „a když nadešel čas jít, odešel.“

„Jak vojenské,“ utrousila Paula.

Bickerstaff zabafal z doutníku. „Když se nad tím zamyslíš, Paulo, pár válek už jsme vyhráli.“

Hornova první noc doma o samotě. Láhev skotské a kubánské doutníky po ruce; kouř a vlezlý zápach tabáku vem čert. Annin odchod ještě stále těžce nesl, a ani mu pořádně nerozuměl; a také věděl, že právě předvádí velmi pošetilou ukázku chlapeckého vzdoru.

Život o samotě. Stárnoucí policista ve starém domě ve staré čtvrti starého města. Skličující pocit, ale přece jen to mělo alespoň pár výhod. Například větší osobní svobodu.

Zatraceně, v tom domě je ale ticho!

Povečeřel steak v restauraci, kam on chodíval rád a kterou Anna opovrhovala, a právě se vrátil. Plný žaludek, dobré pití, kvalitní doutníky. Měl by se cítit alespoň trochu spokojený, když už ne úplně šťastný. Vše, co měl, co mu zbylo, to bylo pořád víc štěstí, než měla většina obyvatel tohoto světa. Existuje důvod, proč trápení miluje společnost. Nejspíš proto, že může porovnávat.

Jenže Horn spokojený nebyl a úlevu nepřinášelo ani vědomí, že jiní lidé mají pro svá soužení mnohem pádnější důvody. Mezi slepými měl jednooký pořád jenom jedno oko. Vzpomněl si na okamžik před mnoha lety, kdy nezkušená novinářka Nina Countová málem mikrofonem praštila do nosu policistu, který jen pár minut předtím zastřelil člověka podezřelého z vloupání, a otázala se: „Jak se cítíte? Právě teď?“ Později se z té větičky stalo otřepané klišé, které nepoužívali už ani televizní novináři. Přesto to však byla otázka zajímavá, i když často pokládaná netaktně a v nevhodnou chvíli. Horn se napil whisky a zeptal se sám sebe.

Osaměle, zněla odpověď. Právě teď se cítím zatraceně sám.

Uvědomil si, že už roky nebyl sám. Opravdu sám. Se samotou, která vás chňapne za srdce a nepustí, kvůli které máte strach obrátit se do sebe.

Rovněž si musel přiznat, že sám se sebou příliš soucítí. Jestli nějakou vlastnost neměl rád, pak sebelítost. Okrádá člověka o všechno, co v životě stojí za to. Činí jej zranitelným.

V duchu se za tak depresivní myšlenky pokáral. Nebuď přece takový pitomec. Musíš dál žít svůj život. Dodělat práci.

Práci…

Snažil se soustředit na Mandelův případ: jak tenhle vraždící grázl uprchl, jak schopný zabiják to musí být. Muž vycvičený k tomu, aby zabíjel ve službách své země, teď zabíjí ve službách své psychózy.

Je to skutečně psychóza? Anebo je Mandel prostě jen ďábelsky zlý? Popravdě řečeno, Horn se rozdílem mezi těmito pojmy nikdy obšírně nezaobíral. Jeho úkolem, jeho prací je lidi jako Aaron Mandel zarazit, chytit a postavit mimo společnost. Svět se sám nenapraví. Za každého jedince, který ničí materiální záležitosti či lidské životy, a narušuje tak rovnováhu, musí existovat někdo, jehož cílem je vše napravit, vrátit do původního stavu a opět srovnat. Horn nepracuje jen pro město, pracuje pro oběti. Spravedlnost nepovažoval pouze za abstraktní pojem.

Nemoc či nenávist, či obojí, ať Mandelovy činy podněcovalo cokoliv, rozsévaly zlo. Pokud ho nenajdou a nezastaví, zlo se vrátí. Tohle byla dostatečná motivace pro to, aby se Horn rval se svým životem dál, aby se vyburcoval a ke každému dni se stavěl čelem.

Nebo si to aspoň namlouval.

Uhasil nedopalek doutníku, dopil zbytek whisky a odšoural se po schodech nahoru do ložnice.

Spánek o samotě znal. Vzhledem k pracovním směnám, které sloužili policisté i nemocniční zaměstnanci, spávali s Annou každý sám docela často.

Jenže uléhat do postele sám není totéž jako uléhat do ní osamělý.

A vstávat brzy není totéž co se brzy probouzet. Horn byl vzhůru několik hodin předtím, než za svítání konečně vylezl z postele. Oblékl si župan, nazul pohodlné kožené pantofle a sešel do kuchyně. Spustil kávovar a za jeho zurčení a bublání se loudal do haly. Čekal, že uslyší Anniny kroky z pokoje v prvním patře, že uvidí na stolku u dveří lístek s vysvětlením, kam šla. A kdy se vrátí.

To se nestane! Přestaň plést hlavu sám sobě!

Čas sebrat ze zápraží ranní výtisk novin, pokud je ovšem ještě nikdo neukradl. Utěšoval se myšlenkou na to, že až za sebou zase zavře, halou se už bude linout vůně z kuchyně. Vypije si u stolu šálek čerstvé kávy, proletí zprávy v novinách, osprchuje se, oblékne a odebere se do Home Away na pořádnou snídani.

Nepřekvapilo ho, že když otevřel domovní dveře, na betonovém prahu ani v blízkém okolí žádné noviny neleží.

Čekalo ho tam však něco jiného. Šachová figurka. Asi deset centimetrů vysoký, umělohmotný červený jezdec.

Horn se pozastavil nad jeho zvláštním umístěním; figura stála opřená o vnitřní stranu zábradlí z tepaného kovu tak, aby ji od chodníku nikdo neviděl. Člověk by musel vyšlapat až na práh a otočit se téměř čelem vzad, aby ji spatřil. Anebo otevřít dveře a podívat se ven.

Sehnul se, vzal jezdce do ruky a zkoumal ho pohledem. Nic zvláštního. Levný plastový výlisek. Červený kůň z šachové soupravy, která se dala koupit v každém obchodě se společenskými hrami.

Odnesl figuru do kuchyně a postavil ji na stůl. Nalil si půl hrnku poněkud silné kávy, posadil se a díval se na ni. Přemýšlel, co by mohla znamenat. Zcela jistě ji někdo umístil k přístřešku schválně tak, aby si jí on, nebo Anna, všimli, až budou z domu vycházet.

Upíjel teplou kávu a rozvažoval. Hořká chuť nahradila nepříjemnou pachuť včerejšího doutníku. Dobrý obchod.

Zajímavé, přemítal. Jezdec je jediná šachová figurka, která se může pohybovat nad ostatními. A potom spadnout přímo dolů a zajmout figuru soupeři.

Opravdu to něco znamená? Nezachází příliš daleko? Nenašel šachového jezdce nějaký bezdomovec nebo zatoulané dítě a nepostavil ji na zápraží jen proto, že usoudil, že patří někomu z domu? Pozorné gesto. I to se v New Yorku mohlo objevit. Vedle odosobněného shonu, nepokojů a vražd, se i takové gesto mohlo objevit.

Zazvonil telefon.

Horn položil hrnek na stůl, vytočil se v pase a levou rukou se natáhl po telefonu kuchyňské přípojky. Přiložil sluchátku k uchu a letmo pohlédl na ukazatel času na displeji mikrovlnné trouby. Kdo může volat ve tři čtvrtě na sedm ráno?

Anna.

Křičela.

39. kapitola

Když ji Horn konečně uklidnil natolik, aby mluvila srozumitelně, vysvětlila mu, že někdo byl v jejím bytě.

„Víš to jistě?“

„Přece ti volám, ne?“ Strach se začínal proměňovat ve zlost. Roztřesený tón hlasu však nezmizel.

Horn potlačil počáteční zděšení a úzkost. Stejně jako on nebyla Anna zvyklá žít úplně sama a stres z právního sporu s nemocnicí, rozbitého manželství a ztráty práce psychické pohodě nepřidal. Kdo by jí mohl vyčítat přehnanou reakci v situaci, kdy ji něco, ať to bylo cokoliv, vyděsilo?

„Jak víš, že tam někdo byl?“

„Věci jsou jinak, než byly včera večer, když jsem šla spát.“

Jednalo se o pronajatý byt na Východní čtyřiapadesáté; většina nábytku a vybavení patřila původnímu nájemníkovi. „Jsi v novém místě, Ann. Možná si ještě přesně nevzpomínáš, kam co patří.“ Možná jsi udělala chybu, žes odešla. Možná patříš sem.

„Nejsem úplně pitomá, Thomasi! Nejenomže to vypadá, že někdo hýbal věcmi. Jsou tady také jiné věci, než tu byly včera, když jsem šla spát!“ Hlas se jí zlomil a Horn čekal, že se opět přestane ovládat. Zůstala však překvapivě klidná. „Pár věcí na mém toaletním stolku. Proboha, když pomyslím, že někdo stál jen pár centimetrů ode mě, a já zatím spala a neměla o tom nejmenší tušení! Z toho mi vážně běhá mráz po zádech.“

Horn ji znal, věděl, jak silná dokáže být. Co ji tak rozrušilo? Co ji vyděsilo tak, že křičí do telefonu?

„Cos našla na tom stolku, Ann?“

„Já… nevím přesně. Vlastně vím. Vypadá to jako zub s… Možná se zbytkem dásně.“

„Zub? Víš to jistě?“

„Jo, myslím, že je to zub.“

„Možná patřil předchozímu nájemníkovi.“

„Jasně, Thomasi, to se stává naprosto běžně. Lidi se stěhují a nechají po sobě jeden dva zuby.“ Sarkasmus. Dobré znamení.

„Mohl mít nějaké domácí zvíře, může to být psí. Vypadá to jako zvířecí zub?“

„No… mohl by být, ano.“

„Co dál, Ann? Zůstaň u toho toaletního stolku.“

„Nic už tak znepokojivého. Malá černá figurka.“

„Jaká figurka?“

„Levná, z umělé hmoty. Krk a hlava koně.“

Hornovi naskočila husí kůže. „Šachová figura?“

„Teď když to říkáš, vlastně ano, to by mohlo být ono. Patrně šachový kůň. Toho jsem si včera nejspíš nevšimla, měla jsem to poznat hned.“ Znělo to otráveně, jako by ji obviňoval, že něco udělala špatně. „Předchozí nájemník mohl hrát šachy a tahle figura mu vypadla z krabice. Něco takového. Odrazila se a zapadla pod postel. Tam ji našel údržbář a zavolal uklízečku, aby to uklidila. Uklízečka se pro ni sehnula, jenže uklouzla, narazila pusou na postelový rám a…“

„Ann.“

Rozpoznala něco v jeho hlase a zůstala zticha.

„Takže už ses uklidnila natolik, že jsi schopná ironie,“ poznamenal Horn.

„Jo, to máš asi pravdu. Ale zatraceně! Thomasi…!“

„Voláš z mobilu?“

„Ano. Ještě mi sem nezavedli pevnou linku.“

„Máš v ložnici okno?“

„Jistě.“

„Přejdi k němu.“ Počkal pár vteřin.

„Jsem tady.“

„Okno je zamknuté?“

„Ano, stejně jako včera, když jsem se dívala.“

„Neodcházej ještě, podívej se pořádně. Zkontroluj sklo kolem zámku.“

„Do prdele! Thomasi?“

„Sklo je naříznuté, takže se okno dá otevřít zvenčí, ano?“

„Přesně tak. Ale…“

„Zachovej klid, Ann, a poslouchej mě. Prosím.“

Zaslechl povzdychnutí; doufal, že nevzlyká. Pak se ze sluchátka ozvalo: „Jo, dobrý. Co dál?“

„Zamkni dveře do ložnice a zůstaň uvnitř, dokud pro tebe nepřijde policie, nebo dokud neuslyšíš hlas někoho, koho znáš.“

„Thomasi!“

„Uděláš to?“

„Samozřejmě!“

„Brzo někdo přijde, slibuju. Já teď zavěsím, abych mohl telefonovat i při oblíkání a řízení, ano?“

„Thomasi, rychle!“

„Už skáču do kalhot. Nebudu tam první, ale přijedu hned v závěsu.“

Ještě z domova zavolal na veřejně známé číslo policie a během pěti minut už seděl v autě a uháněl jako šílený. Nedbal předpisů a volant držel jen jednou rukou, ve druhé mobilní telefon a vyřizoval další hovory. Nejprve na okrsek, aby zvedli zadky ze židlí a dali se do pohybu, a potom Paule. Ta může informovat Bickerstaffa.

Když Paula zavěsila, zavolal znovu na okrsek a ujistil se, že už jsou na cestě. Napadlo ho, že na tom zákonu o zákazu telefonování za jízdy asi něco bude. Řidiči, kteří bušili do klaksonů a zahrnovali ho nelichotivými gesty a nadávkami, když je zběsilou rychlostí předjížděl nebo jim vjel do cesty, byli jistě jeho zastánci.

Horn dorazil k Anninu domu a vyjel výtahem do čtyřiadvacátého poschodí. V jejím bytě už se pohybovalo několik policistů a čile se věnovali své práci. Na první pohled, když přistoupil k otevřeným dveřím, se zdálo, že se tam koná nějaká party. Jeho žena pořádá oslavu na počest nového nájmu, a ani ho nepozve. Proboha, co je to za stupidní, sebestřednou myšlenku?

Vešel dovnitř. Neznámý byt byl kromě kusů, které přinesla Anna, vybaven moderním nábytkem. Některé věci poznával, většinu ne. Opravdu tady Anna žije? Znal skoro všechny přítomné: Paula, Bickerstaff, mohutný policista v civilu Ellison. Johansen, jeden z několika techniků, kterými se místo hemžilo, vysával vlasy a částečky hmoty a dále přišli dva uniformovaní policisté, z nichž jednoho Horn znal, ale nemohl si vybavit jméno. Veliký chlap s hlubokou jizvou na tváři. Horna rozčilovalo, že už nedokázal přiřadit jméno k obličeji. Přibývající léta?

Kecy!

Pak si ho všimla Anna a přistoupila k němu. „Díky, Thomasi.“ Nejprve to vypadalo, že ho chce obejmout, ale pak ustoupila o krok dozadu a jen se letmo dotkla jeho paže.

„Už se cítíš líp?“ optal se starostlivě.

Podařilo se jí vykouzlit na tváři úsměv, ale koutky zůstaly svěšené. „O něco. Hlavně díky tobě.“

Za jejími zády spatřil Horn Paulu. Stála ve dveřích do dalšího pokoje a kývnutím naznačila, aby přišel k ní.

Přenechal Annu policistovi s jizvou a vydal se směrem ke dveřím. Vedly do ložnice. Paula ustoupila a pustila ho dovnitř.

Žena z oddělení soudního lékaře se skláněla nad nočním stolkem, sbírala něco pinzetou a zrovna se to chystala hodit do průhledného plastového sáčku na důkazní materiál. Mladá, skoro ještě dítě. Rovné světlé vlasy, modré oči, žádné líčení, nepotřebovala je. Připomínala Hornovi jednu roztleskávačku, se kterou se před lety na střední škole kamarádila jeho dcera. Líbilo se mu však její sebevědomé držení těla a zaujetí, s nímž vykonávala svou práci.

Přistoupil blíž. Věděla, kdo je, a tak nic nenamítala, dokonce se trochu odklonila, aby se mohl podívat zblízka. Sehnul se a pohledem zkoumal ostrý bílý zub s kouskem šedivé hmoty.

„Řekněte mi, že je zvířecí,“ vydechl.

„Tohle je lidský špičák,“ řekla asistentka soudního lékaře, která nejspíš nikdy roztleskávačku nedělala. „Tipla bych si, že tenhle někdo vykopl, nebo se do něčeho zachytil a vytrhl. Lidi se někdy rvou hlava nehlava, koušou se o sto šest a zub pak uvízne v košili nebo v jiném kusu oděvu. Jeden prudký pohyb, a je venku.“

„Už jste to někdy viděla?“

„Jednou. Celou hrst zubů, všechny umělé. Docela nechutný zážitek.“

Horn ukázal na předmět citlivě, ale pevně uchycený v pinzetě. „Co to z toho visí?“

„To je kus dásně.“

„Jste si jistá?“

„Já naprosto. Ale necháme to samozřejmě potvrdit laboratorními testy a dalším zkoumáním.“

Horn si všiml plastové šachové figury u zrcadla na toaletním stolku. Černý plast. Druhý jezdec do páru k červenému, kterého našel to ráno na zápraží. Téměř bezpochyby patřili ke stejné šachovnici.

Přešel k oknu; hliníkové rámy horní a spodní části okna spojovala mosazná západka. Zastrčená, ale to nehrálo roli; za ní se táhl čistý řez ve tvaru půlměsíce, a aby výřezek nespadl, přidržoval jej kus leukoplasti.

Nebylo pochyb.

Tento pokoj navštívil Aaron Mandel.

Horn si vybavil nenávistné slovní útoky v soudní síni. Vražedný pohled zlověstných očí. Jak moc jím musí Mandel opovrhovat! To jemu dává za vinu své lapení a odsouzení.

A teď ho chce potrestat tím, že z Anny udělá jednu ze svých obětí.

Mandel o jejich rozchodu nemůže mít tušení. Určitě si myslí, že tady Horn Annu ukrývá, aby ji ochránil, dokud ho znovu nechytí a neuvězní.

A teď se Pavouk svobodně pohybuje a může si ji vzít, kdykoliv se mu zachce. Právě to mu chtěl nočním vzkazem říct. Šachoví jezdci na znamení, že hra začala. Figura do páru a odporný suvenýr, jímž Anně, i Hornovi, naznačoval, že žije jen proto, že Noční pavouk si ji ještě nechce vzít. Drží její osud ve svých rukou. To vědomí ji bude sžírat, neúprosně jako jed. Při každém pohybu si bude vědoma toho, že její svobodná vůle nic neznamená, že žije jen díky jeho přání. Svobodu ztratila a nikdy ji nezíská zpět. Po této noci si při každém nádechu bude vědoma toho, že dýchá jen díky jeho rozhodnutí.

Které se brzy změní.

Noční pavouk si s ní pohrává. A dává najevo pohrdání, jež cítí vůči Hornovi.

Hra, jež skončí mukami a pomalou smrtí, začala.

40. kapitola

„Takže jste jí přidělili policejní ochranu?“ zeptala se Marla druhý den ráno a položila před něj talíř s jeho oblíbenými teplými vdolky z kukuřičné mouky. Horn čekal v Home Away na Paulu a Bickerstaffa, kteří už měli zpoždění. V restauraci ještě dozníval snídaňový ruch, a tak museli rozhovor občas přerušit.

„Nasadili jsme tolik lidí, co jen šlo.“

„Anna by odtamtud měla vypadnout.“

„Jenže právě to důrazně odmítla. Prohlásila, že se nenechá zastrašit a že nehodlá žít ve věčné hrůze.“

„Ale vždyť se tam zdržuje skoro pořád, ne? Chci říct, že teď snad do práce nechodí.“

Horn se zakousl do vdolku, přikývl, požvýkal sousto a polkl. „Nepřetržitě hlídáme celý dům i její byt. A pokaždé, když vyjde ven, sleduje ji náš člověk. Tak přísná ochrana má ovšem své limity. Policejní oddělení si nemůže dovolit střežit jednotlivé občany po neomezenou dobu.“

„A Mandel čeká, až hlídky odvoláte.“

„Taky si myslím.“

Horn dojedl první vdolek a zapil ho dobrou polovinou hrnku kávy, zatímco Marla odběhla obsloužit zákazníka. Měl hlad a cítil se totálně vyčerpaný. Před plánovanou schůzkou v jídelně se mu krátce nad ránem podařilo utrhnout sotva hodinku spánku. Paula a Bickerstaff na tom byli nejspíš stejně. Není divu, že se opozdili.

Marla se vrátila a dolila mu kávu.

„On se jí nevzdá,“ prohlásila přesvědčeně.

„Měl by především myslet na vlastní bezpečí, na útěk a úkryt,“ potřásl hlavou Horn, „a ne k sobě ještě více přitahovat pozornost.“

„To by měl. Každý jiný na jeho místě by se někam zavrtal a děkoval bohu, jaké měl štěstí.“

„Co ho k tomu žene?“ zeptal se Horn; už si zvykl pokládat Marlu za svého nejlepšího rádce při řešení tohoto případu.

„Jako obvykle. Touha po pomstě. Neodolatelné nutkání. A přebujelé ego.“

„Ego?“

„Anna je jeho nejobtížnější oběť. A tím, že předem oznámil úmysl ji zabít, si záměrně situaci ještě ztížil. Představuje pro něj největší výzvu. Jako Mount Everest pro horolezce. Pokládá ji za vítěznou trofej, o kterou ho nikdo a nic nemůže připravit. Ani smrt. Jakmile Anna zemře, on v souboji se státní mocí, s vámi, triumfálně zvítězí.“

„Triumfálně zvítězí i za cenu ztráty vlastního života?“ podivil se Horn. „Výměnou za možnost dožít v klidu někde v jiném městě nebo v cizině pod falešným jménem?“

Marla se usmála. „Odpověď znáte sám, kapitáne.“

Horn mrzutě přikývl. „Mandel raději zemře jako vítěz, než by přežil jako poražený. Udělá všechno pro to, aby se Anna stala jeho příští trofejí.“

„Nemusí být nutně jeho příští oběť. A domnívám se, že existuje důvod, o němž se sice dosud nikdo nezmínil, ale který vysvětluje, proč navštívil Annin byt. Nemyslím, že by vám tím chtěl pouze dokázat, že ji může dostat, kdykoliv se mu zlíbí. Až bude po všem, chce, abyste nade vši pochybnost věděl, že ji zabil právě on a že to nebyla práce nějakého napodobitele, který se po něm opičí. A taky to vysvětluje ty figurky šachových koní. Dal vám tím jednoznačně najevo, že jde o hru mezi vámi dvěma. A až Anna zemře, on zvítězí.“

„Vítězství je pro toho šílence zatraceně důležité, co?“

„Jak říká Lombardi…“

„Jo. A co měl znamenat ten zub na jejím toaletním stolku?“

Než se Marla nadechla k odpovědi, rozklinkal se zvonek nad dveřmi a do jídelny vešla Paula následovaná Bickerstaffem. Oba vypadali vyčerpaně, zejména Bickerstaff, který působil ještě zpustošeněji než jindy a při chůzi za sebou doslova vlekl nohy. Jeho dnešní vzhled vyloženě dával za pravdu těm, kdo tvrdili, že by měl odejít do výslužby.

Dvojice se usadila v boxu. Horn počkal, až jim Marla všem dolila kávu a přijala objednávky, a zeptal se: „Tak co jsme zjistili?“

„Že člověk dokáže fungovat několik týdnů i bez spánku,“ odpověděla Paula.

Horn její špičku ignoroval.

„Nikdo v sousedních domech si nevzpomněl na nic, co by nám nějak pomohlo,“ referoval Bickerstaff. „Podle všeho se Mandel dostal na střechu vedlejší budovy, přehodil lano přes dvorek mezi domy, přeručkoval nad propastí a pak se spustil k oknu Anniny ložnice. Použil svůj trik s rozříznutím skla a lepicí páskou, dostal se nerušeně dovnitř a pak zase ven.“

„Vrátný? Sousedi?“

„Ničeho si nevšimli.“

„Jako duch,“ ušklíbl se Horn.

„Cože?“

„Kray tvrdí, že se Mandel při výcviku naučil pohybovat jako duch.“

„V Annině bytě to byl zatraceně hmotný přízrak,“ podotkla Paula.

„Pavoučí přízrak,“ doplnil Bickerstaff. „Až mi naskočila husí kůže. Málem jsem zvrátil kukuřičné vdolky.“

„Horn tě zkorumpoval,“ podotkla Paula. „Oba máte v krvi tolik cholesterolu, že vám zhoustla jako bahno.“ Zadívala se přes stůl na Horna. „Zjistili jsme něco o tom zubu. Je to lidský špičák a hmota, která na něm ulpěla, je lidská tkáň. Z dásně.“

„Takže vytržený nebo vyražený,“ konstatoval kapitán.

„Podle předběžného testu DNA a dentálního otisku patřil Donu Perlmanovi.“

Horn odložil vdolek a vyčkávavě hleděl na Paulu. Rozvíjí v sobě cit pro dramatické odmlky, pomyslel si.

„Perlman byl jeden z dozorců, které Mandel zabil, když utekl z policejního vozu.“

Chce, abyste nade vši pochybnost věděl, že ji zabil právě on…

„Vzal si jeho zub jako suvenýr?“

Paula pokrčila rameny. „Podle koronera šlo spíš o náhodu. Když Mandel mlátil Perlmana do obličeje pažbou pistole, vyrazil mu špičák, který pak uvázl v jeho oděvu. Spadl mu za košili nebo do boty. Nebo možná do založených nohavic. Vězni si přece často ohrnují nohavice, protože nafasují mundúr, který je jim velký. Mandel později zub objevil a našel pro něj využití.“

„Ale proč ho položil zrovna Anně na prádelník?“ nechápal Bickerstaff.

„Oznámil nám tím, že to byl on, kdo navštívil její ložnici,“ vysvětlila Paula.

„Samolibý egoistický parchant,“ ulevil si Horn.

„Zasraný šílenec,“ ušklíbl se Bickerstaff.

„To se vzájemně nevylučuje,“ podotkla Marla, skloněná s kávovou konvicí.

Anna vyšla z bytu a pokývla uniformovanému policistovi se zjizveným obličejem, který zaujal stanoviště na konci chodby. Usmál se na ni a poposedl na židli. Na podlaze vedle něj ležel výtisk magazínu Život vesnice, který před chvílí četl.

Sjela výtahem do haly v přízemí a vyhlédla prosklenými dveřmi na sluncem zalitou ulici. U protějšího obrubníku parkoval neoznačený automobil. Seděli v něm dva muži, kteří se ani moc nenamáhali zamaskovat skutečnost, že jsou policisté v civilu. Ostatně proč, jejich přítomnost sloužila jako prevence.

Anna malým klíčkem odemkla kovovou poštovní schránku. Její obsah nevypadal příliš nadějně. Přešlápla z nohy na nohu a začala se probírat listovními zásilkami. Šek zaslaný z jejího předchozího bydliště, kupon v hodnotě pěti dolarů jako pozornost pizzerie za rohem a obyčejná malá bílá obálka s jejím jménem napsaným strojem.

Nehtem uvolnila okraj chlopně, pak pod ni vsunula malíček a obálku roztrhla. Uvědomila si, že v podobných se posílají blahopřání nebo kondolence. A právě tu zásilka skrývala.

Anna hleděla na bílou, černě orámovanou složenou kartičku, v jejímž středu stálo uhlovým písmem Upřímnou soustrast v tento čas smutné ztráty.

Otevřela lístek a vytřeštila oči. Jedna stránka prázdná, na druhé čtyři kostrbaté litery oddělené pomlčkami. A-N-N-A.

Zatočila se jí hlava a musela se opřít o řadu schránek. Věděla, že náhlou bolest břicha způsobila čirá hrůza.

V nejmenším nepochybovala, kdo je autorem morbidního vzkazu.

Když se jí konečně přestaly třást nohy, vyšla před dům a zamířila přes ulici k dvojici detektivů v zaparkovaném autě.

„Je to součást jeho plánu. Rozsévá tím děs,“ prohlásila doktorka Ellen Nickelsová, psycholožka newyorského policejního oddělení, jejímž hlavním úkolem při vyšetřování bylo vypracovávat duševní profil podezřelých a možných pachatelů. Společnost jí v její tiché, monotónně béžové kanceláři, která ze všeho nejvíc připomínala filmovou kulisu a voněla čerstvým lakem na nábytek a voskem na parkety, dělal pouze Horn. „Domnívám se, že Anna dostane podobných zásilek více. Nejspíš přijdou i anonymní telefonáty.“

„No, tak anonymní zase nebudou,“ opáčil Horn. Aniž jmenoval zdroj, zopakoval doktorce Nickelsové závěry, k nimž dospěla Marla, a viděl, že to na odbornici zapůsobilo, hnědé oči atraktivní čtyřicátnice s krátce a velmi slušivě ostříhanými vlasy se za hranatými obroučkami brýlí dívaly smrtelně vážně.

„Zajímavé,“ ocenila psycholožka. „Až s tím chlapíkem budete mluvit příště, zeptejte se ho na další podrobnosti.“

„Není to chlapík, nýbrž žena,“ opravil ji Horn. „Servírka v bistru, kam často chodím.“

Doktorka Nickelsová se usmála. „Podává perly moudrosti jako zákusek ke kávě.“

„Proč je na lístku jenom Annino jméno?“

Doktorka dotaz nechápala. „Asi proto, že byl určen jí.“

„Tak to nemyslím. Zajímá mě, proč něco nepřipsal.“

„Řekla bych, že sdělení bylo dostatečně srozumitelné.“

„A co znamenají ty pomlčky mezi jednotlivými písmeny?“

„Možná je použil jako grafický znak pro zdůraznění. Uvědomte si, detektive Horne, že tento muž, po kterém tak usilovně pátráte, se ne vždy zachová předvídatelně. Jedním z důvodů je jeho duševní porucha. A druhým skutečnost, že nemoc s největší pravděpodobností nenarušila jeho zvrácenou inteligenci.“

Horn přikývl. Řekni mi něco, co nevím.

Doktorka jako by mu četla myšlenky. „Vy nejspíš psychologii sériových vrahů znáte lépe než já.“

„Nejsou všichni stejní,“ opáčil Horn.

„To je pravda. Obvykle neukořistí v soudní síni zbraň a pak při převozu na Rikers Island neutečou eskortě. Tenhle vypadá mnohem nebezpečněji než ostatní. Myslím, že promluvím za všechny ženy ve městě, když řeknu, že si přeju, abyste ho co nejdřív dopadli. Zjistila laboratoř něco na té obálce nebo lístku?“

„Vůbec nic. Žádné otisky prstů, žádné stopy po slinách na chlopni, z nichž by se daly provést testy DNA. Obyčejné zboží, jaké koupíte v každém papírnictví v New Yorku, a poštovní razítko je z Brooklynu, což vůbec nic neznamená.“

„Ten váš Aaron Mandel je prostě přičinlivý a opatrný ničema.“

Horn přimhouřil oči. „Tak to ne. Jednou nebude dost opatrný.“

Psycholožka se pokřiveně usmála a přikývla, jako kdyby přesně věděla, co tím chce detektiv říct.

Jednou nebude dost opatrný, a to se mu stane osudným.

41. kapitola

Alice Dugganová si ze všeho nejvíc přála zemřít, aby konečně unikla té strašlivé bolesti. Jako by jí hořelo celé tělo. S pevnou lepicí páskou přes ústa nemohla křičet. Už dávno se o to přestala snažit. Teď jenom bez hnutí ležela, poslouchala vlastní tiché kvílení a modlila se, aby ta hrůza už skončila.

Zavrzala postel, jak se temná štíhlá postava vedle ní přesunula ke straně matrace a napřímila se. Sotva jí, jemu, věnovala pozornost. Už ne. Bolest ji zcela pohltila a její mučitel se pro ni stal pouhým pohybujícím se stínem v děsivém snu. Bylo to strašné, on byl strašný, ale každý strach, sebevětší hrůza, dříve či později dosáhne bodu nasycení, odkud již dál neroste. Musí ho dosáhnout!

Tato myšlenka ji naplnila zoufalou nadějí. Věděla, že konec se blíží, že noční můra, v kterou se její svět změnil, brzy pomine, vybledne a zmizí, stejně jako ona. Alice přestane být Alicí, ale bude v bezpečí.

Koutkem oka zamlženého slzami viděla, že se štíhlá postava zastavila před jejím toaletním stolkem. Dívá se na sebe do zrcadla?

Ne. Něco si bere. Sošku.

Alice si stolek vyzdobila dvěma plastovými soškami, vysokými asi třicet centimetrů. Jedna představovala Freda Astaira, druhá jeho hereckou partnerku z muzikálu Zatančíme si? Ginger Rogersovou. Náhodou na ně narazila ve výprodeji v jednom obchodě na Šestadvacáté ulici. Zalíbily se jí na první pohled a již téměř rok zkrášlovaly její ložnici. Občas, když její role vyžadovala jiný účes, používala Freda jako stojánek na paruku.

Ale děsivý vetřelec natáhl ruku k pravé straně stolku, uchopil Ginger a potěžkal ji.

Pak se otočil k posteli, na níž neslyšně kvílela Alice.

Viděla, že zvedá sošku, a zavřela oči.

Tvrdý, brutální úder jí rozdrtil kořen nosu. Cítila, jak z rány proudí teplá krev a stéká jí na krk. Další pramen, mohutnější, jí vytryskl do hrdla. Instinktivně se pokusila záplavu vyplivnout, ale hustá vlna se odrazila od lepicí pásky a Alice ji musela polknout. Krev jí pronikla do průdušnice a začala ji dusit. Snažila se ji vykašlat, vydávit, cokoliv, ale nešlo to. Matrace se začala otřásat, ocelové pružiny vydávaly tichý, třepetavý zvuk. V příští vteřině se její tělo vzepjalo v hrozné křeči a jako by se vzneslo nad postel.

Proud krve nepolevoval. Musela se nadechnout. Jako automat. Velel jí to pud sebezáchovy, dýchej, plíce potřebují vzduch. Bojuj o život.

Alice se začala topit.

„Tuhle jsem znal,“ řekl Horn Marle. „Samozřejmě ne osobně. Viděl jsem ji na jevišti. Alternovala v hlavní roli komedie Odejdi, vem si ji, je má.“

„Na Broadwayi?“

„Tak vysoko to zase nedotáhla.“

„Aha.“

„Proč ji kromě umlácení ještě pobodal?“ zeptal se Horn.

Marla zavřela restauraci a teď kráčeli bok po boku temnou ulicí ke stanici metra. Vražda Alice Dugganové plnila první stránky novin i televizních a rozhlasových zpráv. NOČNÍ PAVOUK OPĚT NA LOVU! hlásal palcovými titulky Post a Times referovaly v podobném tónu. Na radnici i ve státním zákonodárném sboru se zástupci lidu hlasitě dožadovali změny pravidel při transportu vězňů. Účastníci diskusních pořadů vyjadřovali pobouřený údiv, nechápali, jak je možné, že tak nebezpečný zločinec nebyl pod přísným a hlavně nepřetržitým přímým dohledem policejních a bezpečnostních složek. Může Mandel děkovat za svůj útěk neschopnosti příslušných orgánů, nebo někoho dokonce podplatil? Rodiče Alice Dugganové narazili pokaždé, když vystrčili nos ze svého domu v Pittsburghu, na palbu dotazů dotěrných reportérů. „New York,“ poznamenal Rollie Larkin suše k Hornovi v soukromí své kanceláře, „to teď schytává jako pomstu Johna Rockera*).“

*) Baseballová hvězda, nechvalně proslulá svými rasistickými a xenofobními výroky, zejména na adresu New Yorku a jeho obyvatel, cizinců a barevných. („Nikdy nebudu hrát za New York, abych nemusel jezdit metrem vedle nějakýho buzeranta s AIDS.“) Antipatie byly a jsou vzájemné. (Pozn. překl.)

Horn se zaposlouchal do nepravidelného klapotu Marliných podpatků na dlažbě a srovnal s ní krok. Dávala si s odpovědí na čas, nepoložil jí snadnou otázku.

„Kdybych měla hádat,“ ozvala se nakonec, „což ostatně musím, řekla bych, že svou zatím poslední oběť znetvořil ze dvou důvodů. Za prvé vám chtěl názorně předvést, jaký osud čeká Annu, a tím se vám dopředu vysmát. No a potom samozřejmě chtěl Annu ještě více vyděsit.“

„Tak to se mu opravdu povedlo,“ povzdechl si Horn. „I když si občas přeju, aby se Anna vyděsila natolik, že by souhlasila s přemístěním do bezpečného úkrytu.“

„Kromě strachu ji ovlivňuje i zmatek. Po letech manželství se vší silou snaží udržet si nezávislost.“

„Nezávislosti si užila až moc,“ opáčil Horn.

„Mluvím o jejím momentálním psychickém stavu, ne o tom, zda v minulosti dosáhla toho, co chtěla.“

Chvíli pokračovali beze slov. Horn uvažoval, zda se svou poznámkou o Annině potřebě nezávislosti Marly nějak nedotkl.

Ale ne, ona jen potřebovala čas na rozmyšlenou.

„Existuje ještě jiná možnost,“ prolomila mlčení. „Mandel se po svém odsouzení a útěku prostě změnil. Jeho vraždy nyní vykazují ještě silnější rysy nenávisti.“

„Jednomu ze strážných v dodávce rozmlátil obličej a hlavu na kaši,“ řekl Horn. „Podle mě ho vedl neovladatelný vztek.“ U chodníku přibrzdil taxík. Řidič se sklonil a vyhlédl okénkem, pohledem osamělého štěňátka nabízel, že jim ušetří pár kroků. Horn odmítavě zavrtěl hlavou a mávl rukou. Vzápětí ho poněkud znepokojilo, jak toužebně si přeje, aby jeho noční procházku s Marlou nic nepřerušilo.

„Třeba je Mandel zraněný a fyzicky trpí,“ pokračovala Marla. „To by mohlo jeho zlobu ještě více zjitřit.“

„Jestli je zraněný,“ uvažoval Horn nahlas, „pak jenom lehce. Rozhodně ne tak, aby to ovlivnilo jeho sílu či mrštnost. Použil stejný modus operandi jako obvykle. Až na to, že tentokrát oběť k nepoznání zmlátil.“

„Myslíte, že v té chvíli ještě žila?“

„Ano. Silně krvácela, ale žila. Rány nožem ji tak rychle nezabily.“

„Bezmezný vztek,“ poznamenala Marla.

„Nebo bezohledná krutost. Možná je to kamenný zabiják, kterému je srdečně jedno, jestli oběť v okamžiku znetvoření žije, nebo ne.“

„Kamenný zabiják?“ nechápala Marla.

„Tak se v policejní hantýrce označují ti, kdo připraví jiného o život stejně lhostejně, jako si třeba namažou topinku. S kamennou tváří. Některým lidem prostě v hlavě něco chybí. Nepovažují se za součást lidského rodu. Tak jako se my neztotožňujeme s hmyzem. Klidně šlápneme na brouka nebo postříkáme komára insekticidem a vzápětí na ně zapomeneme. Kamenní zabijáci v noci klidně spí, bez ohledu na to, jaké peklo přes den rozpoutali.“

„Sociopati.“

„Jo. A ještě něco k tomu. Ne z každého sociopata se totiž stane vrah. Někteří jsou úspěšní manažeři nebo sportovci.“

„Musí to být skutečně osvobozující pocit, setřást ze sebe všechny lidské konvence.“

„A asi i velmi svůdný,“ potvrdil Horn. „Jako droga. Jenže potom takový tvor podlehne přílišnému sebevědomí. A to je jedna z příčin, proč je drtivá většina sériových vrahů nakonec dopadena.“ Sáhl do vnitřní kapsy pro cigáro, ale pak si to rozmyslel. Dobře věděl, jaký odpor někteří lidé, zejména ženy, chovají k doutníkovému kouři, ať už v místnosti, či venku, a cítil, že není vhodná chvíle zjišťovat, zda k nim patří i Marla.

„Zmínil jste se o hmyzu,“ řekla Marla. „Zajímavé, jak je Mandel nerozlučně spojen s pavouky. A také to, co vyšlo najevo při procesu, jeho vztah k matce a význam pavouků v její náboženské víře.“

„Kdybychom zapátrali v minulosti, jistě bychom narazili na nějaký pravěký kult pavouka,“ konstatoval Horn. „Ale taky je možné, že Mandelova matka viděla nějaký starý film, jenž v ní vyvolal psychickou reakci, ke které měla geneticky zakódovanou predispozici. Lidé se obecně pavouků bojí, jenže současně jsou jimi fascinováni.“

„Tu fascinaci vyvolává právě strach.“

„Určitě.“

„Pavouci a hadi. Nejrůznější náboženství a matky. Není divu, že po světě běhá tolik masových vrahů. Osobnosti se formují v mládí. Mechanismus vražedných sklonů se spustí nejspíš už v raném dětství.“

„Mě ani tolik nezajímá, proč a jak Mandel funguje,“ opáčil Horn. „Jde mi hlavně o to, abych ho zastavil.“

„Moment, to není všechno. Myslím, že byste měl zvážit ještě jednu věc. Musíte se samozřejmě soustředit na ochranu Anny, protože Mandel ji s největší pravděpodobností sleduje a připravuje plán útoku.“ Marla se působivě odmlčela. „Ovšem co když sleduje i vás? Podle mě je to docela dobře možné.“

„Co vás k té domněnce vede?“

„Hlavně to, jak o vás mluvil při procesu. Přímo z něj čišela nenávist k vaší osobě. Byl jako posedlý běsy.“

„Všiml jsem si.“

Došli ke stanici. Do teplé noci pod jasnou oblohou zněla vzdálená ozvěna bouřky kdesi nad New Jersey. Jako by tím nebesa připomínala, že lidský tvor není nikdy a nikde úplně v bezpečí. Blesk si vybírá, kam udeří, zcela nevyzpytatelně.

Zvedla k němu pohled. „Mám o vás strach, pane Horne.“

Zamžikal; nepřekvapila ho ani tak její slova, jako spíš tón, jímž je pronesla. Jako ve zpovědnici. A taky výraz obličeje. Najednou nevěděl, co říct. Přistihl se, že uvažuje, zda jí nenabídnout, že ji doprovodí až domů. Domů, ne pouze k domu.

„Měl bych vám poradit, abyste si nedělala starosti, protože jsou zbytečné,“ vylezlo z něj nakonec. „To bohužel nemůžu. Ale jsem moc rád, že vám na mně tak záleží.“

Co to plácáš! Na Annu už vůbec nemyslíš? Už ses jí úplně vzdal?

Marla jako by věděla, co se mu honí hlavou, či spíše vycítila jeho váhání a příčinu stojící v pozadí. A Horn v jejích očích postřehl i něco jiného, náhlý strach z intimnějšího sblížení. Ne s ním osobně, s kýmkoliv. Jaké tajemství to skrýváš, Marlo?

„Už musím jít,“ loučila se. „Za chvíli mi jede vlak. Jízdní řád znám nazpaměť.“

Přikývl a dotkl se jí na rameně. Usmála se, ale hned se otočila, aby tělesný kontakt co nejrychleji přerušila, a zamířila ke schodům na nástupiště.

Horn ji doprovázel pohledem, dokud mu nezmizela z očí, a říkal si, že se ve svém odhadu nejspíš nemýlila. Mandel ho asi opravdu sleduje.

Uvažoval, jestli ji napadlo, že jim mohl kráčet v patách i dnes v noci.

Marla za sebou zavřela dveře bytu a okamžitě zamířila do kuchyně k láhvi, zasunuté mimo dosah na nejvyšší polici kredence.

Byl to dárek, whisky Crown Royal v ozdobné dřevěné krabici. Nožem vypáčila víko, vytáhla láhev, strhla pečeť z hrdla a odšroubovala uzávěr.

Věřila, že tak daleko nikdy nezajde. Schovávala alkohol na polici jako upomínku, jako pokušení, jemuž každodenně odolávala. Jenže v skrytu duše tušila, že pouze klame sama sebe, že někdy v temné budoucnosti se s lahví důvěrně seznámí.

Odhodlaně napřímila ramena, obrátila láhev dnem vzhůru, a fascinovaně sledovala, jak kouzelná jantarová tekutina víří ve výlevce a mizí v odtoku. A každou vteřinou v ní narůstal strach.

Sociopati, kamenní zabijáci, sérioví vrazi. Ti dobře vědí, co je návyk na drogu.

Ona také.

Před lety si jeden z jejích pacientů, jistý Arnold Vernon, vznětlivý obchodní cestující středního věku, vzal k srdci její radu a klidným tónem se zeptal manželky, zda je mu skutečně nevěrná, nebo ji podezřívá neprávem. Na terapii reagoval pozitivně, pokrok byl jasně patrný a Marla pevně věřila, že situaci zvládne.

Pacienta odhadla správně, jenže se stalo něco zcela nečekaného, a od té doby se to znovu a znovu opakovalo v Marliných snech.

Paní Vernonová v reakci na manželovo obvinění uškrtila svou malou dcerku.

Šokovaný Arnold Vernon popadl nůž, ubodal ženu a pak si podřezal žíly.

Zdrcená Marla začala pít a ve své profesi rychle skončila.

Po usilovné námaze se jí podařilo nad alkoholismem zvítězit, zavřela démona do klece a držela ho tam. Sápal se na ni pořád, ale ona si dokázala alespoň sehnat práci a víceméně normálně ze dne na den žít.

Jenže teď jí nahánělo strach to, co začínala cítit k Hornovi. Do prdele! Proč ho ta jeho panička opustila? Ještě větší obavy v ní vyvolávala představa, co všechno by mohla ztratit, kdyby vypustila démona alkoholu z klece. A práce servírky byla jen to nejmenší.

Poslední kapka whisky stekla do kanálu. Otočila kohoutkem a dívala se, jak studená voda ředí a smývá žlutavé stopy kolem otvoru výlevky. Pocítila úlevu; byla v bezpečí sama před sebou.

Náhle si vzpomněla, že má v mrazničce ještě půllitr vodky, pečlivě schovaný za krabicemi s polotovary, které nikdy neměla v úmyslu konzumovat.

Nebo snad o ní celou dobu věděla? Objevila láhev, zapomenutou předchozím nájemníkem, hned když se nastěhovala. Proč ji dávno nevyhodila? Vodka ani při minus dvaceti nezamrzne, jen poněkud zhoustne. Když se průzračná tekutina vypije takto studená, má velmi otupující účinek.

Marla věděla, že dnes v noci by v ní dokázala dokonale otupit náklonnost k Hornovi.

Odpoledne vystoupila v televizním ekonomickém zpravodajství Letty Fonsettová, finanční analytička společnosti Helmont a Brack. Pokud by vůbec někdo dokázal obnovit důvěru veřejnosti v akciové trhy, byla by to právě ona, se svou upřímnou tváří, srdečným chováním a zdvořilým jednáním s lidmi. Jak by mohl někdo tuto drobnou bezelstnou ženušku s vřelým úsměvem, která díky svým bohatým zkušenostem, nasbíraným za dlouhá léta působení v kontrolním oddělení centrální banky, dokázala během několika minut detailně rozklíčovat seberafinovaněji zašmodrchané finanční výkazy kterékoliv banky nebo makléřské firmy, podezřívat z nekalých úmyslů?

Letty potěšila televizní štáb i diváky růžovou předpovědí stabilních úrokových sazeb a v závěru doporučila perspektivní investici do tří menších podílových fondů na Středozápadě. Říkala tomu spící aktiva. Ne, sama do nich investovat nebude. Ne, firma Helmont a Brack v těchto fondech žádný finanční podíl nemá. Prostě a jednoduše jde o podhodnocené cenné papíry, jejichž chvíle jednou musí přijít, protože je spravují poctiví majitelé, kteří dosahují solidních výsledků a vedou průzračně čisté účetnictví. Nakupte, neprohloupíte!

Do večerního uzavření akciového trhu cena podílových listů oněch tří fondů citelně stoupla.

Když Letty odcházela z nového sídla společnosti Helmont a Brack v kancelářské budově, která stála na místě zřícených dvojčat Světového obchodního centra, hřál ji u srdce pocit dobře odvedené práce a těšila se na domácí večeři a horkou koupel, než si projde údaje o očekávané fúzi dvou newyorských bank.

Cestou metrem z centra pozorovala odraz své tváře v temném okně vagonu. Hleděl na ni stejný obličej, jaký viděla odpoledne na obrazovce spousta lidí. Věříte této ženě? Nebo o ní dokonce tajně sníte? Lehce sklonila hlavu a pousmála se. Pro televizní vystoupení ji pochopitelně připravili profesionální vizážisté, ale možná by mohla častěji nacvičovat před zrcadlem. Kdo ví, třeba to v televizi dotáhne hodně daleko, zejména když se jí doporučené investice lidem vyplatí. Krátké štěky ve zpravodajství se mohou stát odrazovým můstkem k vlastnímu pravidelnému ekonomickému magazínu.

Co by si o ní asi dnes pomyslel otec, přemítala, po těch jeho věčných napomínáních a varováních před hazardem na akciových trzích? Její portfolio utěšeně vzkvétalo a perspektiva byla ještě slibnější. Možná by stálo za úvahu začít si hledat nový, větší byt blíže k centru.

Tedy za předpokladu, že její televizní doporučení vyjdou, že dokáže diváky zaujmout a vykřesat v nich jiskru. Jeden z producentů jí důvěrně sdělil, že sledovanost kanálu v době jejích vystoupení znatelně stoupá. Diváci si ji oblíbili. Letty upřeně pozorovala svůj zarámovaný obraz přes chodbičku mezi sedadly a oddala se snění.

Netušila, že toho odpoledne získala nového obdivovatele, který nastoupil do vlaku na stejné stanici jako ona a teď s ní jede ve stejném voze a dívá se, jak si prohlíží samu sebe.

„Nechtěl by sis raději lehnout?“ zeptala se Paula Linnerta od dveří ložnice.

Už déle než hodinu seděl u počítače. Bez košile, jen v trenýrkách, usazený v koženém křesle a skloněný nad klávesnicí v tlumeném světle stolní lampy připadal Paule obzvlášť pohledný. Ale ty svoje hbité prsty by mohl zaměstnat něčím jiným než běháním po klapkách, pomyslela si.

„Hned to bude,“ prohodil přes rameno, aniž se ohlédl, a trochu ji tím namíchl.

Poslední akord na klávesnici a konečně se k ní s úsměvem otočil.

„Cos u toho počítače tak dlouho dělal?“ zajímala se.

„Nakupoval akcie přes internet.“

„Tak pozdě jsou přece trhy už uzavřené, ne?“

„Ty hlavní samozřejmě ano. Jenže některé menší pracují nonstop a kromě toho můžeš příkaz zadat elektronicky v libovolnou noční hodinu. Provede se, až se druhý den ráno trhy otevřou.“

Paula se zazubila. „Zdá se, že ti kšefty moc nejdou. Jak se tak na tebe dívám, vypadá to, že jsi na těch svých obchodech prodělal poslední košili.“

„Omyl. Já nejsem obchodník, nýbrž investor. A daří se mi. Jak jinak bych si tě udržel, madam Náročná?“

„Svou vášnivou láskou.“

„Za tu cenu je to levné.“ Vypnul počítač a vstal od stolu.

„Proč ten spěch?“

Zaraženě na ni zamrkal. „Myslel jsem, že už to nemůžeš vydržet.“

„To máš pravdu. Ale já se ptala, proč jsi musel nakupovat ty akcie v noci a nepočkal do rána.“

Pokrčil mohutnými, do bronzova opálenými rameny. „Cítil jsem v kostech dobrou příležitost. Tu investici doporučila odpoledne v televizi jedna uznávaná analytička. Malé podílové fondy. Spící aktiva na Středozápadě.“

„A ty sis chtěl ukousnout sousto, než bude pozdě.“

„V podobných případech nesmíš váhat. Ta analytička ví, o čem mluví. Má své názory dokonale podložené. Pro ni to není práce, ale vášeň.“

Paulin úsměv se rozšířil. „Pojď sem. Předvedu ti, co je vášeň.“

Letty se zastavila u novinového stánku vzdáleného jeden domovní blok od jejího bytu a koupila si nejnovější vydání týdeníku Business Week. Když platila, zrak jí padl na vystavený bulvární plátek. MĚSTO HRŮZY, hlásal výrazný titulek. Nápis pod fotografií panoramatu New Yorku se ptal: KTERÁ ŽENA SE ZDE MŮŽE CÍTIT V BEZPEČÍ?

Absurdní! Letty potřásla hlavou, s úsměvem nechala prodavači drobné, otočila se a odcházela. V městě, ve kterém žije přes osm milionů lidí, se má každá žena bát, že si sériový vrah vybere zrovna ji? Její rty neopouštěl úsměv. Sakra, psychopatický zabiják by mi byl možná milejší než některý z těch pitomců, co jsem se s nimi v poslední době scházela.

Myslím to ze srandy, uklidnila spěšně své opatrnější druhé já a lehce zneklidněná přidala do kroku. Náhle domů docela spěchala.

Ve svém bytě bude v bezpečí.

42. kapitola

Když Horn zaklepal na dveře Annina bytu, v chodbě opět držel službu uniformovaný policista se zjizveným obličejem. Zvedl oči ke staršímu muži, zvlnil rty a lehce zamával. Horn mu odpověděl pokývnutím a Anna otevřela.

„Pěkně sis to tady zabydlela.“ Horn se uznale rozhlédl. Byt už zdaleka nevypadal tak studeně a modernisticky. Papírové krabice zmizely, zato přibyl nábytek dočasně uložený ve skladišti. Na zdi nad pohovkou visel její oblíbený impresionistický obraz. Horn se v jejím bytě cítil jako v hotelovém pokoji, v němž už kdysi dávno přespal.

Anna vypadala dobře. Měla na sobě béžovou halenku a tmavohnědé kalhoty, vlasy si spletla do copu.

„Ty se někam chystáš?“ zeptal se.

Odpověděla mu vyčítavým pohledem.

„Promiň.“ Posadil se na pohovku a čekal. To ona mu zavolala a požádala o osobní setkání.

Nenabídla mu nic k pití a sama si nesedla. „Já se z těch svých hlídačů snad zblázním,“ zahájila rozhovor.

„Byla bys blázen, kdybys je odmítala.“

„O tom mě nemusíš přesvědčovat. Já si dokonce vážím toho, co pro mě děláš, Thomasi. Jsem si moc dobře vědoma, že za tu speciální pozornost mohu vděčit jen tobě. Stejně tak si uvědomuju povahu nebezpečí, které mi hrozí. Kdybych snad zapomněla, připomíná mi ji každou noc anonymní dýchavičný hlas v telefonu.“

„Já o tom vím,“ přiznal Horn. „Volá z veřejných automatů po celém městě. Pokaždé pečlivě otře sluchátko, aby po sobě nezanechal otisky.“

Usmála se. „Jo, myslela jsem si, že o tom budeš vědět.“ Začala přecházet po místnosti, zvíře, které si vyznačuje své teritorium –, jako kdyby hledala nejvhodnější místo, odkud promluví. „Vracím se ke své práci v nemocnici, Thomasi.“

Dal si s odpovědí načas; znal její nedůtklivost a nemohl jí nic vyčítat. „Ke své staré práci?“

Přikývla. „Dneska se tady u mě zastavil Finlay. Vineova rodina změnila názor. Odmítli návrh dohody a požadují vyšší odškodnění. Tvrdí, že stres vyvolaný tragédií a následujícím soudním sporem způsobil návrat těžkých depresí, které se u Vinea projevily během vojenské služby. A za hlavní příčinu stresu označují Kincaidovu nemocnici.“

„Takže Finlay chce, aby ses vrátila,“ konstatoval Horn. „Všechno odpuštěno, jo?“

„Tak to se pleteš. V žádném případě jsme jeden druhému neodpustili. Ale já potřebuju práci a nemocnici pomůže, když se vrátím na své původní místo, protože se bude moci u soudu lépe bránit.“

„Chceš tím říct, že si nemocnice nepřeje, aby venku volně pobíhal někdo, kdo by ji mohl potenciálně prásknout za nekalé praktiky.“

„Uznávám, že i to je jeden z důvodů. Pokud se týká mě, získám zaměstnání a omluvu, abych mohla vypadnout z tohoto bytu.“

„Což je přesně to, k čemu jsme se tě snažili přimět.“

„Řekla jsem vypadnout, ne zdrhnout,“ ohradila se Anna. „To rozhodně neudělám. Nenechám se ovládnout strachem. Je to můj život a jsem zatraceně pevně rozhodnutá žít ho tak, jak uznám za vhodné. Na druhou stranu nejsem tak hloupá, abych si namlouvala, že mi nic nehrozí. Zajímá mě, co si o mém návratu do práce myslíš ty.“

Horn se pohodlně opřel, natáhl dlouhé nohy a zkřížil kotníky. „Vím, že potřebuješ něco dělat, ale tohle není vhodná chvíle…“

„Tohle je právě ta nejvhodnější chvíle,“ skočila mu do řeči. „Pokud si mám zachovat zdravý rozum.“

„A co takhle zachovat si život?“

„Právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit. Mohl bys nějak zařídit… Myslím, že není zase tak velký rozdíl v tom, jestli mě hlídají tady, nebo v kanceláři. Koneckonců, nemocnice má vlastní ostrahu. Říkala jsem si, že by se tím situace možná usnadnila.“

„Budeš sloužit jenom denní směny?“

„To mi zaručili.“ Usmála se. „Pokud chtějí u soudu uspět, potřebují mě.“

„Člověk by skoro řekl, že se na tu právnickou bitvu těšíš.“

Pokrčila rameny. „Když ti hrozí smrtelné nebezpečí, začneš strach a napětí vnímat z jiného úhlu. A taky se změní tvé priority.“

„A návrat do nemocnice je teď pro tebe důležitý?“

„Moc.“

Díval se na ni, jak stojí uprostřed pokoje osvětleného slunečním jasem, jenž pronikal lehkými závěsy, a připadal si jako cestující, který se díky stroji času ocitl v minulosti. Je stejná jako před dvaceti lety. Třeba by mohli zase…

Nech toho, pitomče! Tohle tě nesmí ani napadnout.

Napřímil se a vstal. „Myslím, že by se to dalo zařídit. Ať je tedy po tvém. Ale na oplátku mi musíš něco slíbit.“

„A co?“

„Jestli se situace zhorší a ocitneš se v bezprostředním ohrožení, a to se určitě stane –, budeš se bezpodmínečně řídit mými příkazy.“

„Čeho se ty příkazy budou týkat?“

„Čehokoliv. Stojíme proti psychopatickému zabijákovi, který tě chce za každou cenu dostat. Může se stát, že nebudu mít čas ti vysvětlovat nebo zdůvodňovat, proč po tobě chci to či ono.“

„Máš mé slovo, Thomasi.“

„Promluvím s Rolliem Larkinem.“

Vyměnili si pohledy a Anna se na bývalého manžela usmála.

Otočil se k odchodu a čekal, že mu alespoň poděkuje, ale za jeho zády panovalo trvalé ticho.

No jo, vlastně jsem jí nevyhověl zadarmo, uvědomil si.

Zase od ní odcházel, ale tentokrát bylo sevření ledové ruky, která mu drtila srdce, o něco snesitelnější.

Horn si s Larkinem promluvil ještě téhož dne. Annin návrat do práce si v podstatě nevyžádá žádná dodatečná bezpečnostní opatření, nebude prostě trávit většinu času zavřená doma, ale v kanceláři. Ve skutečnosti jí budou strážci blíž než v bytě, protože se budou moci vydávat za zaměstnance nemocnice. Anna bude opět spolupracovat s Idou, svou někdejší asistentkou. Poslední obranný val, uniformovaný příslušník policejního sboru, obvykle muž s jizvou na tváři, s nímž se Horn několikrát setkal v domě, kde Anna bydlela –, se může usadit za dveřmi kanceláře a netrčet na židli všem na očích jako v chodbě činžáku.

„Policejní psycholožka nechápe, proč se náš člověk pořád zdržuje v oblasti New Yorku,“ poznamenal Larkin. Seděli v jeho pracovně a spokojeně bafali z doutníků. Kouř rozptyloval malý ventilátor, který bzučel v rohu pod stropem. Horn se doslechl, že v celé budově byl vyhlášen zákaz kouření, a uvažoval, jestli je to pravda, když si Larkin tak klidně zapálil. Ale co, k čertu, ptát se ho nebude.

„Třeba nedokáže odolat tak silné výzvě,“ odpověděl Horn.

Larkin vydechl oblak kouře a zamžoural přes něj. „Chceš říct, že považuje za výzvu skutečnost, že po něm pátrá celý policejní sbor?“

„Částečně. A bojím se, že druhou část pro něj představuju já. Udělal z toho osobní záležitost.“

„Tak proč po tobě nejde rovnou?“

„Nejspíš to nakonec udělá.“ Zabití Anny bude úvodním krokem k mé vraždě. Prostřednictvím její smrti mi nejdřív připraví peklo na zemi, a teprve potom mě zlikviduje.

Oba muže napadla stejná myšlenka, ale žádný ji nevyslovil.

„Nechápu, proč na Annu nezaútočí hned, přímo,“ pokračoval v úvahách Larkin. „Bůh je mi svědkem, že v tom už získal bohaté zkušenosti.“

„Na tohle ti neodpovím,“ ušklíbl se Horn. „Co na to říká psycholožka?“

„To, co jsi ode mě právě slyšel. Podle ní můžeme po smrti Alice Dugganové očekávat další vraždy, a to v podstatě ve stejném časovém rozmezí jako u předchozích Mandelových obětí. To by znamenalo, že máme přinejmenším několik týdnů, abychom mu v tom zabránili.“

A jeho příští obětí může být Anna, pomyslel si Horn.

Larkin oklepal popel z doutníku. „Jestli bude Mandel v zabíjení pokračovat a ukáže se, že po útěku postupuje při vraždění vždy stejným způsobem, bude jasné, že si s tebou a s Annou sadisticky pohrává. Jenže Dugganovou bych tipoval spíš na náhodnou kořist, tedy jako předtím. Byt ve vysokém patře a obtížně přístupná okna vzbuzují v lidech falešný pocit bezpečí, což ve svém důsledku vede k neopatrnosti. A právě tím se Mandel při výběru cíle vždycky řídil. Jeho oběti nespojuje žádný společný znak, ať už se týká fyzického vzhledu, nebo profese. Věkem se také odlišovaly. Některé byly rozvedené, jiné se nikdy neprovdaly a jedna byla vdova.“ Larkin dokouřil a udusil oharek doutníku v popelníku. „Zdá se, že si Mandel nastudoval příslušnou literaturu a ví, že se musí vyhýbat ustáleným vzorcům.“

„Takže ani jedna žena se před ním nemůže cítit bezpečně,“ povzdechl si Horn.

„Jo. Obětí se může stát kterákoliv žena v New Yorku a jedna vedle druhé se kvůli němu musí na každém kroku klepat strachem. Ten parchant miluje moc, kterou vládne.“

„Svobodné ženy.“

„Cože?“

„Všechny Mandelovy oběti žily osaměle, bez partnera,“ připomněl Horn Larkinovi. „Vrahovi nestál v cestě žádný manžel nebo milenec.“

„To je pravda,“ souhlasil Larkin. „Anna je stejný případ.“

„To je.“

A jak se zakrátko ukázalo, stejný případ byla i Letty Fonsettová.

Zprávu o její vraždě zavolali Hornovi na mobilní telefon ve chvíli, kdy odjížděl po rozhovoru s Larkinem.

Identická situace jako po vraždě Alice Dugganové. Letty Fonsettová ležela na zádech v posteli, pevně zamotaná do zakrvácených prostěradel, ústa přelepená pruhem široké izolační pásky. Uprostřed šedého obdélníku zůstala jasně patrná prohlubeň, jak se nešťastnice v posledním zoufalém pokusu marně snažila nadechnout, ale smrt jí odepřela i ten ubohý doušek vzduchu. Na čele u hranice vlasů jí zaschla krevní sraženina. Na podlaze vedle postele ležely hranaté mramorové stolní hodiny pokryté krví, na jednom rohu ulpěl chomáč vytržených vlasů. Horn s jistotou věděl, že policejní daktyloskop žádné otisky nenajde.

„Od poslední vraždy uplynuly teprve tři dny,“ poznamenala Paula.

„A byt se nachází jen ve třetím podlaží,“ doplnil Bickerstaff.

„Trojka je magické číslo,“ poznamenal Horn. „Myslíte, že to má nějaký význam?“

„Leda tak pro numerologa nebo hráče pokeru,“ odpověděl Bickerstaff.

„Zkrácený interval mezi vraždami může znamenat, že se jeho stav zhoršuje,“ řekla Paula. „Snadněji podléhá nutkání zabíjet.“

„A o to je nebezpečnější.“ Horn uvažoval, jestli tím Mandel jemu a Anně něco nevzkazuje. Může se to stát už příští noc. Dřív, než se nadějete. Umocňuje tak jejich hrůzu. „Pronikl vrah do bytu stejně jako jindy?“

„Ano,“ potvrdila Paula. „Přelezl ze střechy vedlejšího domu a spustil se o pět pater níž. Nechápu ale, proč to udělal.“

Horn se na ni tázavě zadíval. „Co proč udělal?“

„K tomu oknu se mohl mnohem snadněji dostat ze země, aniž by ho někdo viděl. Je obrácené do temné úzké uličky, kde by si ho určitě nikdo nevšiml. Proč teda nezvolil jednodušší přístupovou a únikovou trasu?“

„Sama jsi to před chvílí řekla,“ upozornil ji Bickerstaff. „Nutkání. Drží se zuby nehty svého rituálu. Pokaždé musí do bytu oběti proniknout stejně.“

Horn se nepřítomným pohledem rozhlédl po policejních technicích, kteří nezaujatě a s vážnou tváří zkoumali místo činu a tělo Letty Fonsettové. Jako lékaři při vizitě, blesklo mu hlavou. Přišli jste pozdě, pánové. Pacient zemřel.

„Co o ní víme?“ zeptal se svých spolupracovníků.

Paula se mrkla do poznámek. „Jedenačtyřicet let, rozvedená, finanční analytička, v poslední době se párkrát objevila v televizi. Ještě dnes dopoledne nabízela v ekonomickém zpravodajství tipy na nákup akcií.“

„Copak ještě existují lidé, kteří na podobné rady dají?“ podivil se Horn.

„Víš určitě, že to bylo ekonomické zpravodajství, a ne estráda?“ přidal se Bickerstaff.

Paula zvedla oči od poznámek a probodla ho pohledem. „Podle sousedů si potrpěla na soukromí, ale chovala se docela přátelsky. Nevšimli si, že by ji navštěvoval nějaký muž. Prostě žena, která se soustředila na budování kariéry. A dařilo se jí to.“

„Jako Alice Dugganová,“ podotkl Bickerstaff.

Paula sklapla notes. „Tím podobnost s Dugganovou nekončí. Obě byly veřejně známé osobnosti. Ne zrovna celebrity, ale lidi je znali. Dugganová to jako herečka sice nedotáhla až na Broadway, ale režiséři jí svěřovali hlavní role a její jméno i obličej se pravidelně objevovaly na plakátech a poutačích před divadlem. A Letty Fonsettová vystupovala v televizi.“

Horn si už poněkolikáté gratuloval, že si Paulu přibral do vyšetřovací skupiny. „To znamená ženy, které vrah mohl snadno vyhledat a sledovat. New York je mediální město,“ rozvíjel svou myšlenku, „a podobnými potenciálními oběťmi se jeho ulice jen hemží. Mandel si vybere mezi veřejně známými ženami, které s největší pravděpodobností žijí samy. Potom zjistí, kde bydlí, nejspíš tak, že je sleduje cestou z práce domů. A jestli splňují jeho základní požadavky, které jsou velmi prosté, uváznou v pavoučí síti.“

„Pokud bydlí samy v bytě ve vysokém patře,“ doplnila Paula, „jsou mrtvé už ve chvíli, kdy na ně vrah poprvé pohlédne. A tuším i další důvod, proč loví oběti mezi známými osobnostmi. Dobře ví, že k nim lidé cítí důvěrnější, mnohdy i intimní vztah, a snadno se s nimi ztotožní. Každou ženu určitě napadne: Panebože, vždyť jsem to mohla být já!“

„Třeba je to ještě jednodušší,“ uvažoval nahlas Bickerstaff. „Vybírá si oběti v tomto okruhu, protože snadno upoutají pozornost, a náš vrah spěchá. Proč dlouze obcházet švédský stůl a prohlížet si jednotlivé chody, když si může objednat podle jídelního lístku?“

„Nutkání,“ zopakovala Paula. „Stále silnější. Získat ještě větší moc nad osudy ostatních, podřídit okolí své vůli.“

„No, máme štěstí alespoň v tom, že Anna není veřejně známá osobnost,“ pochvaloval si Bickerstaff.

„V jejím případě to není nutné,“ zchladila ho Paula. „Mandel už jistě ví, kde bydlí, a nejspíš i to, kde pracuje.“ Kradmo mrkla na Horna, jako by svých slov zalitovala, a vyměnila si pohled s Bickerstaffem.

Zdálo se, že Horn ji vůbec nevnímal. Letmo si prohlédl mrtvolu, přikázal spolupracovníkům, aby postupovali obvyklým způsobem, a vzápětí z bytu Letty Fonsettové odešel.

Už ve dveřích strčil ruku do kapsy a sevřel mobilní telefon. Hledal místo, kde by ho při hovoru nikdo nerušil. Vyžádal si okamžité zesílení Anniny ochrany.

Vražedné nutkání.

Další. Musí si vyhlédnout další oběť. Čím dříve, tím lépe, aby se co nejrychleji dostal k cíli. K Anně Hornové.

Chtěl to mít rychle za sebou, přestože by si toužebně přál její utrpení co nejdéle protáhnout a vychutnat si je. Ale co, už teď si to vychutnává. Kristepane, taková krása. A s jídlem roste chuť. Další sousto touhu jenom posiluje. Každá je jiná, a přesto všechny stejné. Bože, ta spalující touha! Jako oheň, který stravuje sám sebe!

Možná by si jí ani nevšiml, ale když procházel kolem kina Projections, uvaděč si vyšel ven zakouřit, sklonil se ke kukani a přes okénko, kterým se měnily peníze za vstupenky, začal flirtovat s pokladní. „Jak se daří, Nadino? Nechceš mi prodat lístek na jednu jízdu?“

To je ono! Pohledná blondýnka, jejíž halenka musela mít mimořádně pevné švy, aby udržela bujně přetékající ňadra. Nadina, prodavačka snů…

Ohlédl se po plakátu, aby zjistil, jaké veledílo dnes zastrčené kino promítá. Key Largo jako součást přehlídky starých filmů s Edwardem G. Robinsonem. Banditi obsadí hotel a zadržují rukojmí, do toho navíc přijde hurikán, ale nakonec všechno dobře dopadne, na rozdíl od skutečného života.

Nadina vypadá slibně. Pracuje dlouho do noci. Na druhý pohled už tak mladě nepůsobbí. Vystavuje se v zasklené kukani. Možná prodává lístky do kina jako své druhé zaměstnání. Ty peníze navíc by asi nepotřebovala, kdyby s někým žila. Třeba je to ta pravá, i když určitě nejde o žádnou cílevědomou ženu, která touží po kariéře. Ale vdaná nebude. Vdané matky se podobné noční práci vyhýbají. Alespoň ty slušné.

Sedí za tím sklem jako děvka v osvětlené výkladní skříni a každý chlap, který jde kolem, se po ní ohlédne. Sexy blondýna, která vystavuje ty své kozy a prodává lístky bláznům, co chtějí alespoň na chvíli uniknout do fiktivního světa černobílého filmu pro pamětníky. Robinson v hlavní roli zloducha se zuřivě dohaduje s Humphreyem Bogartem a tropická bouře doráží stále silněji. Ještěže nedávají Woodyho Allena. Starej páprda poslintá od hlavy k patě holku, která by mohla být jeho vnučka. Jeden by se z toho fakt poblil!

Vypadá jako ta správná. A třeba nebydlí daleko a vrací se domů pěšky. Času má dnes večer dost. Může si počkat. Sledovat ji jako její druhý stín. Zjistit, kde žije a jak žije.

Zjistit, kde zemře.

43. kapitola

Na Hornovi se neklamně projevoval stres. Ubíral mu síly, zpomaloval a zamlžoval myšlenky. Byl si toho vědom, vztekal se sám na sebe, a tím si situaci ještě zhoršil. Uvědomoval si, že se nechal Mandelem zahnat do kouta, že vlastně skáče, jak vrah zapíská.

Seděl za stolem ve své pracovně a četl hlášení od Pauly a Bickerstaffa. Vedle něj stála láhev whisky podložená zeleným pijákem, aby na desce nezůstal kulatý otisk dna. V koutku mysli se mu vztyčil varovný ukazovák, který ho upozorňoval, že v posledních dnech moc pije, a přitom se každým okamžikem může ocitnout tváří v tvář brutálnímu vrahovi a bude potřebovat každou špetku duševní a fyzické síly, kterou v sobě dokáže vykřesat.

Usrkl skotské.

Paula a Bickerstaff se nemýlili, když od sousedů Letty Fonsettové neočekávali žádné převratné informace. Totéž platilo pro obyvatele vedlejších domů. V žádném z nich nezaměstnávali domovníka či správce, natož vrátného. Vrah měl snadnou práci.

A právě to bylo divné. Mandel přece rád vystavuje na odiv svou schopnost překonat ty nejobtížnější překážky.

Horn odsunul hlášení stranou a věnoval se fotografiím z místa činu. Probíral jednotlivé zvětšeniny a cítil, jak mu hrdlo stahuje dobře známá směsice vzteku a strachu. Mrtvá Letty Fonsettová přikrytá prostěradlem prosáklým krví, na jejím rameni lhostejná ruka policejního technika. Záběry místnosti z nejrůznějších úhlů. Toaletní stolek se spoustou kosmetiky v kelímcích a tubách. Detail zakrvácených mramorových hodin s přilepeným chomáčem vlasů. Okno ložnice s půlměsícovitým otvorem, důvěrně známé skvrny od mýdla, které ztlumí skřípavý zvuk diamantového hrotu, lepicí páska zadrží vyříznutý kus skla, takže nespadne na zem a neroztříští se. Snímky střechy, odkud se Mandel spustil k oknu oběti. Po štěrku očividně někdo nedávno kráčel, ve změklém asfaltu zůstal mělký otisk, ovšem tak nejasný, že neumožnil určit ani velikost obuvi. Škrábance v prachu na ventilační trubce v místě, kde vrah
upevnil lano. Stopy na římse, kde se lano třelo o plech, když se po něm Mandel spouštěl a zase šplhal nahoru. Dokonce fotka kovové válcovité tuby od větrových pastilek, která vypadala, jako by na té střeše ležela dobrých deset let.

Horn shrábl snímky, poklepal jimi na desku, aby je urovnal, a odložil je na hlášení. Pak se zadíval na nepořádek na psacím stole. Spousta strojem i rukou popsaných stránek a obrázků, ale výsledek veškerý žádný. Letty Fonsettovou ty papíry k životu neprobudí. Aaron Mandel si pořád užívá svobody. A spravedlnost si hoví někde na nebesích s Elvisem.

A svět nepřestává být děsivým místem k žití. V těchto dnech to platí zejména pro New York.

Horn zaváhal, než natáhl ruku ke zvlhčovači doutníků, ale pak mu s bolestným bodnutím došlo, že už s Annou nebydlí, a že si tedy nemusí dělat starosti s odporem, který cítila k tabákovému kouři. Odporný puch, říkávala. No, cigára mnoha lidem opravdu nevoní.

Vylovil z humidoru doutník, uštípl špičku a cvakl stříbrným zapalovačem, který dostal jako dárek od Anny, pod podmínkou, že doma kouřit nebude, jen ve své pracovně nebo venku.

Pohodlně se opřel a nechal myšlenky volně bloudit prostorem. Záměrně se nesoustředil na nic určitého. Ze zkušenosti věděl, že tato technika mu občas pomohla ze vzpomínek vydolovat jméno nebo útržek faktu, prostě něco, při zpětném ohlédnutí se potom divil, že tak zjevný fakt ho nenapadl hned –, zasunutá informace, o níž tušil, že ji mozek někde skrývá, jenom ji nemohl objevit. Věděl, že tam je, ale kdesi hluboko pod hladinou, takže sotva rozeznával mlhavé obrysy.

Než dokouřil, hlava mu padala únavou a na nic kloudného nepřišel.

Současně ho však ovládl nepříjemný pocit, že mu cosi důležitého uniká. Sakra, proč to pořád nemůžu uchopit… Přemýšlení s doutníkem ho zavedlo do slepé uličky, málo nadějný závěr, který mu připraví další noc bez pořádného spánku.

Rozmačkal oharek v popelníku a nalil si novou dávku whisky, na dva prsty vysokou. Věděl, že alkohol mu pomůže rychle usnout, ale nedovolí mu dlouho spát. Když použil skotskou jako prášky na spaní, probouzel se po pár hodinách se zmateně roztěkanou myslí.

Inu, v životě se za všechno platí.

Nadina, měla na sobě džínsy a kvůli nejisté předpovědi počasí držela v ruce složený deštník, odešla z kina ještě před koncem filmu. Bogart právě odrážel vratký člun od mola, tak proč by také nezvedla kotvy?

Sledoval ji z druhé strany ulice.

Postava, která se vynořila ze stínu domovního vchodu, postupovala několik minut souběžně po protějším chodníku, ale potom asi půl bloku zaostala a přešla ulici v takovém úhlu, že se ocitla přímo za ní. Vzhledem k pozdní hodině se po chodníku pohybovalo jen málo lidí, ale dost na to, aby si pronásledovatel mohl být celkem jistý, že nevzbudí nežádoucí pozornost oběti.

Před křižovatkou se zastavil a opět prodloužil mezeru mezi lovcem a kořistí na vzdálenost poloviny domovního bloku. A pak si náhle uvědomil, že právě míjí Kincaidovu nemocnici, místo, kde pracovala Anna Hornová. Nedávno zase nastoupila, jako kdyby se mu chtěla postavit na odpor, vyzvat ho na souboj. Odvážila se vyjít z bytu, kde se ji Horn snažil schovat. Co kdyby… Zmocnil se ho náhlý impulz, který ho ponoukal vejít bočním vchodem do nemocnice, proniknout do Anniny kanceláře a potom…

Ne. Uvědomil si, že by nemohl uplatnit naplánovaný rituál. A jistě ji pečlivě hlídají.

Kromě toho ještě nenastala vhodná chvíle. Oba věděli, že čas dosud nenazrál.

Spatřil, jak se na protější křižovatce vynořila z ulice, v níž se nacházel hlavní vchod nemocnice, jiná žena a teď šla naproti Nadině. Neměla na sobě plášť ani sako, noc byla docela teplá, a na temném pozadí se ostře rýsovala zářivě bílá uniforma zdravotní sestry. Běloba přitahuje světelné paprsky. Možná právě proto upoutala pozornost Nočního pavouka.

Upřel na ni zrak a dlouho pohledem neuhnul.

Nevysoká, podsaditá žena s elegantní chůzí a hrdě vztyčenou hlavou, paže uvolněně komíhající kolem těla. Bez povšimnutí minula pokladní z kina a mířila k muži, který blondýnu sledoval.

Než se ošetřovatelka přiblížila, stáhl si štítek baseballové čapky do očí. Za sebou uslyšel brumlání automobilového motoru. Výborně. Reflektory jej osvítí zezadu a oslní ženu, takže ho nebude moci identifikovat, i kdyby si na osamělého nočního chodce vzpomněla.

Kráčela teď těsně vedle obrubníku v typickém manévru ženy, která podvědomě uvolňuje co nejširší prostor cizímu muži. V tom okamžiku kolem ní projelo auto a kužely světel ozářily pohledný obličej a nemocniční jmenovku připevněnou na prsou uniformy. Nora.

Ošetřovatelka mu věnovala jen opatrný, kradmý pohled a vzápětí jej přešla. Nora, která pracuje ve stejné nemocnici jako Anna Hornová. Třeba se ty dvě dokonce znají.

Zpomalil a ohlédl se za odcházející ženou, ale hned zase věnoval pozornost pokladní z kina, aby ji neztratil z dohledu.

A pak zčistajasna své rozhodnutí změnil. Využije příležitost! Otočil se na patě a vydal se opačným směrem.

Nadinu pustil z hlavy a teď sledoval Noru. Při pomyšlení, jak dokáže být osud ironický a jak někdy rozdává šance na potkání jako výhry v tombole, mu rty zvlnil úsměv.

Udržoval si od zdravotní sestry bezpečný odstup a zaujatě pozoroval rytmicky rozvlněné boky pod napjatou látkou sukně a bělostné ponožky, které se míhaly v souladu s pohybem pohodlných bot s měkkou podrážkou. Pohyb odtikávající čas. Jako stvořený pro noc. Tak přirozený, že nemůže být nic snazšího než ho sledovat.

Přemýšlel o zkratce D. O. na jmenovce. Uvažoval, co jiného by mohla kromě diplomovaná ošetřovatelka znamenat.

D. O.?

Přišel na to ve chvíli, kdy vstoupila do činžáku asi šest bloků od nemocnice. Den odplaty.

O dva dny později zazvonil Anně, která navzdory slibu pracovala dlouho do noci, na stole v kanceláři telefon. Podívala se na hodinky, a mohla proto policistům při výslechu udat přesný čas, dvanáct minut po druhé ráno.

„Anna Hornová?“ Mužský hlas. Zavolal jí na přímou linku, obešel nemocniční ústřednu. To znamená, že ji zná. A ona by měla znát jeho.

„Ano? Přejete si?“ Vlastní hlas jí zněl v uších jako pípnutí.

„Volám vám kvůli Noře Shoemamakerové. Znáte ji?“

„Osobně ne. Jestli s ní potřebujete mluvit, vytočil jste špatné číslo. Pracuje na dětském oddělení v jiné budově. Můžu vás na ni přepojit.“

„Ne, to nebude nutné. Nechci mluvit s ní, ale o ní.“

Anna cítila, jak se jí ježí vlasy na zátylku a tuhne žaludek, první příznaky strachu, který se může rázem změnit v děsivou hrůzu. „Kdo jste?“

„Volám z Nořina bytu. Obávám se, že ji postihla tragická nehoda.“

„Kdo, sakra, jste?“

„Vy určitě víte, kdo jsem. Chci vám jenom říct, abyste si o Noru nedělala velké starosti. Brzy se s ní setkáte.“

„Mluvíme oba o stejné ženě?“ zeptala se Anna se staženým hrdlem. Musela násilím přinutit nohy k poslušnosti, aby dokázala vstát ze židle. Pak tiše položila sluchátko na stůl, po špičkách přispěchala ke dveřím a horečně zamávala na hlídkujícího policistu.

Nebyl to její obvyklý strážný anděl s jizvou na tváři. Tento muž byl starší a se svým kartáčkovitým knírkem pod nosem Anně silně připomínal Adolfa Hitlera. Jednou rukou na něho mávala a ukazovákem druhé bodala k telefonu.

Bystrý policista přimhouřil modré oči a okamžitě pochopil. Nehlučně vběhl do kanceláře a zvedl odložené sluchátko. Linka už byla pochopitelně němá.

Anna mu, trhaně a dost zmateně, vylíčila rozhovor s vrahem.

Policie její služební telefon samozřejmě odposlouchávala. Strážný ťukl na několik tlačítek a zjistil, odkud přišel poslední hovor. Muž nevolal z bytu Nory Shoemamakerové, použil telefonní automat na druhém konci města.

„Není teď Nora Shoemamakerová náhodou tady v nemocnici?“

Anna si od něj vzala sluchátko a zavolala na vrátnici.

„Měla odpolední a už odešla,“ zopakovala a zavěsila. Byla bledá jako stěna a ve vnitřnostech jí hlodal děs. Přesně o tohle mu jde! Právě toho chce ten hajzl dosáhnout!

„Sežeňte její číslo domů,“ požádal policista. „Zavoláme jí.“

Anna ochotně poslechla a pak se dívala, jak strážný celou dlouhou minutu nevzrušeně, a mlčky, tiskne sluchátko k uchu.

„Nehlásí se.“

„Možná už tvrdě spí.“

„Třeba se jí nechce vstávat k telefonu,“ dodal policista. „Nebo vypnula zvonek i záznamník, aby ji nebudily.“

„Opravdu tomu věříte?“

„Snažím se.“

Anně se slabostí podlamovala kolena. Přiměla roztřesené nohy ke třem krokům, které ji dělily od židle, a ztěžka na ni dosedla. Potom sklopila hlavu a zadívala se na ruce sevřené do pěstí kolem palců.

„Nejspíš to byl jenom nejapný pokus nějakého pubertálního cvoka o pitomý kanadský žertík,“ uklidňoval ji policista, jemuž neuniklo její zděšení. „Ale podle mě neuškodí, když některý z kolegů zajede do bytu Nory Shoemamakerové a zkontroluje situaci.“

Anna stále se sklopenou hlavou zírala na zaťaté pěsti. Prsty, které nedokázala uvolnit, silným tlakem zbělely. Děs, který ji drtil, vycházel spíše ze srdce a z pocitů než z racionálního vědomí. Pravěký instinkt, pud sebezáchovy jeskynního člověka.

To nebyl žádný žert… To nebyl žádný pitomý žert…

44. kapitola

Horn převzal hovor ve 3:01. Nora Shoemamakerová, zdravotní sestra z dětského oddělení Kincaidovy nemocnice, byla nalezena mrtvá ve svém bytě ve West Side. Podle všech znaků další oběť Nočního pavouka.

A to nebylo všechno. Vrah volal Anně a oznámil jí, že ošetřovatelku zabil.

Sestra z nemocnice, kde pracuje Anna. Stejně tak teď mohla být mrtvá ona.

Horn pevně věřil, že právě toto byl obsah sdělení, které chtěl Mandel svým telefonátem předat. A mohlo se to stát kdykoliv. Nora Shoemamakerová byla zavražděna pouhé dva dny po Letty Fonsettové. A kde je onen vzorec? Zdravotní sestra rozhodně nepatřila mezi veřejně známé osobnosti jako Fonsettová nebo Dugganová. Proč si ji Mandel zvolil jako svou další oběť?

Horn si lámal těmito otázkami hlavu mezi jednotlivými telefonními hovory. Nejdřív si důrazně vyžádal posílení Anniny ochrany a potom zavolal přímo jí. Zdálo se mu, že jí smrt kolegyně z práce otřásla více než předchozí vraždy.

„Možná byl přímo tady,“ vydechla do sluchátka. „Procházel nemocnici a vybíral si, koho zabije. A neměl k tomu jiný důvod, než aby mě terorizoval. Nora Shoemamakerová zemřela jen proto, abych se ještě víc vyděsila. Svým způsobem jsem odpovědná za její smrt.“

„Právě toto přesvědčení v tobě chce vyvolat,“ vysvětloval Horn. „Chce, abys zpanikařila. Nejen pro své potěšení, ale v naději, že tě vyvede z rovnováhy, až nedokážeš rozumně uvažovat a dopustíš se chyby. Jestli tě donutí, abys kromě ohrožení pocítila i vinu, tím líp pro něj. Staneš se zranitelnější a on tě dostane tím snadněji. Nora Shoemamakerová zemřela proto, že ji Mandel zabil. Tečka.“

„Já si to umím takto rozumově vysvětlit, Thomasi.“ Hlas se jí třásl, ale zněla v něm i vnitřní síla a odhodlání. „Nenechám se tím zabijáckým šílencem mentálně ničit. Neboj se, nezpanikařím. Pořád ještě dokážu racionálně uvažovat.“

Horn jí věřil. „V dané chvíli je nejdůležitější, abys bezpodmínečně spolupracovala se svými strážnými anděly, i kdybys jejich požadavky nechápala. Oni vědí, co dělají.“

„Dobře, Thomasi. A ty mi slib, že budeš opatrný.“

Zavěsila, aniž počkala na potvrzení slibu. Neosobní konverzace. Bláznivý rozhovor řízený strachem.

Mobilním telefonem vzbudil Paulu a Bickerstaffa, pak se spěšně oblékl a odjel do bytu Nory Shoemamakerové.

Stejná situace jako u všech Mandelových obětí po jeho útěku z transportní vězeňské dodávky. Žena zamotaná v posteli do zakrvácených prostěradel, zacpaná ústa, četné bodné rány, které však oběť nezabily, nůž sloužil pouze jako mučicí nástroj. Život ukončil až jeden či více úderů do hlavy jakýmkoliv vhodným tupým předmětem, který vrah na místě činu našel. Tentokrát použil těžký mnohoramenný svícen z broušeného skla. Rány byly vedeny s takovou silou a prudkostí, že se dvě z ladně zakřivených ramen ulomila.

Jako v předchozích případech po sobě nezanechal žádné otisky.

Ale jisté rozdíly zde přece jen byly!

Tentokrát chyběly na střeše stopy po laně. Pachatel odborně odemkl zámek bytových dveří a podle rozštípnutého dřeva na rámu technici poznali, že zajišťovací řetízek nevytrhl jediným prudkým nárazem do dveřního křídla, ale opakovanými, stále silnějšími nápory, až vruty povolily a vypadly. Tento způsob používají při nočním vloupání zkušení zloději, vědí, že se tak vyvarují hluku, který by mohl vyburcovat spící obyvatele.

U Nory Shoemamakerové mu to dokonale vyšlo. Podle všech známek jí ucpal ústa a svázal ji jako balík dříve, než se úplně probrala.

Muka, která pak prožívala, musela v jejích představách trvat celou věčnost, až ji nakonec skleněný sv+ícen poslal na věčnost skutečnou.

„V domě neměli vrátného,“ oznámila Paula nad snídaní v restauraci Home Away, kam Horn svolal poradu, aby se podělili o nejčerstvější informace, než se rozejdou domů a pokusí se utrhnout alespoň pár hodin tolik potřebného spánku. „U vchodu byl instalován elektronický zámek a nájemníci se dostali dovnitř po vyťukání příslušných čísel na klávesnici.“

„Změnili v poslední době kód?“ zajímal se Horn.

„Minulý týden. Ne že by na tom záleželo. Elektronicky ovládaným vchodem se obyvatelé dostanou do vnější chodby. Z ní vedou dveře do vnitřní haly s výtahy, a ty se už odemykají obyčejným klíčem. Mandelovi stačilo počkat opodál na prvního nájemníka, který se vracel domů, načasovat si to tak, aby zachytil vchodové dveře, než se úplně dovřely, připojit se k němu v chodbě a zdvořile počkat, až odemkne dveře do haly. Třeba s ním nastoupil i do výtahu a zmáčkl si jiné patro. Prostě jako kdyby v tom domě bydlel.“

„Vzpomněl si někdo z nájemníků, že se něco takového stalo?“

„Jasně,“ potvrdil Bickerstaff. „Děje se to dnes a denně. Lidi jsou líní hledat klíče a příliš důvěřiví, dokonce i tady v New Yorku. Večer si prostě lehnou a zapomenou na všechno, co ten den prožili nebo co si přečetli v novinách. Ráno pak vstanou a vyrazí do ulic v blaženém zapomnění na to, kolik šílených úchyláků se v nich pohybuje. Otevřou si bzučákem nebo klíčem a vůbec jim nepřipadne divné, že spolu s nimi vklouzne dovnitř cizí chlap, kterého v životě neviděli. Sami to totiž dělají úplně stejně.“

Horn potřásl hlavou. „Tolik k zabezpečení budov.“ Usrkl ledové vody ze sklenice. Vzdal se kávy, aby se pořádně vyspal a mohl potom ve zbytku dne pracovat efektivněji. „Chorobné nutkání, které Mandela pohání, soustavně sílí. Zrychlil tempo, intervaly mezi vraždami se zkracují.“

„Jako u většiny patologických sériových vrahů,“ poznamenal Bickerstaff.

„Nechápu,“ řekl Horn, „proč k proniknutí do bytu Shoemamakerové nepoužil svou obvyklou metodu.“

„Další sdělení,“ podotkla Marla.

Všichni tři detektivové se na ni překvapeně ohlédli; žádný z nich si nevšiml, že stojí vedle boxu. Přední část jídelny byla plná a servírka se musela věnovat hostům.

„Naznačil vám, že musíte počítat i s něčím jiným, než je jeho běžný modus operandi,“ pokračovala Marla. „Prostě že má v souboji s vámi pořád navrch.“ Chtěla ještě něco dodat, ale jeden z návštěvníků na ni zavolal jménem. Otočila se a zamířila k postaršímu muži v boxu u okna, který na ni významně mával prázdným kávovým hrnkem.

„Asi má pravdu,“ domnívala se Paula.

„Víme určitě, že tu ošetřovatelku nezabil nějaký maniak, který Nočního pavouka napodobuje?“ zeptal se Bickerstaff.

Horn s Paulou se na něho překvapeně zadívali.

„To můžeme prakticky vyloučit,“ prohlásila Paula. „Nezapomeň na ten telefonát Anně.“

„Ale ta možnost zde pořád je,“ stál na svém Bickerstaff. „Zjistit Annino telefonní číslo do nemocnice přece není žádný problém. Média se na ten případ slétla jako mouchy na čerstvou mršinu. Jsou ho plné noviny i televizní zpravodajství.“

„Poslední vražda vykazuje příliš mnoho shodných znaků s těmi předchozími,“ namítl Horn.

„Ale způsob proniknutí se liší,“ připomněla Paula.

Bickerstaff si odfrkl a vylovil z kapsy zmačkaného saka notes. Reflexním pohybem si přisunul brýle blíž k očím a zadíval se do poznámek. Paula si pomyslela, že s těmi brýlemi neustále sjíždějícími ke špičce nosu vypadá o deset let starší. Jako nějaký středoškolský profesor. Směšná figurka s devítimilimetrovou bouchačkou.

„Máme zde tři oběti,“ shrnoval Bickerstaff. „Alice Dugganová, Nicoletta, zkracovala si to na Letty, Fonsettová a Nora Shoemamakerová. Prvním dvěma bylo něco přes třicet, Nora již překročila čtyřicítku. Všechny byly svým způsobem atraktivní, první dvě kromě toho i veřejně známé. Mandel je zabil poté, co se spustil ze střechy jako pavouk a pronikl do bytu oknem. K ošetřovatelce se dostal přes dveře.“

„Protože nám tím chtěl něco sdělit,“ zdůraznila Paula.

Bickerstaff si znovu odfrkl a přikývl. „U prvních dvou obětí sedmatřicet bodných ran, u poslední o dvě méně. Ve všech třech případech nastala smrt po úderech do hlavy.“

„Třeba se při počítání spletl,“ podotkl Horn.

„Nebo ho něco polekalo,“ přispěla s jiným vysvětlením Paula.

„Nebo ho počítání znudilo.“ Bickerstaff odložil poznámkový blok na stůl. „Mohl bych pokračovat, ale uznávám, že to vypadá na stejného pachatele. Vražda té ošetřovatelky se sice vyznačuje jistými odlišnostmi, ale když zajdeme do podrobností, podobnost je příliš zřejmá.“

„Přesto zde ty odlišnosti zůstávají.“ Paula nedokázala potlačit zívnutí.

Jako by tím Bickerstaffa nakazila. Sjel ji vyčítavým pohledem a také si mohutně zívl.

„Nechme toho a pojďme se vyspat,“ navrhl Horn. „Musíme si odpočinout, jinak se tady složíme rovnou na podlahu.“

„Myslíte, že ví, že se tady scházíme?“ zeptal se Bickerstaff.

Horna to zatím nenapadlo a Paulu očividně také ne, protože se jí v obličeji rozlil zděšený výraz.

„Mandel přece ví,“ pokračoval Bickerstaff, „kdo jeho případ vyšetřuje. A my tenhle podnik využíváme jako policejní služebnu.“

„Je to možné,“ připustil Horn a sledoval pohledem Marlu, která nesla netrpělivému hostu v boxu u okna sklenici pomerančového džusu. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by měl zavolat Larkinovi a vyžádat si pro servírku ochranu, ale vzápětí ji zavrhl. Kolika ženám může přepracované newyorské policejní oddělení poskytnout osobní stráž? A Rollie by se určitě zeptal, proč Hornovi na Marle Wingerové tak záleží.

A na to by mu odpovědět nemohl. Alespoň ne konkrétně.

„Sejdeme se zase tady ve dvě odpoledne,“ uzavřel a vyklouzl z boxu. Na stole nechal několik bankovek, které kromě snídaně stačily i na bohaté spropitné.

Oba muži ustoupili a dali Paule přednost. Zamířili k východu a cestou se rozloučili s Marlou, která právě obsluhovala u pultu.

Paula se v dveřích zastavila a strnula. „Moment!“

„Zavřete!“ houkl od okna pan Netrpělivý nad sklenkou džusu. „Vypouštíte chladný vzduch.“

Paula pustila dveře a vyšla na chodník. Horn a Bickerstaff ji následovali do dusného vedra a hluku ulice.

„Říkal jsi, že si Fonsettová zkracovala křestní jméno Nicol na Letty.“

„Nicoletta,“ opravil ji Bickerstaff.

„Tak si seřaďte ty tři oběti v pořadí, jak zemřely.“ Paula si stoupla těsně ke zdi a mluvila tiše, aby ji neslyšeli kolemjdoucí. „Jejich křestní jména.“

„Panebože!“ vydechl Horn.

Bickerstaff nechápavě hleděl z jednoho na druhého.

„Alice, Nicoletta a Nora,“ odříkal Horn zlověstně. „Iniciály křestních jmen vytvoří Ann.“

„Třeba je to jenom náhoda,“ pokusil se ho uklidnit Bickerstaff.

„Náhody neexistují,“ zopakovala Paula Hornovu poučku.

„Tak nápadná shoda musí být záměrná.“ Horn při odchodu z restaurace vylovil z kapsy košile doutník, ale teď ho zasunul zpátky.

„Vzpomeň si na tu kondolenci, kterou jí Mandel poslal,“ řekla Paula. „A-N-N-A s pomlčkami mezi jednotlivými písmeny.“

„Ať se propadnu!“ láteřil Bickerstaff. „Ten hajzl směřuje k Annině vraždě tak, že hláskuje její křestní jméno pomocí iniciál svých obětí!“

„Jestli se nemýlíme,“ poznamenala Paula, „Noční pavouk před útokem na Annu zavraždí ještě jednu ženu a její křestní jméno bude začínat na A.“

Bickerstaff zíral na přecpanou ulici, na nekonečnou řadu aut a davy chodců. Výraz jeho tváře prozrazoval, že myslí na všechny Arleny a Amandy ve městě. „Ještěže poslal Anně ten vzkaz. Díky němu víme, že máme ještě trochu času.“

Paula ho probodla očima. „Co tím chceš říct?“

Bickerstaff jí oplatil upřený pohled. „Ví, že se její jméno píše s a na konci. Ne Ann, jak je v angličtině běžné.“

Odpolední porada s Paulou a Bickerstaffem nepřinesla nic nového. Horn cítil, že mele z posledního. Po návratu domů se nenamáhal s převlékáním do pyžama a ani ho nenapadlo vyjít do ložnice v patře. Odkopl boty, odložil sako a v košili se složil na pohovku v obývacím pokoji. Smítka prachu tančila v pruzích slunečního světla, které pronikalo mezerami mezi žaluziemi a okenními rámy. Do místnosti se tlumeně nesly chaotické zvuky velkoměsta a kupodivu přinášely uvolnění. Čtyři důvěrně známé stěny, šero, paprsky pronikající štěrbinami, zvuky lidského hemžení příliš vzdálené na to, aby představovaly hrozbu…

Položil hřbet ruky na čelo, aby si zastínil oči, a okamžitě usnul.

Vzbudil se do tmy.

Horn měl hlad, ale věděl, že ten ho neprobudil.

Natáhl pravou paži a několikrát jí zapumpoval, až rozhýbal strnulost. Pak se na pohovce posadil, po krátkém nadechnutí vstal a rozsvítil stolní lampu. Stojací pendlovky ukazovaly několik minut po deváté. No nazdar! Chtěl si ověřit, zda Larkin opravdu posílil Anninu ochranu, a ujistit se, že jeho muži jsou na svých místech. Kromě toho musí zavolat Anně a poskytnout jí morální oporu. Přejel si hřbetem ruky slepené okoralé rty.

Jak se šoural domem do koupelny, cestou rozsvěcel lustry a uvažoval, jestli má Anně prozradit, že Mandel hláskuje její jméno iniciálami obětí. Sadistická partie vedená rukou velmistra. Zpráva o jeho nejnovějším gambitu v ní může vyvolat ještě větší pocit beznaděje.

Než ulevil močovému měchýři a skloněný nad umývadlem si do obličeje šplíchal plnými hrstmi studenou vodu, dospěl k závěru, že si Anna zaslouží to vědět. Koneckonců, v sázce je její život. Kdo ví, třeba ji vědomí, že ji od střetnutí s Nočním pavoukem dělí ještě jedna oběť, jejíž křestní jméno začíná na A, trochu uklidní.

Současně jí však bude muset přiznat, že možná jde o součást vrahovy promyšlené taktiky, policie poleví v ostražitosti a tím mu usnadní cestu k ní.

Oblékl si čistou košili, obul boty a zavolal poručíkovi Howardu Burtonovi, veliteli Anniny ochranky. Dozvěděl se od něj, že posílil oddíl o dva detektivy v civilu, kteří se vydávají za zaměstnance nemocnice a neopouštějí patro, kde má Anna kancelář. Ostrahu haly pak doplnil dalším uniformovaným strážníkem. Výborně. Jen ať jsou co nejvíc vidět. Jenže hlavním cílem policistů je zatčení pachatele, zatímco on se snaží především zabránit vraždě. Poručík mu řekl, že Anna se momentálně zdržuje na pracovišti a před jejími dveřmi hlídá muž v uniformě.

Horn stiskl prstem vidlici a vytočil Anninu přímou linku.

„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě.

„Ujde to. Když odmyslím starosti se soudem o náhradu škody a s tím, že mě pronásleduje psychopatický vrah, tak docela dobře.“

„Měla bys odjet z města, Anno. Odjet někam do bezpečí a počkat tam, až Mandela dopadneme.“

„To se snadněji řekne, než udělá. A jak můžeš vědět, že bych někde jinde byla v bezpečí? Nebo že ho vůbec kdy dopadnete? Mám svůj život a musím ho žít.“

„Mandel ho pokládá za život, který ti chce vzít. Tím, že sis vybrala právě tuto dobu, aby sis dokázala svou cenu a svou nezávislost, podstupuješ obrovské riziko.“

„Ono je to naopak, Thomasi. Doba si vybrala mě. A nehledej v tom žádné feministické fráze nebo snahu o politickou korektnost. Dokážu se podívat na fakta nezkresleně a stejně tak vnímám i svou osobnost. Už jsem se rozhodla. Nehodlám se stát obětí strachu.“

„Uvědomuješ si ale, že se můžeš stát obětí vraha?“

„Já přece netvrdím, že se nebojím. Jenom se nechci poddat strachu. Nebudu před ničím a nikým utíkat. Ani před zabijákem, kterého vedou jakési zvrácené choutky.“

„Už jsi to někdy udělala?“

„Myslíš, jestli jsem utekla?“ Krátce se zamyslela. „Řekla bych, že ještě ne. A nehodlám s tím začít jen proto, že na mě tlačí úchylný šílenec.“

„Mandel poněkud změnil svůj modus operandi. Je mnohem méně předvídatelný.“

„Snažíš se mě ještě více vyděsit?“

„Proboha, to ne, Anno! Chci, abys znala všechna fakta a věděla, na co se připravit. K poslední oběti nepronikl Mandel oknem. Odemkl si zámek paklíčem, vytrhl řetízek a vešel dveřmi.“

Slyšel, jak hlasitě oddechuje do sluchátka. „Promiň, Thomasi, omlouvám se, že jsem tak vyjela. Tohle všechno, co se kolem mě děje… Prostě mi to brnká na nervy. Ale držím se. Sakra, já to zvládnu! A čím víc toho budu vědět, tím na tom budu líp.“

„Měl bych ti říct ještě něco. Podle mě máš právo to vědět. Policie ještě tu informaci nezveřejnila, takže ji pokládej za důvěrnou. Zdá se, že si Mandel vybírá oběti tak, aby jejich iniciály složily tvé křestní jméno.“ Vysvětlil podstatu Paulina objevu a dodal: „To ovšem automaticky neznamená, že než na tebe Mandel zaútočí, zabije jinou ženu, jejíž křestní jméno začíná na A. Pořadí jmen obětí může být jen způsob, jakým nás chce setřást, aby se dostal k tobě, zatímco my se budeme soustředit na někoho jiného.“

„Opravdu si myslíš, Thomasi, že ten jeho vyšinutý mozek uvažuje tímto způsobem?“

„Proč ne? Sama jsi ho před chvílí označila za šílence.“

„Že by jen předstíral, že ho ovládá nutkání? Nejsem psychiatr, ale nic z toho, co Mandel udělal dřív, nenaznačuje, že by se u něj jednalo o něco jiného než o skutečné chorobné nutkavé konání.“

„Smutná pravda o sériových vrazích je ta,“ povzdechl si Horn, „že vlastně nikdy nevíme, jak jejich mozek opravdu pracuje, čím se jejich uvažování řídí, co jim oproti normálním lidem chybí. Zdaleka ne všichni se drží pevného schématu. A někteří ho občas z neznámých příčin změní. Další zase úplně přestanou zabíjet, jako kdyby se konečně smrti nasytili.“

„Nasytili se smrti…“ Zdálo se, že Annu ta představa zaujala. „Bože, nebyla by to krása, kdyby Mandel najednou usoudil, že už připravil o život dost lidí?“ Zoufalstvím v jejím hlase probleskl náznak naděje.

„Byla,“ připustil. „Ale vlastní život bych na to nevsadil.“

Horn vyšel z domu před desátou a odešel pěšky do Home Away, veden hladem a nadějí, že Marla bude v práci. Lehký vánek osvěžoval teplou noc a připomněl mu jiné vlahé večery jeho života. Tajné koupání ve vodárenské nádrži v raném mládí. Projížďky v prvním vlastním autě, ojetém kabrioletu značky Ford. Schůzky s Annou. Žhavé léto, kdy se potil vedrem jako začínající pochůzkář. Jedna obzvlášť horká noc, kdy mu na chodníku před očima vykrvácela oběť přepadení…

To stačí! Nechej vlahé večery minulosti!

Horn byl tvrdý chlap, který se celý život setkával s tvrdou realitou a nemohl si dovolit podléhat iluzím. Nyní se ho však zmocnil pocit, jako by se pohyboval ve snách. Opravdu se probudil, nebo pořád leží doma na pohovce? Je tento teplý večer jen součástí snu, který se dostavuje, když se člověk vznáší v neurčitém světě mezi spánkem a bděním? Kolik už zažil rán, kdy by se nejraději neprobudil…

Dobře však věděl, že nespí a že kráčí městem svého mládí, že se vzdaluje své bývalé manželce vstříc jiné ženě. Těší se, až ji uvidí. Cítí rozechvění nového začátku.

Zakvílely brzdy, zablokované pneumatiky drhly asfalt.

„Čum, kam lezeš, ty debile!“

Horn odskočil od taxíku, pod jehož koly málem skončil, a omluvně zamával na řidiče. Stál jako školák na hanbě a neodvážil se ohlédnout, aby se nesetkal s odsudkem v očích chodců, kteří čekali, až jim na semaforu naskočí zelená.

Marla měla až do rána volno. Usadil se do svého obvyklého boxu, ale musel se spokojit se závinem a kávou bez kofeinu, kterou mu servíroval nový číšník. Podle cedulky na košili se jmenoval Leonard a mluvil tak tiše, že mu bylo sotva rozumět. Platilo to ovšem i naopak, protože přinesl závin s mandlovou náplní, zatímco objednávka zněla na makový.

Horn, který si vždy pečlivě vybíral, kdy se pustit do boje a kdy se takticky stáhnout, přešel omyl mlčením. Proč si zbytečně komplikovat život?

Sotva polkl první sousto, zazvonil mu mobilní telefon.

Hurá. Konečně si promluvím s někým bez toho, že bych potřeboval tlumočníka znakové řeči.

Jenže zpočátku vůbec netušil, kdo je na druhém konci linky.

„Waldo Winthrop,“ zopakoval volající.

„Je mi líto, ale žádného…“

„Newsy. Dělal jsem asistenta Nině Countové.“

„Newsy! Jasně, už si vzpomínám. Kde jste vzal moje číslo?“

„Teď jste urazil mou profesní zdatnost, kapitáne Horne.“

„Promiňte, Newsy. Mám tomu rozumět tak, že se stále držíte žurnalistiky?“

„Jako nezávislý reportér.“

„To znamená, že prodáváte informace, nemám pravdu?“

„Jen zpravodajským agenturám. Vy, kapitáne, je dostanete zadarmo. Nina by si to tak přála. Měla vás ráda.“

„Já ji taky.“ Jenže Horn znal v novinářské branži i přímo v její stanici spoustu lidí, kteří Ninu s jejími manýry filmové hvězdy zdaleka v lásce neměli. A na tyto negativní vztahy jistě doplatil i její někdejší asistent. Jak dlouho po Ninině odjezdu do Atlanty dravcům ve vedení společnosti trvalo, než se na Newsyho slétli a vyštvali ho z místa?

„Od jednoho ze svých informátorů na policejním oddělení jsem se dozvěděl, že se ta zpráva provalila,“ oznámil Winthrop.

„Jaká zpráva?“

„Že Noční pavouk hláskuje jméno vaší ženy iniciálami svých obětí. Teď je na řadě další na A.“

„Asi by nemělo cenu ptát se vás, jak se ta informace dostala ven, že?“

„Hele, kapitáne…“

„Klid, Newsy. Díky, že jste mi to řekl. Jsem vaším dlužníkem.“

Horn přerušil hovor a vrátil telefon do kapsy.

Leonard postával v diskrétní vzdálenosti s kávovou konvicí v ruce a zdvořile čekal, až host domluví. Teď se přiblížil a dolil Hornovi hrnek, přičemž vybryndal část obsahu na ubrus.

Nic se neudrží pod pokličkou.

45. kapitola

Ještěže ho Newsy varoval.

Nazítří titulní stránka Post doslova křičela obrovským titulkem E-E-E-K!, vytištěným přes šedou siluetu tarantule. Všechna čest grafickému oddělení.

Horn si koupil noviny a cestou k Home Away se do nich začetl. Občas se zastavil, aby se mohl lépe soustředit.

Článek v Post obsahoval podrobný a velmi přesný popis místa činu při vraždě Nory Shoemamakerové, skoro jako kdyby ho autor opsal z policejního protokolu.

Žádné skoro, pomyslel si Horn a napadlo ho, jestli je každá velká byrokratická organizace stejně děravá jako newyorské policejní oddělení. Odpověď samozřejmě dávno znal.

Skutečnost, že iniciály obětí, které Mandel po svém útěku zavraždil, tvoří první tři hlásky Annina jména, si údajně „všimli někteří reportéři“. Média chrání své zdroje.

Horn si sundal půlměsíčkovité brýle, složil noviny pod paži a pokračoval k restauraci. Chladné letní ráno poskytovalo alespoň částečnou úlevu od drtivých starostí. Vítr prosycený výfukovými plyny zvedal ze země odhozené letáky a cáry papíru, které poletovaly nad asfaltem vozovky a dlažbou širokých chodníků. Slunce pomalu stoupalo po obloze a zvýšená teplota uvolňovala z dosud nevyprázdněných odpadkových košů protivné i docela příjemné pachy. V pozadí zněla neodmyslitelná kakofonie automobilových houkaček a motorů trápených v hustém provozu.

Horn byl rád, že ho obklopuje právě taková atmosféra. Velkoměsto je svým pochybným způsobem nádherné. Věčně v pohybu, věčně živé, nezdolné na duchu i na těle. Teroristické útoky, vraždy a loupeže, pouliční gangy, platební neschopnost, výpadky elektřiny a zatmění, finanční a politické skandály, demonstrace a rasismus, nic z toho nedokázalo položit město na lopatky. Je to rozpínavý organismus složený z pachů, zvuků, zrakových vjemů, strachu a naděje a vyživuje se krizemi. Dodávalo Hornovi vůli a chuť do života.

„Kapitáne Horne.“

Otočil se; za ním stál plukovník Victor Kray.

V civilu. Měl na sobě tmavé kalhoty, šedý pulovr s červeně vpletenou značkou výrobce a pohodlné vycházkové boty, které neladily s barvou a střihem kalhot. Jako kdyby si oblékl šaty někoho jiného a vypadal jako vysoký důstojník, který i bez uniformy vyžaduje, aby mu nižší šarže salutovaly.

„Měli bychom si promluvit,“ začal Kray. „Pokoušel jsem se vám dovolat, ale nezastihl jsem doma ani vás, ani vaši šarmantní ženu.“

„Moje šarmantní žena a já žijeme odděleně.“

„To je mi líto. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to nepříjemné. Manželky armádních důstojníků nemají lehký život.“

„Totéž platí pro manželky policistů. Jdu se nasnídat. Nechcete se ke mně…“

„Raději bych si promluvil tady.“

„Na chodníku?“

„Tamhle.“ Plukovník ukázal na nízkou betonovou zídku, která se táhla podél kancelářské budovy a oddělovala ji od ulice. Za ní, na prostranství vysypaném štěrkem, rostly vzorně zastřižené tisy, které jako by se před Krayem stavěly do pozoru. Temeno zídky kryl mramorový obklad, a celek tak vytvářel dlouhou lavičku. Na jejím konci seděla dvojice turistů, frustrovaný muž netrpělivě vysvětloval své partnerce, jak funguje digitální fotoaparát. „Myslím, že tam budeme mít dost soukromí,“ poznamenal Kray.

„Ničím nerušené,“ potvrdil Horn; bylo mu jasné, že i sebedokonalejší odposlouchávací zařízení by jen stěží dokázalo odfiltrovat jejich rozhovor od záplavy jiných hlasů a hluku rušné ulice.

Oba muži zamířili k zídce a posadili se dobrých třicet metrů od dvojice se složitým fotoaparátem.

„Byl bych vám zavázán, kdybyste obsah našeho rozhovoru i mou přítomnost ve městě uchoval v tajnosti,“ řekl plukovník.

„Pokud to bude možné,“ přislíbil Horn a pomyslel na Larkina, Paulu a Bickerstaffa.

„Souhlasím.“ Kray na mramoru poposedl a zdálo se, že se trochu uvolnil. Položil nohu přes nohu a spojil ruce na koleně. „Přišel jsem vás varovat.“

Horn cítil, jak mu chlad tvrdého kamene proniká látkou kalhot. „V poslední době mě varovala spousta lidí.“

Kray se usmál a Horna nikoliv poprvé napadlo, že vypadá jako figurka cínového vojáčka v životní velikosti, která úctyhodně zestárla. Pravidelně povyšovaný bojovník Kray.

„Domyslel jsem si, co Mandel sleduje s iniciálami obětí, dříve než to zveřejnila média,“ řekl plukovník. „Zdá se, že než zaútočí na vaši manželku, zlikviduje ještě jednu ženu, jejíž jméno začíná na A.“ Sjel pohledem k novinám, které Horn stále držel zastrčené v podpaždí. „Kromě jiného vás chci upozornit, že tato úvaha může být mylná. Při výcviku se naučil taktiku postupných zastíracích manévrů, které slouží k oklamání protivníka. Může se stát, že půjde rovnou po Anně.“

„Taky nás to napadlo,“ řekl Horn.

„Mandel dokáže zabít člověka tolika způsoby, že na všechny myslet nemůžete. Zná všechny běžné metody fyzické likvidace a desítky těch nekonvenčních.“

„Třeba zbroušeným ocelovým vrutem.“

„Nebo rukama či nohama. Měl byste také vědět, že je odborník na trhaviny.“

Horna bodlo u srdce obavou. Před výbušnou náloží Anna chráněna není a ani být nemůže. „Jaký druh trhavin máte na mysli?“

„Prostě všechny, které existují. Umí je nejen použít, ale i vyrobit. Plastické, tekuté, prachové… Divil byste se, kolik běžně dostupných chemikálií se dá upravit nebo namíchat tak, aby vznikla třaskavina.“

„Naše psycholožka se domnívá, že Mandela ovládá utkvělá představa, která ho nutí postupovat stále stejným způsobem. Pravda, při poslední vraždě poněkud změnil metodu. Panuje však obecná shoda, že před Annou bude ještě jedna oběť na A.“

Kray rozpojil složené ruce a přejel dlaněmi po lesklých nohavicích, jako by si potřeboval připomenout skutečnost, že je v civilu. „Na sériové vrahy jste experti vy,“ připustil. „Já umím jen bojovat. Zato vím, jak schopným vojákem Aaron Mandel byl. Nedokážu ani dostatečně zdůraznit, jak pro vás bude obtížné ho zastavit.“

„Ani s vaší pomocí?“

„Ve svém postavení si nemohu dovolit pomáhat vám přímo. Armáda neví, že jsem v New Yorku. A pochopitelně nikdo z nás netuší, jaký postup, jakou taktiku Mandel zvolí.“ Plukovník sáhl do náprsní kapsy košile, v níž nosil sluneční brýle, vylovil složený lístek a podal ho Hornovi. „Tohle je číslo do mého pokoje v hotelu Rion.“

Horn papírek převzal, krátce na něj mrkl a schoval ho do kapsičky košile. Hotel Rion znal. Malý, diskrétní a předražený podnik nedaleko Gramercy Parku, kde se často ubytovávají celebrity a zahraniční hodnostáři toužící po soukromí.

„Ocenil bych, kdybyste mě průběžně informoval,“ pokračoval Kray. „A samozřejmě mi můžete zavolat, kdykoliv byste potřeboval se na něco ohledně Mandela zeptat. Nebo na cokoliv jiného. Myslím to vážně. Cítím se částečně zodpovědný za to, jaké stvoření jsme z něj při výcviku udělali. Chci, abyste ho dopadli. A také zajistili, že už nikomu neublíží.“

Plukovník vstal ze zídky a několika úspornými, zkušenými pohyby si oprášil oblečení, vpředu i vzadu. Asi měl dojem, že při krátkém posezení na kameni se člověk ušpiní stejně jako při práci ve chlévě.

„Tento rozhovor se nikdy nekonal,“ předešel vojáka policista.

Kray se usmál. „Já jsem chtěl říct, že jsme se nikdy neviděli. Zdá se, že sériový vrazi nejsou jediní, kdo se řídí zaběhanou rutinou.“

„Tohle je něco jiného.“

„A Bohu budiž díky za to.“

Kray potřásl Hornovi rukou, ohleduplně tou levou, nezraněnou. Policista se díval, jak si voják nasazuje sluneční brýle, krátce pokyvuje hlavou, obrací se a odchází. Plukovník se šikovně vyhnul srážkám s několika chodci, kteří mířili proti němu, a za několik vteřin zmizel z dohledu v mohutném proudu lidí.

Horn vstal a uvolnil si nohavice přilepené vzadu ke stehnům. Cestou k Home Away si v mysli přehrával své loučení s Krayem: Tohle je něco jiného.

Jen kdybychom věděli, v čem ten rozdíl spočívá.

Co lidem jako Aaron Mandel chybí? Jací temní démoni je ovládají? Kdy jim podlehnou? Jak se zachovají?

Kéž bychom to pochopili a dokázali ho zastavit dříve, než ho ti démoni zase posednou.

Přidal do kroku a přesměroval myšlenky, připomněl si, že ve své profesi se zabývá takovými lidskými anomáliemi teprve potom, co démoni převzali vládu.

O to naléhavěji před ním vystal úkol, který musí splnit, jako policista i jako člověk, zastavit Aarona Mandela.

Jakmile vstoupil do restaurace, pocítil osten hrůzy.

Několik hostů se hrbilo nad snídaní a Marla právě u jednoho stolu přijímala objednávku od manželů se dvěma malými dětmi. Ohlédla se k Hornovi a upřeně mu hleděla do očí, i když bylo zřejmé, že by se nejraději odvrátila.

Vzadu seděli v boxu Paula s Bickerstaffem, který se otáčel dozadu, aby viděl na vchod do bistra. Oba upírali na Horna pohledy a výraz jejich obličejů se kapitánovi vůbec nelíbil.

Došel k boxu, ale než stačil otevřít ústa, Bickerstaff vyhrkl: „Proč jste nebral mobil? Četl jste tu esemesku?“

Horn si uvědomil, že svůj mobilní telefon vypnul, než si s Krayem sedli na zídku; domníval se, že rozhovor, který je čeká, by neměl být ničím přerušen. Sáhl do kapsy a nahmatal vypínač.

Paula na Hornovu odpověď nečekala. „Dnes ráno objevili další mrtvolu. Jmenovala se Astrid Schneiderová. Ležela ve své posteli zabalená do krvavých prostěradel. Mnohočetné bodné rány. Shodují se i ostatní znaky.“

„Určitě ji má na svědomí Mandel,“ konstatoval Bickerstaff.

Oba spolupracovníci se dívali, jak jejich šéf vstřebává zlou novinu; Paula s ustaraně svraštělým obočím.

Horn stál jako socha a utrousil jediné slovo: „Anna…“

Anna!

Mobil v jeho kapse se naléhavě rozbzučel. Jako zvířátko chycené do pasti.

46. kapitola

Strážníci Lee Sanford a Amos Prince z 13. okrsku mířili v hlídkovém voze k adrese v Lower East Side. Sanford, který řídil, usoudil, že nemusí zapínat sirénu ani maják, dispečer označil případ za málo naléhavý.

Stanford, veterán newyorského policejní oddělení s patnáctiletou praxí, byl vysoký, štíhlý a málomluvný muž, jenž svým vážným vystupováním připomínal hrobníka. Mnohem mladší Prince byl podsaditý Afroameričan, který se, alespoň podle Sanfordova názoru, zbytečně často nezřízeně řehtal a na policistu byl přespříliš rozverný. Jezdili spolu jako parťáci sotva pět týdnů a první tři Sanfordovi trvalo, než usoudil, že navzdory široké hubě a obdivu k rapové hudbě by z mladého Amose mohl jednou vyrůst dobrý polda. Prince zhruba v téže době začal věřit, že kdyby šlo do tuhého, jeho partner by ho nenechal ve štychu. Možná.

Sanford zabrzdil před jedním z řady identických šestipatrových činžáků z neomítnutých cihel a pochopitelně bez výtahu.

„Jsme na místě,“ řekl Prince, když spatřil vybledlé domovní číslo nad vchodem. „Jdeme na věc.“

„Počkej, musíme si to napřed ověřit.“ Sanford seděl bez hnutí za volantem a luštil spěšně načmáraný záznam dispečerova hlášení.

Prince se netrpělivě zavrtěl. „No tak, Lee, hoď konečně zadkem. Pořád v auťáku trčet nemůžeš.“

Sanford sjel partnera zachmuřeným postranním pohledem a otevřel dveře. Prince s úlevou trhl za kliku na své straně.

„Podle čísla bytu musíme až do šestého patra,“ utrousil Sanford. Šplhali po rozvrzaných dřevěných stupních, které spojovaly jednotlivé podesty. Špinavá okna schodiště propouštěla tak málo světla, že sotva viděli, kam kladou nohy.

Než vystoupali ke dveřím, na kterých visela zašlá mosazná cedulka s označením 6B, udýchaně funěli. Sanford zaklepal na dřevo, z něhož se odlupoval věkovitý lak.

Dveře se otevřely téměř okamžitě a zpoza nich vyhlédla baculatá žena v džínsech s ustaraným výrazem v obličeji a s hřebenem, kterým si rozčesávala dlouhé černé vlasy, v ruce.

„To jste vy,“ řekla prostě.

„My,“ potvrdil Sanford.

„Volala jste na policii,“ připomněl jí Prince.

Vypadala znepokojeně a nervózně přivírala temné oči. „Hned jak jsem se vo tom průseru dověděla, vomluvila jsem se v práci a mazala domů.“

„O jaký průser se jedná?“ zajímal se Prince.

„Puberta, vo tu tady de. Mám dva syny, čtrnáct a patnáct. Víte, co se kluci v tomto věku navyváděj? Máte děti, strážníku? Puberťáky?“

„Bůh mě netrestej!“ vyjekl Prince.

„Rafe a Georgie. Čtyry dny, co skončila škola, a už spadli do průšvihu.“

„Do jakého průšvihu?“ naléhal Prince.

Sanford ho obdařil nesouhlasným pohledem. Ze zkušenosti věděl, že musí tu ženu nechat vypovídat. Však ona se dostane k jádru věci, až nastane ta správná chvíle. To, co jim chce říct, jí asi jde těžko přes rty.

„Georgie mi volal do práce…“

„Ten patnáctiletý?“

„Čtrnácti. Říká mi, že Rafe má bouchačku. Já se ptám, jestli tam Rafe je, a ať mi ho dá k telefonu. Rafe si vezme sluchátko. Ty máš zbraň? Jaks k ní přišel? Kdes ji vzal? Pro boha svatýho! Říkám mu, ať ji, sakra, okamžitě položí a ať se voba vod ní ani nehnou. A hlavně ať už ji neberou do pracek. Jasný?“

„Zachovala jste se správně,“ pochválil ženu Sanford.

„Jenže voni mě neposlechli. Kdepak. Dotáhli ten hroznej krám domů!“

Ustaraná matka si teprve teď uvědomila, že oba policisté stojí na chodbě. Přestala si rozčesávat vlasy, ustoupila a pozvala je dál. V obývacím pokoji vládl divoký nepořádek, ale nikdo v něm nebyl, jen na stolku ležela vedle plechovky se sodovkou špinavá pistole ráže devět milimetrů.

„To je ona?“ zeptal se Prince poněkud zbytečně a ukázal na zbraň.

„Jasně že je.“

„Kde jsou chlapci?“

„Ve svejch pokojích. Ne že bych je tam poslala. Nemaj policajty zrovna v lásce.“

„V jejich věku? Ti by nás ještě měli milovat, za to, že je převádíme přes ulici a ukazujeme jim cestu, když zabloudí.“

Sanford se přebrodil mezi časopisy a novinami poházenými po podlaze ke stolku a sklonil se ke zbrani. Kromě toho, že ji pokrýval nános špíny, začínala rezivět a hlaveň měla ucpanou blátem. A taky to byl přesně stejný model, jaký sám nosil v pouzdru u opasku, devítimilimetrová poloautomatická pistole. Služební zbraň newyorských policistů. „Řekli vám kluci, kde ji našli?“

„U mrtvoly.“

„Opravdu?“ zeptal se Prince. „To musel být pro ty usmrkance dost děsivý zážitek.“

„Kde?“ zněla Sanfordova mnohem příhodnější otázka.

O hodinu později stáli Horn, Paula a Bickerstaff vedle Sanforda a jeho mladšího partnera ve sklepě budovy určené k demolici nedaleko První avenue na dolním Manhattanu. Drželi se co nejdál od mrtvoly, ale tři metry zdaleka nemohly uchránit jejich čichové buňky před náporem odporného smradu, ještě okořeněného pachem plísně a zaschlé moči, typického odéru opuštěných městských domů. Jestli měl starý sklep někdy jinou než hliněnou podlahu, nezůstala po ní ani památka. Soudní lékař prohlížel mrtvolu ve světle přenosných reflektorů a technici pátrali po stopách kolem zpola pohřbeného těla ve značném stupni rozkladu, pokrytého prachem a hlínou. Vzduch se chvěl protivným bzukotem masařek. Mrtvý byl do pasu nahý, zůstaly mu jen špinavé a zetlelé zbytky čehosi, co vypadalo jako montérky.

Paule neušlo, že má opět štěstí na obtloustlého plešouna Harryho Pottera.

„Ten muž byl postřelen,“ oznámil patolog Hornovi.

„Byla rána smrtelná?“

„Ještě jsem mu nezkontroloval pulz.“

„Musím tu otázku opakovat?“

„Ale jo, mohla být smrtelná. Jenže takovou sračku si musím prohlédnout v pitevně, než dokážu něco říct s jistotou. Vždyť se mi rozpadá pod rukama. A podívejte se na tu špínu a na ty mouchy, co po něm lezou. Sakra, musel přece vědět, že přijdeme. Proč nepoužil deodorant?“

Paule se zvedal žaludek. Ten nechutný policejní humor by si klidně odpustila. Snaha dodávat tělu kyslík pouze pomocí výdechů byla sama o sobě dost namáhavá. Technici si nasadili chirurgické masky. Paula po jedné strašně toužila, ale styděla se o ni požádat. Stačil jí jeden z Bickerstaffových významných pohledů, i když si ten parchant sám držel dlaň přes ústa a nos.

„Co tady, sakra, ti dva puberťáci pohledávali?“ zeptala se. „Ten barák vypadá, že se může každou chvíli zřítit.“

„Podle matky tady hledali starožitné flašky,“ informoval ji Sanford. „Sbírají je. Sklepy starých domů jsou prý dobrá loviště. Jeden z bratrů si všiml ruky, která trčela ze země. Rozryli okolní hlínu a hned našli tu zbraň. Potom kopli hlouběji a narazili na zbytek mrtvoly, takže vzali nohy na ramena a zdrhli.“

„To se nedivím,“ ušklíbl se Bickerstaff. „Říkáte, že tu pistoli odnesli s sebou?“

„Znáte kluka, který by nechal ležet nalezenou zbraň?“

„To by nebylo přirozené,“ souhlasila Paula.

„Matka by jim měla nasekat na zadek!“ durdil se Prince. „No, aspoň že ten mrtvý není policajt.“

„Asi ne,“ souhlasil Horn. „Pokud vím, žádný policista se nepohřešuje. Zato nám chybí spousta služebních zbraní.“

„Třeba ji ten sráč, co má toho chudáka na svědomí, nějakému poldovi ukradl,“ podotkl mladý strážník.

Hornovi zapípal mobil; několik kroků odstoupil a převzal hovor.

Když domluvil, pokynem ruky k sobě přivolal Paulu a Bickerstaffa, aby je uniformovaní ochránci zákona neslyšeli.

„Našli jsme výrobní číslo té pistole v počítačové databázi,“ sdělil jim. „Pochází z výzbroje newyorského policejního oddělení a je registrovaná na seržanta Donalda Perlmana.“

Chvíli trvalo, než to jméno Paule a Bickerstaffovi něco řeklo.

„A sakra!“ vyhrkl Bickerstaff. „Jeden ze strážných, které Mandel zabil v dodávce při převozu do věznice. A víme, že si odnesl jejich zbraně.“

„Přesně tak,“ přitakal Horn. „A stalo se to sotva tři bloky odsud.“

Paula se přinutila otočit pohled k příšerně vyhlížející exhumované hromádce shnilého lidského masa. Že by to byl…

„Ne! To nemůže být Mandel,“ odmítla nahlas svůj náhlý nápad. „Možná někdo, koho na útěku zastřelil a potom pohřbil i s pistolí.“

„Asi nějaký bezdomovec,“ poznamenal Bickerstaff. „Nebo feťák, který si do tohoto baráku chodil šlehnout. Mandel na něho náhodou narazil a zastřelil ho, aby se zbavil svědka.“

„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasila Paula.

„Neumím si představit, že by Mandel tu bouchačku zahodil,“ řekl Horn. „O pár hodin dříve neměl jinou zbraň než nabroušený šroub. Teď má dvě pistole a jedné z nich se zbaví? V jeho situaci mu určitě ani za mák nezáleželo na tom, aby po sobě odstranil stopy z místa činu.“

„Třeba zpanikařil,“ domníval se Bickerstaff.

„Náš hoch určitě ne,“ protestovala Paula.

Horn se ohlédl na techniky, kteří pozorně prosívali hlínu kolem mrtvoly. „Neleží tam ještě jedna pistole?“

„Žádnou jinou jsme nenašli,“ zavolal jeden z techniků. „Než jsme začali kopat, projeli jsme podlahu detektorem kovů.“

Pod odkrytou zeminou se vynořila špička boty a matně se leskla v ostrém světle reflektorů.

V tom okamžiku si Horn uvědomil, co se mu celé dny honilo hlavou. Střípek informace, který pořád nemohl vydolovat z paměti, dílek skládačky, který chyběl v celkovém obrazu. Fotografie nezřetelného otisku nohy v měkkém asfaltu na střeše domu Alice Dugganové. Zavřel oči a v duchu si představil ten otisk, prohlubeň s neostrými okraji.

A byl si jistý jednou věcí: ten otisk zanechala podrážka pravé boty. Bota.

Ale to by znamenalo…!

Přistoupil k Harrymu Potterovi stále skloněnému u mrtvoly. „Potřebuju se podívat na jeho pravou nohu.“

Soudní lékař máchl rukou. „Tamhle ji máte. Trčí z hlíny.“

„Nemohl byste mu vyzout pravou botu? Musím si prohlédnout chodidlo.“

Patolog se napřímil. „S tímhle bych radši počkal na pitevnu, až z něj sundáme zbytek šatstva.“

„Musím to zjistit hned teď,“ naléhal Horn; tón jeho hlasu přiměl lékaře o krok ustoupit a souhlasně přikývnout.

Zatímco patolog opatrně stahoval botu, Horn se ohlédl na zmatenou Paulu a Bickerstaffa, kteří mlčky vyčkávali.

„Máme tady jeden divně pokřivený palec,“ ohlásil za jeho zády Harry Potter hlasem dražebního vyvolávače.

Horn se k němu otočil.

Jeden divně pokřivený palec.

Tělo, které tlelo v mělkém hrobě, patřilo Aaronu Mandelovi.

To znamená, že Mandel zemřel dříve než Alice Dugganová.

Druhá pistole! Ta chybějící druhá pistole!

Horn potřeboval ještě deset vteřin, než mu úplně došlo, co to znamená.

Obešel Paulu a Bickerstaffa a houkl na ně přes rameno: „Jdeme! Honem! Vysvětlím vám to později!“

„Jdeme kam?“ otázal se Bickerstaff a přidal do kroku, aby Hornovi stačil.

„Do Kincaidovy nemocnice. Za Annou.“

„Ale ta pravá noha,“ přemítal Bickerstaff. „Jestli tohle tělo patří Mandelovi…“

„Od jeho útěku z vězeňské dodávky,“ řekl Horn, „se honíme za nepravým příslušníkem speciálních jednotek. Za druhým Nočním pavoukem.“

Zatímco se proplétali hustým provozem v centru Manhattanu, Horn žhavil mobilní telefon. Nejdřív zavolal do nemocnice a vyhlásil poplach. Pak přišel na řadu Rollie Larkin, potřeboval spěšně vyřídit jistou citlivou záležitost a potřeboval někoho s dostatečným vlivem.

Vysvětlil Larkinovi, co se stalo a co od něj žádá.

Larkin mu zavolal zpátky, ještě než zastavili před nemocnicí.

„Úřední záznamy,“ oznámil Hornovi. „Když máš dostatečně silnou páku, dostaneš se k nim snadno a rychle. Joseph Arthur Vine narukoval koncem čtyřiadevadesátého do Fort Leonard Wood a o rok později ukončil základní výcvik. Divné je, že chybí jakýkoliv údaj o tom, kam byl pak převelen.“

„V té době nastoupil k Tajným speciálním jednotkám,“ konstatoval Horn.

Bickerstaff musel strhnout volant, aby se vyhnul špatně zaparkovanému taxíku. Paula na sedadle spolujezdce hlasitě zaklela. „Co to bylo?“ zeptal se Larkin.

„Prostě New York. Můžu požádat ještě o jednu laskavost? Mohl bys mi u svého zdroje prověřit, jestli se spolu během služby v armádě Aaron Mandel a Joe Vine setkali?“

„Tohle už v normálních úředních záznamech nenajdu. Všechno, co ti zjistím, bude muset zůstat jen mezi námi.“

„Spolehni se.“

Larkin slíbil, že se co nejrychleji ozve, a zavěsil.

Horn si všiml, že se Paula drží palubní desky jako klíště, a uvědomil si, že sám zatíná nehty do stehna.

Žena, která se chystala přejít ulici, musela uskočit před řítícím se autem a vztekle zaječela. Řidič náklaďáku, který vyjížděl z podzemní garáže, dupl na brzdy tak prudce, že několik kartonových krabic sjelo z ložné plochy. Zuřivě zmáčkl houkačku a vychrlil za ujíždějícím Bickerstaffem, jenž ho ovšem okázale ignoroval, salvu nadávek.

Paula se s vytřeštěnýma očima otočila k Hornovi, který jen bezmocně pokrčil rameny. Usoudil, že kolega byl prostě příliš dlouho mimo službu a chybí mu praxe v řízení. Ale k cíli je snad doveze. Při troše štěstí.

Larkin zavolal, když v nemocnici nastupovali do výtahu. Horn si tiskl mobilní telefon k uchu a napjatě poslouchal. Signál pronikal do uzavřené kabiny jen s obtížemi, ale věděl, že až dojdou na radiologické oddělení, kde Anna pracuje, nezachytí ho vůbec.

„Aaron Mandel a Joseph Vine absolvovali základní výcvik ve stejném roce a u stejné posádky, Fort Leonard Wood, devatenáct set devadesát pět,“ hlásil Larkin. „A tím u obou veškeré armádní záznamy končí. Alespoň ty oficiální. Jako kdyby přestali existovat. V tomto bodě můj zdroj další spolupráci odmítl. Bylo jasné, že se hlouběji zavrtat prostě bojí.“

„Díky. Ta informace je pro mě strašně důležitá.“

„To doufám, kamaráde. Snad nás dovede tam, kam si myslíš.“

Kabina se s trhnutím zastavila. Horn Larkinovi ještě jednou poděkoval a přerušil spojení. Nová informace potvrzovala skutečnost, že se Mandel a Vine znali dříve, než se oba dobrovolně přihlásili k diverzním jednotkám.

A možná se setkali i později.

Anna seděla za psacím stolem. Věděla, co od ní bude Horn požadovat, a už vyklízela zásuvky a ukládala jejich obsah do velké hnědé cestovní kabely.

Když spatřila, v jakém spěchu se její manžel, fakticky už bývalý, s Paulou a Bickerstaffem v patách vřítil do její kanceláře, nedokázala potlačit úsměv. Najednou si připadala jako princezna z pohádky, kterou musí hrdina za každou cenu ochránit před zlým drakem, nebo pavoukem. Ten pocit byl docela příjemný.

Pozdravila se s trojicí a pozavírala zásuvky. „Domyslela jsem si, že si budu muset vzít nějakou práci domů,“ řekla na vysvětlenou.

Paula se jí zahleděla do modrých očí; postřehla v nich strach, ale ani náznak paniky. I při takovém stresu dokáže zachovat chladnou hlavu. Pochopila, proč se s ní Horn oženil a proč její manželství s policistou vydrželo tak dlouho.

„Domů zrovna ne,“ upozornil Horn.

Anna se zarazila a vzhlédla k němu. „Odvoláváš se na slib, který jsem ti dala?“

„Musí to tak být.“ Vysvětlil jí situaci a díval se, jak se mění výraz v jejím obličeji.

I Paula se dívala. Záblesk paniky. Jen na prchavý okamžik, ale oči nelžou…

„Čili vysoce osobní záležitost,“ shrnula Anna.

„A vysoce nebezpečná.“

„Co měl potom znamenat ten zub mrtvého strážného, který ležel na mém toaletním stolku?“

„Ten příšerný suvenýr posloužil vrahovi jako navštívenka, kterou u tebe nechal, aby navodil dojem, že Noční pavouk opět vyrazil na lov.“

Anna položila dlaň na desku stolu, jako by hledala oporu, ale ve skutečnosti se o ni neopřela. „Poslechnu tě a udělám, co chceš. Kam odjedu?“

„Napadla mě lovecká chata tvého bratra na severu státu. Používá ji jenom v zimě. Kdyby se nám povedlo převézt tě tam, aniž by nás někdo sledoval, měla bys být v bezpečí. A samozřejmě tě bude hlídat početný oddíl strážných andělů.“

„Zavolám mu,“ řekla Anna, „a zeptám se, kde schovává klíč.“

„Nezavoláš. A nesmíš nikomu říct, kam odjíždíš. Do té chaty se dostaneme, i kdybychom měli vylomit zámek nebo vyrazit okno. Bratrovi to vysvětlíme později. Určitě pochopí.“

„Jim žije ve Filadelfii. A nikdy by nikomu neprozradil, kde jsem.“

„Ale prozradil, až by mu začali trhat jeden prst za druhým.“

Anna smrtelně zbledla. „Kristepane, Thomasi… Můžu si aspoň skočit do bytu pro něco na sebe?“

„Jistě. Paula a Bickerstaff tě doprovodí. A potom tě odvezou do chaty. Pochopitelně se nejdřív ujistí, že vás nikdo nesleduje. Kde máš tu osmatřicítku, co jsem ti dal? Doma, nebo tady?“

„Nikde. Vyhodila jsem ji. Do konce života už nechci vidět žádnou zbraň.“

„Vezměte to kolem mého domu,“ požádal Horn Bickerstaffa. „Mám v zásuvce stolu v pracovně náhradní pistoli. Anna absolvovala výcvik a dokázala by komárovi vystřelit oči jedno po druhém.“

Paule se ten nápad vůbec nezamlouval. Ten komár by nejspíš musel klidně sedět. A co když si splete s komárem jednoho ze svých strážců?

Anna uchopila velkou kabelu a chtěla ji zvednout ze stolu, ale Bickerstaff k ní úslužně přiskočil a zavazadlo převzal. Hvízdl, zjevně překvapený tou tíhou.

„Zavolejte mi, než odjedete z mého domu,“ zněla další Hornova instrukce Bickerstaffovi.

Díval se za nimi, jak odcházejí, Anna uprostřed, vlevo Paula, vpravo Bickerstaff nakloněný na bok, těžká cestovní taška mu při každém kroku narážela do kolena. Sotva za nimi zaklaply dveře, zavolal veliteli ochranky v nemocnici a pak poručíkovi Burtonovi, s nímž dohodl přesun ochranné jednotky.

Když zařídil vše potřebné, sjel výtahem do patra, kde se nacházela rozlehlá čekárna s telefonními automaty v uzavřených kójích, které poskytovaly dostatek soukromí, aby lidé mohli sdělit příbuzným a přátelům radostnou, či naopak tragickou zprávu. A v obou případech se mohli vyplakat skryti před všetečnými pohledy.

Rozlehlá hala s křesly a pohovkami rozestavěnými na koberci téměř zela prázdnotou, telefonní budky byly volné. Pod stropem zářil televizor se ztlumeným zvukem, ale Horn okamžitě poznal svůj oblíbený film, Zákon a pořádek s Gerrym Orbachem v hlavní roli detektiva Lennyho Briscoea.

Vklouzl do kabinky a zavolal Victoru Krayovi do hotelu Rion.

„Něco nového?“ zajímal se plukovník, když se Horn představil.

„Nového je to, že váš seznam příslušníků Tajných speciálních jednotek byl neúplný. Vynechal jste Joea Vinea.“

„Co má Vine společného s Mandelem?“

„Proč jste ho nezařadil do seznamu?“

„Aha, odpovídáte na otázku otázkou.“

„Běžný policejní postup,“ opáčil Horn. „Sami naopak otázky místo odpovědí nepřipouštíme.“

„Věděl jsem, že Vine žije v New Yorku, a dozvěděl jsem se také o tragédii, která postihla jeho rodinu. Jeho syn leží v kómatu, z kterého se nemusí nikdy probrat. Má finanční problémy. Pokud je mi známo, žaluje nemocnici o odškodné. Měl jsem Joea rád. Patřil k nejlepším. Byl jsem přesvědčen, že je mimo jakékoliv podezření. A pořád tomu věřím. Jednoduše řečeno, nechtěl jsem ho do toho zatahovat, abych mu nepřidělal další problémy.“

„Podal žalobu na nemocnici, v níž pracuje moje žena,“ řekl Horn mrazivě. „Žaluje ji osobně.“

Kray několik okamžiků mlčky vstřebával informaci. „Co tím chcete naznačit, kapitáne?“

Horn vysvětlil, k jakému závěru dospěl. Po útěku z transportní dodávky se Mandel obrátil na svého starého spolubojovníka ze speciálních výsadkových jednotek Joea Vinea a požádal o pomoc. Vine mu pomohl tak, že ho zastřelil jednou z pistolí, které Mandel sebral mrtvým strážným. A potom mohl jako Noční pavouk navázat na řetězec Mandelových vražd. Anna Hornová, manželka Pavoukova veřejného nepřítele číslo jedna, by se prostě stala další v řadě jeho obětí. Z vraždy ženy, jíž klade za vinu permanentní klinickou smrt svého syna, by Vinea nikdo nepodezříval. Pokud by se Mandelovo tělo nikdy nenašlo nebo by bylo objeveno po tak dlouhé době, že by nebylo možné ani přibližně určit čas smrti, byly by mu připsány nejen jeho vlastní zločiny, ale i vraždy, které spáchal Vine.

„To, co říkáte, mi na Vinea, jak ho znám, nesedí,“ namítl Kray. „Víte určitě, že je Mandel mrtvý?“

„Na vlastní oči jsem viděl pravé chodidlo mrtvoly.“

„Ach… Kristepane!“ Zvuk ve sluchátku Horna mírně šokoval. Ze všeho nejvíc připomínal vzlyk, ale představa, že člověk jako plukovník Kray pláče, byla stejně absurdní jako možnost, že začnou ronit slzy hlavy prezidentů vytesané do skalnatého úbočí Mount Rushmore.

„Nemám ve zvyku se někomu omlouvat,“ pokračoval Kray. „Lidé mé profese to moc často nedělají. Té vaší ostatně také ne. Ale vám se omlouvám, kapitáne. Jestli je něco, čím bych mohl svou chybu napravit, jestli můžu udělat…“

„Povězte mi všechno, co o Vineovi víte. Je stejně schopný jako Mandel?“

„Skoro. V horolezeckém umění se mu ovšem nevyrovnal. Expert na výbušniny, vynikající odstřelovač, nepřekonatelný v boji s nožem.“

„Pěkně děkuju.“

„Neměl zabíjení v takové oblibě jako Mandel.“ Podle tónu hlasu se zdálo, jako by Kray pokládal tuto informaci pro Horna za obzvlášť důležitou.

Horn před svým duševním zrakem viděl, jak Vine svědomitě zasazuje všem čtyřem obětem jednu bodnou ránu za druhou, aby věrně napodobil Mandelovy vraždy, a pak si úderem do hlavy zajišťuje, že skutečně zemřely a nemohou ho identifikovat.

Možná ne v takové oblibě, ale rozhodně se zabíjení nevyhýbá.

Mandel se zdržoval v blízkosti obětí, kochal se jejich utrpením a čekal, až vykrvácejí. Vine, na rozdíl od něj, v mučení tak velké potěšení nenacházel a večírek zkracoval. Horn v tom žádný podstatný rozdíl nespatřoval.

„Kdybych vám mohl nějak pomoct…,“ nabídl znovu Kray v úpěnlivé prosbě o odpuštění.

„Dám vám vědět,“ řekl stroze Horn a zavěsil.

Vyšel z telefonní budky a všiml si, že film na obrazovce vystřídal zpravodajský vstup. Kvůli ztlumenému zvuku nic neslyšel, ale pod záběrem na zchátralou budovu v Lower East Side, kde dva kluci našli Mandelovu mrtvolu, běžel titulek NOČNÍ PAVOUK ZAŠLÁPNUT? PODLE HLÁŠENÍ POLICIE PŘED NECELOU HODINOU OBJEVILA…

Newsy a lidi jako on, většinou ještě horší, pomyslel si Horn hořce. A ti, co jim přihrávají hlášky. Zatraceně, nic se neutají!

Vytrhl z kapsy mobilní telefon, který naléhavě zabzučel. Měl bych si pořídit závěs na opasek.

Volal Larkin. „Jednotka SWAT*) je na cestě k Vineovu bytu. Nechceš se na to podívat a třeba mu nasadit náramky?“

*) SWAT, Special Weapons And Tactics, speciálně vyzbrojené polovojenské policejní jednotky, které sídlí při policejním oddělení v každém větším městě Spojených států a jsou nasazovány na velmi nebezpečné operace. V českém prostředí je obdobnou reálií URNA. (Pozn. překl.)

„Že se ptáš! Jsem v Kincaidově nemocnici a okamžitě vyrážím. Není to daleko.“

„Uvidíme se tam. Ale ne abys přijel dřív než my,“ varoval Larkin.

Než vyšel z čekárny, mrkl na obrazovku. Už zase běžel film, zůstal jen informační titulek. Lenny vyslýchal podezřelého v uzavřené vyšetřovně, charakteristický neveselý úsměv doplnil stejně typickým pokrčením ramen. Svět se točí dál, pravda nakonec vyjde najevo a spravedlnost najde svou cestu. Tak to stojí ve scénáři a potrvá to asi hodinu.

47. kapitola

Nájemní dům byl ve vší tichosti evakuován. Velitel zásahové jednotky seržant Lou Marcus vedl první družstvo úzkou chodbou, jeho zástupce, vysoký štíhlý blonďák, Horn zaslechl, že se jmenuje Newman –, stoupal v čele svých mužů po požárním schodišti.

Protože Marcus a jeho tříčlenný tým použili výtah, a byli proto nahoře dřív než Newman, oba velitelé si předem připravili přesné načasování. Netušili, jakým vybavením Vine disponuje, a nemohli proto používat vysílačky, aby jejich rozhovory náhodou nevyslechl. Vycházeli z předpokladu, že ať už se ve Vineově bytě zdržuje kdokoliv, neví, že je zbytek domu prázdný. Jakmile Newman dorazí k zadním dveřím, vyrazí je a vstřelí dovnitř zařízení pro odvrácení pozornosti.

Zařízení pro odvrácení pozornosti je byrokratický termín pro třaskavý granát, zdokonalený dělbuch, který při detonaci nikoho vážně nezraní, zato způsobí extrémně hlasitou ránu doprovázenou oslepujícím zábleskem. Šok je tak intenzivní, že všechny osoby, které se nacházejí v nejbližším okolí, na několik vteřin doslova paralyzuje.

Výbuch odvede pozornost obyvatel bytu k zadnímu vchodu a Marcusův tým zatím vyrazí přední dveře a vtrhne dovnitř.

V prvních několika vzácných vteřinách po výbuchu třaskavého granátu mohou vojáci postupovat v relativním bezpečí, teprve potom propukne peklo. Ve stejném okamžiku, kdy zásahová jednotka vnikne ze dvou stran do bytu, vyrazí uniformovaní policisté po schodech z haly v přízemí jako posila a vzápětí dorazí další podpůrné oddíly v automobilech, které teď čekají s nastartovanými motory v okolních ulicích. Účinek momentu překvapení ovšem po pěti, nanejvýš deseti vteřinách pomine.

Úspěch operace závisí na tom, jak dokonale se jim podaří tento krátký časový interval využít.

Marcus se naposled ohlédl. Za ním stáli dva muži s těžkým beranidlem. Když ho na silných kožených popruzích zhoupnou a namíří jeho tupý konec pod zámek, vyschlé dřevo snadno povolí a cesta do bytu bude volná. Ještě než dveře narazí do stěny, vběhnou příslušníci zásahové jednotky dovnitř s prsty na spouštích samopalů Heckler & Koch MP5 připravených k palbě.

Jednomu z toho opravdu vyschne v ústech, pomyslel si Marcus, když mohutný výbuch otřásl budovou. I zde v chodbě, poměrně daleko od místa exploze, mu silně zazvonilo v uších. Všichni uvnitř jsou šokem neschopní pohybu.

Seržant máchl pravou rukou, beranidlo narazilo do dveří a hned první ranou je roztříštilo. Potlačil strach a vběhl do bytu, který se již zaplnil štiplavým pachem vyhořelé trhaviny.

V příštím okamžiku se smíšeným pocitem úlevy a zklamání zaregistroval, že řídkým dýmem zahalená předsíň, v níž se nachází, je prázdná.

V protějších dveřích se vynořila mohutná temná postava jednoho z Newmanových mužů.

Vojáci bleskurychle obsazovali jednotlivé místnosti. Pohybovali se lehce jako tanečníci, ostražitě a účelně, hlavně samopalů opisovaly krátké oblouky. A opakovaně hlásili jediné slovo: „Čisté!“

Až najednou: „Tady! Pokoj na východní straně!“

Marcus vyrazil.

Malá místnost se rázem zaplnila hrozivě vyhlížejícími muži v černých uniformách ověšených bojovým vybavením. Stáli v lehkém předklonu, zbraně jako by tvořily prodloužení jejich těl, ve střehu jako ohrožená kořist, přestože byli lovci.

Soustředili se na drobnou postavu, která se choulila vklíněná v mezeře mezi postelí a stěnou, žena s holýma nohama ve vybledlém červeném županu, který si přitahovala těsně k tělu, jako kdyby ji mohl ochránit. Třásla se tak silně, že jí z propocených rozcuchaných vlasů odletovaly drobné krůpěje.

Dva vojáci, krytí namířenými samopaly svých druhů, odtáhli postel od zdi, uchopili ženu v podpaždí, trhnutím ji postavili a pak položili obličejem dolů na postel. Vzápětí jí kolem zápěstí zacvakla pouta.

„Cindy Vineová?“ zeptal se Marcus hlasitě.

Rozklepaná žena se zmohla na přikývnutí.

Nedokázala potlačit vzlyky a chvění po celou dobu, kdy jí oznamovali, že je zatčená na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu napomáhání k vraždě. Když ji seznamovali s jejími zákonnými právy, začala se kousat do spodního rtu.

„Kde je Joseph Vine?“ zeptal se jí Marcus.

Cindy jenom zavrtěla hlavou a rozplakala se ještě hlasitěji. Vlasy, kromě potu teď smáčené i slzami, se jí lepily k čelu a tvářím a zakrývaly oči. Jeden z příslušníků zásahové jednotky jí je téměř něžně shrnul stranou. Vzlykot neustával.

„Víte, kde se nachází váš manžel?“ Marcus položil otázku neutrálním tónem, v němž nezněla hrozba ani útěcha.

Srdceryvný pláč jí nedovolil promluvit.

Trpělivě čekali, až se uklidní, a pak jí znovu začali klást otázky, ale ona jen přitiskla bradu k hrudi, zavřela oči a mlčela.

Marcus pochopil, že jako svědek jim momentálně není k ničemu. Otřesená psychika přenesla Cindy Vineovou do jiného světa. Nepromluví. Se stejným výsledkem mohl vyslýchat kus nábytku.

Když Horn odbočil k Vineovu domu, spatřil pět nebo šest hlídkových vozů zaparkovaných šikmo k obrubníku a za nimi policejní dodávku. Ulici uzavíraly na obou koncích kovové bariéry, mezi nimiž byl ponechán úzký průjezd pro nejnutnější provoz. Hlídkující policisté propouštěli jen služební vozidla nebo místní obyvatele, ostatní chodci se tísnili za zátarasy.

Horn ukázal okénkem odznak a zastavil za hlídkovými vozy naproti zchátralému činžovnímu domu z kamenného a cihlového zdiva v ocelovém konstrukčním rámu. Před vchodem, nad nímž chyběla obvyklá markýza, stál s rozkročenýma nohama a rukama založenýma na prsou urostlý policista v uniformě. Jeho postoj byl dostatečně výmluvný, zkus tudy projít.

Když mu Horn ukazoval průkazku, všiml si, že je to strážný anděl s jizvou na tváři, který hlídal Annu doma i v nemocnici. Dozvěděl se od něj, že Vineův byt se nachází v šestém patře.

Za minutu již vystupoval z výtahu a mířil chodbou k rozraženým dveřím, za nimiž se ozývaly mužské hlasy.

Vešel do bytu. V obývacím pokoji stál Rollie Larkin a jeden detektiv v civilu, kterého neznal, vedle nich tři příslušníci zásahové jednotky. Vedle urostlých mužů vypadala žena, která se s nohama složenýma pod sebou choulila v rohu pohovky, jako trpaslík. Měla sklopenou hlavu a obličej jí zakrývaly zplihlé vlasy, takže vykukoval jen nos. Vypadá jako postava z muzikálu Cats, pomyslel si Horn.

Larkin na ni ukázal prstem. „Cindy Vineová.“

„Pan Vine není doma?“ zajímal se Horn.

„Bohužel ne. A panička odmítá promluvit.“

Detektiv v civilu, robustní chlapík středního věku v lepším obleku, než jaký si mohla dovolit většina policejního sboru, se předklonil, až se jeho hlava ocitla těsně před ženiným obličejem. Služební odznak, který se normálně nosí v náprsní tašce spolu s policejním průkazem, si nedbale připnul ke klopě saka, teď se mu na ní houpal jako kyvadlo a narážel do kvalitní šedé látky.

„Paní Vineová?“ oslovil zatčenou. „Cindy? Chápete, že svému manželovi nejvíc pomůžete tím, že nám řeknete, kde je?“

Maska z vlasů se pohnula; zdálo se, že žena odmítavě zavrtěla hlavou, ale nevydala ani hlásku.

Detektiv se napřímil. „Žádná změna. Nedostaneme z ní ani slovo. Nejspíš je pořád ještě v šoku po akci zásahovky. Hoši použili obvyklý postup. Třaskavý granát a všechno ostatní.“

„Ani se nedivím, zažít doma něco takového.“ Horn přistoupil k zadržené, sklonil se a zahleděl se na celkem pohledné, ale ztrhané rysy obličeje zmáčeného slzami a maskovaného závojem rozcuchaných vlasů. Sotva rozeznal oči, které tupě zíraly do koberce.

„Paní Vineová, už se vám někdo omluvil za tak brutální vniknutí do vašeho bytu?“

Pozvedla hlavu a krátce na něj pohlédla, ale hned zase sklopila zrak k podlaze, jako by ji nejvíce zajímaly Hornovy boty.

„Přijmete mou omluvu?“

Nečekaně se prudce posadila, až se jí lopatky a ruce spoutané za zády zabořily do opěradla pohovky, a zaklonila hlavu, jako kdyby se na něj nechtěla ani podívat. Chvíli si prohlížela strop a pak zavřela oči.

Horn to pokládal za zápornou odpověď. Napřímil se a slyšel, jak mu lupe v kolenou.

„Stárneme,“ podotkl Larkin za jeho zády. „Stáří stojí za hovno,“ postěžoval si a obrátil se na detektiva s odznakem na klopě. „Odvezte ji na stanici a obstarejte jí právníka.“

Když Cindy Vineovou odváděli z bytu, pohybovala se jako zombie.

„Nějaký náznak, kde by mohl její manžel být?“ zeptal se Horn Larkina.

„Ne. A v celém bytě jsme nenašli nic, co by nám pomohlo. Hoši ze zásahovky tvrdí, že když vnikli do bytu, byla v ložnici puštěná televize.“

„Musíme bohužel předpokládat, že Joe Vine ví o nálezu Mandelovy mrtvoly,“ povzdechl si Horn.

„Jedna z věcí, s kterými by nám Cindy mohla pomoct, kdyby chtěla.“

„Až si promluví s právníkem a vrátí se do reálného světa, bude možná spolupracovat ochotněji.“ Horn doufal, že po rozhovoru s advokátem, který ji seznámí s fakty a se závažností vzneseného obvinění, si Cindy Vineová uvědomí, že nemá na vybranou.

„Před procesem odebrali Mandelovi vzorek krve. DNA se shoduje s mrtvolou nalezenou v tom starém baráku. Mandel se po útěku z dodávky s tou střelnou ránou v boku moc daleko nedostal. Zatelefonoval Vineovi a požádal o pomoc. Potom se schoval ve sklepě domu určeného k demolici a čekal na starého kámoše Joea.“

„Který ho našel mrtvého,“ pokračoval v úvaze Horn, „nebo ho dorazil pistolí mrtvého dozorce. A rozhodl se ho využít jako užitečnou pomůcku, která mu usnadní vraždu mé ženy.“

„Máš pravdu jen zčásti,“ řekl Larkin. „Podle pitevního nálezu byl Mandel střelen jen jednou a zranění nebylo smrtelné. Zabilo ho bodnutí nožem do zad.“

Horn upřeně hleděl na přítele a uvažoval, co z této nové informace vyplývá. Ano, Vine je ještě nebezpečnější, než se domníval.

„Říkáš do zad? Chladnokrevný, bezcitný vrah, i když se jedná o kamaráda. A opatrný. Bodne ho nožem, aby nikdo neslyšel výstřel.“

„Jo. Zasraný zkurvysyn. Člověk by si myslel, že mezi starými spolubojovníky platí aspoň základní kodex cti. Elementární morální zásady.“

„Ten hajzl se řídí jedinou zásadou, a tou je jeho vlastní prospěch.“

„Měl se dát na politiku. Škoda, že ho rodiče jako kluka neposílali častěji do kina na filmy s Johnem Waynem. Musíme tedy počítat s tím, že si nechal pistoli toho druhého mrtvého dozorce.“

„Dnes už má určitě k dispozici celý arzenál. Chlap jako on dokáže vyrobit bombu z krému na ruce.“

„Dorazila Anna v pořádku do té chaty?“

„Paula s Bickerstaffem se mi dosud neozvali,“ odpověděl Horn. „Je to dost daleko.“

„Doufám, že je pěkně odlehlá.“

„Uprostřed lesů. Annin bratr je vášnivý lovec. K ničemu jinému tu chatu nepoužívá.“

„Poslal jsem tam hromadu lidí, takže Anna bude mít zajištěnou ochranu hned po příjezdu. Vine se k ní nedostane, ani kdyby se mu nakrásně podařilo zjistit, kde se skrývá. Můžeš to tam zajet zkontrolovat a vzít si celou akci na povel.“

Horn přistoupil k oknu a díval se, jak policisté odvádějí Cindy Vineovou k hlídkovému vozu, usazují ji na zadní sedadlo a odvážejí do cely předběžného zadržení k výslechu. Žena v těžkém průšvihu, který sama nezavinila. Čekají ji těžké časy… Ale co když se mýlím? Co když za tou vražednou sérií stojí právě ona? Byla stejně zdrcená synovým neštěstím jako její manžel. Třeba ho k těm zločinům ponoukala. Svět rozhodně není dokonalý.

„Technici objevili pod lepicí páskou, kterou měla Astrid Schneiderová zacpaná ústa, lidský vlas,“ přerušil ticho Larkin. „Nebyl její. Odebrali jsme z Vineova hřebene vzorek vlasů. Uvidíme, jestli se budou shodovat. Já bych na to vsadil krk. Nashromáždíme proti němu dostatek důkazů, které obstojí před soudem. V tomto směru nemám žádné obavy.“

Horn přikývl, ale v duchu si řekl, že důkazy na věci nic nezmění.

Situace se vyvine tak, že budou muset Vinea zabít.

Paula stála u stolku v ložnici Harryho Linnerta a balila si věci do vinylového cestovního vaku. Kartáček na zuby, deodorant, zbraň…

„Opravdu budeš po nocích někoho hlídat?“ zeptal se za jejími zády Linnert, který pořád ještě nevěřil. Teprve teď mu začalo do všech důsledků docházet, že je policistka.

„Říká se tomu bezpečnostní dohled,“ poučila ho Paula a pokračovala v balení. „Za dva za tři dny jsem zpátky. Aspoň doufám.“

„Budeš hlídat nějaké velké zvíře? Třeba mafiánského svědka?“

Zasmála se. „Kdepak.“

„Nesnesu pomyšlení, že ti hrozí nebezpečí.“

„Nic mi nehrozí. Většinou. Teda kromě spousty teplých vdolků. Ty mě ohrožují pořád.“

„No, postavu ti ještě nezničily.“

Přistoupil k ní a dal jí pusu na zátylek, pak ji obrátil a políbil na rty. Když ji držel v náručí, svět se pokaždé zpomalil a uklidnil.

Svěřila se mu, vysvětlila situaci.

Znovu ji políbil. „Budeš na sebe opatrná, rozumíš?“

Přikývla. „Kvůli tobě i kvůli sobě.“

Z auta zaparkovaného před Vineovým činžákem zavolal Horn mobilním telefonem k sobě domů a vyslechl si záznamník. Měl jeden vzkaz, plukovník Kray prosil, aby mu zavolal do hotelu Rion.

Nastartoval, zapnul klimatizaci, opřel se a vyťukal číslo hotelu a pak přímou linku do pokoje.

Kray zvedl sluchátko po prvním zazvonění. „Horn?“

„Ano.“

„Četl jsem noviny a viděl zprávy v televizi.“

„Trávíte v tom pokoji hodně času, jak vidím.“

„Zřídil jsem si v něm informační centrum. Improvizované velitelské stanoviště. Po vraždě Astrid Schneiderové mě začal vývoj situace znepokojovat. No a když jste mi potom řekl o Vineovi… Panebože! Určitě si umíte představit, jak mi je.“

Horn si tím nebyl jistý. „Nebuďte k sobě zbytečně tvrdý. Vy ty ženy nezabíjíte.“

„Jenomže já vím, čeho jsou lidi jako Vine schopní. Jak dokážou být nebezpeční a jak obtížné může být je vypátrat. Znám jeho tahy, kapitáne. A co víc, znám i jeho protitahy. Byl jsem jeho instruktor. Absolvoval můj výcvik. A mě zase jiní naučili, jak při výcviku postupovat. Musel jsem mu proniknout do mozku. Vím, jak Vine uvažuje. Můžu vám pomoct jako nikdo druhý.“

Nejspíš má pravdu, pomyslel si Horn.

„Moje rada zní takto: Odvezte Annu z New Yorku a ukryjte ji někde mimo městskou zástavbu. Právě ve městě je Vine smrtelně nebezpečný, protože ve městech jsme prováděli většinu nočních akcí a plnili jsme obtížné… úkoly pro vládu.“

„Odvezli jsme ji do lovecké chaty jejího bratra v odlehlé zalesněné oblasti.“

„Výborně. Hlavně ne město nebo hory. Je tam hodně křovin?“

„To nevím.“

„Nedělejte si naděje, že Vine při pohybu v suchém porostu způsobí hluk a upozorní na sebe. Dokáže se zrádných zvuků vyvarovat. Je ten les hustý?“

„Byl jsem tam jednou, ale pokud si vzpomínám, tak hodně hustý. Krajina je mírně zvlněná.“

„Teče blízko voda?“

„Moment… Jo, potok. Asi sto metrů za chatou.“

„Jak hluboký? Proplul by jím člun? Nebo kánoe?“

„To rozhodně ne. Touto dobou bude nejspíš vyschlý.“

„Vyschlá říční koryta jsou v lese jako dálnice,“ staral se Kray. „Vine se po nich umí pohybovat.“

„Tu oblast máme pokrytou,“ ujistil plukovníka Horn.

„Za žádných okolností nesmíte Anně dovolit cokoliv převzít. Balíček, obálku, jakoukoliv zásilku, ať už doručenou poštou, nebo kurýrem. Totéž platí pro každý cizí objekt v okolí chaty. Pozor zejména na předměty, které si přímo říkají o to, aby je žena zvedla. Nesmí se ničeho dotknout, dokud to neprověříte. Ať se nepřibližuje k oknům, zejména v noci, když se uvnitř svítí. Mějte neustále na paměti, že Vine ji může zbavit života i na dálku. Dokáže zabít člověka mnoha způsoby, které si ani nedovedete představit.“

„Nepodceníme ho,“ sliboval Horn.

„Šťastný lov. A kdybyste mě potřebovali, až ho zaženete do kouta, bez váhání mi zavolejte. Mohl bych vám pomoct vyřešit neočekávané situace a tím alespoň částečně odčinit své hříchy.“

„Vhodnějším místem k pokání by byl kostel. K tomu potřebujete kněze, ne policajta.“

„Vy chápete, jak to myslím, Horne. Vím, že mi rozumíte.“

„Jo, rozumím,“ potvrdil Horn. „Ale nemyslím si, že bych vám mohl pomoct. Vaši nabídku si každopádně zapamatuju. Díky za ni.“

„Mnoho štěstí,“ popřál mu Kray a tón hlasu napovídal, že to myslí smrtelně vážně.

Horn seděl v autě s naprázdno běžícím motorem a uvažoval, jestli si nevěří až příliš. Vždyť Vine zná díky svému výcviku finty, s nimiž se newyorský policista běžně nesetká. Upřímně si přiznával, že zdaleka nepromyslel každou možnost. Ani nemohl. A to ho znepokojovalo.

Chystal se zařadit rychlost, ale pak znovu vytáhl mobilní telefon a zavolal svému dávnému příteli Morrisi Beinerovi z pyrotechnického oddělení. Muži jako Mandel a Vine vědí, jak si opatřit trhaviny. Nebo jak si je vyrobit.

Jak telefon na druhém konci linky vyzváněl, přehrával si v hlavě varovná slova plukovníka Kraye: Vine ji může zabít i na dálku. Dokáže zabít člověka mnoha způsoby, které si ani nedovedete představit.

Tolik let práce u policie. Tolik zkušeností. A pořád mě může něco překvapit. Pořád jsem neviděl všechno. Ale to asi nikdo…

Pomyslel na Annu, schovanou v lesním úkrytu, obklopenou početnou stráží, a ohroženou mnohem více, než tuší. Vineova motivace je možná pochopitelnější, syrová, iracionální touha po pomstě –, ale jinak je to stejně šílený zabiják jako Mandel. Oba jsou zkušení profesionálové ve svém neobvyklém řemesle. Mistři, umělci v zabíjení, ve světě plném diletantů.

Asi bych měl zapojit více fantazie, abych si uměl představit, čeho je schopný.

48. kapitola

Ostatní odešli a Anna osaměla. Stála uprostřed místnosti na podlaze a rozhlédla se kolem sebe. Bratrova chata byla malá, jeden pokoj, skromný kuchyňský kout, toaleta a hrubě přitesané schodiště na půdu, kde se spalo na palandách. Ještěže tu je vodovod, pomyslela si, avšak hned si vzpomněla, jak ji bratr varoval, že voda občas neteče. V duchu si udělala poznámku, že to musí prověřit, jen co se vybalí. Možná před tím.

Dřevěný srub nevynikal krásou, vnější obvod i jednu vnitřní zeď pokrývaly sukovité cedrové plaňky –, ale z vnitřního zařízení dýchala pohoda. Široká pohovka čalouněná uzlíkovitou tkaninou vedle mohutného kamenného krbu. Na stěnách paroží a vycpané ryby, mezi nimi několik nezarámovaných obrázků s loveckými výjevy. Podlaha z ohoblovaných cedrových prken, uprostřed oválný rudošedý tkaný koberec. Podobný, jenom menší, ležel na kamenné dlažbě před krbem, na jehož římse se pod bambusovou udicí se staromódním navijákem skvěly fotografie jejího bratra s ulovenými rybami. Lehce zatuchlý pach příjemně okořeňovala pronikavá vůně dřeva.

Ohlédla se ke svým kufrům, které zůstaly na prahu, a pak zvedla oči k podkrovní ložnici. Tohle je tedy můj dočasný domov?

Chatu nenavštívila už dlouhá léta a ani si nevzpomínala, jestli je zde zavedená elektřina nebo alespoň generátor. Ulevilo se jí, když si všimla vypínače na stěně vedle dveří a velkého ventilátoru zavěšeného pod vysokým trámovým stropem. Od velkých lamp na stole a po stranách pohovky vedly elektrické šňůry. Brzy se setmí, ale světlo jí chybět nebude.

Zaklepání, dveře z pokroucených prken se se skřípotem otevřely. Anna se zachvěla, ale hned se uklidnila.

Paula, policistka, která ji přivezla. „Promiňte, jestli jsem vás vylekala,“ omlouvala se s úsměvem. „Něco jsem si tady zapomněla.“

Anna se opravdu polekala. Uvažovala, jak dalece je v bratrově chatě v bezpečí.

Cindy Vineová konečně promluvila, byť velmi váhavě. Horn a Larkin nahlíželi poloprůhledným zrcadlem do vyšetřovny policejního okrsku, jak jí detektiv Millhouse, specialista na výslechy obtížných svědků, v přítomnosti právního zástupce klade otázky. Zájmy zatčené hájila docela pohledná, ale nekompromisní čtyřicátnice jménem Vicky Twiggová, kterou před pěti lety málem vyškrtli z advokátní komory kvůli milostnému románku s klientem. Povídalo se také, že potom jela v drogách, ale naštěstí přestala dříve, než ji profesně i osobně zničily. Horn věděl, že Twiggová si dokáže, když je potřeba, vzpomenout na hvězdné mládí a být bezskurpulózně tvrdá a prohnaná. Cindy Vineové přiřkl los schopnou obhájkyni. Mohla dopadnout mnohem hůř.

„Jste jediná, kdo může vašemu manželovi nějak pomoci,“ říkal jí právě Millhouse.

Cindy se ohlédla na svou právní zástupkyni, která seděla vedle ní s lhostejným výrazem, jako kdyby myslela na nejbližší sezónní výprodej u Macyho.

„A současně pomoci sama sobě,“ dodal detektiv. „Váš manžel se bohužel dostal do pořádného průšvihu. Upřímně věřím, že si nepřeje, abyste dopadla stejně jako on. Obávám se však, že přesně to se vám stane, když budete nadále odmítat spolupráci.“

Cindy neklidně poposedla. Twiggová zůstala bez hnutí. Nejspíš uvažovala, jak bude u Macyho narváno.

„K čertu s ní!“ ulevil si Larkin za tlustým sklem. Vytáhl mobilní telefon a vyťukal číslo. Mobil v Millhouseově kapse se neslyšně rozvibroval a Larkin vzápětí přerušil spojení.

„Jsem oprávněn předložit vám nabídku k dohodě,“ oznámil Millhouse.

Twiggová se na něj podívala, aniž pohnula hlavou.

„Pokud bude vaše klientka plně spolupracovat a pravdivě odpoví na naše otázky…“

„Bude volná,“ dokončila větu advokátka. Věděla, jaké je skóre, která minuta zápasu běží a na čí polovině hřiště se míč nachází. „Jdete po jejím manželovi. Moje klientka se nedopustila žádného trestného činu.“

„Napomáhání při vraždě je závažný zločin,“ namítl Millhouse. „Přesto…“

„Bude volná.“

Millhouse se ohlédl k zrcadlu, které skrývalo Horna s Larkinem. Twiggová si dala pozor, aby nesledovala směr jeho pohledu, ale koutky úst se usmála.

„Tak dobře,“ podvolil se detektiv. „Pokud bude spolupracovat, stáhneme obvinění. Jsem k této nabídce plně oprávněn svým nadřízeným. Máte moje slovo.“

Twiggová se otočila ke své klientce a přikývla. Cindy se rozplakala.

„Požadujeme písemnou dohodu,“ prohlásila právnička.

„Jistě,“ souhlasil Millhouse. „Zařídím to.“

49. kapitola

Afghánistán, 2001

Desátník Tajných speciálních jednotek Joe Vine slanil s pomocí úvazku po polymerovém laně z vrcholku skalnaté stěny k ústí jeskyně, kterého si všimli od úpatí hory. Jeskynní systém ještě zdaleka nebyl celý prozkoumán, ale podařilo se jim vyhnat bojovníky Talibanu z oblasti a hlouběji do nitra hor, takže Vineovi žádné zvláštní riziko nehrozilo a mohl si dovolit vyrazit na průzkum sám. Podle obrysu horského terénu usoudil, že jeskyně bude malá a mělká, sotva víc než prohlubeň ve skále. Podobných útvarů bylo okolí plné. Řadu jeskyněk vyhloubila lidská ruka, temné díry, které nikam nevedly.

Cílem operace bylo vyčistit okolí od zbytků Talibanců a pak prohledat jeskyně, v nichž se mohla skrývat munice, případně i písemné záznamy, důležité zdroje informací. A tady pochopitelně hrozilo extrémní nebezpečí.

Vine zastavil sestup necelý metr vedle ústí jeskyně. Už viděl, kudy se sem lidé mohli dostat, úzká stezka, obtížně schůdná, na některých místech se úplně ztrácela mezi balvany.

Byl by do díry ve skále hodil granát, ale jednotka potřebovala svou přítomnost v oblasti utajit. Ve skalnatém terénu by ozvěna zanesla zvuk výbuchu na kilometry daleko a kouř by byl vidět z ještě větší vzdálenosti.

A tak Vine odjistil samopal, krátce se soustředil a odrazil se od skály. Zhoupne se na laně do jeskyně, a i když v ní někdo je, dá mu moment překvapení do rukou všechny trumfy.

Při náhlém přechodu ze slunečního jasu do šera potřebuje lidské oko čas, než se zcela přizpůsobí.

Což je jenom dobře, protože jinak by Vine stiskl spoušť.

V jeskyni se totiž jeho spolubojovník z jednotky Aaron Mandel skláněl nad jakousi hromádkou a překvapeně k němu vzhlédl.

„Do prdele!“ ulevil si Vine. „Málem jsem tě oddělal. Jak to, že jsi tady dřív?“

Mandel neodpověděl. Ani se nehnul.

Vine pochopil proč, když sjel pohledem k hromádce u jeho nohou.

Mladá Afghánka, pevně svázaná, burka, kterou měla na sobě, pokrytá tmavými skvrnami. Vine by poznal, od čeho ty skvrny jsou, i bez lehkého kovového pachu v jeskyni. Čerstvá krev.

„Cos jí to, kurva, udělal, Aarone?“

„To je jedno,“ mávl rukou Mandel. To už stál vzpřímeně a usmíval se. Samopal držel pod pravou paží, v levé ruce svíral nůž. „Našel jsem ji tu.“

„V tomto stavu?“

Mandel se nahlas rozesmál. „To zrovna ne, Joe.“

Vine se posadil na skalnaté dno. „Do prdele! Kurva!“

„Já jsem jí to neudělal.“

„Copak nechápeš,“ vyjel na něho Vine, „že tohle ti nemůže projít, Aarone? Vždyť je to vražda!“

„Je to válka, Joe. Zasraná totální válka. A my jsme ti nejbezmocnější, ti malí a utiskovaní, kteří uvízli v její zasraný síti. V takový válce ti projde všechno.“

„Tohle ne!“ Vine ukázal na mrtvou dívku; žasl, jak andělsky její nepřirozeně bledá tvář v šeru jeskyně působí. Uvědomil si, že musela ztratit většinu krve dříve, než zemřela.

„Ale ano, i tohle,“ opáčil Mandel. „Právě k tomu nás vycvičili, Joe. Nic si nenamlouvej, přesně k tomu nás vycvičili.“

„Pro boha svatého, přece nebojujeme s dětmi! Děti nejsou naši nepřátelé!“

„Ale jsou. Stejně jako všichni ti skopčáčtí a japonští civilisti, co jsme na ně za druhé světové války shazovali bomby. Přečetl sis někdy aspoň jednu historickou knihu, Joe?“

„Co? Historickou…“ Vine cítil, jak mu žaludek stoupá do krku. V potemnělé mělké jeskyni panovalo vedro. K tomu mrtvá dívenka, zápach… Panebože!

„Chci, abys pro mě něco udělal, Joe.“

„Jo, jasně. Abych na tohle zapomněl.“

„Aspoň na chvíli. Víc od tebe nežádám. Dokud si to oba nepromyslíme. Nepromluvíme si o tom. Možná to spolu nějak vyřešíme. Uděláš to pro mě? Zatraceně, já bych to pro tebe určitě udělal.“

Vine se namáhavě postavil, stále malátný z nevolnosti. Podíval se na hodinky.

„Musíme se vrátit k jednotce,“ připomněl Mandel.

„Jo, Aarone.“

„Díky, brácho. Máš to u mě.“

Vine ani pořádně nevěděl, jestli a s čím vlastně souhlasil. Potřeboval odsud vypadnout a získat čas. Čas k přemýšlení.

Z jeskyně vyšel jako první.

Sestupovali k úpatí hory a nedaleko vstupu do jeskynního systému uslyšeli střelbu. Oba muži si vyměnili pohledy a pak už je ovládly instinkty vycvičeného vojáka. Přikrčeni vběhli do temného otvoru, automatické zbraně připravené k palbě.

Přestřelka skončila, ještě než dosáhli ohybu v podzemní chodbě. Na zemi leželi tři mrtví teroristé z al-Kajdy, nehybné hromádky ne nepodobné dívce o pár stovek metrů výš. Major Kray držel pod levou paží hnědou kovovou kazetu.

Vine už otevíral ústa, aby ho oslovil, přestože k tomu vůbec nebyla vhodná situace. Ta dívenka v jeskyni. Kolik jí mohlo být? Dvanáct? Určitě ne víc než třináct. Byla ještě dítě…

Mandel na něj upřeně hleděl.

Tehdy se Vine poprvé Aarona Mandela bál.

A cítil, že jeho odhodlání slábne.

Koneckonců, Mandel mohl obvinění snadno popřít. Mohl dokonce tvrdit, že dívku zabil on, Vine. Prostě obrátit jejich role. Událost proběhla beze svědků a mrtvá Afghánka vypovídat nemohla. Mrtvá v zemi smrti.

Musím si to promyslet, řekl si Vine v duchu a mlčel.

Musím si to promyslet.

„…nejvyšší čas zvednout zadky a vypadnout odsud,“ říkal právě Kray. „Máme, co jsme chtěli. Ty nákresy v kazetě vypadají jako plány nějaké biologické zbraně nebo podobné sračky. Za každou cenu je musíme dostat na základnu. Je to jasné?“

„Rozkaz, pane!“ zahalekal dvanáctihlasý sbor téměř unisono s důrazem na slově pane.

Kray pokynul pravou paží a vedl oddíl z jeskyně do vedra a slunečního jasu.

Vine si odplivl na podlahu a zařadil se za Mandela, Cítil, že překročil určitou hranici, ač se snažil přesvědčit sám sebe, že tomu tak není.

Musím si to promyslet.

50. kapitola

New York, 2004

Deset minut poté, co se Cindy Vineová rozhodla promluvit, seděli ve vyšetřovně vedle zatčené, její advokátky a detektiva Millhousea i Larkin a Horn.

V místnosti panovalo horko. Horn cítil teplo sálající z těl i pach potu a strachu, který vydávala Cindy. Skončit v manželství s ničemou je potenciální riziko, které podstupuje každá žena, pomyslel si. Opačně to samozřejmě platí také, ale nestává se to tak často a konce nebývají tak tragické. Z kolika manželek se staly masové vražedkyně?

„Joe žil pod strašným tlakem,“ začala Cindy a běžící magnetofon zaznamenával každé její slovo. „A já taky. Možná právě proto jsem si nevšimla, jak divně se chová. Byl plný nenávisti… a ještě něčeho jiného. A pak mi před několika měsíci řekl o Aaronu Mandelovi a o tom, jak zabíjel ženy.“

„Myslíte vraždy připisované Nočnímu pavoukovi?“ zeptal se Millhouse tiše.

„Ne. Myslím tím ženy, které zabíjel, když spolu sloužili v armádě. Když je vysílali na mise do problémových oblastí po celém světě. Mandel byl duševně nemocný. Nebezpečný šílenec. V Afghánistánu ho Joe přistihl těsně po tom, co zavraždil mladou dívku.“

„Ohlásil to Joe velícímu důstojníkovi?“

„Ne. Nemohl. Jejich jednotka se oddělila od hlavních sil. Ostatně jako vždycky, když je posílali do těch sebevražedných operací. Tak jim Joe říkal. Rozhodl se, že počká, všechno si promyslí, a pak teprve zločin ohlásí. Usoudil se, že to nebyla první vražda, kterou Mandel spáchal, a že nebude ani poslední. A potom, po jisté době, pochopil, že už je pozdě na to, aby promluvil. Kdyby událost oznámil po takové době, vrhlo by to na něj špatné světlo. Možná by ho i vyhodili z armády se ztrátou cti. Joe mi řekl, že ostatní o těch vraždách mlčí. Nesvěřili se manželkám ani nikomu jinému. Domníval se, že je Mandel mrtvý, až do chvíle, kdy ho zatkli a obvinili z těch vražd Nočního pavouka. Věčně seděl u televize a četl noviny, sledoval proces, vynesení rozsudku…“ Cindy se musela kousnout do rtu, aby potlačila pláč, a na dlouhou dobu zadržela dech, až hrozilo, že jí prasknou plíce.

Konečně vydechla; už se opět ovládala, ale jako by se tím výdechem zmenšila. „A potom přišel ten telefonát. Ten večer, kdy Mandel utekl. Už jsme leželi v posteli, ale slyšela jsem, jak Joe mluví. Poznala jsem, že mluví s Mandelem. Potom zavěsil a začal se potmě oblékat. Myslel si, že spím, a proto ho překvapilo, když jsem se ho zeptala, kam jde.“

„Co vám manžel odpověděl?“ Millhouse položil tu otázku nenuceným tónem, ale zcela záměrně. Oddělil tak odpověď od zbytku záznamu a tím ji zdůraznil.

„Že musí ven. Volal mu prý jeden starý kamarád, který potřebuje pomoc. Zeptala jsem se, kdo je ten starý kamarád, ale on mi na to řekl, že ho stejně neznám a ať si s tím nelámu hlavu. Políbil mě na rozloučenou a odešel.“

„Kdy se vrátil?“

„Nevím. Vzala jsem si prášky na spaní. Oba jsme tehdy dost pili. Starosti o syna… Náš život se ocitl v troskách. Když jsem se druhý den kolem deváté ráno vzbudila, Joe ležel vedle mě.“ Tentokrát Cindy zadržet slzy nedokázala. Složila hlavu na stůl do ohybu lokte a nekontrolovaně se rozplakala.

„To by stačilo,“ prohlásila Twiggová.

„Joe není zlý člověk,“ vzlykla Cindy s čelem zabořeným do předloktí. „Joe není zlý!“

Horn musel zatnout zuby. Nepovídej! Myslíš toho Joea, který chce mučit a zabít mou ženu?

Mlčky hleděl na Vicky Twiggovou.

Lehce přikývla a její gesto říkalo: Chápu vás. Oba víme o zlu svoje.

Horn znovu zakoušel pokořující pocit plynoucí z vědomí, že ty nejhlubší pravdy lidského života obvykle zůstávají nevyřčeny.

A to, co má být řečeno, zazní většinou příliš pozdě.

51. kapitola

Afghánistán, 2001

Druhý den večer po návratu na základnu zašel Aaron Mandel do stanu velícího důstojníka a požádal o soukromý rozhovor.

Major Kray ho tiše poslouchal a mnul si bradu. Když Mandel domluvil, zeptal se ho: „Říkáš, že jste s Vineem tu mladou Afghánku zabili bezdůvodně? Že vás nijak neprovokovala?“

„Vine mi jenom pomáhal, pane. Smrtelné rány jsem zasadil já.“

Kray na něho nevěřícně zíral. „Do prdele, proč mi tohle všechno říkáš, Aarone?“

„Protože věřím, že pochopíte.“

Kray se pátravě zahleděl do poďobaného obličeje, do temných očí, které naháněly strach. Byla to naprosto nečitelná tvář. Plukovník často uvažoval o tom, že jako hráč pokeru by byl Mandel nepřekonatelný, a napadlo ho, jestli nehraje poker právě v této chvíli.

„Proč si myslíš, že tě pochopím?“

„Protože jsme všichni bratři. Tady nebo v pekle. Sám jste to mockrát opakoval. Pořád dokola. Že si musíme vzájemně pomáhat. Bez ohledu na nebezpečí. Vy, já, Vine.“

Kray cítil, jak se mu svírá žaludek. „Teď ti nerozumím.“ Rozuměl však až příliš dobře.

„Chci říct,“ vysvětloval Mandel, „že by vaší vojenské kariéře moc neprospělo, kdyby vyšlo najevo, že dva muži pod vaším velením spáchali vraždu. Jaké následky by to mělo pro naši jednotku a všechny nám podobné? Jestli se ta informace dostane k uším těch buzerantskejch politiků ve Washingtonu, tvrdě po nás vyjedou. Nikdo nezůstane bez viny. Půjdou nahoru po linii velení, co nejvýš, a začnou padat hlavy. Jedna za druhou. A těm parchantům bude jedno, čí hlavy to budou.“

„Tak to chodí,“ souhlasil Kray.

„Jestli se to prolákne,“ pokračoval Mandel, „zničí to spoustu kariér, spoustu životů. Ten průser se dotkne každého a poskvrní ho. Nebylo by to fér.“

„Podobné věci nikdy nejsou.“

„No a tak si říkám, že o tom radši pomlčím, a myslím, že vy to vidíte stejně. Ne že bysme měli moc na výběr, teda když nechceme skončit jako bratři za katrem nebo v plynový komoře. Všichni si navzájem něco dlužíme, pane. Je to jako v boji, jestli máme přežít, musíme se starat jeden o druhého. Bratři až do konce.“

„Chceš říct, že jsme na stejné lodi,“ poznamenal Kray opatrně. „Průšvih je v tom, že na tvém konci je ve dnu větší díra.“

„Ale teče do celé lodi, pane. Někdo by si mohl myslet, že jste o těch vraždách věděl od samého začátku.“

Opravdu teče do celé lodi. „Ano, Aarone, myslím, že v tomhle máš pravdu.“

„Počítám, že když budeme všichni držet jazyk za zuby, všechno dobře dopadne.“

„V tom s tebou souhlasím, Aarone.“

„Joe Vine je dobrej chlap, ale potřebuje si to srovnat v hlavě.“

„Promluvím s ním.“

„Už tak dost dlouho čekal a nic neřekl. Kdyby došlo na nejhorší, můžeme vždycky říct, že tu holku zabil on.“

„Na nejhorší nedojde, Aarone. Já si s desátníkem Vineem promluvím. Jistě pochopí, že v době války, ve světě, v kterém žijeme –, musí některé věci zůstat pod pokličkou.“

„Děkuji, pane.“

„Myslím, že si můžeme poděkovat navzájem, Aarone.“

Mandel udělal čelem vzad a vyšel ze stanu.

Mandel, Vine ani major Kray se už o té záležitosti nikdy nezmínili.

O čtyři dny později, když jednotka čistila jednu afghánskou osadu od bojovníků Talibanu, vnikl major Kray následovaný desátníky Mandelem a Vineem a vojínem Reeverem do domku z nepálených cihel na konci úzké uličky na okraji vesnice.

Zprvu se domnívali, že obydlí je prázdné, a teprve až se jejich oči přizpůsobily šeru, poznali, že hromada hader v rohu místnosti jsou ve skutečnosti tři Afghánky v burkách.

Ženy pomalu vstaly. Dvě bez odporu zvedly ruce, ale třetí nečekaně švihla zápěstím a zkušenou rukou hodila nůž, který se zabodl Reeverovi do krku.

Vesničanky se vrhly ke dveřím.

Kray, Mandel a Vine je zastavili.

Sebe však nezastavili.

Ženy bojovaly jako lvice a potyčka, která začala jako regulérní vojenské střetnutí, skončila sadistickým krveprolitím.

Překračují řeku Styx, pomyslel si Mandel, když se díval, jak vesničanky jedna po druhé vypouštějí život. Ty jejich oči! Úžasné, co se s nimi, co se v nich děje. Nepochopitelná záhada. Překračují řeku… Překračují řeku… Překračují… Slabí a bezmocní…

Zabijáci uzavřeli krvavý svazek.

Vytáhli Reeverovu mrtvolu před chatrč a Kray hodil dveřmi dovnitř granát.

Na druhý konec vesnice dopadaly dělostřelecké a minometné šrapnely. V peklu bitvy, v panice a v dunivém rachotu explozí tlumený výbuch granátu docela zanikl.

52. kapitola

New York, 2004

Večer po výpovědi Cindy Vineové otočil Will Lincoln kolečkem ventilu na hořáku autogenu a zhasl syčivý plamen.Ve vzduchu se vznášel obláček kouře a pach žhavého kovu.

Uchýlil se k práci ve své garáži přeměněné na ateliér v naději, že odpoutá myšlenky od toho, co právě viděl v televizních zprávách: policie podezírá Joea Vinea ze čtyř vražd, které byly původně připisovány Nočnímu pavoukovi.

Jakmile to Will zaslechl, položil láhev budweiseru na stolek v obývacím pokoji. Jeho žena Kim začala okamžitě nadávat: láhev nechá na desce kolečko, a proč si pod ni nepoložil tácek, když jich má celou hromádku rovnou před nosem.

Will jí zprvu nevěnoval pozornost a potom odsekl, že je mu jedno, kolik koleček pivní láhev nadělá. Řvala na něj celou dobu, kdy se zvedal a vycházel z domu. Ještě ji chvíli slyšel, i když za sebou zavřel domovní dveře a posléze i vrata garáže, a svárlivý hlas přehlušila až naplno puštěná klimatizace.

Potom se konečně pustil do práce na kovové skulptuře. Měla podobu americké orlice a Will své dílo pojmenoval Létající pomsta.

Ale nepomohlo to. Pořád nemohl pustit z hlavy starosti o Joea Vinea.

Joe Vine…

Will si na něho moc dobře pamatoval. Dokázal si vybavit jeho tvář do posledního detailu. Napjatá při odchodu do akce, při návratu uvolněná, vrásky v koutcích úst a očí vyhlazené. Nikdy se nebál tak, aby na něm byl strach znát. Pohled na Vinea Willovi pomáhal zocelit se a nabrat sílu k tomu, co museli dělat, k hrůzám, o nichž nikdy nemluvil a kterým by nikdo nevěřil. Ani v nejhorších snech.

Ustoupil od pracovního ponku a stáhl si tmavé svářečské brýle. Už neměl na práci náladu.

Měl chuť na další pivo, ale ne doma.

Měl chuť si s někým popovídat, ale ne s vlastní ženou.

Joe Vine a Victor Kray ujížděli v plukovníkově pronajatém Fordu Explorer na sever. Měli vše, co potřebovali. Kray se o to postaral.

Vine se opíral o dveře na straně spolujezdce a soustředěně hleděl do tmy před sebou. Oči bez jakéhokoliv výrazu pozorovaly hmyz, který se tu a tam mihl ve světle reflektorů a rozpleskl se o čelní sklo. Krayovi se jeho výraz vůbec nelíbil.

„Zvládneme to, Joe,“ utrousil. Koutkem oka mrkl na svého někdejšího podřízeného, hned však zase věnoval pozornost silnici. „Už jsme se vyhrabali z horších sraček.“

„Já v žádných sračkách nejsem. Dostanu prostě to, co chci.“

„Jsme vycvičeni zvládnout i nemožné,“ připomněl mu Kray. „Ne, abys mě zklamal a změnil názor, Joe.“

„Víte dobře, že to neudělám. Chci ji zabít. Mám silnější motivaci než vy.“

„Bližší než bratři. Jedině tak naše jednotka přežila.“

„Ti z nás, kdo přežili.“

„To máš sakra pravdu!“ Ti, kdo přežili! Vítězové! „Přežili jsme, protože jsme se v podobných situacích ještě více zocelili. Tohle není pro nás nic nového, Joe. Buď se s tím vypořádáme, nebo nás to pohřbí. A můžeme se s tím vypořádat, když budeme mít dost kuráže. Máš dost kuráže, Joe?“

„V tomto směru jsem v pořádku. Každopádně, jak už jsem řekl, nemáme na vybranou. Aspoň já ne. Já tu děvku, co má na svědomí mého syna, zabiju, jako že je bůh nade mnou.“

„Člověk má vždycky na vybranou. Zvedneš ruce a necháš se odrovnat, nebo sám odrovnáš jiné.“

„Já jinou možnost nemám.“

„Přiznávám, že jsem si toho vědom, Joe. V této věci skutečně žádnou jinou reálnou možnost nemáš. A proto jsem zde s tebou. Abych ti s tím, co musíš udělat, pomohl.“

Vine poposedl a napřímil záda, ale neustále zíral čelním sklem na silnici ubíhající v kuželech reflektorů. Kray doufal, že se bývalý voják nesloží. Viděl, že má napjaté nervy, a bál se, aby mu lačnost po krvi nezastřela schopnost jasně uvažovat. Nebo, což by bylo ještě horší, aby ho šílenství úplně neochromilo, nevyřadilo z provozu.

„Bližší než bratři, Joe. Tak jsme to dělali. A tak to zvládneme i teď. Jsi připravený?“

Vine chvíli neodpovídal. Do hukotu motoru a kvílení větru se mísilo jen neustálé pleskání nočních můr, jejichž hrobem se stalo čelní sklo.

„Do prdele,“ řekl Vine konečně. „Jsem víc než připravený. Nemůžu se dočkat.“

Kray se usmál sevřenými rty. Sám pro sebe. Podobné prohlášení mu u Vinea v minulosti stačilo. Věděl, že slovo dodrží i dnes.

Horn právě zadusil oharek doutníku v popelníku a chystal se do postele, když zazvonil telefon.

Rollie Larkin.

„Ještě nemáme výsledky testů DNA,“ oznámil, „ale asi tě potěším, když ti řeknu, že mikroskopická zkouška potvrdila shodu mezi vlasem pod lepicí páskou na ústech Astrid Schneiderové a vzorkem odebraným z Vineova hřebene. Vine ji zabil, teď už je to nade vši pochybnost.“

„Já o tom nepochyboval,“ opáčil Horn. „Každopádně díky za zavolání. U Anny je všechno zařízeno?“

„Udržuju neustálé spojení s velitelem operace. Všichni muži zaujali přidělené pozice. Hlídkují v lesích a v korytě potoka, kontrolují příjezdovou cestu. Když Anna spí, jeden strážný střeží chatu přímo uvnitř.“

„V tom případě bych si mohl jít lehnout.“

„Klidně jdi. A dej si skotskou, jestli ti pomůže usnout.“

Horn se usmál. „Možná si dám. A ráno odjedu za Annou.“

Zavěsil a byl rád, že mu Larkin nevolal na mobil. Ty se snadněji odposlouchávají. Na druhou stranu, když uvážíme Vineovy schopnosti, jistě by dokázal napíchnout i pevnou linku. Usoudil, že se v noci moc nevyspí, whisky newhisky.

Přesto tvrdě spal, necelou hodinu.

Pak se, zcela probraný, natáhl po telefonu.

Larkin se ohlásil těžkým hlasem, jako kdyby ho zvonění probudilo z hlubokého spánku.

Hornovi to bylo srdečně jedno. „Něco mě napadlo, Rollie!“

„Mě taky něco napadá. Zrovna teď,“ zabručel Larkin ospale.

„Cindy Vineová,“ pokračoval Horn. „Vzpomněl jsem si, co uvedla při výslechu o tom, jak se jí manžel přiznal k vraždám: …ostatní o těch vraždách mlčí. Nesvěřili se manželkám ani nikomu jinému.“

„Jo, tak nějak,“ potvrdil Larkin.

„Řekla ostatní a řekla manželkám. Množné číslo. A Mandel nebyl ženatý.“

„To znamená…“

„Joe Vine tím přiznal, že kromě něj a Mandela zabíjel ženy i někdo další. A nenapadá mě nikdo jiný než Victor Kray. Ti tři, Mandel, Vine a Kray, vraždili společně. Vraždili civilisty pod pláštíkem tajných operací své jednotky.“

„Je to možné,“ připustil Larkin váhavě. Jeho skeptický tón napovídal, že je už úplně vzhůru a usilovně přemýšlí. „Ale proč zrovna Kray?“

„Mandel zůstal u jednotky a nikdy nebyl povolán k odpovědnosti za vraždu, které byl Vine svědkem. To znamená, že Vine nepromluvil.“

„To je pravda,“ souhlasil Larkin.

„Pokud se ovšem nesvěřil svému velícímu důstojníkovi a ten s tím nic neudělal.“

„To dává smysl.“

„A Kray s tím nic neudělal proto, že na něho Mandel něco měl.“

„A proč tedy Vine Kraye nepřeskočil a neohlásil vraždu vyššímu velitelství?“

„Podle mého názoru se už v té době přespříliš namočil,“ odpověděl Horn. „Pro nás je důležitý fakt, že se na vyššího nadřízeného neobrátil. Když potom Mandel při transportu utekl, Vine ho zabil a navázal tam, kde Noční pavouk skončil. Chtěl se pomstít za to, co postihlo jeho syna, a beztrestně zavraždit Annu, protože vina za její smrt by padla na Mandelovu hlavu.“

„Tak proč nám Kray pomáhá Vinea dopadnout?“

„Nechce, abychom ho dopadli. Zařídí to tak, abychom ho museli zlikvidovat. Kdyby totiž promluvil, určitě by Kraye potopil. Náš plukovník se drží co nejblíž operace, aby ji mohl ovlivnit ve svůj prospěch a pojistit se, že Vine zemře dřív, než promluví. I kdyby ho měl zabít vlastní rukou. Pokládám dokonce za pravděpodobné, že Kray pomohl starému spolubojovníkovi Vineovi odstranit Mandela. Domníval se, že tím má situaci plně pod kontrolou. Nemohl tušit, že Vine vyrazí na vlastní zabijáckou stezku. A ještě něco. Zmínil jsem se Krayovi, že se Anna ukrývá v lovecké chatě svého bratra.“

„Prozradils mu také, kde ta chata je?“

„Ty si myslíš, že by si to Kray neuměl zjistit sám?“

„Chápu. Říkáš, že Kray bydlí v hotelu Rion?“

„Jo.“

„Pošlu tam pro něj hlídku, ať ho sbalí.“

„Ne,“ odmítl Horn. „Nech ho pouze sledovat. Zatím nemusí vědět, že po něm jdeme.“

„Další šachová partie, co?“

„Doufám, že u ní zůstane.“

„Kde je, sakra, Bobby Fischer, když ho člověk nejvíc potřebuje?“

„Vyrážím za Annou do chaty.“

„Pojedu za tebou, jen co zařídím Krayovo sledování. Právě tam asi štvanice vyvrcholí. Chci se osobně ujistit, že je všechno, jak má být.“

„To nemusíš. Mohl bys takto pozdě v noci zavolat do armádní registrace v St. Louis?“ zeptal se Horn.

„Znám cestičky.“

„Sežeň veškeré informace, které tam o plukovníku Krayovi mají. Třeba nám pomůžou ho přiskřípnout, zatímco si bude myslet, že nás úspěšně vodí za nos.“ Horn se podíval na hodinky. Do půlnoci zbývala necelá půlhodina. „Odjíždím za pět minut. Ještě musím někam zavolat.“

„Já vyrazím za deset.“

Horn pochopil, že Larkin je pevně rozhodnutý a že nemá smysl ho přemlouvat. „Fajn. Sejdeme se na příjezdové cestě k chatě za odbočkou z hlavní silnice.“

„Nezapomeň mobil,“ upozornil Larkin.

„Neboj.“

Horn na sebe házel šaty a uvažoval, jestli Larkin tuší, jak děravé je newyorské policejní oddělení, co se týká úniku informací. Vyběhl z domu a z telefonní budky o tři bloky dál zavolal Paule a Bickerstaffovi.

Asi v polovině cesty k lovecké chatě Annina bratra zapípal Hornovi mobilní telefon.

„Právě mi hlásili,“ informoval ho Larkin, „že Kraye v hotelu nezastihli. Hlídkaři, co jsem tam poslal, zjistili, že se odhlásil před několika hodinami. Podle recepčního prý hodně spěchal.“

Horn cítil, jak se mu žaludek svírá obavami. Události se řítily stále rychleji a silám zákona se situace vymykala zpod kontroly. Chyběly zejména tolik potřebné informace. Partie směřovala k matu a sázky stály neuvěřitelně vysoko.

„To není všechno,“ pokračoval Larkin. „Podle armádních záznamů plukovník Victor Kray před dvěma lety rezignoval a opustil službu.“

Horn mlčel; snažil se řídit a současně pochopit, co tento nový vývoj znamená.

„Co si o tom myslíš?“ naléhal hlas z mobilu. Vytí silného motoru, které bylo slyšet v pozadí, napovídalo, že si Larkin zjevně nedělá starosti s pokutou za překročení povolené rychlosti.

„Že musíme šlápnout na plyn,“ odpověděl Horn.

Albert „Sass“ Collier, zástupce šerifa okresu Harlington, se v noční tmě zavrtal hlouběji do úkrytu v suchém listí nedaleko vyschlého říčního koryta. Jako všichni ostatní muži zákona střežící Annu Hornovou dostal i on přísné instrukce setrvat na přiděleném stanovišti a nepřibližovat se k chatě bez přímého rozkazu. Příslušníci newyorského policejního oddělení zaujali pozice blíže ke střeženému objektu, jeden z nich se od světlovlasé Anny Hornové nehnul ani na krok. Sass viděl její fotografie v novinách. Hezká ženská z velkého města. Uvažoval, jaké by asi bylo si s ní promluvit. A nejenom promluvit…

Úřadovna šerifa zapůjčila Colliera pro tuto operaci proto, že byl místní a jako vášnivý lovec znal okolní terén. V lese se vyznal. Při příznivém větru zaslechl pasoucího se jelena na sto metrů. Podle zvuku poznal směr, kam míří veverka, a když po ní prakticky naslepo vypálil z brokovnice, většinou ji sundal. Ve městě se povídalo, že Sass je poloviční indián. Nebyl, ale v lese se cítil jako doma.

Nic a nikdo neproklouzne po druhé straně koryta, aniž by o tom věděl. Za přezdívku Sass vděčil svému poněkud divokému mládí a tvrdohlavé paličatosti, která se s lety změnila v energickou neústupnost.*) Měřil přes metr pětaosmdesát a měl devadesát kilogramů poctivé policejní váhy. Své povolání miloval, znal všechny jeho taje a finty, a kromě toho vlastnil černý pás v bojovém umění taekwondo. Jestli uslyší, jak se někdo blíží lesem k chatě, bude vědět, co má dělat. A bude schopen to udělat.

*) Sass = anglicky drzoun. (Pozn. překl.)

Neslyšel však nic než lehký vánek, který si pohrával s listím, přestože se pod kopulí lesa pohybovaly dvě temné postavy. Kdyby k nim pozvedl zrak, viděl by pouhé stíny mezi stíny.

Jeden ze stínů se spustil po tenkém laně z koruny stromu a zastavil se asi metr nad a za hlídkujícím zástupcem šerifa. Pak se temná postava mrštným, zcela nehlučným pohybem zhoupla dopředu a dolů, popadla Sasse za vlasy, škubla jimi a zaklonila mu hlavu, do odkrytého nechráněného hrdla se zaryla ostrá čepel z kalené oceli a plynulým švihem přeťala obě krkavice.

Po několika vteřinách bylo po všem a jediný zvuk, který prozrazoval, že se stalo něco neobvyklého, bylo šustění stékající krve na suchém listí. Jako májový deštík, který rychle ustane.

Sassův obličej ani nestačil nabýt překvapený výraz.

53. kapitola

Horn odbočil z hlavní silnice na úzkou příjezdovou cestu a vypnul reflektory. V bledém měsíčním světle rozeznal nejasný obrys automobilu, Rollie už dorazil.

Vedle Larkina stál uniformovaný příslušník newyorského policejního oddělení, kterého Horn neznal, urostlý mladík s postavou vzpěrače. Napadlo ho, kolik těch mladých svalovců vděčí za svou postavu steroidům, a uvažoval, jestli by po nich ve svých začátcích v touze stát se lepším policistou také sáhl. Když byl ve věku toho kulturisty, dávaly se steroidy jen zvířatům.

„Strážník Wunderly,“ představil mladíka Larkin, když se Horn vysoukal z auta a sešel z cesty do vysoké trávy, kde oba muži čekali.

Horn si ho přeměřil pohledem a pozdravil pokynutím hlavy.

„Od chvíle, co jsme přijeli, jsme nezaregistrovali žádnou aktivitu, pane,“ hlásil Wunderly důležitě. Měl úzkou hlavu, která nasvícená z boku měsícem vypadala vyzáble a vůbec neseděla ke svalnaté postavě.

„Udržujete spojení s hlídkami v terénu?“ zajímal se Horn.

„Každou hodinu, pane.“

„A kdy naposled?“

Wunderly se podíval na hodinky. „Před dvaceti minutami.“

„Hlásí se vám každou celou hodinu?“

„Ano, pane. Snadněji se to pamatuje.“

A předvídá, pomyslel si Horn. „Spojte se s nejbližší.“

Wunderly odběhl k hlídkovému vozu zaparkovanému u krajnice a vrátil se s vysílačkou v černém koženém pouzdru. „Museli jsme si je vypůjčit od šerifa,“ vysvětloval. „Naše normální dvoukanálové v tomto terénu ztrácejí signál. Místní hoši je vůbec nepoužívají.“

Horn s Larkinem si vyměnili pohledy, zatímco mladý policista se snažil navázat spojení s nejbližší hlídkou.

„Wunderly volá zástupce Colliera… Zástupce Colliere… Sassi, slyšíte mě…?“

Policista se zamračil a ohlédl se k nadřízeným. „Nehlásí se mi.“

„Máte mapu?“ zeptal se Horn.

„Jistě. Úžasně podrobnou. Taky od šerifa.“

„Mám dojem, že místní šerif řídí celou operaci,“ ušklíbl se Larkin.

„Předali jste hlídkám můj rozkaz, že se mají držet na určených pozicích?“ chtěl vědět Horn.

„Ano, pane. Vysvětlili jsme jim to tak, že všichni pochopili.“

„Přineste tu mapu a ukažte mi stanoviště zástupce Colliera,“ požádal Horn.

Vine a Kray se v noční tmě tiše pohybovali z větve na větev vysoko v korunách stromů, připravení sklouznout po laně k zemi a nožem nebo škrticím lankem zlikvidovat policejní hlídku. Nezadržitelně se blížili k chatě, v níž se skrývala Anna Hornová.

Vine spatřil jednoho ze strážných. Byl to místní člověk a usadil se v polovině výšky stromu na improvizovaném posedu, jaký během sezony využívají méně sportovně založení lovci k odstřelu nic netušící zvěře. Byla to sedačka z širokého pevného popruhu, připnutá kovovou karabinou ke smyčce, která se tíhou lidského těla stáhne a nesklouzne po kůře.

Vine se spustil po laně podél odvrácené strany kmene a lehce ťukl do kůry vlevo od hlídače, který instinktivně otočil hlavu za zvukem. Vine hbitě obtočil pravou paži kolem stromu a nůž v jeho dlani prořízl nešťastníkovi hrdlo. Věděl, že Kray ho pozoruje, a dal si záležet.

Tohle byl třetí strážný, kterého odstranili z cesty. Chtěli mít jistotu, že až vstoupí do chaty, budou s Annou Hornovou sami. Potom zůstane Kray sám s Vineem.

A potom zůstane Kray sám.

Plukovník si uvědomoval, že závěr operace bude ošemetný. Věděl, jak je Vine nebezpečný, protože ho sám vycvičil, a udělal všechno pro to, aby Anna Hornová měla co nejlepší ochranu a aby byl Vine při pokusu o její odstranění zabit nebo zadržen. Uspěl bohužel jen částečně.

Přesto z něj nakonec bude hrdina. Navíc věděl, jak obalamutit vyšetřovatele i veřejnost, a uměl si dokonale krýt záda. Bude první, kdo vylíčí médiím, co se stalo, a tuto výhodu v maximální možné míře využije. Noviny i zpravodajské kanály se budou prát o rozhovory s ním a převezmou jeho verzi událostí.

Kdo jiný by ho mohl usvědčit ze lži než Anna Hornová a Vine?

Mrtví před soudem vypovídat nemohou.

Paula znala cestu a také ve tmě lépe viděla, takže navigovala a Bickerstaff řídil.

Zaprášený nenápadný sedan s vypnutými světly zastavil na krajnici za Wunderlyho hlídkovým vozem. Bickerstaff se naklonil přes volant a rozhlédl se. „Kde, sakra, všichni jsou?“

Paula neodpověděla. Vystoupila z auta a okamžitě postřehla ve stínu pod větvemi stromů další dvě vozidla. Vydala se k nim. Mžourala do měsíčního svitu a po několika krocích viděla, že uvnitř nikdo nesedí. Ty vozy však poznala.

Vrátila se k sedanu, z něhož právě vylézal Bickerstaff.

„Jsou tady Horn s Larkinem,“ oznámila. „Akorát nevím kde.“

Bickerstaff se zadíval k autům a pak se rozhlédl kolem dokola. Nic než noc. Neslyšel ani cvrčky nebo jiné noční tvory. Třeba se nedaleko plíží medvěd nebo puma, pomyslel si neklidně a uvažoval, jestli v této části státu New York žijí dravé šelmy.

Obrátil se k Paule. „Zdá se, že jsme sami.“

„Jo.“

„Tak co podnikneme?“

Wunderly vylovil z kufru hlídkového vozu dvě neprůstřelné vesty a podal je Hornovi a Larkinovi. Pak všichni tři zamířili do lesa a postoupili zhruba o dvě stě metrů. Našlapovali co nejtišeji, ale přesto se Hornovi zdálo, že působí hrozný hluk, jak se prodírají suchým podrostem a občas narazí do převislé větve, která je poškrábe na ruce nebo v obličeji. Dva běloši středního věku a mladík odchovaný velkoměstem, rovněž bílé pleti, kteří si myslí, že se umí pohybovat v divočině jako indiáni, pomyslel si trpce.

Konečně dorazili k vyschlému korytu potoka, vyznačenému na šerifově mapě. Horn neviděl nic než mělkou prohlubeň plnou kamení, suchého listí a ulámaných větviček. Suť po jarním tání, kterou už voda nestačila odplavit.

„Tudy se nám půjde snadněji,“ pronesl Wunderly tichým, zasvěceným tónem, na který by byl pyšný i indiánský průvodce, a odplivl si. „Suchá říční koryta jsou jako přirozené stezky.“

„Odkud pocházíte, Wunderly?“ zajímal se Horn.

„Z Brooklynu.“

„Tak přirozené stezky, jo? Jestli se budeme brodit tím suchým listím a shnilým dřevem, naděláme kravál jako stádo slonů.“

„Asi máte pravdu, pane.“

„Kolik nám ještě chybí k tomu Sassovi nebo jak jste mu to říkal?“ zeptal se Larkin.

„Asi sto metrů tímto směrem, pane.“ Wunderly máchl rukou k chatě.

„Neměli bychom se k němu přiblížit přímo,“ varoval Horn. „Vezmeme to obloukem.“

Ujal se vedení a pohyboval se s větší jistotou. Husté koruny stínily bledé měsíční světlo, ale jeho oči již přivykly tmě.

Trojice městských tvorů teď působila menší hluk, ale k tichému plížení měla pořád velmi daleko.

„Doufám, že ten váš Sass neztratí nervy a nenapálí to do nás,“ strachoval se Larkin.

„Nebojte se, pane, on není ten typ,“ uklidňoval nadřízeného Wunderly. Najednou mu podklouzly nohy, a než se nadál, ležel na zádech. „Panebože!“ Zíral na svou ruku.

Byla černá. Ne! Rudá!

„Krev!“ Policista se ohlédl doleva, vyjekl a odkulil se stranou.

Horn si domyslel, že muž, který sedí opřený zády o strom a hlava mu nepřirozeně visí k rameni, je nezvěstný zástupce šerifa Sass. Jeho oděv byl tak nasáklý krví, že v něm jen ztěží rozeznal uniformu. V bledém obličeji měl výraz člověka, který se kření oplzlému vtipu. Moc důvodu k smíchu však neměl, krk měl proříznutý tak hluboko, že hlava téměř odpadla od těla.

„Jak daleko je k nejbližší hlídce?“ sykl Horn.

„Moc ne. Tudy.“ Wunderly ještě stihl mávnout rukou, pak se otočil na bok a zvracel.

Horn s Larkinem mlčky čekali. Larkin hleděl na nešťastníka u stromu, v tváři bledý skoro stejně jako mrtvý Sass. „Myslíš, že si někdy na tohle svinstvo zvykneš?“ Otázka platila Hornovi.

„Doufám že ne,“ zněla odpověď.

Wunderly se s námahou vyškrábal na nohy. Otřel si zakrvácené ruce o nohavice a odplivl si, stejně, jako když si hrál na zkušeného zvěda.

„Jste v pořádku?“ staral se Horn.

„Ale jo. Není to první mrtvola, kterou jsem viděl. Nechápu, proč mě to tak složilo.“

„Jděte první.“

Pomalu postupovali s odjištěnými pistolemi v rukou, naplnění obavami z toho, co najdou, a z hluku, který k nim může přitáhnout pozornost nepřítele.

Druhý strážný ležel na zádech. Další krev. Horn si všiml, že tentokrát použil vrah škrticí smyčku z drátu tak tenkého, že prořízl cévy i hrtan. Oba muži byli určitě odstraněni bez nejmenšího zvuku a zcela překvapivě. Horn si vzpomněl na Krayova slova: Dokáže zabít člověka tolika způsoby, že na všechny myslet nemůžete.

Třetí hlídku objevili na stromě. Vězela na sedačce, která Hornovi připomínala zařízení, jaké používají elektromontéři při práci na dřevěných sloupech. Paže volně visely podél nehybného těla.

A do nočního ticha znělo slabé, ale nezaměnitelné kap… kap… kap…

„Ještě krvácí,“ konstatoval Horn. „Zemřel před několika minutami.“

„Kristepane!“ děsil se Wunderly. „Možná už jsou mrtví všichni.“

„Do prdele!“ zaklel Larkin. „Jak se, kurva, mohlo něco takového stát? Pro boha svatého, proti čemu tady bojujeme?“

„Chata je přímo před námi?“ zeptal se Horn policisty.

„Ne tak docela, pane. Ale když se budeme držet směru koryta, brzy na ni narazíme.“

„A mezi námi a chatou už je jenom jedna hlídka, že?“

Wunderly nasucho polkl. „Ano, pane.“ Sklopil oči k rukám, stále potřísněným od krve. „Měli bychom přivolat posily.“

„Máte pravdu. Vraťte se s panem Larkinem k autu a spojte se se státní policií.“

„Mohli by nám poslat vrtulník s pátracím reflektorem!“ zaradoval se strážník.

„Wunderly to zvládne sám,“ namítl Larkin. „Zůstanu s tebou.“

„To nemůžeš, Rollie. Jsi zástupcem policejního náčelníka.“

„Za dané situace na to zvysoka seru.“

„Děláš chybu, kamaráde. Jednoho dne tě čeká povýšení. Důvěřuj mi. Žádám tě o to jako přítel. Nemám čas ti něco vysvětlovat.“

„Jsi si jistý, že víš, co děláš?“

„Státní policie nám okamžitě pošle posily,“ připomněl Wunderly.

„Vím, co dělám.“

Larkin hleděl na Horna, jako kdyby měl na čele napsán tajný vzkaz. Pak přikývl a otočil se k odchodu, následovaný Wunderlym.

Horn chvíli bojoval s pokušením připojit se k nim, pak se rozběhl do lesa. Těžce oddechoval a srdce mu v hrudi bušilo jako splašený tympán. Kray a Vine nemohou být daleko.

Z neznámého důvodu mu mrtvé hlídky připomněly větu z biblických lekcí v nedělní škole, kterou v dětství navštěvoval. Něco o příšerném ženci sbírajícím snopy. Nebo to nebylo z bible? Ať už tu větu zaslechl nebo četl kdekoliv, pro dnešní noc seděla jako ulitá.

Pro boha svatého, proti čemu tady bojujeme?

Horn si pamatoval, že chata stojí na mýtině. Vine a Kray budou muset překonat otevřený prostor. Kdyby se k nim přiblížil, než se jim to podaří, než se rozdělí a vniknou do srubu, zřetelně by je viděl. Na to měsíc svítil dostatečně jasně.

Mraky by ovšem musely spolupracovat.

„Kristepane!“ ulevil si polohlasně a přidal do kroku, nevšímaje si křovin, které se ho snažily chytit za kotníky, a nízkých větví, které ho šlehaly do tváří a rukou. Odřel si holý loket o drsnou kůru stromu, ale sotva to vnímal. Služební zbraň držel stále v levé ruce, ale kdyby ji musel použít, přehodí si ji do pravé a vymění trochu bolesti za vyšší přesnost.

Pomyslel si, že se v poslední době pokouší dostat něco výměnou za bolest až příliš často.

Vine a Kray zaslechli z lesa zvuky pronásledovatelů. Právě se na chvíli zastavili ve stínu na okraji porostu, dvě temné postavy sotva víc než další stíny. Asi sto metrů daleko se v mihotavém měsíčním svitu rýsoval uprostřed mýtiny dřevěný srub jako vítězná trofej na stříbrném podnose.

„Vědí, že tu jsme,“ zašeptal Kray. „A musíme překonat volný prostor.“

„Nevadí. Každopádně se tam dostaneme,“ opáčil Vine.

Kray se zazubil do tmy. „Chceš ji dostat za každou cenu, co?“

„To si pište. Když tam nebude, vypadnu odsud a zkusím to znovu. A jestli místo ní v té chajdě sedí nějaká policajtka, zajmeme ji jako rukojmí.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Kray. Odvážný plán, sám by lepší nevymyslel. „Líbí se mi.“

Vine se k němu ohlédl přes rameno a usmál se. „Jako bratři?“

„Zůstanu s tebou až do konce,“ slíbil Kray. „Ať už bude jakýkoliv.“

Horn zahlédl mezi stromy pohyb. Ještě zrychlil a snažil se vyvarovat zbytečného hluku. Chtěl se přiblížit, jak nejvíc to půjde…

Ale dvě temné postavy už vyrazily přes mýtinu, přikrčené v mírném poklusu.

Horn si přestal dělat starosti s hlukem a rozběhl se ze všech sil. Volnou rukou si odhrnoval z cesty větve a sprintoval lesem.

Bývalí vojáci museli mít úžasně vytrénovaný sluch, protože ho zaslechli i na tu dálku. Jedna z postav se zastavila, otočila a pak se vrhla k zemi, téměř neviditelná i na ploché pasece.

Horn dorazil ke stromům na okraji lesa. Kryl se za mohutným kmenem a nazdařbůh vypálil z pistole; dobře věděl, že se nachází mimo účinný dostřel.

To už zmizely obě postavy.

„Zatím jenom jeden,“ sykl Vine ke Krayovi, který zalehl do trávy asi tři metry od něj.

„Zatím,“ ušklíbl se Kray. „Viděls ho?“

„Řekl bych, že je za tou velkou borovicí na kraji lesa. Až se pohne, uvidím ho. Co myslíte, neměli bychom ho zlikvidovat?“

„Asi jo. Jinak bychom se k té chatě nemuseli dostat. Znělo to jako výstřel z pistole, ale nevíme, jestli nemá taky pušku.“

„A taky nevíme, za jak dlouho dorazí posily.“

„Neztratils ještě snajperské oko?“

„Hned to zjistíme.“ Vine se přesunul stranou, zabořil do ramene pažbu automatické pušky a sklonil hlaveň rovnoběžně se zemí. Opsala přitom v trávě oblouk jako kosa při senoseči.

Horn v měsíčním světle postřehl, jak se tráva v jednom místě prohnula. Věděl teď, kde se nepřátelé nacházejí, a potřeboval je vykouřit z úkrytu. Musel je vykouřit.

Rozhodl se pro další neškodný výstřel z pistole. Mohl by zrovna tak střílet silnější, ale méně přesnou levou rukou, protože stejně neměl šanci něco trefit. Přehodil si pistoli do pravačky a přemístil se tak, aby mohl vypálit zpoza stromu…

Jako by ho do pravé strany hrudníku někdo praštil perlíkem.

Ležel na zádech, aniž by si pamatoval, že spadl. Vzpomínal si jen na zarachocení krátké dávky z automatické pušky a věděl, že dostal zásah. Na takovou vzdálenost a na tak malý cíl, jaký jsem jim nabídl! Žasl nad neuvěřitelnou přesností výstřelu.

Roztřesenými prsty se dotkl hrudi a nahmatal prohlubeň v kevlarové vestě. Propátral okolí. Trefila ho pouze jedna kulka ze čtyř nebo pěti.

Nakonec jsou to lidé. Jenom lidé.

Našel svou zbraň, tvrdá hrouda, která ho tlačila do zad, a uchopil ji do pravé ruky.

Jestli se k němu Vine a Kray přiblíží, aby se přesvědčili, že ho opravdu odstranili, uvidí jejich siluety proti postříbřené obloze.

Pokud paseku neobejdou a nepřijdou lesem!

Uslyším je! V porostu se nevyvarují hluku. Nějaký způsobit musí!

Nedovolil si sebemenší pohyb, protivníci by ho jistě postřehli.

Jak tak ležel na zádech a zvažoval své možnosti, zakryly měsíc těžké mraky plující po obloze. Teď je neuvidí! Splynou s tmavým pozadím!

Zmobilizoval veškerou vůli, aby zůstal bez hnutí ležet. Ať si zabijáci myslí, že je mrtvý. Při troše štěstí se dostane k výstřelu a aspoň jednoho z nich dostane.

Náhle měsíc nesměle vykoukl z oblačné clony a nebesa změnila barvu z černé v tmavě fialovou, jako opona zvedající se před posledním dějstvím.

A jsou tady! Nezřetelné temné stíny na světlejším pozadí, sotva deset metrů daleko.

Na dostřel z pistole!

Horn kalkuloval s možností, že stejně jako on mají na sobě neprůstřelné vesty, a namířil na kolena. Stiskl spoušť a vyslal jednu kulku.

Zaslechl bolestné zasténání, ale to už se bleskurychle vrhl stranou do náruče temnoty mezi stromy. Jako brázda za lodí ho pronásledovala dávka střel, která trhala listí a lámala větve.

Znovu vypálil a překulil se doleva. Měl-li mít vůbec šanci něco zasáhnout, musel střílet pravou rukou, a každý stisk spouště, každý obrat vysílaly do paže intenzivnější záblesky bolesti. „Jste obklíčení!“ zařval. „Oblast je uzavřená státní policií!“ Třeba ti parchanti té lži uvěří!

Nad hlavou, kousek doleva, mu přeletěla další sprška kulek.

„Vzdejte se! Nemáte šanci!“ Kam se odvalit teď? Doprava? Doleva? Padesát na padesát. Stejně to uhodnou.

Tentokrát za jeho hlasem žádné výstřely naslepo nepadly. Profesionálové neplýtvají municí.

Na rozdíl ode mě.

Přilepený k zemi nasadil do pažby nový zásobník.

„Těžký zásah?“ zeptal se Kray šeptem.

„Ten hajzl!“ sykl Vine hlasem staženým bolestí. „Trefil mě do stehna. Ještěže to neodneslo koleno.“

„Udrží tě ta noha?“

„Doufám. Musí. Myslíte, že jsme fakt obklíčení?“

„Asi jo, k čertu. Čekali na nás. Počítali jsme s tím.“ Kray se připlazil k Vineovi. Viděl, jak se mu na pravé noze leskne krev. Zatracený měsíc!

„Jdeme do srubu,“ vyzval Vine.

Kray se neubránil návalu pýchy. Jeho muži jsou nejlepší. „Uvědomuješ si, že tam nemusí být?“

„Bůh pomáhej tomu, kdo tam bude!“ procedil Vine výhrůžně.

Od temného lesa štěklo několik výstřelů. „Ten jebák vyměnil zásobník,“ ušklíbl se Kray. „Pošli mu pozdrav a vyrazíme!“

Porost kolem Horna ožil praskotem dřeva a listí drcených devítimilimetrovou municí. Věděl, že jde o krycí palbu, a jakmile skončila, zvedl hlavu. Dvojice mířila k chatě. Jeden z mužů pokulhával na zraněné noze a zaostával.

Ale do kolena jsem ho netrefil. Na to běží moc rychle.

Horn vyšel z lesa na mýtinu a jednou vypálil. Zpětný ráz mu vyslal do paže pulzující bolestí žhavý šíp. „Nemáte žádnou šanci! Vzdejte se!“

Rozběhl se za útočníky. Jedna z klusajících postav se otočila a poslala k němu krátkou dávku, spíš v naději, že pronásledovatele zastraší, než že ho trefí. Hlavním cílem byla chata.

Splnit rozkaz. Dokončit operaci. Tak lidé jako oni uvažují. Zničit nepřítele.

„Jdu první,“ houkl Kray na svého společníka. Plánování za pochodu. Útočit! Žádné otázky. Útočit! Blížili se ke srubu. „Beru si pravou stranu!“

„Já levou!“ procedil Vine zaťatými zuby.

Horn zpomalil, pak zastavil a díval se za dvojicí. Poslední náboje vystřelil do vzduchu.

Potom zatajil dech.

Kray vyskočil na dřevěnou verandu, sklonil hlaveň automatické pušky zavěšené přes rameno k zámku a v běhu krátce stiskl spoušť. V příštím okamžiku narazil ramenem do dveří a rozrazil je. Skočil dovnitř, uskočil doprava, padl na podlahu, překulil se a vyskočil na nohy, zbraň připravenou k palbě.

Vine ho následoval o vteřinu později a kryl levou stranu. Prostřelená noha se pod ním třásla. Stačil mu letmý pohled, aby poznal, že srub je prázdný.

Hlaveň Krayovy pušky se otáčela v oblouku, oči nad ní propátrávaly místnost. Zmocnil se ho nádherný, povznášející pocit. Zase v akci! Ale něco… Něco tady nehraje.

A pak si uvědomil, že když skočil dovnitř, pravý kotník narazil na lehký odpor.

Nástražný drát!

Posledním činem jeho života bylo, že se obrátil k Vineovi, aby se podíval, jestli si uvědomil, jak smrtelné nebezpeří jim hrozí. Kdyby včas uskočil… Jako bratři.

Bez šance!

Scéna proběhla zpomaleně, jako první vteřiny startu kosmické rakety. Chata se zvedla ze základových trámů. Horn věděl, že po vniknutí do srubu zbývají oběma mužům přesně tři vteřiny života. Pak vybuchne nastražená nálož.

Stěny chaty se rozletěly, smetené oranžovou ohnivou koulí, která se před očima zvětšovala, převalovala a stoupala k temnému nebi. O zlomek vteřiny později dostihlo Horna zaburácení exploze a tlaková vlna, která na své cestě přes mýtinu ohýbala trávu k zemi, s ním smýkla dozadu, až zavrávoral.

Oba útočníci zůstali uvnitř.

Paula do písmene splnila jeho instrukce, upevnila nástražný drát k bombě, kterou Horn dostal od Beinera a umístil ji pod podlahu chaty.

Hned za dveře.

Na příjezdové cestě o půl kilometru dál Paula a Larkin uslyšeli explozi a podívali se ve tmě na sebe. Paula koutkem oka viděla, jak Bickerstaff a Wunderly vysedají z hlídkového vozu, kde seděli a čekali.

Uvědomila si, že přísně vzato to vlastně nebyla policejní akce. Pokud Horn neprozradí, že právě ona umístila nástražný drát, navenek se policie do hry vůbec nezapojila. On sám působil v roli poradce jako civilista.

Když dopravili Annu do chaty, nic jí neřekli, aby všechno vypadalo reálně pro případ, že by je někdo sledoval. Hned potom se Paula vrátila a odvezla ji pryč. Většinu cesty zpět do města ležela Anna na zadním sedadle, aby ji nebylo vidět. Přesun proběhl bez problémů a teď byla v bezpečí u svého bratra ve Filadelfii.

Horn jednal na vlastní pěst, jak nejvíce to šlo… Paula věděla, že by ochotně převzal odpovědnost, ale mluvit nebude, k tomu ho nikdo nedonutí. A Larkin? I kdyby se pravda nějakým způsobem provalila, bude tvrdit, že se o Hornově plánu dozvěděl příliš pozdě, aby mohl něco podniknout. Ale to se nestane. Tentokrát žádný únik informací nebude. Bickerstaff tento nebo následující týden odejde podruhé do důchodu a Wunderly nebyl do ničeho zasvěcen. A kdyby si náhodou něco domyslel, Larkin se už o něho postará. Mladý svalovec se možná jednoho krásného dne probudí jako seržant, kterého čeká skvělá budoucnost. Třeba by mohli povýšit i mě, pomyslela si Paula.

Usmála se. Zasraná politika.

„Možná nás neobviní z ničeho jiného než z rušení nočního klidu,“ prohodil Larkin. „Kvůli tomu kraválu.“

„Ano, pane,“ odvětila Paula. „Nepodíváme se po Hornovi? Měli bychom zjistit, jestli je v pořádku.“

Na Larkinově tváři se objevil nepředstíraný zmatek. „Horn? Copak on je tady?“

54. kapitola

Když o osmnáct měsíců později Paula večeřela s Harrym a dalšími přáteli v jedné restauraci ve West Side, zdálo se jí, že zahlédla Horna, jak sedí sám na druhém konci jídelny. Trpělivě čekala, až jí číšník ustoupí z výhledu, a podívala se ještě jednou, aby měla jistotu, že se nemýlí.

Omluvila se a zamávala přes místnost plnou hostů směrem k jeho stolu. Když k němu přišla blíž, všimla si, že trochu zešedivěl, ale o rok a půl starší nevypadal. Na sobě měl světle hnědé tvídové sportovní sako a pod ním černý rolák. Z náprsní kapsy vyčuhoval zabalený doutník. Potěšilo ji, že věkem ani trochu nezeslábl; vedle jeho mohutné postavy vypadal stůl jako hračka.

Všimla si ještě něčeho. Ačkoliv usrkával ze sklenky bílé víno a seděl sám, stůl byl prostřený pro dva.

Vzhlédl k ní a ústa se mu pozvolna roztáhla v charakteristickém upřímném úsměvu. V úsměvu, kterým někdy obdařoval podezřelé.

„Paulo Ramboquetteová. Vypadáte nádherně!“ Povstal a pevně ji objal. „Posaďte se, prosím.“

„Ne, musím se vrátit. A vy na někoho čekáte.“

„Sedněte si, Paulo.“

Zazubila se. „To zní jako rozkaz.“ Posadila se ke stolu naproti němu.

„Vydobyla jste si místo na slunci,“ začal. „Perla mezi detektivy, která nedávno dokonce získala vyznamenání. Vycházející hvězda newyorského policejního oddělení.“ Zamrkal. „Hvězda, která si zaslouží pozornost.“

Paulu překvapilo i potěšilo, že sledoval její kariéru. „Zdá se, že se vám vede velice dobře. Vypadáte báječně.“

„Jenom další starý policajt, Paulo. Víte něco o Bickerstaffovi?“

Paula přikývla. „Volal loni na Vánoce. Měl hroznou rýmu, ale přesto se chystal na zimní rybolov.“ Představila si po krk zabaleného Bickerstaffa, jak sedí a posmrkává nahrbený nad dírou vysekanou v ledu a vedle sebe má jednu nebo dvě mrtvé ryby. Legrační. Fakt legrační.

„Paulo?“

„Promiňte. Přemýšlela jsem o Bickerstaffovi.“ Najednou pocítila neklid. „Jak se má…“ Vtom si vzpomněla na loňský rozvod a zbytek věty spolkla.

„Anna? Má se dobře. Pořád pracuje v Kincaidově nemocnici. Zasnoubila se s jedním firemním právníkem.“

Paula ucítila někoho za sebou, a když vzhlédla, uviděla Marlu Wingerovou. Okouzlující a kultivovanou Marlu v jednoduchých tmavomodrých šatech, s perlovým náhrdelníkem.

„Paulo,“ pronesl Horn, „pamatujete si na doktorku Wingerovou?“

„Zatraceně, kapitáne, to víte, že si na ni pamatuju!“ Paula s širokým úsměvem vstala a padla si s Marlou do náruče. Přitom ucítila vůni drahého parfému.

„Mám hroznou radost, že vás oba vidím,“ vydechla Paula. „Opravdu!“ Pořád se usmívala a nemohla přestat, až se začala cítit trapně. Jako Frankensteinova nevěsta, s těmi záchvaty smíchu. „No nic, asi vás ruším… Radši se vrátím ke svému stolu.“

Zamumlala několik dalších zdvořilých nejapností a otočila se k odchodu. Zoufale zatoužila po Bickerstaffově přítomnosti a v hlavě jí vířila neodbytná myšlenka:

Teplé vdolky!